Zápisky o levici v mrtvém bodě

Třetí esej Petra Bittnera o vynucených volbách, falešných otázkách a pastech současné levice. Ke komu levice mluví? Proč je lid ztracen? A co je to „sašizace mainstreamu“?

Sebereflexe je dobrá věc. V případě levice se však po posledních velkých porážkách proměnila ve svou odcizenou, neproduktivní formu: sebemrskačství. To umrtvilo všechny potenciálně produktivní diskuse o směřování a teorii.

Situace se mnohým zdá jasná: nedokázali jsme oslovit masy, neboť používáme složitý jazyk, oddáváme se vnitřním půtkám, odcizili jsme se pracujícímu lidu, a v konečném důsledku neumíme marketingově prodat svůj program. I ze středových liberálů se dnes stávají v podstatě „marketingoví marxisté“, kteří vidí hlavní úkol sjednocených progresivních sil v kvalitním PR: levice potřebuje znovunabýt lidovou podporu pro prosazování socialistického programu, liberálové by zase rádi „business as usual, akorát bez Zemana“.

Vztah politické levice k lidu se stal problematickým. Způsob, jakým byla levice zvyklá kategorizovat pracující, chudé a neprivilegované, jež chápe jako svou přirozenou základnu, přestal odpovídat charakteristikám, biografiím a celkovému sebepojetí těchto subjektů. Z postmoderních pracujících se stávají podnikatelé sebe sama, sociálně slabí se pokoušejí stoupat spíš po sobě navzájem, než společně, a o to víc se distancují od těch, které přitom nechají o fous pod sebou.

Reakcí západní levice na ztrátu mas je obrat k politice identit – taková levice je však politicky porážena. Opačné výzvy k návratu k politice tříd jsou zase ostalgií po reduktivním marxistickém chápání lidových vrstev a jejich rozpoznaných historických rolí.

Série porážek přitlačila levici k sérii vynucených voleb a z nich plynoucích vnitřních sporů. Má-li levice v budoucnu sehrát svou úlohu v reformě demokratického světa, musí se naučit tyto volby odmítat. Zároveň se musí mít na pozoru před některými populárními politickými poučkami a dalšími nástrahami, které před ni klade současný systém, a s nimiž se už do značné míry potýká, aniž by si toho mnohdy byla vědoma.

Současnou situaci levice podle mě definuje pět mrtvých bodů – falešných otázek, vynucených voleb, nejasností a vnějších i vnitřních pastí:

Ke komu levice mluví? Co je předmětem její politiky? Jaký je obsah její teorie? Kdo má máslo na hlavě? A co je to „sašizace mainstreamu“?

Problém lidu: ke komu mluvíme?
Neměli bychom si namlouvat, že my, autoři a autorky nalevo od středu, píšeme pro jakousi „třídu neprivilegovaných“. Naším skutečným publikem je naše vlastní třída, naši podporovatelé i oponenti pocházejí ze stejných vrstev jako my. Přestože nemáme nic moc na účtu, náš svět je se světem neprivilegovaných nesouměřitelný.

O co se snažíme, je promlouvat do procesu mediálního utváření „normálního jazyka“ a různým způsobem do něho vnášet ohledy na tyto neprivilegované, nad nimiž mají (vesměs středopravicová) média hlavního proudu tendenci mávat rukou, klást jim jejich osud za vinu, anebo za nimi nově „vyrážet“ do regionů a navazovat s nimi kontakt jako s mimozemskou formou života.

Že se takzvaná nová levice neobrací „čelem k masám“, je prostě fakt. Příčinou však není nějaké specificky novolevicové uzavírání do bubliny, jak je teď populární říkat, ale především samotný fakt, že masy v politickém smyslu přestaly existovat (existovaly-li kdy).

Levicoví kritikové nové levice se při své kritice přesto upínají k marxistickému schématu, ve kterém je nositelem pokroku jedna taková masa – masa neprivilegovaných, kteří si kolektivně uvědomí, že jsou v tomto systému vykořisťovaní, přestože jsou pro jeho existenci nezbytní. I zde lze pochybovat, že taková situace někdy v historii vůbec nastala. Zdá se ale v podstatě vyloučené, aby nastala dnes.

Problém předmětu: co může prostý člověk?
Každý, kdo promýšlí své levicové angažmá, by se měl mít na pozoru před tím, jak snadno se stylizuje do role mluvčího zájmů jaksi „od stolu“ sjednocené masy nejchudších. Levice takovou rétorikou pomáhá vytvářet konstrukt, ze kterého mnozí „objektivně chudí“ prchají k pravici, nebo ještě hůře ke xenofobům, protože se chudí necítí, nebo si to nechtějí přiznat a to označení je uráží.


Elitářská pravice nabízí těmto lidem status, na kterém tu v 90. letech vyrostla: nejsem jako ty socky, nenechám se opít gulášem nebo koblihou, jsem pánem svého života. Populisté jim zase nabízejí příběh, ve kterém je nikdo netahá za slovíčka, ba dokonce z jejich vzájemně rozporných požadavků a přehnaných fobií sestavuje program.

Sociologické výzkumy ukazují, že nezanedbatelný vzorek první a druhé generace francouzských imigrantů podporuje protiimigrační Národní frontu Marine Le Penové s pocitem, že tak nejlépe vyjádří svůj odstup od ostrakizovaných nově příchozích. Stejně tak statusová volba pravice nabízí nižší střední třídě možnost distancovat se od sociálně slabých. Nikoli „společně jsme silnější“, ale „nejsem jako oni“ je dnes nejmocnějším kulturním, spotřebitelským a tedy i politickým motivem běžného člověka.

Levice musí vždy vycházet z tesařovské otázky: Co může prostý člověk? Nesmí proto hledat výchozí bod své politiky ve vykonstruovaném kolektivu, který jí nejlépe pasuje do marxistických analýz, ale vždy v prostém člověku jakožto v jedinci. Nikoli však v pouhém tlumočení jeho řeči, často plné zmatku, dezinterpretací a poháněné nafukovanými obavami, ale v systematické práci s jeho životním prostorem a vždy v sounáležitosti, s vědomím, že nešťastnými aktéry, užitečnými idioty i oběťmi systému současně jsme všichni společně.

To, že levici je tento „systém“ vůbec patrný, ji odlišuje od liberálů, a levice by se neměla této své devízy vzdávat.

Způsob, jakým byla levice zvyklá kategorizovat pracující, chudé a neprivilegované, přestal odpovídat charakteristikám, biografiím a celkovému sebepojetí těchto subjektů. Foto Left, Right Left, Right, Flickr.com

Tomio Okamura se nijak významně nepokouší konstruovat kolektiv chudých ani formulovat jejich zájmy, zato mluví jejich řečí (proslýchá se dokonce, že před vznikem Úsvitu vyvíjel svůj politický jazyk přímo z komentářů svých podporovatelů na sociálních sítích). Kromě toho spočívá hlavní kouzlo jeho komunikační strategie v tom, že sice živí v lidech jejich obavy, ale současně jim tím oproti politickým liberálům vyznává základní politický respekt: bojíte se oprávněně, hlupáci jsou ostatní.

Pokud se tedy dnes neprivilegovaní někde politicky spojují, je to na kandidátkách SPD. Pokud existuje něco jako „autentické postoje“ dnešní chudoby, odráží je program SPD: rozporuplnost, strach, nejistota, nenávist. Proč právě sem vkládají neprivilegovaní své naděje? Protože se prostě mýlí. Protože jsou v tomhle systému ztracení – stejně jako vy a ještě víc. Protože chudoba cti tratí. Však proto ji chceme vymýtit, ne?

Problém obsahu: třída, nebo identita?
Levice, která v takto vytyčeném prostředí pociťuje dlouhodobou nemohoucnost, přirozeně hledá příčinu svojí impotence. A jelikož chyba přece nemůže být v tom „lidu“, který jediný může svou situaci zvrátit, pak nejspíš tkví v nějakém nádoru ne samotném jejím těle. V poslední době si takto mnozí zvykli nacházet tuto nemoc ve skupinách zabývajících se politikou identit, LGBT+ tematikou, feminismem, korektním jazykem a podobně.

Jakkoli si tyto skupiny bezpochyby zaslouží konstruktivní kritiku, neměla by levice tak snadno sklouzávat k tomu, že si z nich zvykne dělat boxovací pytel vlastních politických frustrací. Pokud politika identit zůstane spjatá s horizontem spravedlivé, svobodné a rovnostářské společnosti pro všechny, není na ní přece ni špatného. Že odradí masy? Nelze odradit někoho, kdo je nezvratně pryč.

Třída, nebo identita, je jednou ze Sofiiných voleb, vynucovaných na levici logikou postmoderního kapitalismu. Každou takovou volbu by měla skutečná levice odmítnout. Chudoba ve Spojených státech je přece stejně objektivní, jako její etnické konotace. Rozdíly v platech mezi zeměmi EU přece jsou stejně dobře měřitelné, jako rozdíly v platech mezi muži a ženami. A měly by snad mít sexuální menšiny méně práv než heteronormativní většina? Z čeho z výše zmíněného bychom měli byť jen rétoricky ustupovat. A před kým?

Tato kombinace levicové touhy po podpoře od „lidových vrstev“ a současně strachu z jejich reakce připomíná psychoanalytický mechanismus superega. Superego je konstitutivní prvek naší osobnosti, ale nevíme, co po nás chce, čím se mu zavděčit, jak dostát jeho požadavkům. Člověk se ptá superega „Co po mně chceš?“, zatímco superego ho bombarduje nesplnitelnými příkazy. Stejně tak čím víc se levice snaží odhadnout, co se lidovým vrstvám honí hlavou, jaké jsou jejich motivy a jak jim vyjít vstříc, tím více jsou tyto vrstvy přesvědčené, že tato levice nereprezentuje jejich zájmy a odvrací se od ní.

