Obrazy násilí
Filip OutrataČím víc se naladění společnosti překlápí do tekutého hněvu, tím větší sílu získávají obrazy násilí, a tím menší váha je naopak přikládaná všemu, co jakkoli narušuje černobílé vidění světa.
Na obálce prvního zářijového čísla časopisu Reflex je Josef Mašín, přes rameno pušku zjevně velké ráže, ostře řezaná tvář s uhrančivým pohledem se upírá přímo na čtenáře. Ničeho nelituji, hlásá titulek. Ikonický bojovník proti „komoušům“, v perfektním obleku, připomíná filmového hrdinu, zabijáka, charismatického, nelítostného, nezastavitelného.
Ta obálka mi nejde z hlavy. Je to glorifikace násilí, tak jako celý žánr akčních filmů a thrillerů. Také sděluje, že nezáleží na nějakých drobnostech, bezvýznamných okolnostech, jako byly ty provázející odchod bratří Mašínů z Československa (rozhovor v Reflexu se právě tomuto tématu záměrně zcela vyhýbá). Důležitý je zásadový postoj dnes: komouši se prostě střílejí.
Podíval jsem se na jiné nedávné obálky „časopisu pro přemýšlivé a svobodomyslné čtenáře“. Hned dvě z nich okupuje Greta Thunberg. Ta Reflex zjevně fascinuje. Dostala se i do nenapodobitelně dryáčnického komiksu Zelený Raoul, kde přišla o nevinnost. Míra svobodomyslnosti je podle Reflexu zjevně přímo úměrná nedostatku vkusu a ohledů jakéhokoli druhu. Divoký západ.
Adorace násilí může mít různé příčiny, v případě bratří Mašínů je to zřejmě frustrace z toho, že „komouši“ jsou všude, nebyli potrestaní, naopak dnes vládnou společnosti. Některé facebookové diskuse vyhraněných antikomunistů, třeba právě o tématu bratří Mašínů, se vyznačují značnou mírou verbální agresivity, společně často právě s frustrací z toho, jak je dnes všechno špatně. Jsou to spojité nádoby.
Čím víc se naladění určité skupiny ve společnosti překlápí do „tekutého hněvu“, tím větší sílu získávají různé obrazy násilí, a tím menší váha je naopak přikládaná detailům, okolnostem, kontextu, maličkostem, zkrátka všemu, co jakkoli narušuje jednoduché, černobílé vidění světa. Netýká se to zdaleka jen obdivovatelů bratří Mašínů, je to univerzálně platný princip.
Násilnický, dryáčnický přístup je totiž bohužel účinný. Člověk, který jinak s myšlenkovým a politickým zaměřením Reflexu vůbec nesouzní, ochotně sdílí článek z Reflexu, když je dostatečně dryáčnický — vůči prezidentu Zemanovi. Nejlépe tak, že ho ukazuje jako nemohoucího, jako lidskou trosku nad hrobem. Zeman sám ovšem k násilnickému, dryáčnickému vyjadřování sám mohutně přispěl, svými výroky, jako byl ten o vázání stranických knížek do kůže členů ODS.
Je to jako temná strana Síly ze světa Star Wars, ovládnout ji přináší okamžité výhody, zvýšení moci, efektivitu, úspěch. Násilné zobrazování, vyjadřování je působivé. Je i návykové: věřím tomu, že skalní čtenáři takového Reflexu jsou už na svou pravidelnou dávku násilnického dryáčnictví prostě zvyklí a chtějí ji, těší se na ni. Pro vydavatele daného periodika je to požehnání. Ale z hlubšího pohledu je to spíš prokletí.
Existuje ještě jeden, na pohled ještě subtilnější projev násilí: články znásilněné zavádějícími titulky. I zde je temná strana ve hře — efektní, výrazný, pokud možno šokující titulek zaujme, přitáhne čtenáře. Mnozí zaregistrují jen titulek a článek si ani nepřečtou. Utvrdí se tak v určitém předsudku, nebo si vytvoří nový. Nejde totiž o pravdu, ale o to vyždímat z daného tématu co nejvíc emocí, vyvolávat nové, vytvářet silné, kategorické, úderné a šokující závěry tam, kde nejsou na místě.
Je pravděpodobné, že leckterému čtenáři budou tyto úvahy připadat příliš přecitlivělé, zbytečně přejemnělé. Doba je zlá, lotři a nebezpečí číhají za každým rohem, tak proč se omezovat, proč šetřit protivníky, proč tu temnou, agresivní stranu a její potenciál prostě nevyužít? Vždyť násilí a agresivita neoddělitelně patří k životu...
Možné to je. Některé jemnější formy násilí mnozí jako násilí ani nevnímají. Přesto se snad dá říci, že jakmile tolerance k násilí přesáhne určitou míru, život v dané společnosti přestává být k žití. A tato tolerance začíná v rovině násilnických obrazů a dryáčnického znásilňování slov.
Ochota zbavit se svědomí a nezabývat se vůbec tím, jestli jednání, kterého někomu přineslo smrt, bylo adekvátní, a jestli si zabitý nezasloužil žít, není podle mne s myšlením skutečného hrdiny slučitelné. Koho zabití nestraší za dlouhých nocí, je bezcitný parchant, ne hrdina.
Nevím, co všechno přispělo k tomu, že je Josef Mašín takový, jaký je.
Bývaly doby - a to konkrétně v hnilobných časech husákovské normalizace - kdy jsem sám panující režim zcela upřímně nenáviděl. A to natolik, že bych byl bez dalšího ochoten proti němu bojovat i se zbraní v ruce. Pokud bych v tom boji někoho zabil - nevím jestli bych z toho dnes měl výčitky svědomí, ale to by byla čistě psychologická záležitost; v každém případě bych je neměl z hlediska "vyššího principu mravního". Neboť jak už bylo kdysi řečeno, "vražda na tyranu není zločinem".
Ale na straně druhé - konkrétně z těch Mašínovců opravdu čiší neotřesitelné zaujetí fundamentalisty, který vidí jenom a pouze tu svou vlastní "posvátnou" pravdu, a jinak není ochoten vnímat nic okolo.
Jestliže J. Mašín i dnes vidí v České republice "vládu komunistů", pak se jedná opravdu už jenom o ideologický fanatismus, respektive o zastydlé puberťáctví, s kterým si dotyčný své dobrodružné mládí zřejmě chce prodloužit až do rakve. U takovýchto fundamentalistů je to nakonec vždycky jenom spíše čistě náhodnou okolností, jestli zrovna v danou chvíli stáli na straně spravedlivé věci. Pro ně je rozhodující právě ten jejich fundamentalismus, ten nikdy nekončící boj proti jejich ideovému nepříteli. A kdyby žádného neměli, tak by si ho nejspíš sami vytvořili; protože je to jedině tento věčný boj, který jejich životům může dodat zdání obsažnosti a smysluplnosti.
Když je dnes člověk opět masírován propagandistickými řečmi o naléhavé potřebě vytvořit novou a už konečně spravedlivou společnost, ve které si lidé údajně budou rovni, možná se pak zdá, že vymývat mozky nepřizpůsobivým od jejich "špatných předsudků" je normální a že se tímto postupem k té lepší společnosti a ke svobodě dá dospět.
Mám pro Vás lepší téma. V jedné sci-fi odehrávající se na Zemi v blízké budoucnosti se agresivní kriminalita řeší kastrací odsouzených, aby se zabránilo šíření jejich agresivních genů.
