V politice neexistují neutrální data aneb Tvrdý náraz pirátského modelu

Piráti si ve vší snaze nebýt levicoví chtěli nejprve nevinně sesbírat data. Pravice se ale nenechala obelstít. Petr Bittner ukazuje limity dnes tak populární apolitické, na pouhých datech stavěné politiky.

Pravolevý konflikt se může v dnešní takzvané post-politické éře jevit jako „překonaný“. Rozhodně je alespoň populární to tvrdit, ba tomu podřídit svou PR strategii. Takový politický výklad reality má však svá úskalí: uniká mu totiž hlubší „ontologická“ úroveň politiky. Pražští Piráti si to v posledních dnech vyzkoušeli na vlastní kůži.

Jejich pozice v koaličním sporu o řešení bytové krize narazila na limity apolitického, technokratického pojetí politiky postaveného na neutrálních datech. Každý, komu leží na srdci tradičně levicová témata, by si z jejich politické kapitulace měl vzít ponaučení.

TOP 09 se chová jako pravice? Tak to už vážně přehnala...
Jakkoli se tomu chtěli Piráti vyhnout, octli se v roli oběti nerovného boje: pokud dnes někdo musí slevit ze své pozice, je to vždy ten, kdo klade politický požadavek v konfliktu s pravicí. Ve starém, politicky přehledném poli bychom takový požadavek nazvali levicovým. Dnes takové požadavky nejčastěji vznáší nějaké moderní politické hnutí, které investovalo veškerou energii do toho, aby nebylo s levicí vůbec spojováno – zčásti proto, že by to byla v zemi s komunistickou minulostí „PR sebevražda“, zčásti proto, že samo považuje pravolevý konflikt za „překonaný“. V tříčlenné pražské koalici jsou taková hnutí hned dvě: Piráti a Praha sobě.

Piráti otevřeli – ze svých obvyklých, deklaratorně neideologických pozic – debatu o tom, zda by Praha neměla zmapovat trh s nájemním bydlením. Pouhým položením takové otázky sami sebe uvrhli do vyhroceného konfliktu s pravicovým koaličním partnerem, Spojenými silami pro Prahu.

Jejich postoj je v celém sporu paradoxně jediný autenticky politický. Jiří Pospíšil jako předseda pravicové TOP 09 v politickém střetu uvnitř koalice striktně formuloval pravicové stanovisko, které zastával celou svou politickou kariéru už v ODS a s nímž byl ostatně i tentokrát zvolen. „K čemu bychom mapovali způsob využití bytů v soukromém vlastnictví, když státu/městu není nic do toho, jak kdo nakládá se svým majetkem?“ ptala se pravice – ze svého pohledu logicky. Nic znepokojivého, natožpak překvapivého.

Co by nás naopak znepokojovat mělo, byl osud Pirátů v celém sporu a způsob, jakým v něm od začátku manévrovali. Piráti vsadili na svou osvědčenou metodu: „data-based“ politiku, tedy „zjistíme si data, ještě než se rozhodneme, co si myslíme, že je správné“. V tomto případě nakonec ani na žádnou praktickou politiku nedošlo, Piráti jen navrhli první krok, tedy zjišťování dat. A přesto se dočkali pravicové opozice o síle vzpoury proti vyvlastňování, z níž Pirátům nestačilo ani vycouvat. Koalice se nakonec dohodla, že majitele bude k pronajímání motivovat „pozitivně“, tedy snížením daně.

Snaha Pirátů „nebýt spojován s levicí“ tak nakonec vzala za své ještě dávno před tím, než vůbec mohli k nějakému reálnému levicovému kroku přistoupit. Jak by mohla v politice existovat neutrální hnutí, když v ní nejsou neutrální ani data?

Pravicová vyhraněnost Jiřího Pospíšila je konzistentní a neměla by nás překvapit. Spíše stojí za povšimnutí, jak Piráti v otázce bydlení narazili na limity své neideologické politiky. Foto Archiv DR

Střed je vpravo aneb průběžné výsledky z pravolevého zápasu
Spor o bytovou politiku se dotýká věčného, neměnného a nepřekonatelného jádra pravolevého konfliktu. Levice versus pravice, to není jen spor o složení daňového mixu či redistribuci, ale základní diference ve vnímání společnosti.

V levicovém vnímání politika protíná celou společnost a jejím úkolem je konfrontovat společenský antagonismus (proto nejsou rodina nebo dělba práce přirozené, ale politické problémy). Naproti tomu pravice chápe společnost jako nezávislý jev, který předchází politice – a účelem politiky je chránit tento jev před vnějšími zásahy (rodina se formuje ze své přirozenosti a levice ji chce rozbít feminismem, dělba práce je důsledkem přirozené konkurence a stát jedněm škodí a druhým nadržuje).