Levice by zkrátka neměla tak snadno podléhat populistickému pokušení, které jí věští cestu zpět na výsluní skrze „přizpůsobení svého slovníku neprivilegovaným“. Politika není nekonečná porada politického marketingu. Politika nejsou nekonečné volby, ve kterých se musíme každou minutu strachovat o hlasy potenciálních voličů. Je to tvůrčí proces spojující jak praktické jednání v každodenních konfliktech, tak vážné a hluboké diskuse se svými politicky blízkými – plné sporů, omylů, ale i ponaučení, a produktivního vynalézání nových cest, kterými se spolu vydáváme za vidinou lepšího příštího, bez záruky, že jsou to cesty správné.

Nepřekročitelným horizontem každé skutečně demokratické politiky je totiž poslední kantovská otázka: nikoli „co můžeme očekávat“, nýbrž „v co smíme doufat“, budeme-li jednat správně.

Touha zvlídňovat svět pro víc lidí nás nalevo od středu bezpochyby spojuje. A i když se v některých otázkách rozcházíme, jsme v tom všichni navždy bez záruky, že zrovna my máme pravdu. A pokud naše spory dojdou do roviny samotného jazyka, jakým spolu diskutujeme, měli bychom se přinejmenším vyvarovat poučování a paternalismu vůči těm, jejichž agenda nám zrovna dnes přijde marginální, nebo jí zrovna sami nerozumíme.

Třída, nebo identita? I to je jedna z vynucených voleb, které by měla levice odmítnout. Ilustrace ThinkStock.com

Problém sebereflexe: kdo má máslo na hlavě?
Kritika levice jako celku za to, že je vnitřně rozhádaná a že se utápí v sektářských bojích, je projevem „povýšeného centrismu“, který má svou pevnou pozici na politické mapě, a který se nyní usídlil také přímo v srdci levice, aby moudře moderoval. „Pravda je někde uprostřed. Musíme se sjednotit. Díky, že můžem.“

Ani s dalším oblíbeným mottem „uzavíráním do bublin“ to nebude tak jednoduché. Atomizace je už dlouho celospolečenský průvodní jev globalizace a algoritmy sociálních sítí ji pochopitelně prohlubují. Oproti ostatním z toho levice vychází pořád nejlíp. Je schopná vnášet energii do funkčních komunitních projektů, zůstává hodnotová i v úřadech, v médiích a konec konců i podnicích, na kterých se podílí, je aktivní, plodná, umí být jednotná a ještě jednou opakuji, jako jediná politická síla projevuje autentický zájem o sebereflexi.

Kdy jste naposledy slyšeli nějakou sebereflexi pravice? A přitom to byla ona, kdo formoval v posledních letech politickou hegemonii ve všech institucích od Parlamentu až po média. Ona nejochotněji pomáhala trhu bez přívlastků, aby distribuoval osudy po ekonomické krizi: aby bohatí dál „kapitalizovali“ zisky, protože jejich bohatství určitě prokape i dolů, a mezi chudé aby se „socializovaly“ náklady, neboť si žili nad poměry.

Viníkem dnešní rozdělené společnosti jsou všichni, kdo byli ochotní systémově obětovat sociální smír na oltář tržní teologie.

Problém kooptace: co je to „sašizace mainstreamu“?
U levice je jistě možné leccos kritizovat. Ale opravdu je to zrovna paralýza kvůli vnitřním sporům? Vždyť je-li dnes někdo schopen organizovat se zdola, k demonstracím, ale i k družstvům, afinitním skupinám, komunitám a komunám, je to všude po světě levice.

Co se naopak příliš nekritizuje a mělo by, je odehrávání plodných debat odkazem na pouhý politický marketing, tato epidemie píárismu pod heslem „musíme lépe mluvit s regiony“. Politické jádro marketingu je elitářské, cynické a antilevicové: pokud je autentická politická emoce na prodej, pak je na prodej všechno a levice beztak prohrála.

Pokud se levice nechce stát zbytečnou, měla by fascinaci touhle technokratickou reklamní dovedností přenechat liberálům z druhé strany. Však už si všimli milionu lidí v exekuci i propastných sociálních rozdílům mezi centrem a periferií, které podkopávají demokracii – nepřehodnocují však tváří v tvář nově viditelné sociální katastrofě své politické přesvědčení, pouze podle této sociální katastrofy ze strategických důvodů formují své CSR (Corporate Social Responsibility), tedy jakousi korporátní politiku, která zlepšuje jméno firmy tím, že vyčleňuje marginální prostředky na společensky prospěšné aktivity.

Místo sebereflexe principiálních obhájců systému, který chudé a exekvované vytvořil, přichází nové sebeuspokojení: dosud jsem zapomínal na své chudé – teď už jim rozumím. Zlepšení situace chudých pro ně přitom není cílem o sobě, ale pouhým prostředkem k tomu, co je pro ně hlavním problémem dne: aby jim periferie příště zvolila na Hradčany vkusnějšího prezidenta.

Způsob, jakým si hlavní středopravý proud osvojuje levicová témata pro účelovou charitativní korekci svého politického programu, se dá dobře ilustrovat na osudu reportáží Saši Uhlové. Při takzvané plíživé „sašizace mainstreamu“ se reportéři (bezvýhradně středopravých) médií hlavního proudu vydávají na periferii, aby natočili pohlednici sociálního realismu bez katarze, motivováni jedinou, naléhavou vnitřní otázkou: „Jak to, že volíte Zemana?“.

Takzvaná „demokratická diskuse“, která má následovat, je diskuse o tom, co změnit, aby tito lidé příště nevolili Zemana. Sám transparentní záznam utrpení periferie tak končí ve službách centra.

Levice by se měla mít na pozoru, aby se kvůli snaze přizpůsobit svůj jazyk hlavnímu proudu nestala pouhým studijním materiálem pro kosmetickou rekvalifikaci středopravých liberálů. 

A co si myslíte vy? Diskuse (55 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Co vlastně je v mrtvém bodě? Neděle, 6.Ledna 2019, 11:05:24

Titulek je gramaticky a tím i významově nejednoznačný. Jsou v mrtvém bodě Bittnerovy zápisky či levice jako taková?

Možná platí obojí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Levice, masy a humanismus Neděle, 6.Ledna 2019, 16:17:36

Petr Bittner precizně analyzuje krizovou situaci současné levice, zbavené všech klasických nosných témat a idejí. A hlavně zbavené reálné sociální, ale i materiální základny těchto idejí. Potud tedy dobře, v tomto smyslu je nutno autorovi vyslovit uznání za pronikavost (a otevřenost) jeho analýz.

Ale na straně druhé, když by se položila otázka jaké ponaučení, jakou radu či orientaci by si levice měla vzít z jeho úvah - pak zde skutečně zůstává jenom jakési mlhavo.

Položme si tedy se vší jednoznačností základní otázku, které se P. Bittner dotýká: existují masy?

Každá revoluce vzniká pohybem mas; i když to ovšem naprosto nemusejí být masy většinové. Ale jejich revoluční impuls může být natolik intenzivní, že tím plně vyváží svou početní nedostatečnost.

Druhá otázka: kde se berou ty revoluční masy? Asi je možno právem konstatovat, že víceméně každá revoluce (tedy: každá zásadní a radikální změna poměrů) vznikla z aktuálně krizové situace. Která se už tomu kritickému množství tvořící revoluční masu už zdála být dále nesnesitelnou.

Faktem je: v současné chvíli takovouto aktuálně krizovou, existenčně a existenciálně nesnesitelnou situaci nemáme. Ať si radikální levice tvrdí a hlásá co chce: takováto objektivně nesnesitelná situace tu není. Ne že by nebyli ti či oni kteří své životní podmínky pociťují (tak či onak právem) jako nesnesitelné; ale není to dost na to, aby to vytvořilo tu kritickou masu.

Na straně druhé: takováto aktuálně krizová situace může nastat velice neočekávaně, a hodně rychle. Globální klimatická krize může velice reálně propuknout už v horizontu několika (třeba už i dvou) desetiletí; a s ní současně ovšem i globální krize sociální, ekonomická i hodnotová.

A ještě jednu věc je nutno připomenout: ten bezprizorní stav současné levice naprosto není nějakou anomálií v dějinách. Naopak: prakticky každé revoluci předcházela dlouhá fáze stavu předkrizového; kdy se tak nějak tušilo že daný stav si žádá změny, ale byly to zatím jenom skupinky angažovaných aktérů, ponejvíc intelektuálů, kteří hledali cesty a možnosti k tomu, jak rozbít stav současný, a jaký vytvořit stav lepší.

Ano, velmi mnohým z těchto aktivistů, z těchto teoretiků revoluce nebylo dopřáno, aby se toho momentu osvobození, aktu radikální změny dočkali; ale nakonec to byly právě jejich myšlenky, které pro tu krizovou situaci vytvořily alespoň určitý základ, určitý půdorys pro vybudování světa nového.

Ani ty současné diskuse, střety a spory dnešní levice tedy nejsou zcela zbytečné a marné; i ony když nic jiného tak nějakým způsobem "ohmatávají" prostor, zkoumají možnosti a zavrhují ty, které jsou zcela falešné a mylné.

---------------------------------

Tolik tedy k té otázce mas a vztahu levice k nim. Ovšem - pokud je zde řeč o levici vůbec, pak není možno se omezit jenom na její radikální, revoluční křídlo. Neboť umírněná levice se nachází v té samé ideové krizi.

