Pojem „politické korektnosti“ se v českých zemích uvelebil do míry, která je překvapivá. Domácí veřejný prostor má zcela odlišnou tradici svobody projevu než třeba ten ve Spojených státech amerických, poznamenaný především rázem aktivistického hnutí šedesátých let.

Mimochodem, jak připomněl v jednom ze svých esejů o politické korektnosti sociolog Stuart Hall, podle jedné verze vznikl pojem v levicovém hnutí jako vtip, jímž levicoví američtí aktivisté častovali své přespříliš horlivé kolegy a kolegyně. Hall druhým dechem dodává, že v osmdesátých letech praktickou politickou korektnost již bez známky humoru razili příznivci prezidenta Ronalda Reagana (na aktivisty konzervativní „Morální většiny“ střežící mravnost třeba i univerzitních přednášek dnešní pravicoví kritici politické korektnosti většinou se vší nekorektností zapomínají).

V českém prostředí lze historicky hovořit o propagandě, cenzuře, ideovém a verbálním konformismu, zbabělství či touze být součástí ducha doby, ale jen sotva o politické korektnosti — zvláště když se ohlédneme na zástup zcela nekorektních politiků. Ať už si vzpomeneme na Miroslava Sládka, Jiřího Paroubka, Mirka Topolánka nebo třeba i Miroslava Kalouska, u nás se pro jadrné slovo nechodilo nikdy daleko. Také česká demokratická společnost ale musí narýsovat limit, který by měl respektovat i „chlap s gulama“.

Tuto mez lze narýsovat dvěma liniemi souřadnic — ta první reflektuje osobní újmu, již určitý výrok mohl způsobit tomu, koho se týká. Druhá linie pak označuje, nakolik tvrzení škodí celé společnosti. U soudů se tak může veřejně pronesené vyjádření objevit jak v rovině soukromoprávní, tak i z hlediska práva trestního.

Lze se dovolávat omluvy za poškození dobrého jména, ale i přemýšlet nad tím, jestli dotyčný neohrožuje celou společnost. Jako když Topolánek henleinovsky vyhrožoval novinářům slovy „Es kommt der Tag“ nebo Martin Konvička chtěl muslimy „mlít do masokostní moučky“. Do stejné kategorie patří poštěkávání některých politiků, že novináře je třeba vyhubit či likvidovat (Miloš Zeman) nebo že jsou média „zaplacená mediální žumpa“ (Tomio Okamura).

Hranice demokratického fóra

Média plní v moderní společnosti nezastupitelnou roli, jíž je moderace veřejné debaty. Vnášejí na demokratické fórum informace, zprostředkovávají, ale i zastávají názory, reflektují skutečnost. Jsou spoluzodpovědná za to, jak vidíme svět, jak mu rozumíme a co s ním chceme dělat. Každý útok na jednotlivého novináře je proto útokem na celou profesi a přeneseně na demokratické principy vůbec.

Z tohoto důvodu oborové etické kodexy, včetně toho českého, zavazují novináře být solidární s kolegy, kteří jsou pronásledováni nebo jejichž práva jsou krácena (musí „hájit svobodu tisku i svobodu jiných médií“).

Na druhé straně je třeba přiznat, že novináři občas trpí falešným pocitem nadřazenosti a domnívají se, že mohou slevit z práv druhých (nebo z pravidel svého řemesla), je-li to pro dobrou věc. Všechny účastníky veřejné rozpravy ale v posledku zavazují stejné principy: pravdivost, zakládání argumentů na faktech, společenská zodpovědnost a úcta k lidské důstojnosti.

Tuto hranici demokratického fóra je třeba střežit — nikoliv čistotu názorovou. Vyslovit se má právo jak ten, kdo je pro liberální pojetí umělého přerušení těhotenství, tak i jeho odpůrce, zastánce eutanazie i konzervativní katolík, bílý heterosexuální muž i člověk, jenž pojem identity odmítá. Není ale lhostejné, jak spolu tito lidé hovoří.

Minimálně od roku 2015 se zdá, že u nás konečně započalo společenské kótování svobody projevu pomocí souřadnic soukromoprávních i veřejných. O mezích se hojně beseduje. K soudům se dostávají projevy nenávisti ze sociálních sítí. A to ať už ty Konvičkovy, nebo třeba výkřiky, že romské, vietnamské a arabské prvňáčky v Teplicích je třeba zplynovat.

Je sice pravda, že ne každé ze soudních rozhodnutí je srozumitelné a minimálně rozpaky vzbudilo například zastavení stíhání Martina Konvičky proto, že prý nebylo prokázáno, že „skutek spáchal obviněný“ (dodejme, že k autorství výroků se Konvička veřejně hlásil). Obecně je ale větší ochota soudů a policie se takovými případy zabývat velkou nadějí, stejně jako větší prostor v médiích, jenž se těmto otázkám věnuje.

