Volby v Polsku: Hlavní poražený a další vítězi

Všude skloňované vítězství PiS je pouze jedním z výsledků nedělních voleb. Patrik Eichler doplňuje, kdo ve volbách nejvíce propadl a kdo naopak uspěl až nečekaně. Specificky se pak věnuje otázce, co znamenají tyto volby pro polskou levici.

Poraženým polských voleb je předseda neoliberální Občanské platformy a fakticky hlava předvolební Občanské koalice Grzegorz Schetyna. Dlouholetý politik spojený s dolnoslezskou Vratislaví a nejšedivější z nevýrazných polských politiků dovedl svou formaci letos už podruhé na druhé místo volebního střetu s Právem a spravedlností. V květnu ve volbách do Evropského parlamentu to bylo 45,38 ku 38,74 procenta v neprospěch Schetyny, v neděli ve volbách do Sejmu pak 43,59 ku 27,40 procenta.

Zároveň Schetyna ve Vratislavi prohrál v přímém souboji s šéfkou místního Práva a spravedlnosti Mirosławou Stachowiak-Różeckou o bezmála pětadvacet tisíc hlasů. Stachowiak-Różecka přitom zdaleka nepatří mezi nejvýraznější tváře své strany.

Pokud se tedy po sečtení výsledků nedělních voleb má někdo bát o své křeslo anebo ho možná i rovnou opustit, je to právě Schetyna. A to přesto, že volební lídryní jeho uskupení se nedlouho před volbami stala bývalá mluvčí vlády a expředsedkyně Sejmu Małgorzata Kidawa-Błońska. A přesto, že opoziční strany získaly většinu v Senátu. Více méně totiž zafungovala „senátní dohoda“ navržená a s velkým úsilím prosazovaná sociálně demokratickým Svazem demokratické levice a posléze takzvanou levicovou koalicí.

Tváře tradiční polské opozice: Katarzyna Lubnauerová z Nowoczesny a Grzegorz Schetyna z Občanské platformy, dole zleva pak lidovec Władysław Kosiniak-Kamysz a sociální demokrat Włodzimierz Czarzasty. Foto archiv TVP

Vítězem voleb je naopak nad vší pochybnost předseda Svazu demokratické levice Włodzimierz Czarzasty. Letitý polský politik, spolumajitel vydavatelství vydávajícího mimo jiné knihy J. R. R. Tolkiena a člověk známý na veřejnosti kromě obrovského nadhledu také žlutým svetrem, ve kterém s oblibou chodí i do médií, dokázal v krátkém období mezi volbami do Evropského parlamentu na konci května a navazující kampaní do národních voleb pod hlavičkou Svazu demokratické levice zorganizovat koalici s levicovými aktivisty ze strany Razem (Společně) vedené Adrianem Zandbergem a liberálně-mediální formací Wiosna (Jaro) postavenou na popularitě bývalého starosty pobaltského Slupska Roberta Biedroně.

Celostátních 12,56 procenta hlasů a 49 poslaneckých křesel znamená návrat levice do polského parlamentu po čtyřleté přestávce. SLD by se jistě do parlamentu vrátila i bez svých malých koaličních partnerů. Díky nim ale do Sejmu nevstupuje s osmi procenty a třeba dvaceti křesly, ale s 26 křesly jen pro SLD a nadto i 17 křesly pro stranu Jaro a šesti pro Razem. Do Sejmu tak přichází nejen Czarzasty, pro nějž, stejně jako pro předsedu Razem Zandberga, půjde o poslaneckou premiéru, ale i známý sociolog Maciej Gdula (Wiosna, Krakov), exposlanec SLD Romuald Ajchler (Pila/Poznaň) anebo donedávna aktivistka strany Razem Agnieszka Dziemianowicz-Bąk (Vratislav).

Počet poslanců za SLD zvolených na společné kandidátce je jen jedním z dokladů polského politického úsloví, že „SLD bez zbytku levice je pořád dost, ale zbytek levice bez SLD neznamená nic“. Sociálně demokratická (a postkomunistická) SLD totiž koalici dodala nejen finanční prostředky a organizační struktury, ale nadto ještě dvěma dalším levicovým stranám přepustila většina prvních míst na regionálně členěných sejmových kandidátkách.

Levice společně kandidovala pod heslem „Spojuje nás budoucnost“ a hovořila o spojení tří generací politiků polské levice. Czarzasty narozený v roce 1960 v tom výkladu zastupuje generaci těch, kdo svou kariéru vědomě začínali ještě pod prapory komunistické Polské sjednocené dělnické strany, o šestnáct let mladší Biedroń, v minulosti také člen SLD, reprezentuje střední generaci aktivistů a levicových politiků a Adrian Zandberg, politik s řadou angažmá ve stranách v blízkosti SLD, generaci nejmladší.

SLD je bezpochyby koncentrickým jádrem polské politické levice, což nutně znamená, že se do ní promítá i řada předsudků a historických konfliktů. Přesto je na místě vyhlížet odpověď trojice levicových lídrů na očekávatelné zadání, zda totiž budou s to historické konflikty a předsudky odložit a založit znovu po čase novou polskou levicovou (a sociálně demokratickou) stranu. V posledních třiceti letech znamená založení či přejmenování hlavní strany polské levice vcelku automaticky její volební posílení.

Lidovecké překvapení

Dalším vítězem voleb je předseda Polské lidové strany Władysław Kosiniak-Kamysz. Strana, o které v pátek nebylo jasné, zda do Sejmu vůbec projde, má v pondělí 8,55 procenta hlasů a třicet poslanců a její výsledky vůbec nekopírují východo-západní dělení podpory mezi liberální a konzervativní polské politické tábory.

Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského vyhrálo nepřekvapivě a téměř všude. Jen díky/kvůli „senátní dohodě,“ podle které opoziční strany v (téměř) každém senátním obvodu stavěly jen jednoho kandidáta, však ztratilo většinu v horní parlamentní komoře. Pro jeho v kampani velmi umírněně formulované národně konzervativní plány však s ohledem na samostatnou většinu v Sejmu tato dílčí prohra mnoho neznamená.

Příští politický střet proběhne u našich severních sousedů už během prezidentských voleb v dubnu 2020. Zda budou hlavními kandidáty obhajující Andrzej Duda v barvách Práva a spravedlnosti, levicový Robert Biedroń a expředseda Evropské rady Donald Tusk, budeme muset teprve počkat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.