Tož tak. A fčil mudrujte.
Vezme pak někdo brokovnici?
Komunisty, "komunisty" i jiné radikální levičáky je zkrátka nutno likvidovat, všemi prostředky, na všech úrovních a za každou cenu, a to i v tzv. demokratických státech. Občanskou válkou s podporou zahraničních velmocí (Řecko), ilegálními operacemi bezpečnostních složek (USA) nebo pomocí false flag operations (Itálie). Jediným západním státem, kde měli ve 2. polovině 20. století dost inteligentní politiky na to, aby nechali komunisty, ať se sami historicky znemožní účastí ve vládě, tj. prostředky standardní politiky, byla Francie za první Mitterandovy vlády.
Už i ty nejvýraznější postavy levicově liberální intelektuální scény jako George Monbiot nebo Naomi Kleinová konečně došly za desítky let svého veřejného působení k jednoznačnému závěru: Individuální omezování spotřeby jednotlivců lidstvo nezachrání. Je nutno změnit systém.
A připomněla jste mi našeho politruka na vojně v 70. letech. Ten žil ve skálopevném přesvědčení, že po jaderné světové válce, ve které samozřejmě zvítězí tábor míru a socialismu, na světě konečně nastane kýžený komunismus...
http://vasevec.parlamentnilisty.cz/komentare/proc-kapitalismus-dodychava
Ale pořád v něm převažuje námezdní práce spojená s nejistotou. Nebo ne?
Hlavním znakem kapitalismu není námezdní práce. Jde o podstatu vlastnictví výrobních prostředků. V odkazovaném článku se mluví o tom, že "vlastnictví" informací - pokud se ještě vůbec dá mluvit o vlastnictví, spíš by se asi mělo mluvit o přístupu k informacím a možnosti disponovat jimi a využívat jich - se zcela vymyká z dosud známých a běžných forem vlastnictví. (U všelijakých prekérních způsobů obživy à la švarc systém a jiných forem OSVČ, které často pracují právě s informacemi, přece nejde o námezdní práci.) Proto si autor klade tu otázku, jestli ještě vůbec jde o kapitalismus. A že se informace právě v současnosti rychle stávají tou podstatnou výrobní silou, o tom snad není pochyb.
Ano, já samozřejmě vím, že hlavní je vlastnictví výrobních prostředků. A podstatou vlastnictví jsou vztahy mezi lidmi - jedni s ním disponují a druzí jsou na nich závislí, neboť jsou nuceni si u nich obstarávat obživu. Heller taky počítal s tím, že hlavními výrobními prostředky budou stále méně a méně stroje, budovy a vůbec hmotné předměty, a víc a víc jimi budou informace a znalosti (ovšem ty patří, tuším, spíš mezi výrobní síly). Jejich důležitost se bude každopádně zvyšovat. Na tom stavěl svou teorii o kognitariátu. Pamatuji si, jak Tejkl přišel v diskusi (tady na Referendu) s tím "sociálem" místo kapitálu. Ale Helerovi se to nějak nezdálo. Měl o tom zase jinou představu. Všechno jsou to samozřejmě lidské představy. Jiní lidé mají zase jiné představy.
Já vím, že v kapitalismu jsou zakódovány určité mechanismy jeho zániku. Otázkou je, zda ho civilizace přežije.
A samozřejmě si můžeme klást otázku, co pro nás znamená pojem civilizace.
Ale to všechno neznamená ani to, že by žádné vykořisťování už neexistovalo; a už vůbec ne, že by neexistoval kapitalismus jako takový.
Je dobré si čas od času připomenout, že Marx kritizoval kapitalismus ne jenom pro jeho evidentní sociální nespravedlnost, nýbrž ze dvou základních důvodů:
za prvé existence antagonistických tříd, spolu s faktorem vykořisťování;
ale za druhé také kvůli všeobecné přítomnosti stavu o d c i z e n í za kapitalismu.
A právě na toto "odcizení" se - a to i v rámci levice - velice často zapomíná; ačkoli v důsledku té sociální "rozplizlosti" současného kapitalismu právě ten faktor odcizení nabývá na mnohem větší důležitosti.
To "odcizení" ovšem není zdaleka tak úderný argument jako stav sociální nerovnosti; navíc i pro mnohé na levici je to pojem značně nesrozumitelný, nejasný. To všechno vede k tomu že se to "odcizení" v levicové argumentaci opomíjí, a že levice veškerou svou aktivitu stále fixuje jenom na ten ryze sociální aspekt.
Co to tedy vlastně znamená, to "odcizení"? - Musíme si připomenout, že Marxovi se opravdu nejednalo jenom a pouze o stav sociální rovnosti. Jemu se - a na to se velice často zapomíná - jednalo o člověka c e l é h o, v celém horizontu jeho bytostných lidských potenciálů.
To "odcizení" za kapitalismu znamená právě ten stav, ve kterém člověk tyto své potenciály nemůže realizovat; a tím tedy nemůže uplatnit, rozvinout ani své vlastní lidství.
Ten humánní potenciál byl u Marxe spojen především s produkčně-kreativní činností člověka; ale za podmínek kapitalismu člověk nevládne produktem svých vlastních rukou, protože veškerá společenská produkce je ovládána slepými zákonitostmi trhu a kapitálu. Člověk tedy vyrábí, vkládá do produktu své práce svou námahu, svou sílu, svého ducha - ale nikdy neví jestli tento produkt, do kterého on vložil sám sebe, mu bude opravdu sloužit pro jeho dobro, jestli v těch slepých turbulencích trhu a pod odosobněnými zájmy kapitálu toto jeho dílo nepřijde vniveč, či se přímo neobrátí proti němu samému.
Mimochodem, celá současná ekologická krize (a to si opravdu jen málokdo uvědomuje) vlastně také spadá pod tuto kategorii "odcizení": člověk produkuje, napohled se zdá že potřebné a užitečné předměty - ale tyto se ve svých důsledcích obracejí proti němu, to co mělo sloužit člověku to ho ve skutečnosti ničí, a není tu nic co by tento šílený koloběh mohlo zastavit, protože skutečným vládcem dění není sám člověk, nýbrž bezduchý a odosobněný kapitál.
Od výsledku práce.
Od samotné práce jakožto tvůrčí činnosti (dělník se stává pouhým doplňkem stroje)
Od ostatních pracujících (kapitalismus je nutí, aby mezi sebou soupeřili).
https://cs.wikipedia.org/wiki/Odcizen%C3%AD_(filosofie)
Toto trojí odcizení platí vlastně i pro švarcsystém.
Obecně vzato je tento postoj mnoha lidí pravděpodobně (podle mě) následek nereflektovaného osvícenského racionalismu (tedy víry, že rozum vymyslí dokonale spravedlivý řád - neboli "systém"). Že tento typ konfliktu dobra a zla, reprezentovaný například "dobrým" komunismem a zlým fašismem, je pouhou iluzí, se myslím zřetelně ukázalo ve 20. století a my bychom dnes přece jen měli být dál než ve 30. letech.
Když ale připustíme, že konflikt mezi dobrem a zlem se neodehrává vně člověka - v nějakém konliktu jeho rozumových konceptů či ideologií (podle nichž by měl být vytvořen "spravedlivý" systém), vede to k "nebezpečné" nutnosti sebereflexe: Dobro a zlo není mimo mě, ale je ve mně a jestliže se já sám budu považovat za zdroj dobra (nebo za něj budu považovat svůj rozum), stanu se pyšným.
