Znárodnia špekulatívne byty?
Alena KrempaskáVlastní bydlení si dnes nemůže dovolit jen tak někdo. V 90. letech přitom skupovali prominenti bratislavské byty třeba i za dva tisíce eur. Alena Krempaská radí inspirovat se debatou v Berlíně. V ní padl nedávno i jeden radikální návrh.
V priebehu posledných rokov sa ceny bytov v Bratislave zdvojnásobili. Podľa septembrového odhadu za tento rok stúpnu o ďalších 10 percent. Netreba ani dodávať, že platy sa za rovnaké obdobie nezdvojnásobili, čiže bývanie je čoraz drahšie.
Jedným z dôvodov tohto stavu je, že po novembri 1989 sa vyše 90 percent bytov odpredalo do súkromného vlastníctva. Nielen družstevné ich užívateľom, ale pripomeňme aj papalášske predaje bratislavských mestských bytov v 90. rokoch. Ján Figeľ s Ivanom Miklošom, okrem iných, vtedy získali štvorizbové byty v centre hlavného mesta za 2 000 eur!
Na porovnanie, v susednom Rakúsku štát vlastní viac ako 60 percent všetkých bytov. Tým dokáže efektívne regulovať cenu nájomného. Ak by súkromníci chceli zaviesť privysoké ceny, človek sa vždy môže popozerať po nejakom štátnom nájme.
Vysoké nájmy netrápia len nás. Vlani začali proti rastu cien bytov protestovať v Berlíne. A to si našinec môže povedať, že pri nemeckých platoch tam musí byť bývanie oveľa lacnejšie. Napriek tomu, že nemecká metropola vždy regulovala nájomné, postupne predala, čo sa dalo. Veľká časť bytového fondu sa tak dostala do rúk firmám, ktoré vlastnia a prenajímajú desiatky tisíc bytov.
Pokiaľ je väčšina súkromných, ako sa dá ovplyvniť ich cena? Len za rok 2017 stúpli v Berlíne ceny nájmov o pätinu, takže hnevu miestnych sa niet čo čudovať. Vlastníci využívajú aj taktiku tzv. energetickej modernizácie budovy. Trošku ju zrekonštruujú, no nájom zdvihnú o sto eur, čím sa zbavia nájomníkov seniorov, ktorí si to už nemôžu dovoliť, a byty ihneď znovu prenajmú — drahšie.
Proti rastúcim cenám sa zorganizovalo niekoľko rozsiahlych demonštrácií, pod ich tlakom mesto nakúpilo do svojho vlastníctva 700 bytov. Berlínčania momentálne zbierajú podpisy za referendum, v ktorom žiadajú znárodňovanie bytov od veľkých vlastníkov. Až 44 percent obyvateľov je za! Právo na bývanie je podľa Všeobecnej deklarácie základné ľudské právo rovnako ako právo voliť alebo sloboda prejavu. Ak bude referendum úspešné, stane sa jedným z ďalších príkladov, aké nástroje má štát na to, aby sa právo na bývanie napĺňalo v praxi.
Táto debata nie je scestná ani u nás. Väčšina mladých Slovákov a Sloveniek si dnes normálne, primerané bývanie, aké si mohli kúpiť alebo postaviť ich rodičia, nemôže dovoliť. A to napriek tomu, že ako spoločnosť bohatneme. Ponúkajú sa byty iba za premrštenú cenu a tridsaťročnú hypotéku.
K tomu sú ľudia vystavení úžerníckym praktikám bánk. Tie si najprv dajú splatiť úrok, až potom istinu. K dofinancovaniu hypotéky ochotne poskytnú ešte komerčný úver a s úsmevom vám navrhnú ručiť domom vašich rodičov. Vinou hypoték sme najzadlženejším národom v Európe a máme jedny z najvyšších cien nehnuteľností v pomere k platom.
Kde je strop cien nehnuteľností? Rast platov by mal predsa zodpovedať zvyšovaniu ich cien. Čo s tým dokážeme robiť v našich podmienkach, ako podporiť rozvoj štátneho bytového fondu v najbližších rokoch? Sotva je dôležitejšia politická debata o tom, kto je väčší narkoman. V najbližších parlamentných voľbách by konečne mali rezonovať reálne témy a reálne problémy.