Zatímco levice vždy uvažuje nad politickou intervencí, která emancipuje, pravice emancipuje od politických intervencí. Liberalismus v pojetí levice proto znamená osvobozování jedince od tradičních forem útlaku, kdežto liberalismus v pojetí pravice znamená zpravidla spíš osvobozování tradičních forem útlaku od daní.

Pro levici je základním společenským antagonismem třídní boj (nikoli v tom fatálním marxistickém smyslu, ale v obecném smyslu protichůdných zájmů různých sociálních tříd), pro pravici je základním antagonismem konkurenční boj, v němž jsou třídy nahrazeny tržním principem, který je vlastně abstrakcí přírodního zákona nebo evoluce.

Krizi bydlení tedy levice vnímá jako projev třídního antagonismu (bohatí využívají prázdné byty na investice). Proto levice konfrontuje tuto krizi politickou intervencí (zdanění prázdných bytů). Naproti tomu pravice vnímá krizi přesně naopak, jako důsledek nepřirozené politické intervence (vysoká daň z pronájmu) do přirozeného konkurenčního boje a konfrontuje tuto krizi posílením blahodárného tržního principu na úkor škodlivé politické intervence (snížení daně z pronájmu).

Pro levici je základním tmelem společnosti sociální spravedlnost – to je abstraktní levicový pojem pro výsledek úspěšné konfrontace třídního antagonismu. Soukromé vlastnictví je tedy pro levici nedotknutelné jen do té míry, do jaké je současná míra jeho nedotknutelnosti slučitelná se sociální spravedlností. Pro pravici je naproti tomu základním tmelem společnosti soukromé vlastnictví – to je abstraktní pravicový pojem pro spravedlivý výsledek přirozeného konkurenčního boje. Sociální spravedlnost je tedy pro pravici důležitá jen v té míře, v jaké je slučitelná s nedotknutelností soukromého vlastnictví.

Těmito kategoriemi se nutně a navždy člení politické pole na levici a pravici. A pokud se octneme v politickém střetu nad tématem, které před nás nevyhnutelně klade tyto kategorie coby problémy, pak jsme nuceni zaujmout pozici, která skrze ně vytyčuje hranice politicky možného.

Bude-li někdo tvrdit, že střet pravice s levicí je překonaný, pak bude de facto tvrdit, že politika vůbec je překonaná – a to je ideologický postoj par excellence! Jinými slovy: vyhlášení konce velkých vyprávění je samo o sobě velké vyprávění, tedy ideologie. A jakou pozici tato ideologie zakrývá?

Tvrdit, že pravolevý konflikt je překonaný, znamená přijmout předpoklad, že tělo společnosti předchází politice, a že tedy společnost může (a potažmo by měla) existovat bez politiky. A to je – jak jsem se pokusil výše popsat – předpoklad pravicový.

Odmítnout pravolevé vymezení tedy v konečném důsledku neznamená překonat je a posunout politiku na nějaký vyšší stupeň. Znamená to kapitulovat v otázce pojetí společnosti a přijmout pravicový ontologický postoj. Pokud tvrdím, že politický střed je vpravo, pak právě z těchto hlubokých důvodů.

Za (pravicovými) hranicemi možného
Toto není jen další nadbytečná politická úvaha pro nepoučitelné intelektuály a intelektuálky, ale dost možná zásadní apel na to, jak bychom měli do budoucna vnímat politiku, pokud ji nechceme snadno odevzdat pravici, aby ji vzápětí odevzdala trhu.

Důsledky našeho zmatení ze současné politiky jsou již v praxi dobře patrné. Co když kupříkladu spočívá jediné efektivní řešení pražské bytové krize ve vídeňském modelu (dotované nájmy, masivní obecní bytový fond), který je v konfliktu s pravicí, a Piráti ani Praha sobě nikdy nenajdou odvahu ani zájem prolomit pravicové hranice možného?

Dopady této základní politické kapitulace všech vůči pravici mohou být fatální i na dalších bojištích, která v moderních dějinách hájila demokratická levice: sociální stát, dostupná zdravotní péče, veřejné vzdělávání. Apolitická, technokratická, „data-driven“ hnutí se budou vždy nakonec vyhýbat sporu o samotné pojetí politického pole, které dosud definuje pravice.