Připomenu ještě jeden moment, zmíněný autorem článku. Když uvádí, co by mělo být společným - jaksi nadkonfesním - cílem levice. Nepodařilo se mi v textu to slovo znovu objevit, a tak ho převedu jako úsilí o h u m a n i z a c i. Přes všechny dílčí názorové a programové rozdíly - konečným cílem levice nemá být nic jiného, nežli všeobecná humanizace v š e c h součástí lidského a společenského života.

Ovšem - bylo by možno namítnout, že toto není výlučnou doménou levice. Jsou přece i humanisticky smýšlející zastánci pravicového světonázoru.

To je nesporně fakt; ale ten zásadní rozdíl - jak také správně uvádí P. Bittner - je v tom, že na rozdíl od pravice je to levice, která je schopna vnímat systémovou podmíněnost deformovaných, asociálních poměrů.

I ten nejhumánněji smýšlející příslušník pravice nakonec zůstane u toho, že pomoci si nakonec má každý sám; a že jediné co je možno legitimně učinit je to, napomoci mu tím či oním o p a t ř e n í m, výpomocí, respektive vyloženě aktem dobročinnosti. Zatímco je to levice a pouze levice, která principiálně klade (či by alespoň klást měla) otázku po systémových p ř í č i n á c h sociálně a humánně deformovaného stavu.

Kdyby se levice dokázala shodnout alespoň na tomto, už jenom tím by bylo velice mnoho získáno.

David Unger - psycholog, Kroměříž

V článku se neodděluje český a světový kontext Pondělí, 7.Ledna 2019, 17:55:34

Souhlasím s panem Poláčkem, že článek je napsán velmi precizně a oceňuji břitkou analýzu problémů současné levice. I faktické rozdělení politických táborů na pravici, levici a populisty. Ovšem schází mě přihlédnutí k českým specifikům, které nás přece jen velmi silně odlišují od levice západní, tak od "levicí" v Polsku, Maďarsku i na Slovensku. Český fenomén Zeman je vlastně jen projevem tradiční neautentičnosti a nacionalismu české levice obecně. Která musela být antirakouská a antiněmecká, až byla mnohdy více nacionální než levicová. To v západních levicových stranách nenajdeme.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Specifika české levice? Úterý, 8.Ledna 2019, 11:45:31

To by samo o sobě bylo docela zajímavé téma; ale Petr Bittner se asi zabýval spíše společnými problémy současné levice vůbec.

Co se té české levice týče, tak tady ovšem souhlasí, že ta je do značné míry stále ještě zasažena vyhraněným nacionalismem. Což se pak projevuje především v otázce migrace.

To je ale (totiž ten negativní vztah k migraci) ovšem podle všeho daleko spíše důsledkem totalitního dědictví, nežli specifikem ryze českým.

Ale je ovšem fakt, že česká levice je "neautentická", nedokáže vytyčit vlastní akcenty. Poslední autentický počin české levice byl reformní pokus "Pražského jara"; ale právě k jeho odkazu se česká levice buďto nedokáže, anebo ale vysloveně bojí přiznat.

Jiří Karen - Opava

Pár nesourodých myšlenek Úterý, 8.Ledna 2019, 12:21:24

Článek je skvělý.

Já mám dojem, že současná levice (existuje-li něco takového) je neuvěřitelně zatížená tíživou historickou zkušeností, zakonzervovanými pojmy, přeintelektualizovaným teoretizováním a akademickými abstrakcemi. Ne že by teorie nebyla důležitá, ale svět pádí dopředu jako šílený a neustále sebereflektivizující levici zoufale uniká.

Technologie hrozí zcela transformovat to, co si představujeme pod pojmem "člověk". K lepšímu? K horšímu?

Vývoj superinteligence předpokládá, že v dohledném horizontu budou technologie intelektuálně neskutečně převyšovat veškerou lidskou kapacitu.

Potenciální klimatická zkáza civilizace vystupuje na obzor, což může být určitý ukazatel.

Jestli chceme na téhle krásné planetě přežít, MUSÍME transformovat kapitalismus a celkové společensko-myšlenkové paradigma. Existuje jiná volba?

Pud sebezáchovy jako nosný levicový program?

Může být přežití ne-humanistické? Nějaká autoritářská digitální diktatura s válečným hospodářstvím?

Levice má, myslím, šanci jenom pokud se radikálně internacionalizuje...národní smrádečky lidskou civilizaci nezachrání...a zaslouží si vůbec lidská civilizace zachránit?

Otázka, nad kterou by také nebylo špatné konstruktivně přemýšlet.

Jaký má vlastně budoucnost smysl bez odpovědi na tuto otázku?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pojem člověk Středa, 9.Ledna 2019, 11:12:49

Myšlenky pana Karena možná neuspořádané; ale v každém případě nemálo inspirativní. ;-)

Ano, v zásadě bych přinejmenším mnohé základní body viděl velmi podobně.

Především: vlastně je nutno zcela zásadně redefinovat samotný pojem "člověk".

Pokud by totiž cílem levice nadále měl zůstávat boj za humanitu, za zhumanizování odlidštěného světa - pak je nutno si v prvé řadě vyjasnit, v č e m vlastně tento humánní aspekt spočívá. A tedy si vyjasnit, co je vlastně člověk sám, jaké je jeho místo na tomto světě, smysl jeho existence, cíl jeho vývoje a směřování.

Současná levice pořád ještě poslední zbytky své legitimity vysloveně ždímá z člověka t r p í c í h o. Tedy z člověka tak či onak (sociálně, genderově, rasově atd.atd.) znevýhodněného.

Není sporu o tom, že toto nejvlastnější jádro levicové agendy je naprosto legitimní, potřebné a uznání hodné.

Ale - například nedávno Karel Hrubý ve svém článku napsal: "Sociální demokracie však není jen jedna z politických stran. Sociální demokracie je velké humanistické hnutí usilující o zrovnoprávnění všech ve státě, v rodině, ve veřejném životě – a to v rámci demokratického státu založeného na ústavě, nezávislosti institucí práva, vědy a kultury, na pluralitě stran, mínění, zájmů a hodnot.

A především: na úctě k lidské osobnosti a na solidaritě s těmi, kteří se stali oběťmi nedokonalosti systému nebo zvůle mocnějších či násilí ať institučního, například vojenského nebo osobního."

Tady Karel Hrubý naprosto přesně vystihl, čím by se - humanistická - levice měla odlišovat od obyčejných politických stran; ale zároveň jako by se hned zalekl přílišné velikosti svého humanistického projektu, omezil ho vzápětí jenom a pouze na záležitost "zrovnoprávnění". A to je prostě příliš málo.

Ty doby kdy i samotné formální právo diskriminovalo určité skupiny obyvatelstva, jsou dávno pryč. Dnes už tedy není možno vycházet z toho, že jenom bojem za zrovnoprávnění je možno dosáhnout nějakého dramatického humánního pokroku. A to ovšem zároveň znamená: tímto bojem za zrovnoprávnění není možno inspirovat, strhnout velké masy lidí. Střední třída nalézá středobod svého života a jeho smyslu v jiných oblastech; a levice není schopna k této střední třídě nalézt cestu.

To neznamená, že by příslušníci střední třídy nemohli mít levicové smýšlení; ale to je v zásadě jenom otázka jejich čistě osobního nastavení.

Vraťme se k tomu, co jsem zmínil v tom smyslu, že Karel Hrubý se zastavil příliš brzy. V dřívějších dobách sociálních bojů sociální demokracie skutečně mohla plnit i obecně humanizační úlohu tím, že politicky uvědomovala, organizovala, ale i přímo vzdělávala dělnickou třídu. Ale tento potenciál humanizace pouhým vzděláváním a organizováním, ten už je vyčerpán.

Pokud tedy chce levice (ale stejně tak každý člověk dobré vůle) vytvořit nějaký nový humánní impuls, je nutno jít někam dále.

Myšlenku humanizace světa je nutno znovu zradikalizovat - tím že se jednoznačně řekne a určí, jaké způsoby jednání, jaké způsoby existence jsou v souladu s podstatou člověka, a které jsou s ní v rozporu. A to i za tu cenu, že by se tím napřed dospělo ke konfliktu se svou vlastní klientelou.

Jinak řečeno: ano, třeba i té otázce, zda (současné) lidstvo ve svém aktuálním způsobu existence vůbec zaslouží přežít - i této otázce je zapotřebí se postavit.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

O humanizaci z dřívějších časů Středa, 9.Ledna 2019, 16:30:11

Aktuálně jsem narazil na jeden starý text, z roku osmašedesátého, novinovou zprávu o konferenci s názvem "Člověk a společnost ve vědeckotechnické revoluci". Podivuhodně koresponduje zrovna s naším tématem:

"Máme možnost pokusit se najít humanistickou socialistickou variantu soudobé technické civilizace, avšak na této vývojové cestě musíme spolu s rozvojem průmyslové základny zajistit i rozvoj kulturní úrovně občanů, demokratické společenské vztahy, vzdělanost a v neposlední řadě i růst rozhledu a znalostí vědeckých, technických, hospodářských a společenských pracovníků."

A Ota Šik, otec tehdejší ekonomické reformy, ve svém dopise konferenci zdůrazňuje: "Zároveň se ukazuje stále zřetelněji, že nový ekonomický model nelze úspěšně realizovat, nebude-li vytvořen adekvátní socialistický model společenskopolitický."

