Krátká vzpomínka na Stanislava Milotu

Jeho odchod ochuzuje nás, kteří jsme ho znali. Tak, jako nás jeho autenticky a odvážně prožitý život obohacoval.

Pospichal

Petr Pospíchal

24.02.2019 11:13

Stanislav_milota

Záběry z okupované Prahy provždy zůstanou svědectvím statečnosti a tvůrčího odhodlání Stanislava Miloty. Foto Česká televize

Stanislav Milota býval vždycky mužem činu, člověkem rozhodným a energickým. Poprvé jsem se s ním setkal, když jsem v pozdním jaru 1977 přišel na návštěvu k nim domů.

Na počátku Charty 77 bylo běžné přijmout návštěvu neznámého člověka, i sedmnáctiletého aktivistu se zjevným brněnským přízvukem. Rozlehlý, starosvětsky a vkusně zařízený byt Vlasty Chramostové a Standy Miloty v pražských Čelakovského sadech přímo nad Národním muzeem jsem pak navštívil ještě mnohokrát.

Standa Milota, vždy energický, rozhodný a přátelský, byl pro svoji ženu Vlastu pevnou oporou a spolehlivou jistotou. Cítil jsem se u nich dobře, čas tehdy běžel, alespoň v mezilidské komunikaci, pomaleji než dnes, takže vyprávět si s návštěvou neznamenalo uspěchaný nebo jen věcně orientovaný rozhovor.

Charta 77 dokázala spojovat různé lidi, třeba i tak různé, jako známou herečku a slavného kameramana a na druhé straně neplnoletého učně, který se občas neohlášeně objevil ve dveřích. Tehdy v sedmasedmdesátém byly Milotovy vzpomínky na okupaci v srpnu 1968 vlastně ještě docela čerstvé.

Vyprávěl mi, jak se mu podařilo část ze záběrů z prvních dnů okupace natočit přímo ze střechy Národního muzea, ke kterému to od domu měli sotva sto metrů. Stál u okna a prstem působivě ukazoval na blízkou střechu muzea. Pro výjimečné záběry byl jako kameraman ochoten riskovat – kamera, třebaže v rukou silného a odhodlaného muže, byla proti tankům a obrněným vozům úplně bezbranná, proto se musel chovat chytře a předvídavě.

Dnes jsou jeho někdejší záběry okupačních sil v pražském centru svědectvím statečnosti lidí, kteří se tanků a zbraní nezalekli. A především svědectvím statečnosti a tvůrčího odhodlání Standy Miloty samého. Otiskl v nich své profesní zkušenosti, svou schopnost improvizovat, svůj cit pro dramatické situace a vlastně celou svoji povahu, jak můžeme na záběrech, tolikrát znovu zveřejněných, opakovaně vidět.

Semdesátá a osmdesátá léta v něm probudila aktivistu a organizátora. Jeho velké chvíle přišly s listopadem 1989. Od prvních minut byl u zrodu Občanského fóra, působil v úzkém kruhu rodícího se Koordinačního centra, a to už od poledních hodin v pondělí 20. listopadu, kdy jsme začali působit v prostorách Galerie u Řečických ve Vodičkově ulici v centru Prahy.

Byl neobyčejně akční. Byl schopen hlídat, aby se vstupem do galerie nedostal nikdo nepovolaný. V jednom z prvních dnů událostí zastavil i přicházejícího Čestmíra Císaře, dokud mu nemohl zaručit, že s ním bude Václav Havel aspoň krátkou chvilku ochoten mluvit.

Vypadalo to, jako by byl u vchodových dveří stále. Ale stejně tak stále se účastnil nekončících porad nad prudkým vývojem událostí, na něž bylo třeba reagovat. Nebyly to žádné intelektuální rozhovory o situaci, nýbrž vyhodnocování nepřetržitého proudu informací a promýšlení naší strategie, v níž byla jeho praktičnost nenahraditelná.

Standa Milota prostě vždycky věděl, jak na to. A protože jsme věděli, že je třeba co nejrychleji dostat situaci pod kontrolu, všechno podstatné se odehrávalo mezi strategií a organizačním umem. Obojí zvládal velice dobře.

Sám netoužil po tom, aby byl příliš vidět, ale projevy k desetitisícům demonstrantů z balkónu Melantrichu by bez jeho osobního úsilí nebyly možné. Jednal tehdy, ostatně jako vždycky, velice přímo a bez okolků, proto uměl prosadit všechno, co bylo třeba. Jako silná osobnost ale neměl žádný problém s působením v týmu, byl zvyklý nehrát na sebe, loajalita a věrnost byly podstatnými rysy jeho charakteru.

Uměl řešit problémy tak, jak přicházely a nebál se na sebe brát odpovědnost za rozhodnutí, která v běhu děje musel učinit sám. Během prvních týdnů po 17.listopadu 1989 byl Standa Milota jednou z nejdůležitějších postav událostí.

Václavu Havlovi dodával sebejistotu hlavně už samou svojí přítomností, takže to zdaleka neznamenalo jen podporu každé Havlově myšlence. Oponovat uměl kompetentně a přesvědčivě, a hlavně s energií, které se opravdu nedalo moc vzdorovat.

Václav Havel ho velice respektoval, ostatně se dlouhá léta znali a vládlo mezi nimi pevné přátelství. Ale nejen Havel. Standu Milotu respektovali všichni, i ti, kteří se s ním setkali poprvé. Bylo to velice intenzivní období, po které jsme působili v postupně se rozšiřujícím okruhu vedení Občanského fóra jistě více než šestnáct hodin denně.

Standa Milota býval leckdy rozčilený, i to bylo v jeho povaze. Někdy otrávený nebo zklamaný. Ale nevzpomínám si, že by někdy býval unavený nebo rezignovaný.

Z Koordinačního centra Občanského fóra odešel s nově zvoleným prezidentem na Hrad. Ale nezůstal tam dlouho, protože rutina Standu Milotu nikdy nebavila. V prvních týdnech tam byl stejně nepostradatelný, jako předtím v Občanském fóru, prostě vždycky věděl jak.

V okolí Václava Havla se ale vyskytoval i nadále, jen měl dojem, že každodennost už není úkol pro něj. A ostatně jej potřebovala jeho žena Vlasta Chramostová, tehdy se pomalu a nejistě navracející do veřejného života. Standa Milota jí byl zcela oddán. A myslím teď na Vlastu a na to prázdné místo, které vedle ní zůstane.

Standu Milotu jsem znal a potkával po více než čtyřicet let. Naposledy to bylo nedávno, na pohřbu jednoho ze společných přátel. Jeho odchod ochuzuje nás, kteří jsme ho znali. Tak, jako nás jeho autenticky a odvážně prožitý život obohacoval.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.