Krátce po sobě odešly po dlouhých životech dvě výrazné ikony české kultury. Jejich osudy se vydaly radikálně odlišnými směry po roce 1968 — zatímco Karel Gott si vybral cestu, na níž mohl i po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy dál „rozdávat lidem radost“, Vlasta Chramostová se rozhodla normalizaci vzdorovat. Zatímco první následujících dvacet let opanoval československé přijímače, obrazovky i kulturní domy, druhá z nich zmizela. Zatímco první tak díky svému postoji prožil jediný život na výsluní, druhá se musela poprat s životy třemi — „hereckým, disidentským a životem návratu“.

Současná prezidentská garnitura za souhlasného kývání přidružené kulturní a novinářské fronty v posledních letech rozdává vyznamenání a spekuluje div ne o „státních pohřbech“ čistě s odkazem na to, kolik dotyčný za svůj život „rozdával radosti“. Osobnosti Karla Gotta a Vlasty Chramostové nám však svým takřka paralelním skonem připomínají, že jejich dlouhé životy byly z velké části vyplněné epochou, kdy bylo „rozdávání radosti“ výsostně politickým projektem vládnoucí strany — a kdy tedy nebylo něčím automaticky dobrým.

Pokud nám lidé jako Karel Gott „rozdávali radost“ i po roce 1968, proč nám ji asi Vlasta Chramostová na dvacet let rozdávat přestala? Ne, tahle otázka prostě nezmizí ani z úcty k pěvecké legendě.

↗

Zatímco mnozí  „ rozdávali radost “  i po příjezdu vojsk , Vlasta Chramostová se vinou svého postoje k okupaci musela poprat, svými slovy, s trojím životem — „hereckým, disidentským a životem návratu“. Foto ČT

Ne snad že bychom měli krátce po jeho smrti svádět další z kulturních válek o duši Karla Gotta, a využívat k tomu účelu duši Vlasty Chramostové. Oba si zaslouží spočinout v pokoji stejnou měrou. To však nic nemění na tom, že máme morální povinnost pokaždé znovu otevřít dilemata, kterým oba čelili, a která jim vinou protichůdných postojů přichystala tolik protichůdné osudy. Jsou to totiž dilemata, v nichž se hrálo a vždy znovu hraje o pravdu a duši národa.

Jednu věc je při tom třeba mít na paměti: pokud i dnes takovou úvahu proděláme, v žádném případě se nad jednoho morálně nevyvyšujeme, stejně jako se k druhé morálně nepřipodobňujeme. Obojí by bylo stejně opovážlivé, nikdo z nás se nedokáže vžít do situace, ve které nás může jediný akt hrdinství uprostřed dynamického chodu události navždy připravit o všechno, na čem jsme celý život tvrdě pracovali. Kdo se nikdy nemusel zachovat jako Vlasta Chramostová, nemá právo soudit Karla Gotta.

Nikdy nedostaneme uspokojivou odpověď na onu věčnou otázku „jak bych se zachoval já?“. To nám však nesmí být signálem k rezignaci, která by pravdu těchto klíčových dilemat nechala utopit v anonymní historii. Nemusíme si totiž hned představovat sami sebe ve zlomových momentech dějin, abychom se otevřeně bavili o tom, jaké jednání bylo v jejich překotném běhu to správné.

Dějiny jsou totiž zrádné, v přítomném čase vždy nechávají všechno jakoby na nás, zároveň před námi ale varovně tyčí pomyslnou spravedlivou budoucnost, která našemu jednání jednoho dne nastaví zrcadlo pro zraky příštích generací.

Neslibujme si však od toho nějaké rozhřešení. Pohled na květinami zasypanou Bertramku či mimořádné schůze vlády na jedné straně, a osamocený odchod v tichosti sociálního zařízení na straně druhé, nám ukazuje, že dějiny samy člověka za jeho jednání za jeho života neodměňují, ani netrestají. Ta tíha rozpoznat, co bylo a je správné, bude totiž vždy ležet na nás.