To jest: jak vidět, ti "osmašedesátníci" se opravdu neomezovali jenom na samotný proces demokratizace; nýbrž demokratizace byla jimi (alespoň těmi progresivnějšími z nich) chápána důsledně jako jenom jeden faktor všeobecné humanizace, všestranného zkulturnění celé společnosti. Ekonomická reforma byla tehdy krajně důležitá; ale ta ryze technická společnost neměla být samoúčelem, nýbrž konečným cílem byl všestranný rozvoj humánního potenciálu člověka.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 9.Ledna 2019, 17:25:3

No, já myslím, že před tou vaší kulturní revolucí by se strachy třásla nikoliv buržoazie celého světa, nýbrž spíš ti proletáři, kdyby vás teď poslouchali.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Specifika české levice Středa, 9.Ledna 2019, 20:48:52

Pane Poláčku,

obávám se, že nacionalismus české levice není jen dědictvím "komunismu". Komunisté po válce zvítězili ve volbách proto, že byli nacionalističtí, nikoli že byli nacionalističtí v důsledku jejich vládnutí.

Ostatně spojení ideologií nacionalismu se socialismem je český, nikoli nacistický vynález, který se dostal od Čechů (1897 - ČSNS) přes české Němce (DNSAP), rakouské Němce až do Bavorska ke kolébce NSDAP.

V době první republiky však byly některé autenticky levicové osobnosti, ovšem brzy po vzniku republiky upozaděny - Vlastimil Tusar, Bohumír Šmeral. E. Beneš je historicky typickým představitelem české specificky nacionální levice.

Souhlasím však, že Pražské jaro do jisté míry poskytlo český autenticky levicový program, spíše však pomocí intelektuálů mimo nebo volně spojených se stranickými strukturami. Zmínil bych třeba Kosíka, Goldstückera nebo Šabatu.


Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Autentické postoje dnešních chudých versus autentické postoje dnešní levice Čtvrtek, 10.Ledna 2019, 10:00:52

"Pokud existuje něco jako 'autentické postoje' dnešní chudoby, odráží je program SPD: rozporuplnost, strach, nejistota, nenávist. Proč právě sem vkládají neprivilegovaní své naděje? Protože se prostě mýlí... Protože chudoba cti tratí. Však proto ji chceme vymýtit, ne?"

Já bych si nebyl úplně jistý, co vlastně chcete vymýtit, pane Bittnere. Zda chudobu - nebo chudé.

------------------------------

Snaha o stigmatizaci chudých neustálým poukazováním na jejich údajnou intelektuální méněcennost dobře koresponduje nikoliv s jejich příklonem k Okamurově SPD, ale s faktem, že názory chudých většinou neodpovídají potřebám dnešní zradikalizované levice. Ta už dávno sama upustila od hájení jejich zájmů a soustředí se nyní především na etiku. Primárním motivem současné zradikalizované levice tedy není hájit něčí zájmy, ale dělat to, co je morálně správné, přičemž "morálně správné" je to, co si myslí ona sama. Zradikalizovaná levice se tak stala jakýmsi "výsadním vlastníkem pravdy" v současné společnosti, což je příčinou její nedůvěryhodnosti a jednou z příčin její současné hluboké krize.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Humanita a demokracie Čtvrtek, 10.Ledna 2019, 14:02:34

Ještě se vrátím k tomu osmašedesátému: ten jeho zásadní rozdíl oproti dnešku byl v tom, že tehdy byla demokratizace opravdu chápána jenom jako jedna součást, jako podmínka humanizace celé společnosti. Vlastní substancí, cílem byla tedy ta humanizace.

Zatímco v liberální demokracii dochází právě k tomu naprostému převrácení, že samotný princip demokracie se hypostazuje, dělá se z něj samospasitelný fetiš, podle hesla: "Hlavně když máme tu demokracii, nějaká ta humanita se už dostaví sama od sebe!"

Tím se ale vzdává ten projekt všeobecné humanizace jako takový, je degradován na jenom jakýsi vedlejší produkt demokracie. A demokracie (odloučená od toho projektu humanismu) pak sama nevyhnutelně degeneruje na víceméně jenom vnějškový mechanismus sféry ryze politické.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 10.Ledna 2019, 14:13:32

Pane Ungere, to je poněkud nedorozumění, když jsem psal o tom že současný nacionalismus části české levice je zřejmě ještě dědictvím totality, nemyslel jsem to v tom bezprostředním smyslu, že by komunistická strana byla nacionalistická. - Byla, samozřejmě, stejně jako všechny komunistické strany, které se ve své oficiální ideologii prohlašovaly za "internacionalistické".

To působení totality jsem myslel spíše v tom smyslu, že lidé v ní žijící, zbavení přirozeného kontaktu s okolním (tj. západním) světem, a vystaveni prekérním životním podmínkám, se utíkali do jedné z mála jistot, které jim ještě zbývaly, totiž do pocitu národní identity, a národní výlučnosti. (Jedním z projevů bylo, že národy za socialismu ve skutečnosti spíše pohrdaly jeden druhým.) Dokladem toho vlivu totality je ten fakt, že obyvatelé dřívějšího východního Německa jsou dodnes mnohem nacionalističtěji zaměření, nežli jejich "soukmenovci" ze západní části.

Ta téze kterou uvádíte o cestě nacionálního smýšlení z českého prostředí až ke kolébce NSDAP je pro mě skutečně novum; nemohu se k tomu nijak blíže vyjádřit, nicméně bych soudil, že po prohrané válce Němci vůbec, a především vždy latentně nacionálně naladění Bavoři měli sotva zapotřebí tento nacionalismus importovat odněkud zvenčí. (Ryze nacionalistickou byla ostatně už samotná válka; a ta se sotva orientovala podle pocitů nějaké české politické partaje konce 19. století.)

Tím nechci - abych předešel dalšímu nedorozumění - principiálně popírat že zde nějaké takové kontakty a vlivy byly; jde o to, že to asi opravdu nebyly vlivy rozhodující.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Pátek, 11.Ledna 2019, 11:20:18

Ta téze o cestě od Narsoc k NSDAP není ani tak nová. Je ovšem originální v nejlepším Havlíčkově smyslu. Chybělo jen, aby ji pan Unger podpořil tvrzením, že se proto nikoliv náhodou mluvil Hinderburg o Hitlerovi jako o "českém frajtrovi". Inu, proč nejít louží. Historicky je to asi tak stejně zasvěcené jako popsat Karla Kosíka a Eduarda Goldstückera jako „intelektuály mimo nebo volně spojených se stranickými strukturami“.

Bohužel v tomto případě Ungerovo jindy sice jednostranné, ale vyhraněností perspektivy spíše podnětné pronásledování českého nacionalismu zakrývá z hlediska Bittnerova článku velmi podstatný motiv:
Sociálně demokratické strany (a jejich odnože typu národních socialistů) bojovaly od samotného počátku boj o kultivaci své politiky a programatiky k internacionální rovině, stále znovu řešily uvnitř své vlastní členské základny potíže s xenofóbií a šovinismem. V německé sociální demokracii byla jak Rosa Luxemburgová, tak Gustav Noske.Jednalo se přitom o boj, který udržoval nejen pro socdem, ale pro celé společnosti živé spojení národního a lidského v masové politice. Tradice, kterou je dnes, v době různých sociálně demokratických lexitářů, potřeba oživovat, připomínat a omlacovat ji Haškům et cons. o ústa.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Pane Poláčku, Pátek, 11.Ledna 2019, 18:21:46

děkuji za vysvětlení. Na to nedorozumění vzniklo ještě jedno další nedorozumění. Pokud jde o nacionalismus, ten samozřejmě měl v Německu a Bavorsku mnohem starší kořeny od romantismu a doby napoleonských válek. Ostatně český nacionalismus byl vlastně reakcí na nacionalismus velkoněmecký.

Měl jsem však na mysli nikoli nacionalismus, ale jedinečné spojení ideologie socialismu a nacionalismu. To je skutečně ryze česko-český (böhmisch a tschechisch zároveň) vynález z konce 19. století. Ostatně jeden ze zakladatelů a pozdější předseda národně-socialistické strany Václav Klofáč se tím často chlubil. 19.9.1933 napsal tento stranický předseda nacionálně-socialistického ministra zahraničí E. Beneše do Českého slova: "Hitlerovský národní socialismus přijal náš titul. Leckterá Hitlerova hesla, a právě ta dobrá, jsou docela bez obalu vypůjčena od nás… Světem jde dnes vlna národní koncentrace, soustředění kladných sil národa za účelem dosažení pokud možná největší pracovní energie…"

Ono vlastně je pravdivé i podsouvaný argument pana Profanta o "českém frajtrovi" z úst prezidenta von Hindenburga na adresu A. Hitlera. Hindenburg, nikdy příliš chytrý a s navíc deteriorovanými schopnostmi vlivem demence Hitlera považoval za "českého frajtra" nejen proto, že si spletl Brunov nad Inem s Broumovem v Čechách, ale také proto, že lídr z plebejských poměrů, kterým Hitler byl, pruským monarchistům prostě připomínal typicky český plebejský a antiaristokratický chatakter vládnoucích elit.

Ostatně i Masaryk a mnoho západních demokratů v počátku podporovali více německé nacionální socialisty v obavě z restaurace monarchií v Německu a Rakousku.

Martin Profant - Praha 7

Davidu Ungerovi Pátek, 11.Ledna 2019, 18:58:18

Ale no tak ... Nic Vám nepodsouvám. Mimoto si Hinderburg nic nespletl.

Spojení socialismu a národa pochopitelně není český vynález, stačí si chvíli číst německé diskuse od šedesátých let 19. století. A podívat se na to, o čem se musel dohadovat Jaures ve Francii v době aféry.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Pátek, 11.Ledna 2019, 19:50:58

První politická strana na světě, vycházející z obou ideologií, tedy nacionalismu i socialismu, byla Česká strana národně sociální (zal. 1897), později Československá strana národně socialistická.