Texty vycházející v rámci víkendové rubriky Dopis ze Slovenska jsou přebírány z webu Poleblog.sk, partnerského média DR na Slovensku.
Mimo to plánuje město destetitisíce nových bytů postavit...
Spodní hranice nájemného ale přece musí logicky vycházet z cen údržby stávajících a výstavby nových bytů.
Peníze vložené do výstavby nájemního bytu se tedy musí po nějaké (přiměřeně dlouhé) době vrátit a nájemné by této době návratnosti mělo odpovídat, jinak nové byty nikdo stavět nebude (a ty staré nebude udržovat - viz kdysi "OPBH"). Pokud by spodní hranice nájemného měla být nižší, výstavba nových bytů by musela zlevnit, nebo by výstavbu či nájem bylo nutno dotovat. Při vědomí těchto souvislostí a při vzpomínce na chronickou bytovou krizi v bývalém režimu (pouze státní, družstevní a podnikové byty a individuální výstavba RD) mi prostě slova o "znárodňování bytů spekulantů" připadají jako populismus.
Ano. A pak na ty panelákové byty a sídliště skoro všichni nadávali, poněvadž by byli rádi bydleli v něčem lepším (jak jim to později sliboval i Václav Havel).
Myslím, že všechny průmyslové podniky dostávaly pravidelně nějaké byty k přidělování zaměstnancům. Ovšem i tam se muselo čekat, zřejmě různě dlouhou dobu, podle toho, kolik bylo zájemců. Podniky mívaly potřebu zaměstnanců, takže dělaly nábor, a bez bytu by k nim třeba nikdo do práce nenastoupil. Samozřejmě to bylo v různých dobách různé. V šedesátých letech ještě hodně lidí přicházelo z venkova do velkých měst (třeba do Ostravy) za prací. Ještě i v sedmdesátých letech. Doly přibíraly stále, poněvadž tam většina zaměstnanců vydržela jen krátkou dobu.
Určité kvantum bytů dostávaly i školské úřady pro učitele ústavy národního zdraví pro lékaře, a jiní, "neprůmysloví" zaměstnavatelé. Státní byty měla také armáda a SNB. Ti je dostávali přednostně. To bylo možná to lukrativní zaměstnání, které myslel pan Nushart.
Mezitím se také hodně bouralo. Bouraly se staré nevyhovující dělnické byty bez sociálního zařízení. Lidé, co tam bydleli byli hromadně přesouváni do paneláků. Někteří třeba ani nechtěli. Taky se bouraly celé čtvrti (například Opava-Kateřinky, včetně starší individuální výstavby), aby se mohlo postavit nové sídliště. Časem už nebylo kde stavět.
Lidé se taky už dost rozváděli - a hned nastávaly případy, že jedna rodina potřebovala dva byty. Navíc obyvatelstvo ČSSR vykazovalo trvalý přírůstek, takže potřeba bytů byla nekonečná.
S družstevními byty to bylo o něco snazší, jak podotkl pan Nushart. Zájem nebyl tak velký, neboť tam se platil členský podíl - nejdřív několik tisíc, pak několik desítek tisíc. Moje sestra dostala v Porubě družstevní byt do roka po podání žádosti. To bylo ovšem v roce 1969. Pak byly čekací doby delší a delší, protože lidem vadilo to placení členského podílu čím dál méně.
Obecně byla situace s byty ve velkých městech horší než na venkově.
Ještě jsem zapomněla, že se taktéž podporovala individuální výstavba rodinných domků. Dávaly se na to až stotisícové nenávratné půjčky. Ale člověk si musel domek postavit svépomocí, přičemž se těžko sháněl stavební materiál. V naší vesnici pochází snad většina domů ze sedmdesátých let. Vůbec, v Moravskoslezském kraji byl obrovský zájem individuálně stavět. Jinde prý ne. V paneláku bylo celkem pohodlné bydlení, i když lidé nadávali na jejich nedokonalost, jak jsem uvedla výše.