Když budu pyšný, nemohu být zdrojem dobra, to se naprosto vylučuje. Proto se budu chtít stát pokorným a když se mi to už trochu začne dařit, začnu být pyšný na to, jak jsem pokorný... Nezvládám to, a navíc si odmítám vůbec připustit, že to nezvládám. Potřeboval bych pomoc, ale to bych se nejprve musel zbavit té pýchy na to, jak jsem pokorný... Ach jo... Jsou to nepříjemné věci a lépe bude, když se tomu vyhnu. Stejně bych ale chtěl udělat svět lepším. Mohl bych třeba potírat to zlo v lidech, kterého je všude kolem tolik... K tomu by ta metoda Maddaleny Marini byla velmi dobře použitelná, dokonce ani není třeba, aby skutečně fungovala...
Ano, s tím souhlasím.
Co se s tím tedy podle Vás dá dělat? (Co by se s tím mělo dělat?)
Vy tedy - to se zdá být jasné - odmítáte ten koncept, že by se ten rozhodující střet mezi dobrem a zlem odehrával někde vně člověka, v oblasti víceméně racionalistických konceptů či ideologií, jako je střet konflikt mezi fašismem a komunismem. (Přičemž ovšem fašismus je sotva možno nějakým způsobem řadit do kategorie "racionalistických" konceptů; tam se naopak jedná o ryze emocionální působení.)
Zdálo by se tedy, že ten základní střet mezi dobrem a zlem se podle Vás odehrává uvnitř samotného člověka. Dobrá - to má svůj dobrý smysl. Jenže se zdá, že vzápětí tento koncept zase zpochybňujete, tím že člověk jakmile to dobro začne shledávat sám v sobě, se nemůže vyhnout zcela fatálním deformacím (pýcha), které mu absolutně znemožňují tohoto dobra dosáhnout.
Takže - kde se tedy podle Vás nachází ta hlavní dělící linie mezi dobrem a zlem?
Jak už jsem napsal, s touto fixací jenom na ryze sociální otázku je sice možno provádět napohled údernou levicovou agendu; ale s takto úzkým pojetím není nakonec možno oslovit víceméně nikoho jiného, nežli právě jenom ty "socky".
Mimochodem, zrovna v dnešním Právu byl zveřejněn sociologický výzkum, kolik je v české populaci tříd. Prý je tříd dohromady šest; ale v ČR chybí doposud ta nejvyšší, totiž elita.
V té sociálně dolní části (která Vás zřejmě nejvíce zajímá), jsou dvě (pod)třídy. "Sociálně trpící" je asi jedna šestina populace. "Sociálně ohrožená" je další skupina, asi 22 procent. Dohromady to tedy dá asi 40 procent populace.
To dozajista není nijak málo; ale v každém případě je to pouze m i n o r i t a celé společnosti. A s takovouto minoritou není možno provést zásadní proměnu společnosti, jejích struktur a jejích hodnot a cílů.
Dokud levice nebude schopná nalézt cestu i k té druhé, větší části populace, do té doby si sice může stěžovat na nespravedlnost poměrů, ale s těmi poměry nijak nedokáže pohnout.
Právě proto že v tomto ryze zájmově-sociálním pojetí naprosto chybí obecně humánní rozměr, který by mohl oslovit i někoho jiného, nežli jenom ty sociálně ohrožené.
Ano.
"Kde se tedy podle Vás nachází ta hlavní dělící linie mezi dobrem a zlem?"
V tomto rozhodnutí: Před vztahem k racionalistickému konceptu či ideologii dát vždy přednost vztahu ke konkrétnímu člověku, se kterým se právě v tu chvíli setkávám. Kdyby to Mašín dělal, nemusel nikoho zabíjet.
Je to vědomí, že o mě se rozhoduje beze mne? Nebo že „ti nahoře“ neberou ohled na „ty dole“? Nebo že jde o „samopohyb“, do něhož už ani ti „nahoře“ nemohou přinést žádnou podstatnou změnu, protože vše probíhá jaksi „samo“, tj. podle vztahů uvnitř společnosti, k níž společnost jako celek dospěla? Nebo je „odcizení“ přesvědčení o tom, že změnit k lepšímu se nedá vůbec nic a tudíž je všechno jedno? Vážně nevím, co se tím „odcizením“ opravdu myslí.
Avšak to, co vím, je přesně to, co napsala paní Hájková. Pravé a jediné odcizení je odloučení člověka od Boha. Falešné lidské přesvědčení, že člověk Boha nepotřebuje. A to děláme my, lidé. Malí i velcí, bohatí i chudí, mocní i bezmocní, levice i pravice, filosofové i prosťáčci, atd.
To, čemu říkáme „odcizení“ a nechce se nám to definovat, je následek dobrovolného lidského odcizení se Bohu. Chceme-li být neodcizeni, být znovu sami sebou, být lidmi, kteří tento svět zdobí a nikoliv kazí, musíme se vrátit k Bohu.
Jiří Vyleťal
A definice odcizení jsou celkem jasné, můžete si vybrat Hegela nebo na něho navazujícího Marxe. Marx mluví o odcizení od výsledků vlastní práce, od pracovní činnosti, od ostatních pracujících.
Pokud ten pojem někdo zase zatemňuje, je to sociologie 20. století (zdaleka ne marxistická...). Pojem nejprve rozšiřuje takto: "Lidé, tvůrci sociální reality, získávají pocit, že ztrácejí kontrolu nad svým výtvorem a stávají se obětí sil, které sami uvedli do chodu. Člověk vnímající své odcizení pociťuje vykořeněnost, bezmocnost, izolovanost, absurditu, cizost vůči druhým lidem, vůči své práci, vůči místu, kde žije, dokonce sám vůči sobě." (Cituji z internetové sociologické encyklopedie.)
Nicméně další vývoj různých sociologických škol pojem rozšiřuje občas až do úplného rozpliznutí, což je dle mého soudu na škodu věci; v moderní sociologii si víceméně každý může najít potvrzení většiny svých často rozporných postojů a zkoumání jednotlivých škol vede mírně poučeného laika bez jasných předem daných postojů spíš do ztracena...
Odkaz na sociologickou encyklopedii:
https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Odcizení
A pravá lidská podstata má samozřejmě co do činění s Bohem.
A podobně, pokud přistoupíme na existenci odcizení, předpokládá se, že máme jistou představu neodcizené (pravé) lidské společnosti.
Jestliže neexistuje odcizení, pak musí být pochopitelně vše OK, tak, jak má být.
http://casopisargument.cz/2019/09/19/spor-o-novou-a-starou-levici-je-dnes-uz-jen-ozvenou-minulosti/
Vládci a ovládaní si, pane Kalousi, mohou na chvíli vyměnit místa. To je tak asi všechno, co se s tím dá dělat.
https://www.forum24.cz/prihlizime-nejvetsimu-upadku-moralky-a-slusnosti-od-listopadu-1989/
Že dnešní levice už nemůže nic zásadního pohnout (jenom) s odvoláváním se na dělnickou třídu respektive proletariát ve starém pojetí, je už víceméně obecně jasné. Pravdu má autorka i v tom, že v současné době narůstající nacionalismus je (alespoň zčásti) svým způsobem legitimní (nebo přinejmenším přirozenou) reakcí na anonymizování lidského světa ze strany globálních, nadnárodních procesů a institucí.
