Přechod zemí střední a východní Evropy od komunismu k současnému zřízení je na Západě vnímán často jako příběh ekonomického úspěchu, třebaže provázený mnoha těžkostmi. Na Východě však mají mnozí na toto období chmurné vzpomínky. V řadě zemí pomohl tento fenomén k nástupu nacionalistických až autoritářských vlád, které slíbily napravit ta nejviditelnější negativa transformačního období.

I v současnosti, tedy po třiceti letech od pádu Berlínské zdi, převládají ve veřejném prostoru dvě protikladná podání. Podle prvního dominujícího v západních institucích si prošly postkomunistické země obdobím transformační recese, ale následně se zotavily a začaly opět růst a rozvíjet se v mnoha nejrůznějších ohledech způsoby, jež odrážejí zkušenost kapitalistického západu.

Podle druhého výkladu — běžného v Rusku a na východě Evropy — byla devadesátá léta obdobím sociální a hospodářské pohromy, tragédií epických rozměrů, jež zvýraznila vady západního liberalismu a ospravedlnila ustavení vlád, které obnovily pořádek, byť třeba pevnou rukou.