Jak prohlásil Ivo Karel Feierabend, že česká levice, nebo její část, je mnohem více protiněmecká a protirakouská než levicová. Že Češi odmítli nacismus ne proto, že by byl totalitní, ale proto, že byl německý.

Když bude česká levice popírat své společné kořeny s nacionalismem korunované československou státností z roku 1918 a významnou úlohou národně-socialistické strany i po jejím úpadku, tak tím ten nacionalismus prostě do budoucna jen tak nezmizí.

Ivo Horák - Praha 3

Sobota, 12.Ledna 2019, 00:13:23

Nevím, zda pan Unger Čechům přece jen poněkud "nefandí", náš "rybník" je nakonec jen docela malý a různé objevy se často dějí, jak víme, opakovaně a nezávisle na sobě v několika z nejrozvinutějších území světa. Ale vezměme tvrzení za bernou minci a konstatujme: Ano, zdejší kraj byl dost rozvinutý a vepředu. Nacionalismus i socialismus byly kdysi mladé a progresivní proudy, nebo, chceme-li to tak nazvat, nástroje modernizace. Podobně třeba ateismus nebo všeobecná gramotnost.

Všechno se ovšem dá dotáhnout do neblahých konců a vždy je možno shledat, že ty konce byly obsaženy již v začátcích. Vina na krajní eskalaci a posléze tragických koncích patřila však už jiným národům.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Panu Horákovi Sobota, 12.Ledna 2019, 09:55:58

Češi v otázce tragických následků nacionalismu měli "štěstí", že nebyli velkým národem. Ale i tak té viny by mohli reflektovat dostatek, stejně jako třeba o něco početnější Poláci. Když srovnáme viny malých národů jako jsou Belgičané (v Kongu) nebo Srbů či Chorvatů na Balkáně, jsou mnohdy paritně k jejich velikosti závažnější.

Enfant terrible české historiografie Tomáš Krystlík jednou napsal: "Kdyby Češi byli početně silným národem, aby nemuseli brát ohled na německý stát, dočkalo by se zřejmě Československo koncentračních táborů pro Němce českých zemí ještě v době míru. Jako indicie nechť poslouží tzv. cikánské koncentráky v Letech a Hodoníně u Kunštátu."

Ivo Horák - Praha 3

Panu Ungerovi Sobota, 12.Ledna 2019, 11:27:49

K 2. odstavci: Kdyby, jak známo, (nejen) v historii neplatí. Tábor v Letech, byl ustaven, jak jsem si našel, 14 dní před koncem 2. republiky. Za produkt imanentní Československu, vzniklému 20 let předtím, jej pokládat nelze.

K 1. odstavci: Ano, kritická sebereflexe je vzácná a má svou hodnotu. Nyní ochoty k ní u většiny národů, nejen u Čechů, možná opět ubývá. Je ovšem celkem jasné, že svého druhu vzepětí, jakkoli relativní, bývá dočasné. Belgičané či Srbové a Chorvati se možná nyní činí zřejměji, ale nebude úplně poťouchlé říci, že poprvé je prostě poprvé...

Vojtěch Klusáček - Brno

Sobota, 12.Ledna 2019, 12:51:27

Především nebyla NSDAP a německý nacismus spojením nacionalismu se socialismem, je odrůda fašismu - samo o sobě dotažení pravicových principů do nejzazších důsledků - s do extrému vyjádřeným rasismem. I kdyby snad byla pravda, že je propojení socialismu s nacionalismem český vynález, předobrazem NSDAP a nacistů nemůže být v žádném případě.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Panu Horákovi Sobota, 12.Ledna 2019, 14:08:46

S vašim druhým odstavcem více méně souhlasím. Svůj důraz na český národ ve své roli na tomto fóru zmiňuji opakovaně především proto, že v českém národě je tendence odpovědnost a vinu zásadně externalizovat. Za neúspěch husitství "Zikmund - Liška ryšavá", Za Bílou horu mohli katoličtí Habsburkové, za Mnichov Velká Británie a Francie, za nástup komunistů USA a SSSR, za neúspěch pražského jara jen sovětské vedení, za uprchlíky Merkelová, za všechno špatné dnes zase EU atp. Kdo by toto měl reflektovat první než česká levice?

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Sobota, 12.Ledna 2019, 14:08:52

Je možné souhlasit, že českým vynálezem byl název strany, tedy strana národně-sociální.
Těžko ovšem Čechům klást za vinu ideologii, se kterou se prostřednictvím Hitlerovy partaje potýkala celá Evropa.
Ne že by byl český nacionalismus počínaje posledními dekádami devatenáctého století voňavé kvítí. Masaryk o tom věděl své.
Ale že z našeho národa vzešel jako duchovní vůdce právě on a ne nějaká obdoba Hitlera, snad nebyla pouhá hříčka náhod.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 12.Ledna 2019, 15:04:12

Dobře, pane Ungere, díky za upřesnění, skutečně jsem Vás nepochopil zcela adekvátně.

Co se pak toho vztahu německého nacismu a socialismu týče (pan Klusáček) - bohužel, tady toto spojení prostě není možno popírat, jenom s poukazem na to, že nacismus/fašismus byl hnutím pravicovým.

Vždyť samotný hákový kříž byl podle Adolfa Hitlera, jeho originálního grafického tvůrce, symbolem práce!!

A ten sociální aspekt v tom nacistickém hnutí skutečně byl od samého počátku přítomen; i když ne zcela rovnoměrně, daleko více byl akcentován v prostředí SA, nežli u samotného Hitlera. A Ernst Röhm výslovně prohlásil, že nacionálně socialistické hnutí je "nejen nacionální, ale i socialistické; a snad dokonce ještě více socialistické, nežli nacionální"!!

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 12.Ledna 2019, 15:11:24

Trefný poukaz, paní Zemanová, s tím Masarykem.

Ovšem - tady je zase nutno si připomenout, jak velice izolovaný byl svého času Masaryk se svým bojem proti českému nacionalismu (mám teď na mysli to, jak právě tento Masaryk byl českým národem prakticky vyobcován, když v kauze Rukopisů postavil pravdu nad nacionální vášně).

A že i ten "malý a nevinný" český národ byl plně schopen vlastních projevů gestapismu, to je prostě historický fakt.

A není možno se plně vyhnout otázce (i když pan Horák platnost historických "kdyby" zásadně popírá), jak by se choval český národ, kdyby byl postaven do t ě c h s a m ý c h životních podmínek jako svého času národ německý. Kdy tedy drtivá světová hospodářská krize na Němce dopadla s dvojnásobnou tvrdostí, jakožto důsledek až doslova upířích válečných reparací vítězných mocností po první světové válce.

Někdy může vést opravdu jenom velice tenká linie mezi tím, dostat se do pozice pachatele, anebo oběti...

David Unger - psycholog, Kroměříž

Doplnění pana Poláčka Sobota, 12.Ledna 2019, 15:53:51

Zcela souhlasím, je třeba brát v úvahu kontext. Obrovským paradoxem celých moderních lidských dějin je to, že nacismus vznikl v jedné z (kulturně, vědecky a ekonomicky) nejvyspělejších zemí světa. Kdyby Francie po první válce byla v podobném postavení poražené velmoci jako Německo, není vyloučeno, že by něco podobného vzniklo tam. Země jako Francie, Rusko měli navíc historicky mnohem výraznější např. antisemitský základ než Německo.

Fakt, že výmarskou republiku v Německu vystřídal nacismus, byl svým způsobem určitou souhrou okolností. Spíše to vypadalo, že dojde k restauraci pruského monarchismu. Nacisté však dokázali lépe pracovat mediálně a konečně se Hitler dostal k moci tím, že byl využit a podceněn v mocenském boji Schleichera proti von Papenovi.

Takže to, že v Československu se stal prezidentem Masaryk a později v Německu kancléřem Hitler, není jen pouhá hříčka náhod, ale do značné míry souhra okolností v nějakém kontextu. Ty národy to neměly determinováno někde uvnitř své genetické výbavy, paní Zemanová.

Martin Profant - Praha 7

Davidu Ungerovi Sobota, 12.Ledna 2019, 18:05:14

Ale tady přece nikdo o Masarykovi jako o výsledku genetické výbavy nemluvil. Genetický nacionalismus se v tom českém objevuje skutečně vzácně, oproti Německu.

A prosím, prosím, že to o historicky mnohem výraznějším antisemitském základu ve Francii než v Německu nemyslíte vážně?




David Unger - psycholog, Kroměříž

Sobota, 12.Ledna 2019, 18:48:20

Ve Francii Dreyfussova aféra. A o protižidovských pogromech v Rusku od středověku až do 19. století v pravidelných intervalech.
Německo přitom bylo do třicátých let vůči židovským komunitám jednou z nejtolerantnějších zemí.

Pokud jde o tu genetickou determinaci, reagoval jsem na schematické tvrzení paní Zemanové, které je u nás velmi rozšířené. Tedy že Němci si zvolili nacismus proto, že k němu mají nutné vnitřní (genetické) předpoklady. Zatímco komunistická diktatura v českých zemích zapustila kořeny v důsledku dohody velmocí a "přirozenému tíhnutí" českého národa k levicové ideologii...

Vojtěch Klusáček - Brno

Sobota, 12.Ledna 2019, 20:03:50

Nacismus je jednoznačně extrémem pravice. Vychází ze základní pravicové premisy, nerovnosti a nestejnocennosti lidí a jejich konkurence. Stupňuje ji na radikální nerovnost (oproti radikální rovnosti u levice), kdy se konkurence nerovných lidí a skupiny děje až do hrdel a statků. Kdy poražení jsou v konkurenci silnějším, úspěšnějším vydáni na milost a nemilost včetně holých životů.

