Brněnský radar

Radovan Bartošek

Město Brno s PPF instalovalo na náměstí Svobody bizarní objekt, v němž se čtyřicet let komunistické éry mění v chaotický spektákl bez dramaturgie, která by — vzhledem ke sponzorovi — ohlídala varování před soudobou Čínou.

Je to už nějakých deset let, co Spojené státy odpískaly stavbu radarové základny v Brdech. Nejednomu soudobému bojovníkovi s Gustávem Husákem se tehdy přitížilo. Naše svoboda ale ještě není úplně ztracena: Naštěstí máme Brno a PPF.

S jejich pomocí a přispěním vyrostl na Náměstí Svobody záložní radar. Je nafukovací, takže se dá přemístit do dvou hodin od prezidentského tweetu a přitom naši svobodu, suverenitu a bezpečnost chrání stejně dobře, jako jeho ocelový předchůdce. Své cíle nevyhledává ve stratosféře, ale naopak ve výšce asi 180 centimetrů nad zemí. Jeho cílem je, stejně jako u staršího modelu, boj proti totalitním ideologiím.

Brněnský radar. Jeho cílem je, stejně jako u staršího modelu, boj proti totalitním ideologiím. Foto Radovan Bartošek

Proces obrany naší svobody jsem si musel vyzkoušet na vlastní kůži. Portýrovi ve stylovém stejnokroji VB nešlo odolat. Nechal jsem se tedy uvést do chrámu pravdy a uložit na lehátko. K mému mírnému zklamání se neodehrála saturninská etuda s jeho rozložením. Na druhou stranu se díky štědrému daru PPF, předního bojovníka s totalitními režimy, nedostalo ani na klasickou patnáctiminutovku reklam jako v obyčejném kině. Má očekávání začínala stoupat…

Najednou se kolem mě začal ozývat Gottwald, který se vrátil z Hradu a na stropě vnitřní stěny radaru se začaly objevovat animace člověka běžícího šumavským hvozdem, na nějž střílí pohraničníci. Střih. Pan Josef sedí za mříží. Účastnil se protestu v 69, nevzali ho na vysokou, byl na nepovoleném koncertě a měl dlouhé vlasy. Dostal 2 roky natvrdo.

Víc se o jeho životě nedozvíme. Co si myslel o roce 1968, z jakého prostředí pocházel nebo jak by se třeba díval na dobu po listopadové revoluci, nevíme. Není to důležité. Na strop kopule už totiž stoupá animovaný ostnatý drát, který krouží kolem velkého červeného kolečka se srpem a kladivem, které záhy za ohlušujícího rachotu praská. Fakt hustý.

Zhruba v tomhle duchu se odvíjí i zbytek projekce. Nevím, jak dlouho to celé trvalo, normalizační bezčasí se nějakým kouzlem přeneslo i na diváky a mě se tak zdálo, že jsem v lehátku strávil věčnost. Ale snad to bude tak půlhodinka.

Přeci jenom jde o počet diváků, normy se musí plnit. V programu je pár styčných bodů: kolektivizace, pronásledování církve, rok 68, normalizace, samet. Na dramaturga nezbylo, takže se volný proud „josefovských“ příběhů s animacemi dobových reálií mísí v nepřehledný eintopf.

Vytahuju telefon: Třeba právě britský Boris prohlasoval konec světa. Skoro v to doufám. Naštěstí přichází vysvobození — sametová revoluce. Už jen naposledy zopakovat, že na světě dnes ještě pořád existuje Kuba, Čína (!), Vietnam, Rusko, Eritrea a Islámský stát (všechno totality, no ne?), a jsme fertig.

Já musím zpytovat svědomí, protože se mi na mysl dere hned několik politicky nekorektních vtipů o inkluzivitě projektu vůči méně nadaným grafikům. Taky jsem sám se sebou prohrál sázku, protože k mému překvapení ani jednou nezaznělo jméno Milady Horákové.

Často slýchávám, že s dobou před listopadem se dokáže vypořádat až generace, která ten režim nezažila, že to chce čas, dekády svobody a diskuse, abychom se dokázali vyrovnat s předlistopadovým režimem. Není to pravda.

Čím je pro nás doba před rokem 89 vzdálenější, tím je naopak těžší o ní jakoukoli smysluplnou debatu vést. Vjem historické epochy ztratil aktuálnost a komplexnost a rozpadl se do svých karikatur. Debata o epoše bolševického socialismu ve skutečnosti dávno skončila, protože se jednoduše morálně vyčerpala. Co v ní řečeno nebylo, už řečeno ani nebude.

Dnes, třicet let od listopadu 89, je minulý režim katalyzátorem emoce (ať už pozitivní, či negativní), kterou se různí filutové snaží legitimizovat své vlastní aktuální politické agendy. S reflexí minulosti to samozřejmě nemá nic společného.

Pokud si chceme připomenout výročí revoluce důstojným způsobem, navrhuji, abychom si z listopadových dní vzali příklad a alespoň na chvíli se nedívali zpátky, ale hleděli dopředu. Jinde než v naší společné budoucnosti totiž svobodu nenajdeme.