Deník Referendum Svět

Přechod zemí střední a východní Evropy od komunismu k současnému zřízení je na Západě vnímán často jako příběh ekonomického úspěchu, třebaže provázený mnoha těžkostmi. Na Východě však mají mnozí na toto období chmurné vzpomínky. V řadě zemí pomohl tento fenomén k nástupu nacionalistických až autoritářských vlád, které slíbily napravit ta nejviditelnější negativa transformačního období.

I v současnosti, tedy po třiceti letech od pádu Berlínské zdi, převládají ve veřejném prostoru dvě protikladná podání. Podle prvního dominujícího v západních institucích si prošly postkomunistické země obdobím transformační recese, ale následně se zotavily a začaly opět růst a rozvíjet se v mnoha nejrůznějších ohledech způsoby, jež odrážejí zkušenost kapitalistického západu.

Podle druhého výkladu – běžného v Rusku a na východě Evropy – byla devadesátá léta obdobím sociální a hospodářské pohromy, tragédií epických rozměrů, jež zvýraznila vady západního liberalismu a ospravedlnila ustavení vlád, které obnovily pořádek, byť třeba pevnou rukou.

Typické ruské tržiště z první poloviny devadesátých let, foceno  v Rostově nad Donem. Foto Brian Kelley, flickr.com

Které z těchto podání je pravdivé? Ve skutečnosti obě. Na jednu stranu si miliony lidí během přechodu střední a východní Evropy k demokracii a kapitalismu polepšily. V zemi za zemí se začalo mnoho lidí těšit z požitků vyššího hospodářského rozvoje, možností cestovat, pracovat v zahraničí, prodávat či nabízet své služby cizincům nebo v cizině studovat. To není rozhodně málo, a – do určité míry – se tak naplnilo to, co přechod od jednoho režimu k druhému sliboval.

Po šokové recesi začalo hospodářství postkomunistických zemí zase růst. Mezi lety 1990 a 2011 překonal růstový medián HDP postkomunistických států tentýž ukazatel západních zemí. Několik postkomunistických krajin jako Bosna a Hercegovina či Polsko zaznamenaly ve stejné době dokonce rychlejší růst než Hong Kong nebo Singapur.

Na druhé straně uvrhlo období přechodu miliony Východoevropanů do chudoby. Míra úmrtnosti v Rusku stoupla skokově o 15 až 20 procent a v dalších dvaceti letech se ještě zvýšila. Délka dožití v Rusku i některých dalších evropských postsovětských zemích dlouhodobě poklesla. Ve státech, které si za minulého režimu oficiálně zakládaly na tom, že zajišťují základní životní standard každému, nastal dramatický nárůst chudoby – celooblastně vzato o 30 procent –, než tato začala zase klesat.

Miliony lidí zažily důsledky dlouhé transformační recese, v rámci níž propadl HDP postkomunistických zemí v průměru o 39 procent a na úroveň roku 1989 se vrátil často až o pět či více let později. Rozsah recese v nejhůře postižených zemích přesáhl až trojnásobně velkou hospodářskou depresi ze Spojených států třicátých let.

O transformaci neexistuje jeden sdílený způsob výkladu, protože její důsledky byly tak různorodé a protikladné. I tvrdá data vytvářejí podklady pro několik různých narativů, vždy podle toho, která společenská věda či sociálněvědná disciplína s nimi pracuje. Kupříkladu z ekonomického hlediska platí, že všechny postkomunistické země se z recese v posledku dostaly a začaly opět růst. Z demografického hlediska ale nikoliv.

Většina postkomunistických zemí zažila dlouhodobý úbytek obyvatelstva a některé dokonce prudký. Bulharsko například má i dnes o 25 procent obyvatel méně než v roce 1989 a některé výhledy naznačují, že do roku 2040 ztratí dalších 20 až 25 procent ubude. Ve střední a východní Evropě je dosud několik nejrychleji vymírajících států na světě.

Tři přechodové krize
Spolu s kolegyní Kristen Ghodseeovou máme za to, že při analýzách přechodu zemí střední a východní Evropy od starého režimu k novému je užitečné rozlišovat tři typy transiční krize. Za prvé zde byla ekonomická krize. Za druhé zde byla mortalitní krize doprovázející kolaps sociální struktury. A za třetí zde byla emigrační krize, neboť země s dysfunkčními institucemi se otevřely světu a ta část populace, která chtěla a měla na to prostředky, mohla odejít.

Tyto tři krize dopadly na různé země různě a rozdílné bylo i to, jak se jednotlivé státy, resp. skupiny států, s jednotlivými krizemi vypořádaly. Země Visegrádu, tedy Polsko, Česká republika, Slovensko a Maďarsko, zvládly všechny podoby přechodové krize poměrně dobře. Ostatní země však s jednou nebo i více krizemi zároveň výrazně utrpěly. Nárůst mortality spojený se sociální zátěží a vysokou spotřebou alkoholu zasáhl nejdrtivěji evropské části bývalého Sovětského svazu, emigrace zase jihovýchodní Evropu. Relativní hospodářská zaostalost tohoto regionu a blízkost bohatších zemí EU rozhodování mnoha, zda odejít, velmi usnadnila.

Spletitá dědictví přechodu jsou pochopitelně tématy, s nimiž se dodnes hraje v politice jednotlivých států. Další a další nacionalistické vlády s autoritářskými sklony se dostávají k moci s příslibem, že napraví křivdy a zločiny, jež se staly během transformačního období. V jiných zemích se liberálové jejich náporu dosud brání. Toto vše odráží stále živé dědictví pádu komunismus a neoliberálních hospodářských politik, které měly za cíl zbudování kapitalismu na Východě a jež některým pomohly, ale jiné poškodily.


Z originálu Social Impacts of Transition: Eastern Europe: a multiple transition crisis vydaného v The Progressive Post přeložil a redakčně zpracoval PETR JEDLIČKA.