Samozřejmě dílčí kroky jistého sociálního blahobytu jsou zaváděny, vždy účelově. Účelově v rámci podpory vlastní skupiny, pro blaho a výkonnost vlastních členů, aby skupina byla v boji na život a na smrt silnější. Kraft duch Freude - ale zásadně pro německého dělníka, aby ještě rychleji roztáčel kola pro vítězství. Z toho důvodu a jenom potud. Kdo je pro boj posilování skupiny bezcenný, přítěží, tomu patří injekce fenolu do srdce nebo trocha oxidu uhelnatého v programu eutanázie.

To nemá se socialismem nic společného. Ať si to Röhm či jiný SA a SS pohlavár hlásal sebevíc.

V praktické rovině rovněž nacisti žádným způsobem nesahali na kapitál, kapitálový způsob zhodnocování, soukromé vlastnictví (arciť s výjimkou židovského kapitálu, ale to z nich socialisty nedělá). To prosím v době, kdy se socialistické a soc. dem. strany stále hlásily k marxismu a programu odstranění kapitalismu jako systému - byť na rozdíl od komunistických stran v blíže nespecifikované budoucnosti, se zaměřením hnutí vše, cíl nic.

Kdepak nacismus nemá se socialismem nic společného. Je to pouze oblíbená rétorická figura pravice, připisovat nacismus levici a odrůdě socialismu - jakožto čistě účelové tvrzení pro diskreditaci levice.

Martin Profant - Praha 7

Davidovi Ungerovi Sobota, 12.Ledna 2019, 20:42:30

Ach tak. Dreyfusova aféra, to ovšem vysvětluje všechno.

Martin Profant - Praha 7

Davidovi Ungerovi Sobota, 12.Ledna 2019, 20:42:32

Ach tak. Dreyfusova aféra, to ovšem vysvětluje všechno.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Ungere, Sobota, 12.Ledna 2019, 20:43:56

nevím, jak jste přišel na to, že uvažuju v kategoriích, jako je genetická determinace.
Jen jsem se ozvala proti vašemu naznačování, že český nacionalismus, respektive jeho spojení se sociálním hnutím, předznamenal nacismus.
Český vývoj tohoto směru nevedl k nacismu ne proto, že by Češi měli jiné geny než Němci, ale že měli v rozhodující době štěstí na humanisticky orientované autority. Ostatně Masaryka k humanismu zajisté nepřivedla originální skladba jeho genů.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Paní Zemanové Sobota, 12.Ledna 2019, 22:01:33

To "genetické" jsem si přidal já, protože jsem si jinak nedovedl vysvětlit vaše deterministické pojetí.

Napsala jste totiž, že "z našeho národa vzešel jako duchovní vůdce právě on a ne nějaká obdoba Hitlera, snad nebyla pouhá hříčka náhod." Tak nevím, jak si to vysvětlit bez determinismu. Teď zas píšete, že Češi měli v rozhodující době štěstí na humanisticky orientované autority. Tak je to dáno nebo náhoda?

Jen dodávám, že ten humanismus byl jen ve vztahu k vlastnímu jazykovému národu na svém území, nikoli k národům jiným obývaným totéž státní území.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Je neuvěřitelné, jak provokatér Unger zase dokázal stočit Sobota, 12.Ledna 2019, 23:56:14

diskusi od současnosti k minulosti a zase jen a jen kydat špínu na vše české.
Ano, kajeme se, že jsme nevychcípali, jak jste si vy Sudeťáci přáli, a už nám dejte pokoj!

Proč česká levice měla blízko k nacionalismu: No protože čeští dělníci dřeli na kapitalisty hovořící většinou německy. Taková byla situace v 19. století. Kdo tenhle jednoduchý fakt nezná nebo o něm nechce vědět, tomu není rady ani pomoci.

Martin Pleva - pedagog, Brno

A teď k podstatným věcem, tedy k článku P. Bittnera Neděle, 13.Ledna 2019, 00:02:9

Moc se mi nelíbí, neboť v něm nenacházím žádné východisko ani doporučení. Co teda dělat?

Já si myslím toto: Vykašlat se na neustálé starostlivé otázky, ke komu máme vlastně máme mluvit - a prostě mluvit, ke všem, kdo chce poslouchat. O našich hodnotách, o světě, který by mohl být lepší. A probouzet v lidech to lepší. S nadějí a vírou, možná bláhovou, že láska je víc než nenávist. A že se to jednou prosadí i v politickém a veřejném životě.

Vojtěch Klusáček - Brno

Neděle, 13.Ledna 2019, 00:09:5

Kdyby německy mluvící národ na tomto území projevil v roce 1870, v roce 1905 dokonce ještě snad v roce 1916 o trochu více velkorysosti, místo setrvalé snahy si udržet elitní postavení a svoje česky hovořící sousedy v pozici národa služek a kočích, kdyby monarchii nevedl v konečném slovu absolutisticky stárnoucí a postupně senilnějící monarcha, který vždy nakonec ve sporu vyšel vstříc svým jazykově bližším soukmenovcům, kdyby nechtěl do dějin vstoupit jakožto rozmnožitel říše a nevyvolal zbytečnou, krvavou válku se Srbskem včetně volné ruky masakrům v režii vlastní armády, kdyby po něm nenastoupil slaboch zcela ve vleku Německa a německých nacionalistů ve vlastní říši...kdyby kdyby. Mohlo být vše jinak.

Na každý pád otázka české emancipace byla vždy sociální a otázka sociální byla vždy více či méně národnostní a jazyková. Vrchnost a posléze majetkové a kapitálové elity na tomto území mluvily převážně německy. To byla danost, kterou monarchie pobělohorským vývojem, uvržením tohoto prostoru do postavení pacifikované vzbouřené kolonie a reprodukcí tohoto stavu bez podstatných změn další dvě století, zařídila dokonale.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Neděle, 13.Ledna 2019, 02:06:44

Žižka a císař Josef, to byli Čechové!
Oblíbená sentence pana aktuára Roubínka naznačuje, že ne všichni prožívali postavení pacifikované vzbouřené kolonie jako trauma, jak tu nadhodil pan Klusáček.
Národní emancipace nešla vždy ruku v ruce s popřením loajality k mocnářství. Rodila se ve společenské vrstvě bližší aktuárům Roubínkům než dělníkům v manufakturách. Kromě cílů kulturních byla do velké míry spojena s emancipací ekonomickou a tedy s rozmachem české buržoazie.
Když pak vzniklo dělnické hnutí, prozíravější činitelé hledali cesty, jak nacionalismus v zájmu chudiny české i německé překonat, než ho rozdmýchávat.

Martin Profant - Praha 7

Martinovi Plevovi Neděle, 13.Ledna 2019, 09:34:29

V této souvislosti to přece jen funguje trochu jinak. Byli tu čeští i němečtí kapitalisté, byli tu čeští i němečtí dělníci. Jen v kombinaci s národní nerovnoprávností ti čeští interpretovali vykořisťování podle národnostního klíče. Mimochodem oproti fantastickým představám Davida Ungera docela málo -- rozhodující část sociální demokracie nebyla antiněmecká.
Použití sřetězení národního zneuznání a vykořisťování je dost obvyklé v celé moderní Evropě, v našich dějinách předvedl jeho působivou obdobu z německé strany v meziválečném období Wenzl Jaksch.
České emancipační hnutí -- kulturní i politické -- byla záležitost měšťanstva, jim kultivovanou vlasteneckou imaginaci přijímalo dělnictvo relativně pozdě a vždy s rezervou.

A samozřejmě má pravdu pan Klusáček -- být pitomost monarchie jen o vlásek menší a arogance českých Němců o týž vlásek méně tupohlava, vznikla by v roce 1917 podunajská trojčlenná federace. Anebo federace rakouských zemí (včetně českých).

Martin Pleva - pedagog, Brno

M. Profantovi Neděle, 13.Ledna 2019, 10:37:35

Ano, ale i to české měšťanstvo bylo nepoměrně slabší než německé a muselo si své místo na slunci těžce vybojovávat. Čeští podnikatelé se např. do r. 1918 prosadili na Moravě výrazněji pouze v potravinářském průmyslu.
Můj výrok je tedy samozřejmě třeba brát s rezervou, jako zjednodušující bonmot, ale v zásadě sedí. Ta situace: český sluha, poddaný, dělník, živnostník versus německý (židovský, ale německy mluvící) pán byla zkrátka více než častá.

Jinak bych se ale opravdu přimlouval za to, abychom diskutovali o současnosti.

Martin Profant - Praha 7

Martinovi Plevovi Neděle, 13.Ledna 2019, 10:58:30

Ono to vlastně o současnosti je. Jen se to dnes nejmenuje národní obrození, ale lexit; a trpí tím půlka evropské levice:

"EU je zařízení pro nadvládu kosmpolitní elity a jejích lokálních přisluhovačů, musíme obnovit suverénní národní stát, abychom mohli rozhodovat o svém proletářském osudu." (Zlá EU nám neumožňuje znovu postátnit britské železnice a podobné corbynovské hlášky.)

Samozřejmě, každý, kdo tu zažil devadesátá léta, ví na vlastní kůži, jaká je to pitomost. A že pokud chceme neco změnit ve prospěch větší demokracie včetně té sociállní a demokratické, jde to lépe v rámci EU než ekonomické a politické periferie, Britové na to možná teprve přijdou tou těžší cestou.

Pozoruhodné v Bittnerově článku je, že nejnaléhavější taktický úkol evropské levice (a tedy také české) míjí jako krajinu: vytvořit politický subjekt schopný operovat na celoevropské úrovní (příslušný klub v EP to opravdu není).

