Co čekat od škol v následujících desetiletích

Společnost není taková, jaká je škola, ale naopak: škola, všechny její stupně, je taková, jaká je společnost. Jak se školy za třicet let změnily a dočkáme se stabilního, prosperujícího a spravedlivého prostředí?

První den nového školního roku po svém jednomyslném zvolení prezidentem Československé socialistické republiky navštívil Václav Havel několik škol. Na jednom gymnáziu odpověděl na dotaz televize: „Já nevím, co bude, mohu jenom v něco věřit. A já věřím, že tato generace těch študáků a žáků, které jsem dnes navštívil na různých školách, se skutečně dožije života v Československu jako vzkvétajícím, politický stabilním, ekonomicky prosperujícím, spravedlivém státě, státě kulturním, který bude hrát tu roli v Evropě, kterou kdysi naše země hrávaly.“

Ještě že zdůraznil, že opravdu neví. Věřit mohl a ta víra ho mohla podněcovat, aby pro to něco udělal. Dnes jsou tehdejší gymnazisté pomalu už za zenitem soukromého, profesního a občanského života. Jsou to oni, kdo činí náš stát takovým, jaký skutečně je, a předávají ho svým dospělým dětem.

Hav1Václav Havel před třiceti lety doufal, že tehdejší generace žáků a studentů se dočká stability a vzkvétajícího státu. Nedočkala. Repro DR

Co tu tedy máme? Poměr příjmů a výdajů je příznivější než na konci komunistického režimu, ale sotva kdo by řekl, že vzkvétáme a že ekonomicky prosperujeme. Etapy prosperity střídají deprese. Ekonomická krize, která se naplno rozběhla roku 2009, jinde ve světě odezněla po dvou letech. V České republice zásluhou vlády stran, které dnes tvoří prý demokratickou opozici, trvala až do trapného krachu poslední Nečasovy vlády a zavedení prorůstových opaření Sobotkovou vládou od závěru roku 2013.

Že bychom byli společností politicky stabilní, o tom si můžeme leda tak nechat zdát. Společnost je polarizovaná podle několika linií. Společenské vrstvy a skupiny tvořené výší příjmu, ekonomickou pozicí, vzděláním, regionem či velikostí sídla se od sebe vzdalují a nevraží na sebe. V parlamentu se projednává ústavní žaloba na prezidenta, což je velmi razantní nástroj politického boje. Asi žádnou část společnosti neuspokojí, když se to ukáže jako plácnutí do vody.

Dnešní poslanci a ministři, tehdy školáci a studenti, tak náš stát uspořádali. Zavedli trapný postkomunistický režim s tvářností parlamentní demokracie a s reálnou mocí oligarchů, kleptokratů, šmejdů.

Nic nebo málo s nimi udělalo to, že soudružka někdy v prosinci ‘89, někde o týden dřív, někde o týden později oznámila, že ode dneška už je paní učitelka, že v rámu vedle tabule se místo stařičkého, poloslepého starce ocitl padesátník v plné síle s elegantní hřívou a že výuku ruského jazyka nahradila angličtina, ve které byly obvykle její zbrusu nové učitelky a učitelé o lekci vepředu před svými žáky. Ve výuce dějepisu se případ od případu prohodila hodnotící znaménka, ale v mnoha ohledech vládl chaos a nové učebnice sepisovali ideologičtí služebníci minulého režimu.

Je to tedy tak, že škola selhala? Že nesplnila úkol připravit protagonisty stabilní, vzkvétající, spravedlivé společnosti? Někteří by rádi vinu připsali škole, učitelům, osnovám (o nichž věří, že stále existují). Na námitku, že učitelé byli prostě v roce 1990 a i dnes jsou takoví, jací jsou, udělají další úkrok a volají po lepší přípravě učitelů na pedagogických fakultách, a museli by dodat též na učitelských studijních oborech jiných fakult.

Nakonec dospějeme ke skeptickému konstatování, že společnost není taková, jaká je škola, nýbrž škola, všechny její stupně, je taková, jaká je společnost. Na školu, na učitele, na žáky a studenty a na ostatní výchovné činitele, zejména na rodiče, působí stejné vlivy jako na jiné oblasti společenského života. Nejsou ze společnosti vyjmuti, nežijí v kulturním ghettu.