Na straně druhé jsem - na rozdíl od pana Kalouse - v tom článku nenašel nic, co by mě nějak mimořádně oslovilo či inspirovalo.
Autorka sice - právem - žádá rozšíření přežilého pojetí těch, kdo jsou za podmínek kapitalismu nějakým způsobem znevýhodňováni; ale na straně druhé sama nijakým způsobem nedokáže překročit toto klasické levicové pojetí. Tedy to pojetí, že jsou tu na straně jedné ti vykořisťovaní a ovládaní, a na straně druhé zlí vykořisťovatelé a vládci. Které je zapotřebí nějakým způsobem svrhnout, aktem zásadní systémové přeměny, respektive revoluce.
Tímto způsobem se za prvé stále pěstuje ta klasická levicová víra, že všechny problémy člověka a světa je možno jednou provždy vyřešit konec konců vnějším opatřením (systémovou změnou).
A za druhé se tu pěstuje ta klasická levicová víra, že každý kdo je nějak sociálně znevýhodněný, ten je automaticky na straně levice. Krátce řečeno: že každý kdo je nějakým způsobem příslušníkem "prekariátu", ten je přinejmenším latentním revolucionářem.
Jak už jsem napsal včera: dokud levice zůstane vězet v tomto starém pravolevém schématu (s tím že všechna pravda je na straně levice a všechna nepravda na straně pravice), pak tato levice nikdy nebude schopna oslovit rozhodující část populace. A tím pádem ani nebude schopna provést svou zásadní systémovou změnu.
Stejně tak - když už minule byla řeč například o konfliktu mezi komunismem a fašismem - si jen stěží dovedu představit, jak by sovětský rudoarmějec hájící ruiny Stalingradu před útoky německého wehrmachtu mohl danou situaci pozitivně řešit tím, že by začal navazovat "vztah" ke konkrétním německým vojákům. Asi by se při tomto svém vstřícném gestu příliš daleko živý nedostal.
Tedy: nechci nijak zpochybňovat samotný princip překonání mezilidských konfliktů tím, že se poukáže na mnohdy naprosto nesmyslné zázemí těchto konfliktů. A byl to svým způsobem snad vůbec největší počin ruských bolševiků, když začali na frontě pěstovat zcela reálnou družbu ruských vojáků s vojáky z opačné strany fronty; s tím že je přece naprosto nesmyslné, aby proti sobě se zbraní v ruce bojovali příslušníci té samé, to jest pracující a vykořisťované třídy. A to jenom proto, že jejich páni se rozhodli si přes životy (a smrt) jiných rozhodnout si své imperiální spory.
Jenže: nakonec tento bohulibý záměr ruských bolševiků o smíření všeho proletariátu obou bojujících stran nic nepomohl; zatímco ruští vojáci ve jménu míru hromadně dezertovali anebo pěstovali svou družbu, ti němečtí pod pruským komandem postupovali s puškou v ruce dále hluboko do ruského vnitrozemí.
Na jedné straně tedy máte pravdu, že všechny konflikty tohoto světa jdou přes lidské nitro; ale na straně druhé tyto konflikty nelze (většinou) vyřešit jenom a pouze apelem na ten vnitřní svět člověka.
Krátce řečeno: jestliže máte na straně jedné naprostou pravdu, že ty racionalistické (systémově orientované) koncepty změny světa jsou jenom vnějškové, že se míjejí s vlastním lidským nitrem - tak stejně tak ten Váš koncept je limitovaný tím, že je omezený jenom a pouze na ten aspekt vnitřní, a zcela opomíjí aspekt (a realitu) vnější.
Jinak řečeno: z dialektického poměru vnějšího a vnitřního (který jako jediný může obsáhnout úplný celek) každá strana vytrhává jenom jeden jediný aspekt; a tento jeden aspekt pak absolutizuje, a prohlašuje ho za celek.
Napřed tedy pan Vyleťal. - Ano, jsou názory, podle kterých samotný pojem "odcizení" pochází od apoštola Pavla. (A že prý ho od tohoto zdroje převzal nakonec i samotný Marx.)
Připomeňme si tedy, co Pavel píše Efezským (4.18): "Jejich rozum je zatemněn, a oni jsou odcizeni životu, které je z Boha, nevědomostí která je v nich, a tvrdostí svého srdce."
Budiž; dozajista je možno celou věc nahlížet z této strany. Pokud tady pod "životem z Boha" rozumíme pravé, nezkažené, nedeformované, řádné a naplněné lidské bytí a žití - pak to není v zásadě nic, na čem by se nemohli v obecné rovině shodnout všichni ti, kdo toho pojmu "odcizení" užívají pro kritiku stávajících poměrů a stávajícího světa.
Ale - on se tu skrývá jeden zcela kardinální problém. Který je velice správně pojmenován v tom sociologickém slovníku, na který tu zanechal link pan Kalous.
Ten problém zní: "Každá teorie o. předpokládá totiž určitou představu o pravé lidské podstatě, od níž o. člověka vzdaluje. Jako protest proti dehumanizaci lidské společnosti implikuje zároveň představu autentické společnosti a zde pak snadno sklouzává do ideol. klišé."
Ještě jednou: každá teorie, vlastně jakékoli operování s pojmem "odcizení" předpokládá určitou představu o "pravé" lidské podstatě. A takováto představa se pak velice snadno a rychle stává ideologií.
Konkrétně ta (křesťansko)teologická kritika odcizení vychází stále z představy jakéhosi počátečního rajského stavu, buďto přímo v původním ráji, v ještě nenarušené jednotě Adama a Evy s Bohem; anebo z představy návratu člověka k této prapůvodní jednotě, buďto v podobě prvotních křesťanských obcí anebo příchodu Království božího.
Jak řečeno: tento koncept má dozajista svá pozitiva; ale jeví se být přespříliš jednoduchý, simplifikující, než aby mohl mít opravdový potenciál být odpovědí na všechny reálné problémy a otázky související s existencí člověka v jeho světě.
V principu platí i zde přesně to samé, co jsem napsal už panu Nushartovi: takovýto koncept ten dialektický vztah vnitřního a vnějšího zkracuje, redukuje jenom na tu stránku čistě vnitřní. Pak tu ovšem chybí celá jedna polovina problému; a s touto jednou polovinou nikdy není možno pozitivně vyřešit problém celý.
Letos je to 10 let od zrušení toho radarového záměru, tak jenom k připomenutí, čemu Tomáš Klvaňa slouží a proti čemu bojuje:
https://a2larm.cz/2019/09/pred-deseti-lety-jsme-porazili-imperium/
Ostatním se omlouvám se za OT, ale na tuhle smeč jsem dostal pohodlnou nahrávku, tak proč jí nevyužít...
A ještě disclaimer: Také já jsem se v té době zúčastnil několika demonstrací proti radaru.
Napřed je nutno říci: ano, tato analýza pojmu "odcizení" je velice dobrá; je tu řečeno víceméně všechno, co je možno k danému tématu říci z hlediska obecné sociologie. Autorem tohoto slovníkového hesla byl zřejmě Jan Keller; tady je skutečně nutno mu vyslovit uznání.
Podívejme se teď ale na jeden aspekt, který pan Kalous označil jako "zatemňování", či přímo "rozpliznutí" pojmu (a reálného faktoru) odcizení jmenovitě v těchto sociologických definicích.