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Nacismus, socialismus a kapitalismus Neděle, 13.Ledna 2019, 13:54:4

Pane Klusáčku, to že nacismus byl - ovšem! - krajně pravicové hnutí, to ještě nijak nevylučuje, že i tento nacismus obsahoval výraznou sociální (a tedy: "socialistickou") komponentu.

A není to žádný div: z ryze sociálního hlediska bylo jmenovitě zmíněné SA tvořeno především příslušníky dolních sociálních vrstev, kteří rozhodně "netrpěli" nějakými přehnanými sympatiemi vůči příslušníkům třídy kapitalistů. Bylo například zavedeným zvykem bojůvek SA, že na ulicích zastavovaly příslušníky majetnějších vrstev, a nutily je k odevzdávání "dobrovolných" příspěvků ve prospěch sociálních pokladen SA.

Sám Hitler - jak už jsem uvedl - byl v tomto ohledu ovšem daleko méně radikální, on samozřejmě pěstoval v prvé řadě svůj korporativismus, čili naprostou jednotu práce a kapitálu, na základě kmenové (völkisch) příslušnosti.

Ovšem: i tento Hitler ve svém programovém díle "Mein Kampf" prezentuje naprosto jasnou kritiku na kapitalistické třídě; a dokonce zcela výslovně píše o tom, že kapitalisté vykořisťují (!) poctivě pracujícího německého dělníka.

A uvedený Röhm s jeho SA byli v tomto ohledu ještě mnohem radikálnější; kdyby se v následujícím vnitrostranickém boji o moc prosadilo to roehmovské křídlo, kdo ví, jak by to v nacistickém Německu s tou jednotnou "Arbeitsfront" a s jejím korporativistickým sociálním smírem opravdu dopadlo.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Neděle, 13.Ledna 2019, 15:58:24

Být antikapitalistický neni totéž jako být levicový. Konzervativní kritika kapitalismu se může v mnohém s tou socialistickou prolínat.
Fašismus se ovšem od socialistické levice rozhodně odlišuje požadavkem represivní autoritativní struktury společnosti, "beztřídní společnost na třídní bázi" vyjádřil to ve zkratce Marcuse. A nacismus od samotného počátku také tézi o přirozené nerovnosti lidí. Ano, Hitler může odmítat vykořisťování německého dělníka, ale právě proto, že je německý. V tom se Röhm a Hitler nijak nelišili.
Levicová politika může upadnout pod toto rozlišení, stalo se to komunistickým stranám sovětského typu, ale pak přestává být levicová. Dnes to části levice hrozí opět -- jde o imanentní nebezpečí, se kterým se musí masové politické strany potýkat. Ovšem v případě těch socialistický je důležité: Potýkat se, ne podlehnout a už vůbec ne přijmout jako program.

Vojtěch Klusáček - Brno

Neděle, 13.Ledna 2019, 16:48:23

Pane Profante děkuji. S maximální stručností vyjádřeno, dílčím způsobem, účelově a navíc etnicitou podmíněně sociální (v dnešní terminologii exkluzivní - jakožto opak pojmu inkluzivní) - neznamená socialistické. V žádném případě. Navíc v dobovém kontextu, kdy i socialistické strany provozovaly nejen kritiku kapitalismu, reálně se stále hlásily k jeho odstranění.

Past lexitu, jak uvádíte, je další hřebíček trefený na hlavičku. Představa, že vlastní (pražská, londýnská...) vrchnost bude jaksi lidu blíže a levicovější, je tvrdošíjně oblíbená, zásadně vyvrácena už samotnou empirickou zkušeností. Byla to zrovna třeba z Bruselu protlačená direktiva o pracovní době, která končeně v takřka celé Evropě postavila ždímání lékařů v 32hodinových službách a neomezených přesčasových hodinách alespoň mimo zákon. Proti rozhodnému odporu národních vlád. Včetně našeho Špidly, mimochodem, kdo tohoto v pravdě renegáta ještě pořád adoruje. Naopak u brexitu se už takžka najisto počítá a britská pravice zcela otevřeně těší na podstatné rozvolnění sociální a pracovní legislativy - poté, co už Británie přestane spadat pod omezující moc evropských direktiv.

Váhání Corbyna a jeho tím pádem praktické potopení opakování referenda nyní "za tři minuty dvanáct", kdy je reálně prosaditelné a s předpokládaným výsledkem setrvání Británie v EU - je pro mě jedním z největších zklamání v poslední době, musím přiznat.

Pavel Krupička - zcela odcizený socialista, vyvržen Prahou do zapomnění

Neděle, 13.Ledna 2019, 19:33:17

Levice nepochybně musí být internacionalistická, jinak není skutečnou levicí.

Ovšem co je pro levici prioritou v rámci EU? Danění kapitálu a její celková demokratizace spojená ze schopností výrazně vyrovnávat sociální rozdíly. Je toho EU do budoucna schopna? Nevím jistě, snad ano, asi nezbývá než doufat. A samozřejmě mimo ni se to dá těžko ovlivnit. Každopádně pro nás je vystoupení z ní blbost už z ekonomického hlediska. A já bych s tím měl velký problém i jako internacionalista. Jsem jasně pro členství.

Corbyn podle mě lavíruje, protože je pro něj prioritou výhra v příštích volbách. Když je nevyhraje, neovlivní nic, ani budoucnost Británie v EU. Nevím jak to chce přesně sehrát, každopádně myslím, že je spíš pro členství. V roce 2016 hlasoval pro setrvání v EU.

Co se týče článku: budiž. Pro mě to asi pan Bittner nepsal, to co popisuje je pro mě většinou samozřejmostí. (a ty, co by si to měli vzít k srdci, to asi bohužel zajímat nebude)

Ohledně té levice: jak špatné to s ní může být, podle mě dokládá z její strany tristní podpora nedávno v podstatě vyklizené Kliniky. Žádný z významějších levicových subjektů se za ni, pokud vím, výrazněji nepostavil, určitou, podle mě vlažnou, podporu nabídl alespoň pražský primátor Hřib. A to za situace, kdy Klinika svou činností v podstatě poukazuje na alarmující stav bytové a sociální nouze mnoha obyvatel.

Co dělat? Mě osobně v poslední době velmi potěšili Filip Hauskencht, Artom Korjagin a další, kteří spolupracují s odbory v Amazonu a podporují tamější řadové zaměstnance. To by mohla být cesta.

Partičky více méně pořád těch samých levicových intelektuálů a aktivistů vedoucích debaty jen mezi sebou podle mě mají malou šanci něco změnit.

Větší koordinace liberální levice na úrovni celé EU by byla jistě žádoucí, jak píše pan Profant, i když v praxi si to nedovedu ještě úplně představit. Každopádně jako člen mimo jiné Diem25 se o to občas snažím.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Neděle, 13.Ledna 2019, 20:51:15

On ten "německy mluvící národ" projevil dostatek velkorysosti zrovna v roce 1905 na Moravě, kdy vzniklo tzv. Moravské vyrování (Mährischer Ausgleich). Je ovšem pravdou, že toho nacionalisté v Čechách (čeští i němečtí) nebyli schopni.

Pojem národnosti nebo úředního jazyka rakousko-uherské mocnářství neznalo (na rozdíl od Republiky československé).

On ten úspěšný a větší podnikatel nebyl podnikatel, protože mluvil německy, ale mluvil německy, protože byl podnikatel. To platilo o celém měšťanstvu v českých zemích, bylo to i logické, když do poloviny 19. století nebylo možné česky napsat ani běžný recept na vepřo-knedlo-zelo, tak zvaný "český národní pokrm", pocházející samozřejmě z Bavorska a Rakouska :-).

Trojčlenná federace mohla vzniknout, ale jen na národním principu. Češi usilovali o to, aby byly Země české koruny jedním státoprávním celkem, bez ohledu na to, že více než třetinu jejich obyvatel obývaly neslovanské národy a ve Slezsku neměli Češi vůbec většinu. Naopak stávající korunní země byly na nenacionálním principu a v tom byly pokrokovější než jiné nacionalistické koncepce vícefederalizace mocnářství.

Na rozdíl od Rakušanů, kteří dali v roce 1867 autonomii Maďarům, tak Češi ji dobrovolně nedali nikdy nikomu. :-)

Tak snad bylo první větě článku pana Bittnera o sebereflexi učiněno za dost a můžeme vesele k současnosti...

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Ungere, Pondělí, 14.Ledna 2019, 09:30:56

když už vyčítáte Čechům ve vztahu k národnostním nárokům kdejaký hřích, tak zrovna třeba Maďary taky nenapadlo, aby dobrovolně dali autonomii Félvidéku.

Vojtěch Klusáček - Brno

Pondělí, 14.Ledna 2019, 13:58:28

Při tom se jednalo o ekvivalentní situaci - v Uhrách byla významná, přinejmenším třetinová složka nemaďarského obyvatelstva. Přesto dostali autonomii, přičemž česky mluvící obyvatelé korunních zemí za zrcadlově shodné situace nikoli, tam se naopak ve sroprocentní míře zohlednil nátlak německy mluvící složky autonomii nepřipustit. V podstatě v kostce shrnuta hierarchičnost a nerovnost v rámci monarchie. Vůli a přání německy mluvících obyvatel dvůr a vláda vychází vstříc na prvním místě a takřka vždy, na druhém místě (pravda po dlouhých bojích) maďarských, aspiracím slovanského obyvatelstva až nakonec a autonomii nikdy. Až do hořkého konce.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Nacismus a socialismus Pondělí, 14.Ledna 2019, 14:28:7

Tak ještě jednou: samozřejmě, že z hlediska ryze teoretického je samotné slovní spojení "nacionální socialismus" nonsens - contradictio in adiecto.