Stát a škola
Českou pedagogickou tradici s jejím pozdně renesančním, humanistickým velikánem Janem Amosem Komenským můžeme vyvolávat ze zapomnění. Můžeme citovat aktuální školský zákon, podle kterého hned prvním cílem vzdělání je „rozvoj osobnosti člověka, který bude vybaven poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život, výkon povolání nebo pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého života.“

Ve Školském zákon po poslední novelizaci pod č. 46/2019 je jako cíl vzdělání určeno „pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost“.

Lze potvrdit, že tomu by měla posloužit svoboda vzdělávání. Školy jako svébytné právní subjekty si vytvářejí vzdělávací programy v obecném rámci, který stanovuje svou autoritou stát, aby zajistil stejné právo všech na vzdělání. Člení si různě učivo do ročníků, předmětů nebo „epoch“ či problémových okruhů, používají různé učebnice nebo se bez nich aspoň v části školní docházky obejdou, různě žáky hodnotí. Některé podporují soutěživost, jiné pěstují kooperaci. Nejsou závislé jen na státu a na České školní inspekci, ale i na zřizovateli, jímž může být obec, kraj, náboženský subjekt nebo firma.

Vliv státu se může střetávat s pluralitou pedagogických směrů a vzdělávacích a výchovných preferencí. Je třeba ho však zachovat, aby se zabránilo štěpení školského systému na elitní školy pro děti velmi bohatých rodičů a na chudinské školy s přecpanými třídami, bez dostačujících pomůcek a s chabým pedagogickým sborem. Jistá míra svobody školských právnických osob má i svá rizika. Je snadné pokládat § 2 Školského zákona o zásadách a cílech vzdělávání za hezká, ale nepraktická slůvka.

Někdy na začátku roku 1990, krátce poté, co byl zvolen rektorem Karlovy univerzity, jsem potkal na ulici Radima Palouše. Vyslovil jsem potěšení z jeho nového poslání. Odpověděl mi velmi realisticky: My chceme nastolit vzdělávání jako kultivaci lidského ducha, jako rozvoj lidské svobodné a tvůrčí osoby, ale po nás přijde generace mladých, ambiciózních docentů, kteří si jako úkol stanoví přípravu dobře naolejovaných koleček ekonomického a politického mechanismu. Byl to filosof, ale asi trochu i věštec.

O současném ministru školství mnoho neslyšíme. Mohl být mezi gymnazisty, kteří tehdy poslouchali prorokujícího Václava Havla. Je inženýrem ekonomie a jeho odborné portfolio zahrnuje zájem o operační programy Vzdělávání pro konkurenceschopnost a Výzkum a vývoj pro inovace. To jsou velké projekty, které ekonomizují vzdělávání. Ze škol dělají firmy. Učí tvrdému soupeření. Cílí na uplatnění na pracovním trhu, což je chvályhodné, avšak jednostranné.

Dožijí se dnešní prvňáčci společnosti vzkvétající, politicky stabilní, ekonomicky prosperující a spravedlivé? Co pro to udělají jejich učitelé a co oni sami? Jaké reformy celku společnosti by si to vyžádalo? Co vyvolá změnu atmosféry a nálady, která by takový cíl aspoň přiblížila?

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Škola versus společnost Pondělí, 2.Září 2019, 15:59:17

"Die materialistische Lehre von der Veränderung der Umstände und der Erziehung vergißt, daß die Umstände von den Menschen verändert und der Erzieher selbst erzogen werden muß. Sie muß daher die Gesellschaft in zwei Teile - von denen der eine über ihr erhaben ist - sondieren.

Das Zusammenfallen des Ändern[s] der Umstände und der menschlichen Tätigkeit oder Selbstveränderung kann nur als revolutionäre Praxis gefaßt und rationell verstanden werden."

"Materialistické (tj. mechanisticko-feuerbachovské, J.P.) učení o změně poměrů a výchovy zapomíná, že poměry jsou měněny člověkem a že vychovatel sám musí být vychován. Musí (to učení, J.P.) tedy společnost rozštěpit na dvě části, z nichž jedna je povýšena nad druhou.

Splynutí proměňování poměrů a lidské činnosti respektive sebevýchovy může být pojímáno a racionálně pochopeno jenom jako revoluční praxe."

Karel Marx, 3. téze k Feuerbachovi.