Ano, je tomu skutečně tak; ve všech těchto definicích - ačkoli o sobě víceméně naprosto správných - se čím dál tím více ztrácí samotné původní jádro celé věci. A tedy i ten autentický, radikální emancipační aspekt s ním spojený.
A toto se týká dokonce i těch - tam uvedených - definicí marxistických. Jakmile se začne tím, že se ten o sobě jednotný a kompaktní pojem "odcizení" začne rozklíčovávat do jeho jednotlivých aspektů, už jenom tím se ztrácí, rozplývá ten původní emancipační impuls.
Na straně druhé je ovšem fakt, že tyto podrobnější analýzy jsou z objektivního hlediska nutné; a sám Marx tento pojem skutečně používal ve více různých souvislostech.
Je vůbec možno vyhnout se tomuto dilematu: buďto podat úplnou analýzu za cenu rozmlžení původního smyslu - anebo uchovat ten původní smysl, za cenu jeho zabsolutizování, a tedy zideologizování?
Jak bylo řečeno, v daném textu je vyřčeno prakticky všechno, co je možno říci pomocí aparátu sociologie. Přece jenom tu ale chybí pojmový a myšlenkový aparát jiný, hlubší a obecnější - totiž samotné filozofie.
Podíval jsem se pro srovnání do německého "Pojmového lexikonu Marxe a Engelse", jehož spoluautorem je můj někdejší marxistický docent filozofie. A tam hned první věta příslušného slovníkového hesla praví:
"Odcizení záleží v převrácení vztahu subjekt - objekt, respektive ve zvěcnění, s čímž člověku výsledek jeho vlastní produkční činnosti vystupuje jako osamostatnělý a tuto opanovává."
Čili: rozhodující je to p ř e v r á c e n í vztahu subjekt - objekt. Člověk ve vztahu či procesu odcizení přestává být sám sebou, přestává být tím, kdo určuje - v celém horizontu svého autentického lidství - svůj život a svůj svět; nýbrž naopak je ovládán objektem, to jest světem vztahů a procesů zvěcnělých, odlidštěných.
Do takovéto - filozoficky fundované - definice se vejdou prakticky všechny ty dílčí (sociologické) definice; ale zároveň se zde neztrácí to původní jádro celé věci, totiž zásadní a fatální ztráta autentického lidství ("subjektivity") ve prospěch vztahů a procesů zvěcnělých, tedy ne-lidských.
http://blog.aktualne.cz/blogy/tomas-klvana.php
https://blisty.cz/art/87428-firma-british-american-tobacco-terorizuje-africke-zeme.html
https://spotrebitele.dtest.cz/clanek-6935/vyrobci-cigaret-lovi-mlade-na-socialnich-sitich
http://markething.cz/neferove-praktiky-tabakovych-spolecnosti
No a co to je Aspen Institute, s nímž je jméno Mr. Radara také spojeno, to snad není nutno zrovna na zdejším fóru nějak zvlášť zdůrazňovat... Aspen Institute je z velké části financován americkými nadacemi, jako jsou Carnegie Corporation, The Rockefeller Brothers Fund a Fordovy nadace (zdroj: česká Wiki); jeho českou filiálku financuje mj. další český etalon morálky, totiž Zdeněk Bakala. Takže Aspen Institute nepochybně prosazuje šíření politiky a zájmů zcela nezávislých na amerických korporacích a americké vládě.
Klvaňova rétorika připomíná nejhlubší normalizaci. Dva příklady za všechny:
"Demokratická revoluce mas proti elitám je v plném proudu. Oslabuje pojistky a filtry, které mají chránit liberální ústavní demokracii proti demagogům a populistům..."
"…říkat obsazení Československa Rudou armádou v květnu 1945 osvobození, vyžaduje zavřít oči nad tím, co se dělo v následujících třech letech... Nešlo podle mě o žádné osvobození. Rudá armáda Československo dobyla…"
Takže děkuji panu Kolaříkovi, že tady odkryl své myšlenkové zázemí. Rozhodně to budu mít na paměti, až nám tu zase bude kázat něco o morálce. A snad to poslouží jako poučná informace i pro další zdejší diskutující.
Konrad Lotter?
Myslím, že to v podstatě zahrnuje i tu vládu objektu nad subjektem.
Jenže bychom to neměli brát tak fatálně: Je kapitalismus, tak nutně musím být odcizený, bezmocný a zoufalý. A musí nade mnou vládnout objekt.
Nemusí to tak být.
On ani ten apoštol Pavel nežil v socialismu, ani v žádných příznivých sociálních podmínkách a přitom dosáhl plného lidství. A o to přece jde. Kdo dosáhne plného lidství, nemůže být odcizený.
Ve smyslu Marxovy definice odcizení to tak objektivně být musí, tedy když jste proletářka nebo příslušnice jiné nemajetné a ovládané třídy (možná až na to zoufalství, protože to je opravdu čistě subjektivní pocit a záleží na každém jednotlivci, s jakou mírou zoufalství svou situaci prožívá).
"On ani ten apoštol Pavel nežil v socialismu, ani v žádných příznivých sociálních podmínkách a přitom dosáhl plného lidství."
A to víte jak, že dosáhl plného lidství? Vy jste s ním chodila po světě? A co to je vůbec "plné lidství"?
Vypadá to jako determinace, ale není. Člověk toho totiž dosáhnout nemusí. Nemusí ten smysl objevit. Nebo ho může odmítnout. Může si jít svou cestou.
Zatímco u Marxe se jedná o totální determinaci. Nikoli ovšem Bohem, nýbrž systémem, světem, evolucí, příslušností k třídě a dalšími okolnostmi.
Opět byla naplněna skutková podstata § 184 odstavce 1 a 2 trestního zákoníku (zákon 40/2009 Sb.).
"Prosím všechny demokratické politiky a všechny slušné lidi ve veřejných funkcích – nechoďte diskutovat s těmito lháři. Nestojí o žádnou pravdu a už vůbec ne o vaši slušnost. Té se jen vysmívají. Nedávejte jim, prosím vás, důležitost, kterou ve skutečnosti nemají. Nediskutujte v médiích s těmito extrémisty, estébáky, komunisty a neonacisty. Neposkytujte, prosím, rozhovory dezinformačním proruským médiím typu Parlamentních listů a jim podobných. Dodáváte jim zdání legitimity, kterou nemají.
Nedávejte důležitost politickým šmejdům, kteří se naši zem znovu cílevědomě snaží vytrhnout z civilizované části světa. Demokracii je třeba bránit proti všem extrémům. Děkuji vám."
Můžeme jenom spekulovat, o co se jednalo (psychická nebo tělesná nemoc?), ale je zřejmé, že ani to nezabránilo právě té plnosti jeho lidství, a vykonání jeho poslání. A o to více je ohromující, že právě tento postižený muž zevangelizoval celou Evropu. Což není vysvětlitelné jinak, než že navzdory tomu "ostnu satanovu" byl Bůh s ním, stejně jako s Josefem, synem Jákobovým, v Egyptě.
Myslím že duchovní, kteří přijímají LGBT lidi by se u nás také našli. I když nevím, jestli v kostele zpívají revoluční písně a mávají rudým praporem. Spíš asi ne.
Potírat škodlivé předsudky za pomoci Vámi jinde zmiňované gilotiny (či jiných podobných nevědeckých metod) je morálně značně problematické.