Soudy pomáhají jasněji vymezit hranice demokratické diskuse a svými rozhodnutími stimulují debatu o nich. To nám v České republice — na rozdíl od zmíněných Spojených států — bolestně chybělo. S politickou korektností to však nemá nic společného. Jde o vyjasnění základů veřejné diskuse, bez nichž se demokracie zhroutí.

Kritizujme novináře — ale férově

Žurnalistický web HlídacíPes.org dosáhl minulý týden před soudem (zatím nepravomocného) uznání svých práv, když mu soudkyně Růžena Kučerová dala za pravdu, že Tomio Okamura ve své kritice nevycházel z pravdivého základu. Vyjádřil se totiž v tom smyslu, že server (nebo jeho slovy spíše „mediální žumpa“) je spojený s penězi George Sorose.

Ze síně opět jasně zaznělo, že kritika může být ostrá, ale musí být přiměřená, odůvodněná a založená na faktech (jak opakovaně doložil Ústavní soud). Na novináře nelze křičet lži jen proto, že politikovi nebo podnikateli (nebo obému v jedné osobě) šlapou po zahrádce. Soud stvrdil, že základní principy diskuse platí pro všechny.

Novináři jsou zvyklí kritizovat politiky a jiné veřejné osoby a často volají po nedotknutelnosti. Každý žurnalistický spor lze potom snadno převést na burcování do zbroje proti cenzuře. To je příliš pohodlný rétorický nástroj, jak se vyhnout diskusi. Ani toto soudní rozhodnutí by tedy nemělo dát zapomenout, že veřejnou osobou je i novinář.

Každý, kdo se dobrovolně rozhodne pro výkon nějaké funkce operující s veřejným zájmem, ať už jí je politik, důležitý podnikatel, herec či herečka, anebo novinář, si musí být vědom, že pro jeho osobu i instituci, v níž pracuje, se hranice toho, co si k němu ostatní mohou dovolit, povážlivě posunuje. Čili kritika médií může a má být ostrá, ale férová. Nakonec čím více pomůžeme odhalovat novinářům jejich pochybení, tím spíše je mohou napravit a navrátit své profesi ztracenou důvěru.

Ve svém rozhodnutí Ústavní soud loni konstatoval, že za veřejné věci je potřeba považovat nejen agendu státních institucí, činnost osob ve veřejném životě, ale jde i o to, co se děje v umění, zábavním průmyslu, prostě „vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost“. Veřejné záležitosti jsou i veřejně posuzovány, čili jejich aktéři se musí připravit na to, že budou pod zvýšenou pozorností, hodnocením, bude se o nich více mluvit, strkat nos do jejich záležitostí, zkrátka — začnou být tak trochu veřejnou záležitostí sami o sobě.

Novinář by tedy měl pozvedat hlas na svoji obranu uvážlivě a přiměřeně. A do boje vytáhnout tehdy, pokud jde o podstatný útok na samu povahu jeho profese nebo o jasnou lež. Jinak jde spíše o histrionství. Bránit se je třeba — ale novinář nesmí zapomenout, že prvním a hlavním nástrojem jeho obrany jsou pero, diktafon a kamera, kterými zprostředkovává společnosti kvalitní novinářskou práci. Jen tak si lze udržet důvěru společnosti.

Nespoléhat se na soudy

Přes nastíněný mírný optimismus se ale veřejná diskuse o svobodě projevu v médiích stále ještě točí hlavně kolem banálních tvrzení a nesmyslných návrhů, jejichž účelem je spíše osobní zviditelnění. Jak jinak si vykládat třeba návrh KSČM na volbu novinářů nebo požadavek části poslanců vedených Václavem Klausem ml. na trestání za mazání příspěvků na sociálních sítích až třemi lety vězení?

V českém prostředí se pořád ještě obrana před lživými či nenávistnými výroky považuje buď za politickou korektnost, anebo za zbytečný výdaj peněz a energie. Není ani jedním. Není tak divu, že soudy a policie mohou tápat.

Novináři i lidé, o nichž žurnalisté píšou, by se měli bránit — třeba i soudně — a pomáhat tak kótovat svobodu projevu nejen v diskusi, ale i normativně. Nestačí však po sobě jen křičet nebo podávat trestní oznámení. Jestli něco bolestně chybí, pak hlubší vespolná společenská rozprava o pojmech, které jsou nám příliš samozřejmými. Klíčové koncepty, jako je svoboda projevu nebo veřejný zájem, nejsou pořád zakotveny ve společenském konsensu.

To se kupodivu týká i otázky po hranici pravdy a lži. Neměli bychom spoléhat na soudy, že to vyřeší za nás. Spíše je třeba jim pomoci tím, že povedeme širokou, kritickou a co nejvíc kultivovanou společenskou debatu. A za ni jsme zodpovědní jako novináři, učitelé, politici i umělci.