Socialismus, klasický a ryzí socialismus je principiálně internacionální; a pokoušet se ho předefinovat jako záležitost exkluzivní, ve smyslu nadřazenosti jednoho národa nad druhým, popírá bezprostředně jeho vlastní smysl.

Na straně druhé ale: ryze h i s t o r i c k y vzato se německý nacismus právě za takovéto spojení (umírněného) socialismu a nacionální myšlenky považoval. To je prostě holý fakt.

A za druhé: nejenomže německý nacismus se sám takto definoval; ale stejně tak je faktem, že u r č i t é prosociální (a tedy i možno říci: socialistické) elementy v tom nacistickém hnutí skutečně byly.

A to zdaleka ne pouze verbálně či proklamativně; po převzetí moci nacisty byla skutečně zavedena celá řada zcela reálných opatření ve prospěch pracující (dělnické) třídy: placená dovolená, závodní stravování, ubytování, nové hygienické normy nutící fabrikanty ke značným výdajům spojeným s přestavbou jejich továren, aby těmto novým předpisům vyhovovaly.

- Je ovšem nemálo zajímavé, co píše Hitlerův dvorní architekt Albert Speer ve svých pamětech: že totiž Hitler sám na těchto opatřeních ve prospěch dělnické třídy velice rychle ztratil zájem. On je sice s velkou slávou vyhlásil a zavedl; ale co je pak jejich realizace týče, pak v tomto ohledu byl jeho zájem už pouze velice vlažný.

Nicméně: opravdu není možno se s německým nacismem vypořádat zjednodušeným a pohodlným způsobem tak, že ho prostě oštemplujeme jako hnutí ryze (a extrémně) pravicové.

Jedině s ohledem na ten p r o s o c i á l n í (byť i jen parciálně) charakter nacismu můžeme vůbec pochopit, jak si mohl v německé populaci získat takovou masu přívrženců.

Hitler opravdu na svou stranu nestrhl německý národ svým pomateným antisemitismem, a ani svým militarismem. On skutečně masovou podporu získal až v tom okamžiku, když mohl v krizové situaci prohlásit: "My uděláme něco pro s t r á d a j í c í h o německého člověka!"

"Makáme!" Jak známo, toto heslo si udržuje svou nespornou přitažlivost až do dnešních dnů.

Vojtěch Klusáček - Brno

Pondělí, 14.Ledna 2019, 14:32:51

Dílčím a selektivním způsobem sociální neznamená socialistický. Ani v německém kontextu 30. let. Smiřte se s tím, pane Poláčku.

Ivo Horák - Praha 3

Pozor, tento příspěvek nepřirovnává A. Babiše k A. Hitlerovi Pondělí, 14.Ledna 2019, 16:04:6

Větou, počínající heslem ANO A. Babiše, se pan Poláček přesně trefil do asociace, jež mi při čtení diskuse vytanula na mysli.

Politické síly, které se ocitají na prahu úspěchu a překračují jej, spojuje vnímavost k atmosféře doby. Rostoucí mocenskou bezskrupulóznost předchází a doprovází flexibilita, k níž se již usazené politické síly nedokáží vyvázat. ANO nemá profil levicového subjektu, pravicové strany i další tradiční demokratické formace však právě proto nechává stát "s otevřenou pusou", z níž se vzápětí nesou nadávky, které lidem znějí jako satisfakce, jako důkaz zásahu citlivého místa bývalého suveréna.

A teď se vraťme do 20. letech 20. století, kdy byl s nemalým nasazením potlačen vzmach levicových sil. Brzy poté přišla s 30. lety velká krize. Prognostici tipovali, že za deset až patnáct let bude socialistická revoluce v Anglii. Co s tím? Izolované úsilí o pronásledování samotné levice nebylo perspektivní. Formoval se program společenské přestavby, který by zahrnoval satisfakci pro sociálně nižší vrstvy národa a ovšem i nabídku kapitalistům, jaká se neodmítá.

Martin Profant - Praha 7

Davidovi Ungerovi Pondělí, 14.Ledna 2019, 16:07:56

„Německy mluvící národ“ -- promiňte, ale co je to obludu.O punktacích ani o moravském vyrovnání přece nerozhodovali čeští či moravští Němci, ale císař. Ale dejme tomu: Projevil dostatek velkorysosti, když téměř zrovnoprávnil jazyk, kterým mluvila většina obyvatel země? A udržel v největších moravských městech volební geometrii, která zajistila ryze německá zastupitelstva? To je téměř stejně dobré jako to Německo, které bylo mnohem méně antisemitské než Francie.

Ovšem to s těmi recepty válíte nejvíc, člověk by téměř řekl, že Magdalena Dobromila Rettigová musela chudák vydat v roce 1826 svoji kuchařku německy, protože česky by ji podle Vás nemohla napsat.

Slezsko zašantročila Marie Terezie v osmnáctém století, tudíž není příliš jasné, proč ho motáte do trojfederace. To, o čem se v roce 1917 s novým panovníkem vyjednávalo, byl stát odpovídající přibližně Československu bez Podkarpatské Rusi, o Slezsku řeč nikdy nebyla. Nechtěl, neměl -- ale vyčítat jeho blbost české straně zavání drzostí spíše pruskou než rakouskou.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Profante, Pondělí, 14.Ledna 2019, 17:58:26

neplýtvejte svou vzdělaností na propagandistu Ungera.

S fašouny se nemluví, fašisté se ignorují nebo se proti nim aktivně bojuje...

David Unger - psycholog, Kroměříž

Panu Profantovi Pondělí, 14.Ledna 2019, 20:51:40

S tím pojmem "německy mluvící národ" se musíte obrátit na pana Klusáčka, on ho tu v této diskusi použil, já ho dal do uvozovek.

Jinak Slezska začátkem 20. století (i dnes) jsou dvě. Pruské a rakouské (moravské). Češi neměli většinu ani v tom rakouském, proto museli Zemi slezskou v roce 1927 v Československu zrušit.

Jak jste přišel na to, že vyčítám blbost jen české straně? Ono je třeba mít důkazy z toho, co tu skutečně píši, jsou k dispozici v archivu mé články i diskusní příspěvky. Nestačí mít nacionalistický prekoncept a la Zdeněk Nejedlý a označovat jako fašismus ve stylu propagandy z komunistických dob každý stimul směrem k české národní sebereflexi. Takto se k ní žádný národ nikdy nepropracoval.

Martin Profant - Praha 7

Úterý, 15.Ledna 2019, 09:47:2

Já si myslel, že zastáváte zemské zřízení.
Slezsko je jedno a Koruna česká o něj přišla v 18. století. Tehdy ho anektoval Friedrich II. Rakousku zbyl kousek a to, že se tomuto kousku z ideologických důvodů říkalo české či alternativně rakouské Slezsko, z něj nedělá ani zemi ani uzavřený region. Dokonce i s Bielskem, které jsme přenechali v roce 1918 dobrovolně Polsku, to byl jen zlomeček někdejší země.

A k věcem zbytečným. Netvrdil jsem nikdy, že vyčítáte blbost jen české straně. Napsal jsem, že vyčítat blbost císaře -- blbost, se kterou zabil po květnu 1917 šanci na vytvoření funkční federace -- české straně je drzost. Řeč tedy byla o jednom konkrétní případu. Císařem je samozřejmě míněna instituce, nikoli osoba.

Martin Profant - Praha 7

P.s. Davidu Ungerovi Úterý, 15.Ledna 2019, 10:27:43

Země Slezská vznikla až v Československu (neúplně, měla v čele správní komisi). Po reformě na počátku semdesátých let 19. stol. bylo v Rakousku správní rakouské/české Slezsko (nebyla to země, nemělo příslušné organy) sloučeno s Moravou, tedy právě to řešení, které v roce 1928 obnovili.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Pane Profante, Úterý, 15.Ledna 2019, 18:13:31

tak snad jste zaregistroval, že o (historických) zemích Čechách, Moravě a Slezsku se učí děti ve škole. Je to koneckonců explicitně zmíněno v Preambuli Ústavy, přestože aktuálně nemáme zemské uspořádání, ale v lidovém jazyce se běžně používá již 70 let po zrušení zemí komunisty.

Rakouské Slezsko, později se změnami Slezsko československé, české nebo v němčině "Mährisch Schlesien", bylo správně sloučeno s Moravou nikoli v 60. letech 19. století, ale mezi léty 1782 a 1849, tedy v rámci josefínských reforem. Znovu bylo od Moravy odděleno v roce 1849 jako Vévodství slezské, mělo Slezský zemský sněm, zemského hejtmana, zemský výbor a zemského prezidenta. Byla to tedy plnohodnotná země s plnohodnotnými orgány. Česky mluvící populace v něm tvořila v roce 1910 jen jednu čtvrtinu obyvatel (pokud počítáte "ponašymu" a gorolštinu jako češtinu).

"Země Slezská" vznikla s republikou (Vévodství Horní a Dolní Slezsko však nebylo nikdy zrušeno) a byla sloučena s Moravou v roce 1927. Za protestů Slezanů různého jazyka. Tehdy vznikla v rámci Země Moravskoslezské tzv. Slezská expozitura, to znamená Slezsko+Moravské Lašsko. Rakušané by jistě se striktním dodržováním historických hranic problém neměli, ostatně jejich země jsou v hranicích historických, nikoli přirozených. Ale reálně by naše Slezsko mohlo být buď jednotnou zemí s Moravou, nebo v menší variantě s Lašskem jako plnohodnotný evropský region, který by měl o něco více obyvatel než Sársko.



Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.