A jak to, že Jan Hrušínský je "jenom takový herec", souvisí s pravdivostí jeho slov? Tedy kromě toho, že jsou vám jeho slova nepříjemná, což ale s tím, že je "jenom herec" nijak nesouvisí.
Mimochodem, když už jsme tedy u ad hominem - kdo jste vy? Co jste v životě dokázal? Jaké máte vůbec vzdělání?
Vy patrně věříte nějakému myšlenkovému konceptu a také tomu, že kdyby svět byl podle tohoto konceptu uspořádán, bylo by to pro všechny lepší.
Já se domnívám, že pokud člověk upřednostní jakýkoliv myšlenkový koncept před konkrétním člověkem, kterého je pak kvůli svému myšlenkovému konceptu ochoten převychovávat (nebo mu vymývat mozek "vědeckou" metodou), zavírat a posléze i zabíjet (ač si to zprvu nepřipustí), vede to ke zlu, a to ať už se jedná o Mašína či o Lenina (abych byl provokativní), o "stimulaci mozku hojivým elektromagnetickým vlněním" za účelem odstranění "škodlivých" předsudků (abych si píchnul do vosího hnízda), nebo o upřednostnění konceptu náboženského (viz příběh ukřižování Krista, abych byl sebekritický).
Zla samozřejmě lze dosáhnout i bez jakéhokoliv myšlenkového konceptu, jen prostým upřednostněním sobectví, což asi máte na mysli zase Vy. Ano, dalo by se možná říci, že progresivně levicoví totalitaristé jsou jakýmisi "krasoduchy", zatímco krajně pravicoví totalitaristé jsou poměrně prostoduší.
Zkrátka: nedokážeme-li zároveň aktivně a vědomě zasáhnout do s t r u k t u r á l n í c h příčin zla v tomto světě, pak nám sebelepší osobní vůle bude jenom velice slabým pomocníkem.
Samozřejmě, už i ve starověku existovaly určité momenty ze kterých se skládá celkový komplex kapitalismu; bylo by možno říci, že už tehdy existovaly "protoelementy" kapitalismu. Například existovala tržní směna, existovaly peníze.
Ale pro tu dobu plně platí to co Marx napsal s pohledem na ekonomiku středověku: ty vztahy vykořisťování jsou tu ještě skryté, protože vystupují v podobě čistě personálního vztahu, například mezi mistrem a jeho tovaryšem.
Navíc - Pavel nebyl v pravém slova smyslu žádný proletář, to jest ten, kdo by pronajímal za mzdu svou pracovní sílu. Z marxistického hlediska byl Pavel malopodnikatel; tedy maloburžoa. (Což nakonec mohlo docela dobře mít svůj odraz i v tom, že v sociální oblasti skutečně nebyl žádným revolucionářem; nýbrž výslovně požadoval, aby otroci "věrně sloužili" svým pánům. Něco takového by pravý příslušník proletariátu nikdy neřekl.)
------------------------------
Co se pak toho druhého momentu týče, že Pavel prý vůbec nemohl být odcizen, protože dosáhl svého plného naplnění v religiózní, duchovní oblasti: tak za prvé, religiozita tvoří (snad s výjimkou naprostých religiózních fanatiků) pouze jednu součást celého horizontu lidské existence. I kdyby tedy Pavel v té duchovně-religiózní oblasti dosáhl naprosto svého niterného naplnění, pořád ještě by byl vystaven i těm odcizujícím faktorům z jiných oblastí života.
Ostatně připomeňme si, že v určitém smyslu jako první ten problém s odcizením formuloval už Aristoteles. Podle něj se lidská činnost dělí v zásadě na dva zcela rozdílné okruhy: v tom jednom člověk má volný čas na to, aby se věnoval čiré činnosti ducha; zde je svobodným, je sám sebou, dosahuje maxima svých možností. A ten druhý okruh - to je ta sféra, kde musí vykonávat služebné práce. Tady není pánem sám sobě, tady nemůže nechat plně rozletět svého ducha - nýbrž je podřízen přízemní, hrubé práci, a jejím vlastním (věcným) účelům. (Ostatně zrovna nedávno jsem připomenul, že ve svých pozdějších letech to velice podobně viděl i Marx, dokonce i pro komunismus: i tady může být člověk skutečně svobodný až tam, kde se plně osvobodí od ryze materiální produkce, tedy od bezduché pracovní činnosti.)
A teď zpátky k Pavlovi: on byl totiž sám velmi dalece "odcizený" podle tohoto Aristotelova schématu. Prostě proto, že namísto misijně-duchovní činnosti se musel věnovat natolik ordinérní manuální činnosti, jako je pletení plachtoviny. On se to sice snažil prezentovat jako svou přednost, že si sám opatřuje svou obživu, a že se tedy nenechává alimentovat těmi křesťanskými komunitami ve kterých právě působil; ale je sotva možno mít závažnou pochybnost o tom, že ve skutečnosti tuto svou bezduchou manuální práci pociťoval jako nepříjemnou tíži, a že daleko raději by se věnoval činnosti ryze duchovní. Jenže - ono mu fakticky nic jiného nezbývalo, nutno připomenout že on nikdy nebyl jeruzalémskou křesťanskou obcí uznán za legitimního apoštola, z jejího hlediska on byl prakticky samozvanec. Soukromník; a jako takový si tedy musel i na vlastní živobytí vydělávat soukromou řemeslnou činností.
Především je to ta nejvlastnější, nejhlubší motivace jeho přimknutí se ke křesťanství: totiž jeho permanentní existenciální h r ů z a z toho, že nedokáže dostát všem religiózním předpisům judaismu. A že tedy nedokáže obstát před tváří - přísného a trestajícího - Boha.
Právě z této motivace on reinterpretoval (to jest: změnil) výklad Ježíšova působení, jako by těžiště veškeré Ježíšovy činnosti netkvělo v ničem jiném, nežli právě v tom jednom jediném momentu osvobození se od přísné dikce Zákona. A ze stejného důvodu Pavel propašoval do křesťanské tradice postulát o centrální úloze faktoru "lásky".
To jest: jak je vůbec možno za "dokonale neodcizeného" označit někoho, kdo je ve skutečnosti hnán svými niternými fobiemi - a to tak dalece, že ve snaze o jejich utlumení dokonce deformuje učení svého vlastního Mistra?!...
"Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na vnější věci, já tím víc: obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon - farizeus; jde-li o horlivost - pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony."
Proč by měl strach? On se podle zákona řídil. Jenže poznal, že dodržování zákona nezaručuje dobrý a správný život.
Nesouhlasím ani s tím, že deformoval Ježíšovo učení. Čím to tvrzení dokládáte? Byl sice Ježíšovým vrstevníkem, ale de facto už působil v jiné době, protože Ježíšovým ukřižováním a vzkříšením nastala nová epocha.
Dočetla jsem se (na webu paulinek), že exegeta řkc. Ugo Vanni o Pavlovi řekl:"
Zdá se mi, že Pavel byl vždycky „špatným svědomím církve“. Člověk nespokojený, neklidný, protože vždy toužil po absolutnu, vždy chtěl jít do hloubky... Dnes potřebujeme Pavla. Pavlova přítomnost jako osten v těle církve je neustálou potřebou, kterou nelze popřít."
Asi ten osten pojal zase trochu jinak.
Bylo mi to povědomé.
Na webu věnovaném hoaxům a dezinformacím je citován obsah mailu, který kdosi rozesílá důchodcům.