To znamená: Marx vyjadřuje napřed tu samou myšlenku jako Ivan Štampach: primárně na vině není škola - nýbrž obecné poměry, jejichž produktem je i samotná škola (respektive učitelé kteří ji utvářejí).

A za druhé Marx říká, že ale není nutno zůstat stát u faktu, že poměry (společnost) jsou takové a takové; nýbrž že člověk má schopnost ty poměry sám aktivně změnit. A že důsledkem těchto změněných (zlepšených) poměrů pak bude zákonitě a přirozeně i lepší a kvalitnější škola.

Alena Zemančíková - Brno

Pondělí, 2.Září 2019, 19:24:32

Ano, nejlepší školu jsem zažila v letech 1967 a 1968 v sedmé a osmé třídě na základce v pohraničním Tachově. Měli jsme výborné učitele, vesměs mladé absolventy plzeňské pedagogické fakulty, kteří se kamarádili jednak spolu, jednak s námi. Měli na nás čas. Pořádali jsme různé výlety a vycházky, my žáci jsme založili na dosud formální nástěnce "nástěnné noviny", kde jsme komentovali dění ve škole, vystavovali kantorům známky, kreslili komiks a karikatury, sbírali učitelské výroky, hodnotili společné akce, navrhovali různé vlastní iniciativy - a nikdy jsme z toho neměli průšvih. Někteří kantoři do těch novin i přispívali. Učitelé se nám věnovali nejen lidsky, ale také nás hodně naučili, panovala spravedlivá přísnost. Dokonce i tělocvik byl náhle snesitelný i pro všelijaké nemotory, protože dva tělocvikáři, shodou okolností manželé, nás vedli k radosti z pohybu, nejen k výkonům. Kdyby to mohlo trvat déle, založili bychom bezpochyby školní divadlo - ale to už se nepodařilo, přišla normalizace a s ní i konec srandy. Na gymnáziu jsme měli průšvih i z toho, že jsme si na mříž šatny přidrátovali ukradenou nebo nalezenou smaltovanou ceduli, už ani nevím, co na ní bylo, a bylo to jedno, vadil jen ten fakt svévolného žákovského aktu.
Atmosféra v tachovské základce odpovídala atmosféře ve společnosti. Takhle radostnou školu nemělo žádné z mých dětí na žádném stupni. Po roce 1989 byla škola poznamenaná výměnou nomenklaturních ředitelů, odchodem kantorů ze škol do jiných profesí a podnikání, a celkem vzato strachem z neznámého ( včetně rodičů. V Tachově kdysi se učitelé nebáli, že něčí rodiče budou vlivní komunisté - a někteří opravdu byli, ale do poměrů ve škole se nemíchali. To začalo až s normalizací). Myslím, že moji učitelé na tachovské základce komplexem nedostatečného společenského uznání nebo nepřiměřeně nízkých platů netrpěli.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 3.Září 2019, 12:36:51

Paní Zemančíková, tuhle svou vzpomínku byste vlastně měla připojit ještě i pod článek pana Karena o tom, jak by se také - v optimálním případě - mohli a měli chovat učitelé k žákům.

Já si z mých školních let kolem roku osmašedesátého nic moc zvláštního nepamatuji; naši učitelé byli nakonec ti samí předtím jako potom.

Tedy - s tou výjimkou že potom vyhodili ředitele, který se v obrodném procesu zřejmě příliš mnoho angažoval. Zcela upřímně řečeno, my žáci jsme toho tehdy ani tak moc nelitovali - on to byl totiž velice přísný ředitel, a - vždy přinejmenším latentně nezbedné - žactvo před jeho přísným pohledem mívalo dost malou dušičku.

Ovšem, co tehdy znamenala změna kádrů na ředitelských postech, to jsem už o pár let později poznal na gymnáziu, kde se ředitelkou stala velice spolehlivá a straně oddaná soudružka. (Poté co taktéž z politických důvodů vyhodili tamějšího ředitele.) Což bylo (totiž ta její oddanost straně) také její jedinou kvalifikací na tuto pozici ve školství; jinak to byla vyučená švadlena. A ta mě už po několika měsících málem vyloučila ze studia, když přišla do naší třídy na hospitaci a objevila, co jsem si čmáral do sešitu občanské výchovy. Která tehdy už ovšem byla prováděna v novém, to jest normalizačním duchu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.