Pokud dnes někdo tvrdí, že není „ani vlevo, ani vpravo“, pak na to má jistě plné právo, ale v oblastech, které lámou politické pole, skončí výsledek jeho politického snažení zpravidla… vpravo. Pokud totiž dojde na otázky, které přerůstají technokratický přístup směrem do politiky, je to pravice, kdo otevřeně hájí svá ideologická východiska, zatímco ostatní ustupují – z obav, aby nebyli spojováni s levicí. Je to dnes pravice, kdo takto střeží hranice politicky možného.

Když tedy říkáme, že potřebujeme silnou demokratickou levici, není to z tesknění po starém světě nebo po oblíbených ikonách, pojmech a symbolech. Potřebujeme ji proto, že nikdo jiný nebude ochoten otevřeně hájit opatření, která překračují pravicové hranice možného. A já jsem přesvědčený, že nejen krize bydlení, ale i naše ostatní civilizační výzvy budou v nemalé míře vyžadovat právě taková opatření.

A co si myslíte vy? Diskuse (11 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Levicová politická intervence emancipuje, ale současně také diskriminuje (rozlišuje), Úterý, 9.Dubna 2019, 10:59:54

takže správný výsledek je pak řešením minimálně kvadratické rovnice.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Pro levici je základním tmelem společnosti (...) výsledek úspěšné konfrontace třídního antagonismu." Úterý, 9.Dubna 2019, 20:39:28

Lépe bych to neřekl. Takový antagonismus, ten dokáže stmelit!

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pravice jako strážce Přirozenosti Středa, 10.Dubna 2019, 13:42:28

Jeden z myšlenkově nejhodnotnějších textů, které kdy bylo možno na stránkách DR číst. (A je vlastně jenom symptomatické, že zůstal prakticky bez odezvy; až na několik dětinských šplechtů pana Nusharta.)

Ano, pravice se - ve svém posvátném tažení proti levici - odvolává na to, že na rozdíl od umělých sociálních projektů levice ona sama prý vychází ze zcela přirozeného, nezfalšovaného stavu věcí. Ze samotné přírody. Kde přece platí ten zcela přirozený přírodní zákon: ten silnější, schopnější, agresivnější bere vše; ten slabší ať zhyne.

Při tomto svém boji za přirozený stav věcí pravice ovšem zcela přehlíží jedno: že ten princip "silnější bere vše" byl p r á v ě v průběhu evoluce doplněn, vyvážen a zčásti vytlačen principem zcela opačným: principem kooperace, symbiózy, vzájemné solidarity.

Tento princip vzájemné solidarity je sice ovšem evolučně mladší, ne tak původní jako princip individuálního boje o dominanci; ovšem na straně druhé je ho právě z téhož důvodu možno právem považovat za princip evolučně progresivnější.

A je ostatně nemálo rozšířený vědecký názor, že to byla právě ta schopnost kooperace a vzájemné solidarity, která byla tou nejzákladnější podmínkou pro to, aby se vůbec mohl konstituovat a z živočišné říše vydělit lidský rod jako takový. Teprve tam, kde se například lidská matka nemusela neustále starat o své vlastní mládě, a mohla ho svěřit do péče jiných (tet), se jí uvolnily ruce pro vlastní pracovní činnost. (A mimochodem, byly to právě ženy-sběračky, které v prvotních lidských pospolitostech své komunitě zajišťovaly dvě třetiny všech kalorií! Mužové svým lovem obstarávali jenom zbývající třetinu.)

V každém případě tedy platí: princip vzájemné solidarity je stejně tak evolučním, a tedy přirozeným momentem jako princip vlastního osobního zájmu, vlastního osobního prosazení se. Není tedy nijak zapotřebí ustupovat pravici v její demagogii o tom, že levicová sociální opatření jsou prý něčím umělým, nepřirozeným, deformujícím spontánní pohyb a vývoj.

Ta levicová sociální opatření se dozajista m o h o u stát tím deformujícím faktorem - když ona sama ze své strany překročí hranici rozumné míry, když chtějí zcela potlačit ten moment osobního individuálního zájmu. (Jako se tomu stalo za podmínek socialismu; který právě na tom nakonec nevyhnutelně ztroskotal.)

Stejně tedy jako v evoluci platí, že evolučně nejúspěšnějším se ukázal být model kombinace obou těchto principů - zájmu individuálního i kolektivně-solidárního, pak stejně to samé musí platit i pro lidské společenství, a způsob jeho sociálního i politického uspořádání.


Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Nezbedné šp-lechtání Středa, 10.Dubna 2019, 16:13:39

Politická intervence jejímž cílem je sociální spravedlnost (s. spravedlnost v liberálně levicovém slova smyslu) se neobejde bez rozlišení (diskriminace) nepřítele, který je považován za zdroj útlaku. Boj proti tomuto nepříteli (třídní antagonismus, kde třídy již dnes vznikají situačně - "kdo není s námi, je proti nám") je pak v liberálně levicovém podání oním "tmelem společnosti", který ale ve skutečnosti způsobuje její polarizaci. Principiálně se tedy takové stmelování společnosti jejím sešikováním proti společnému nepříteli nijak zvlášť neliší například od stmelování společnosti rasovou nenávistí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 10.Dubna 2019, 16:44:33

Pane Poláčku, já pochybuji o tom, že matky-sběračky kdysi odkládaly své kojence, když sháněly potravu (nebo jste měl na mysli nějaké starší děti?). Vždyť to vidíme i u afrických či jiných kmenů, které ještě žijí původním způsobem života, že matky nedají dítě z ruky, nýbrž je nosí stále na svém těle.
Dokonce i u nás si ženy rolníků nosily své děti na pole.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Princip solidarity je když Středa, 10.Dubna 2019, 18:57:24

se se členy své tlupy rozdělím o svoji kořist. Princip solidarity není, když někomu něco vezmu a pak to rozdělím mezi ostatní. To už je politická intervence, která emancipuje a jejímž cílem je sociální spravedlnost.

Úspěšnost politických intervencí, jejichž cílem je sociální spravedlnost, je zhruba podobná jako úspěšnost vojenských intervencí, jejichž cílem je demokracie.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Kdo tvrdí, že není nalevo ani napravo Čtvrtek, 11.Dubna 2019, 07:36:17

je podle Petra Bitnera napravo. V devadesátých letech jsme to slýchali od pravice obráceně . Kdo se nehlásí k pravici, je levičák.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Když přistoupíme na tuto terminologii, Čtvrtek, 11.Dubna 2019, 08:15:11

musíme říci: Máte levicového prezidenta, a levicovou vládu. Co chcete více?

A mimochodem každý vidí, kam to současný levicový establišment vede.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 11.Dubna 2019, 10:50:26

Paní Hájková, jak přesně to bylo s tou kooperací a s těmi sběračkami, opravdu nevím. Ale tady se samozřejmě nejednalo jenom o to sbírání lesních plodů, to samo o sobě není žádná činnost vyžadující velkou míru kooperace, to sbírání jsem uvedl jenom jako zajímavost, respektive jako doklad toho, že ta možnost žen "odložit" v případě potřeby své dítě do péče svých příbuzných mohla mít svou velkou důležitost, právě proto že ženy byly vlastně hlavními zásobovatelkami té tlupy či skupiny. Ale zřejmě to bylo také tak jak jste to zmínila, s jedním nemluvnětem neseným na zádech ta žena ještě může jít na sběr lesních plodů (či na pole), ale s pěti či šesti dětmi to už asi opravdu možné není.

Ten údaj o té tézi o tom že ta schopnost vzájemné kooperace (péče o nevlastní děti) byla podmínkou pro rozvoj lidského druhu jako takového jsem ovšem vyčetl, je to samozřejmě jenom téze, ne jediná, ale zdá se mít svou nemalou logiku. Jak řečeno nejednalo se jenom o to sbírání, ale ty ženy vlastně dělaly všechny práce vytvářející "domov", a s touto prací pak souvisí rozvoj duševních, kognitivních schopností, mám pocit že je to míněno spíše v tomto smyslu, že ta kooperace uvolnila ruce pro práci obecně, a to pak mělo za důsledek rozvoj toho myšlení, jakožto základního znaku člověka.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Kde stojí střed? Čtvrtek, 11.Dubna 2019, 11:00:31

To srovnání s devadesátými léty (a ideologickou rétorikou tehdejší pravice) ovšem kulhá, Bittnerovi se jedná o to poukázat na skutečnost, že za existence a dominance určitého společensko-politického uspořádání ten, kdo navenek předstírá neutralitu, ve skutečnosti akceptuje základní ideová východiska tohoto systému. Což znamená v daném případě - kapitalismu. A kapitalismus je jak známo ze své podstaty pravicový.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Samařan Čtvrtek, 11.Dubna 2019, 12:45:8

(z onoho známého příběhu) je pravicový nebo levicový?

Pokud řekneme, že pravicový, nemá jeho čin hodnotu. Pokud řekneme že levicový, jde o privatizaci normy správného jednání progresivní levicí. Pokud řekneme že Samařan navenek jen předstírá neutralitu, ale ve skutečnosti akceptuje tehdejší systém s jeho ideovými východisky, nezbyde nám už nic jiného než si myslet, že ke svému činu byl motivován falešnou (inflační) láskou.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.