"Milovaný herec Rudolf Hrušínský se musí v hrobě obracet, co to má za syna …….. hnus, hnus, velebnosti…."
Představa rotujícího národního umělce rozhořčenému autorovi nestačila a doprovodil to takto úderně:
"Toho blba měla máma raději vychcat do kopřiv a ještě polít Travexem, aby neobživl. Kdyby se jeho „umění“ dožil táta, na rozdíl od syna pan HEREC, tak mu rozbil před obecenstvem hubu!"
Inspirace pro pana Kalouse propříště.
Do hrobu je však přísně zakázáno si s sebou cokoliv brát, a to bohužel i včetně politických názorů, pročež se domnívám, že z tohoto důvodu se v hrobě nikdo neobrací.
Úkolem levice je tedy ubrat panu Hrušínskému ty geny o které se nezasloužil, dále sebrat nějaký ten majetek, trochu odnaučit herectví, ubrat talentu a konečně přejmenovat Hrušínského třeba na Nováka.
Rovnost v rámci demokratické soutěže musí bejt. Kdo tvrdí opak, není demokratem.
Ten příspěvek v 22:31:25 podle mne nemohl myslet vážně.
Nu, že jsou vám jeho slova nepříjemná, to jsme již všichni pochopili, pane Krupičko.
Ale to neznamená, že by on něčemu nerozuměl. A mimochodem, on ani nepsal o politice. On psal o morálce a slušnosti. A té určitě rozumí velmi dobře.
Jako intelektuální cvičení si pak kdokoli může promyslet, proč naopak věřím v poctivost jeho snažení v politice takovému mystifikátorovi, jakým je nepochybně Oldřich Kužílek (mimochodem, kromě stavební fakulty absolvoval i DAMU!), a to i přesto, že jeho politické postoje jsou často na opačném pólu než ty moje. Jeho angažmá (spolu s Ester Kočičkovou) v Rádiu Limonádový Joe a později v Radiožurnálu považuji za zatím nepřekonaný vrchol popřevratové mediální mystifikace a politické satiry; přesto to dle mého soudu nijak nesnižuje jeho důvěryhodnost, když se vyjadřuje jako politik nebo jako veřejný intelektuál. Myslím, že v tomto ohledu nastavil laťku tak vysoko, že ji těžko budou přelézat i jinak solidní herečtí řemeslníci, jakými jsou Jan Hrušínský et al.
- Pane Bože, soused si vykrmil prase.
- A tebe mrzí, že žádné nemáš. Chtěl bys taky nějaké?
- Ne, já bych chtěl, aby mu to prase chcíplo.
S odkazy těžšího kalibru než je A2arm, odkazy srovnatelné s pornem, ovšem soupeřit nemohu.
Náš malý ne-estébáček jede :o)
ČPS zrovna navrhla zdanění prodeje velkých podniků. Cože k tomu řekl pan Kalousek? Taky dobrý, ale s tím prasetem by se strefil asi líp.
Ale jo, nic proti vtipům a nic proti pohádkám. Neznáte někdo 30 let po Listopadu nějaké aktuálnější? Či se jich nedostává, neb všechny kreativce zaměstnává reklama za jiný prachy? A rebely zaštiťování mrakodrapu pro Stodůlky...
Jinak ano, už tady chyběla jenom zmínka o Kalouskovi... :o)
Za tím účelem ovšem musel Pavel učení Ježíše zcela zásadně přeintepretovat; jestliže Ježíš sám jako centrální instanci pro věřícího člověka staví samotného Boha, pak Pavel nyní centrální figuru pro "spasení" činí - právě z Ježíše!
Jestliže u samotného Ježíše platí, že mravně správně jednající člověk unikne trestu božímu, pak u Pavla náhle pouhá v í r a v Ježíše garantuje "spasení"! To je naprosto zásadní přelom v teologickém pojetí. Kdyby sám Ježíš kdy řekl ke svým posluchačům: "Věřte na mě, a budete spaseni!" - pak zřejmě i jeho nejvěrnější souputníci by na něj hleděli s úděsem jako na pomateného.
S Pavlem skutečně začíná zcela nové pojetí pojetí křesťanství; anebo snad přesněji, až s Pavlem začíná vůbec křesťanství jako takové. Pod samotným Ježíšem se nejednalo o nic jiného, nežli o určitým způsobem modifikovaný judaismus.
"Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království."
A to mravně správné jednání, které požadoval Ježíš, nebylo za normálních okolností splnitelné: "Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci."
A i jiné příklady Ježíšovy morální náročnosti by se našly.
Dawkinsova teorie sobeckého genu levici spíše vyhovuje, či nikoliv?
Ale 100x opakovaná lež (ani pomluva) se skutečně nikdy nestane pravdou, i když se v momentální domovské zemi jednoho mnichovského expata zřejmě dodnes nacházejí zákoutí, nad nimiž se vznáší duch původního autora tohoto zlatého pravidla všech demagogů.
Když má někdo materiální bohatství, dá se to znárodnit (a byrokraticky spravovat), když ale někdo "ví, jak", tak to se mu znárodnit nedá. Neboť je to v jeho hlavě.
Kognitariát tedy podle jeho představy měla být třída neprivilegovaných, nicméně inteligentních a (technicky) vzdělaných, kteří vědí nebo umějí, ale ne tolik, jako privilegovaní, kteří ovládají firmy, trh atd. Časem je však budou schopni nahradit u moci, stanou se třídním hegemonem a potom (jak si Heller myslel) budou solidární s ostatními neprivilegovanými třídami, z nichž pocházejí. Se kterými kapitalisté solidární nebyli.
Myslím, že ta první část je docela pravdivá. Vědět jak, to se dnes stává mnohem důležitější než mít a nedá se to znárodnit.
Ta druhá část už má slabiny. Tedy ta, že člověk přece musí být solidární se svou třídou.
"Prosím všechny demokratické politiky a všechny slušné lidi ve veřejných funkcích – nechoďte diskutovat s těmito lháři. Nestojí o žádnou pravdu a už vůbec ne o vaši slušnost. Té se jen vysmívají. Nedávejte jim, prosím vás, důležitost, kterou ve skutečnosti nemají. Nediskutujte v médiích s těmito extrémisty, estébáky, komunisty a neonacisty. Neposkytujte, prosím, rozhovory dezinformačním proruským médiím typu Parlamentních listů a jim podobných. Dodáváte jim zdání legitimity, kterou nemají.
Nedávejte důležitost politickým šmejdům, kteří se naši zem znovu cílevědomě snaží vytrhnout z civilizované části světa. Demokracii je třeba bránit proti všem extrémům. Děkuji vám."
Ano, máme v nejvyšších ústavních funkcích morální zrůdy. To by ovšem nebylo možné, kdyby nebyly podporovány úderkami morálních zrůd na sociálních sítích, jak mimo jiné upozorňuje Rychetský:
https://hlidacipes.org/sef-ustavniho-soudu-rychetsky-co-se-deje-dnes-je-velmi-podobne-nemecku-pri-nastupu-nacismu/
Kromě toho je také jednodušší takový systém podvracet, ať už je nositelem vlastnických nebo autorských práv k datům kdokoli. Jistě je materiálně lépe zvládnutelné být hackerem než se snažit svrhnout systém ozbrojenou silou. A může to mít i zcela praktické hmotné důsledky. Mnohem jednodušší než vyhodit do luftu např. rozvodnu velmi vysokého napětí je nasadit do jejího řídícího systému softwarový virus. Výsledek bude stejný - pěkný a účinný blackout... Zvlášť v zemích, které jsou v ochraně dat sto let za opicema a kde v ekonomice i veřejné správě vládnou spíš jihoevropský lážoplážismus spolu s balkánskou korupcí než německý ordnunk.
