Pravolevý konflikt se může v dnešní takzvané post-politické éře jevit jako „překonaný“. Rozhodně je alespoň populární to tvrdit, ba tomu podřídit svou PR strategii. Takový politický výklad reality má však svá úskalí: uniká mu totiž hlubší „ontologická“ úroveň politiky. Pražští Piráti si to v posledních dnech vyzkoušeli na vlastní kůži.

Jejich pozice v koaličním sporu o řešení bytové krize narazila na limity apolitického, technokratického pojetí politiky postaveného na neutrálních datech. Každý, komu leží na srdci tradičně levicová témata, by si z jejich politické kapitulace měl vzít ponaučení.

TOP 09 se chová jako pravice? Tak to už vážně přehnala...

Jakkoli se tomu chtěli Piráti vyhnout, octli se v roli oběti nerovného boje: pokud dnes někdo musí slevit ze své pozice, je to vždy ten, kdo klade politický požadavek v konfliktu s pravicí. Ve starém, politicky přehledném poli bychom takový požadavek nazvali levicovým. Dnes takové požadavky nejčastěji vznáší nějaké moderní politické hnutí, které investovalo veškerou energii do toho, aby nebylo s levicí vůbec spojováno — zčásti proto, že by to byla v zemi s komunistickou minulostí „PR sebevražda“, zčásti proto, že samo považuje pravolevý konflikt za „překonaný“. V tříčlenné pražské koalici jsou taková hnutí hned dvě: Piráti a Praha sobě.

Piráti otevřeli — ze svých obvyklých, deklaratorně neideologických pozic — debatu o tom, zda by Praha neměla zmapovat trh s nájemním bydlením. Pouhým položením takové otázky sami sebe uvrhli do vyhroceného konfliktu s pravicovým koaličním partnerem, Spojenými silami pro Prahu.

Jejich postoj je v celém sporu paradoxně jediný autenticky politický. Jiří Pospíšil jako předseda pravicové TOP 09 v politickém střetu uvnitř koalice striktně formuloval pravicové stanovisko, které zastával celou svou politickou kariéru už v ODS a s nímž byl ostatně i tentokrát zvolen. „K čemu bychom mapovali způsob využití bytů v soukromém vlastnictví, když státu/městu není nic do toho, jak kdo nakládá se svým majetkem?“ ptala se pravice — ze svého pohledu logicky. Nic znepokojivého, natožpak překvapivého.

Co by nás naopak znepokojovat mělo, byl osud Pirátů v celém sporu a způsob, jakým v něm od začátku manévrovali. Piráti vsadili na svou osvědčenou metodu: „data-based“ politiku, tedy „zjistíme si data, ještě než se rozhodneme, co si myslíme, že je správné“. V tomto případě nakonec ani na žádnou praktickou politiku nedošlo, Piráti jen navrhli první krok, tedy zjišťování dat. A přesto se dočkali pravicové opozice o síle vzpoury proti vyvlastňování, z níž Pirátům nestačilo ani vycouvat. Koalice se nakonec dohodla, že majitele bude k pronajímání motivovat „pozitivně“, tedy snížením daně.

Snaha Pirátů „nebýt spojován s levicí“ tak nakonec vzala za své ještě dávno před tím, než vůbec mohli k nějakému reálnému levicovému kroku přistoupit. Jak by mohla v politice existovat neutrální hnutí, když v ní nejsou neutrální ani data?