Pokud jde o vlastnictví bytů, tak v 70. a 80. letech byla drtivá většina "podnikových" bytů družstevních. Státní byty neměly armáda a bezpečnost (a taky třeba justice apod.) "také"; v těch 70. a 80. letech je měly (až na výjimky) "jenom".
U státních bytů se to dělalo tak, že se tam případný zájemce nebo dědic prostě přihlásil k trvalému bydlení a pak na něj přešlo právo byt obývat.
Takhle lze rozbít jakoukoli internetovou diskusi.
Takže znovu: Nemáte pravdu v tom, že jediné dvě možné formy ekonomiky jsou tržní nebo řízená ani že jsou v takovém binárním protikladu - buď anebo - že obhajoba jednoho neumožňuje obhajobu druhého. Nechce se mi to tady tapetovat důkazy na podporu mého tvrzení, protože jsou snadno dostupné jinde. A to, že Vám tu hovadinu tady a teď nehodlám vyvracet, vůbec neznamená, že máte pravdu nebo že bych měl držet h... ústa a neměl upozornit na to, že pravdu nemáte.
Kdybyste místo těch řečí o hovadinách (což je vulgární slovo) uvedl, jaké jiné formy ekonomiky přicházejí v úvahu, popřípadě nějaké příklady, kde a jak spolu obě formy harmonicky koexistují, tak bych vám možná dala zapravdu. Nebo aspoň poděkovala za informaci.
Nevadilo by mně, kdybyste prostě nepsal: nemáte pravdu, je to jinak. Ale vadí mi, že používáte obhroublé výrazy.
Bezprostředně vzato je možno ekonomické vztahy a procesy v rámci jedné vnitřně provázané ekonomiky uspořádat a organizovat j e n o m buďto na principu tržním (tedy neregulované, spontánní aktivity ekonomických subjektů) - anebo na principu (více či méně centralizované) regulace.
Samozřejmě je možno (a to je dnes dokonce standardem) vytvářet i ekonomické modely smíšené. Kde se tedy prolínají prvky ekonomiky jak tržní, tak i státní regulace.
Ale: to naprosto a vůbec nic nemění na skutečnosti, že v dané konkrétní ekonomice je konec konců dominantní a určující jenom j e d e n jediný z obou těchto navzájem protikladných principů.
Je to logické - právě proto že jsou to principy protikladné, není možno vytvořit ekonomiku "půlenou", tedy ovládanou zároveň oběma principy. To by byla ekonomika vnitřně rozpolcená, která se dříve či později nevyhnutelně zhroutila ve svých vlastních rozporech.
Paní Hájková také naprosto přesvědčivě ukázala, v čem existují výhody či nevýhody obou modelů: ten model řízené ekonomiky může více působit ve směru rovného (rovnostářského) přerozdělování národního bohatství; ale jeho odvrácenou stranou je naprostá neefektivita. Která pak sekundárně vede k tomu, že v rozdělování nedostatkových statků pak stejně dochází k dramatickým nerovnostem (v prvé řadě v důsledku všepohlcující korupce).
Přes to všechno se zdá, že pravé řešení může spočívat opravdu jenom v nějakém způsobu vzájemného, organického propojení obou těchto principů; ale v každém případě doposud ještě nikdo neobjevil, nevynalezl model, který by takovouto vzájemnou syntézu umožňoval. A je vysoce pravděpodobné, že takováto syntéza - pokud vůbec - bude možná až tehdy, když se zásadním způsobem promění samotná společnost; když tedy dojde k zásadním posunům v jejím hodnotovém a motivačním žebříčku.
Buďto tedy budete schopen předložit nějaký reálný model jiné, alternativní ekonomiky - anebo by bylo poctivé, abyste se za uvedený výraz paní Hájkové omluvil.
S tou věcnou argumentací to bude horší, protože mi v počítači zrovna přistála spěšná zakázka v objemu zhruba 90 pracovních hodin, takže teď budou muset jít zdejší žabomyší spory a bouře ve sklenici vody na nějaký čas stranou.
Ukládám si to mezi ostatní resty a jestli moje nastupující stařecká demence mezitím nějak výrazně nepokročí, snad se k tématu ještě někdy vrátím.