"Ta druhá část už má slabiny. Tedy ta, že člověk přece musí být solidární se svou třídou."
Momentálně - a vlastně nejpozději od pádu reálného socialismu - existuje jediná skutečně uvědomělá třída, třída pro sebe, a to třída vládnoucí, třída vlastníků, ať už ji nazvete jakkoli. Ta nikdy být solidární nepřestala a taky nikdy nepřestala vést třídní boj proti třídám ovládaným, třídám nevlastníků, ať už je nazvete jakkoli a ať je stupeň jejich třídního uvědomění jakýkoli. Nepochybujte o tom, že jakmile se v nastupující společenskoekonomické formaci k vládě dostane jakákoli nově vzniklá třída, bude už to třída plně solidarizovaná. Vládnoucí třídou se totiž může stát jen třída pro sebe.
A kdo je jejím ochotným poskokem, to tady můžeme pozorovat prakticky 24 hodin denně. Přičemž ano, morálkou otevřeně pohrdá, a nazývá ji kýčem.
https://hlidacipes.org/sef-ustavniho-soudu-rychetsky-co-se-deje-dnes-je-velmi-podobne-nemecku-pri-nastupu-nacismu/
Odcizení proběhlo i na úrovni třídy vlastníků.
Znáte seriál Simpsnovi?
Kapitalista Mr. Burns vlastní jadernou elektrárnu, která je základem ekonomiky celého Sprinngfieldu. Burns má své luxusní sídlo nad městem, všichni místní ho znají a často s ním přicházejí do kontaktu....... jenže tahleta idylka dávno neplatí.
Tedy ne že by neexistovali lidé jko Bill Gates, kteří svá impéria vybudovali od píky a jsou s nimi osobně svázaní (což dává i možnost osobní odpovědnosti -- přece bohatství je závazek vůči jiným, méně úspěšným, neříkali to někteří naivové?).
Nicméně dnes už do značné míry vládnou různé investiční a jiné fondy, jejichž jediným úkolem a cílem je zmnožit do nich vložené peníze kapitalistů.
A to v podstatě jakýmkoliv způsobem.
Třeba za zkázou brazilských deštných pralesů nalezneme fondy jako BlackRock.
Neexistuje ani náznak odpovědnosti za jejich činnost, počítá se pouze výše zisku.
Rozhodující je toto: jaký má daný předmět tržní hodnotu. A - kdo tímto objektem (tedy touto hodnotou) vládne.
Pokud tedy informace mají tržní hodnotu (a pokud je možno je v produkčním procesu zhodnotit, tedy vytvořit z nich nadhodnotu) - pak jsou tím samým jako byla pro továrníka jeho fabrika.
Ovšem - ten současný kognitariát ty informace nevlastní; on jich pouze používá, stejně jako dělník v té manufaktuře používal nástroje patřící továrníkovi.
Právě proto dnešní podnikatelé musí v prvé řadě hledět vždy na to, aby jim jejich interní data nikdo neukradl. Aby se na ně nedostal jeho konkurent, který by je sám mohl zpeněžit, tedy zkapitalizovat.
Samozřejmě, vždy je možné, že některý příslušník z toho kognitariátu se může osamostatnit. Vzít to vědění které nabyl, a založit vlastní firmu. Pak se ovšem stane sám kapitalistou.
Jestli by tento "kognitariát" měl být solidární s ostatními pracujícími (dělnickou) třídou? - A proč by to vlastně dělal? Ten kognitariát hledí (jako ostatně každý) v prvé řadě na své vlastní zájmy. A tedy - pokud možno si sám dobře vydělat. Do ostatních mu naprosto nic není.
Ta dřívější solidarita dělnické třídy (respektive vůbec třídní vědomí) - to nakonec také vzešlo prakticky z ryze osobních, materiálních, ne-li přímo soukromých zájmů jednotlivých dělníků. Každý samozřejmě myslel v prvé řadě na svůj vlastní prospěch; jenomže v dřívějších dobách ten rozdíl mezi bohatými a nemajetnými byl tak zásadní a drastický, že nejlepším nástrojem pro prosazení těch vlastních zájmů se jevila skupinová (tedy třídní) strategie a spolupráce.
Takový stav dneska už (až na ty nejvíce prekarizované vrstvy) neexistuje; a tím se také rozpadá veškerá třídní (či mezitřídní) solidarita.
Takže krátce řečeno: příslušníci kognitariátu objektivně nemají naprosto žádný důvod, aby se nějakým způsobem solidarizovali s vrstvou prekariátu.
Jak stojí v tom sociologickém slovníku: Marx nedostatečně odlišoval mezi odcizením vznikajícím z kapitalismu, a mezi odcizením vznikajícím z procesu industrializace.
V zásadě Marx odcizení ovšem připisoval za vinu výhradně kapitalismu; ale německá postmarxistická "Frankfurtská škola" naopak vychází z toho, že "odcizení" ve smyslu "zvěcnění" člověka je naprosto objektivní dějinný proces, kterému není možno zabránit.
Zkrátka: v dějinném procesu nárůstu produkčních sil lidstva se konkrétní člověk čím dál tím více stává jenom malým kolečkem v tom obrovském soustrojí průmyslové produkce. Stává se tedy sám součástí světa věcí, musí se těmto věcem přizpůsobit, to jest musí jim přizpůsobit, podřídit celý svůj vlastní život. Jeho život tím ztrácí autenticky lidský charakter, a nabývá charakteru umělého, zvěcnělého, tedy (jeho pravé lidské podstatě) odcizeného.
Autoři Frankfurtské školy tedy - na rozdíl od Marxe - nevidí žádnou možnost toto odcizení překonat nějakým jednorázovým aktem revoluce; protože toto zvěcnění, toto pohlcení člověka světem věcí, zvěcnělých procesů zůstane zachováno.
Podle nich je jediná možnost, jak člověk může alespoň do určité míry sám pro sebe vytvořit protiváhu tomuto zvěcnění, odcizení: tím že bude aktivně pěstovat svůj duchovní potenciál, například prostřednictvím (autentického) umění, anebo v rámci akademického, univerzitního prostředí - za předpokladu že se zde bude provozovat taktéž skutečně autentický duch.
Vladimír Holan: Poslední:
Poslední list se třese na platanu,
neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné.
Třesu se, Bože můj, neboť tuším,
že brzy umřu a pevný měl bych být.
Z každého stromu spadne i ten nejposlednější list,
neboť on není bez důvěry k zemi.
Z každého člověka spadne i ta poslední přetvářka,
neboť prkno v márnici je docela prosté.
List nemusí tě, Bože, prosit o nic,
dal jsi mu růst a on to nepokazil.
Ale já…
Ovšem - ve skutečnosti i ten list stromu musí každý rok znovu a znovu bojovat o své přežití (ve všeobecné ekologicko-evoluční konkurenci); znovu a znovu musí zkoumat, které cesty a strategie přežití jsou ty správné, a které nikoli.
A pokazí-li něco, pak zahyne; a žádný Bůh mu v tom nepomůže.