Hlavní strategická priorita České republiky? Neuschnout

Adaptace na změnu klimatu musí spočívat v obnově celoplošné zádrže vody. V České republice proto musíme udělat generální opravu krajiny a ukončit průmyslové zemědělství, které krajinu masivně vysušuje.

Klimatická změna je již po desetiletí ohrožením i pro Evropu. Celý kontinent začíná vysychat. Loňské satelitní záběry, kdy tráva na většině území zežloutla za jediný měsíc - červen jsou toho jedním z mnoha přímých a zcela jasných důkazů.

Podle klimatických modelů pro střední Evropu jsme si loni udělali nedobrovolný a velmi hororový výlet do roku 2100. Klimatické modely totiž takové teploty, málo srážek a sucho (srážky byly skoro po celý rok třicet procent pod dlouhodobým normálem) očekávaly až kolem přelomu našeho a příštího století. V Královéhradeckém kraji například nepršelo osm měsíců a řada zdejších přehrad trpěla akutním nedostatkem vody. Přitom pitná voda pro Českou republiku je zajišťována z poloviny právě přehradami.

Auenreservat-marchegg_4bd06c327c030_dJeden ze způsobů, jak vrátit vodu do krajiny: rakouský WWF obnovuje v rezervaci Auenreservat v Marcheggu na rakouském břehu řeky Moravy systém starých ramen a mokřadů. Foto WWF

Co z toho plyne? Předně to, že lepší to dlouho nebude. Za druhé: i když jsou klimatické modely sebelepší, přesto nemohou počítat se souběhem událostí, které oteplování a jeho dopady umocňují a urychlují. Jinak řečeno: jsou příliš optimistické.

Z toho plyne také to, že sucho bude i do střední Evropy pronikat více a rychleji. Pochopitelně to bude znamenat, a již znamená, vyšší teplotu povrchů měst a obcí i povrchu krajiny, zejména na odlesněných plochách, s nejvyššími teplotami na orné půdě. Proto bude ohrožena produkce potravin suchem. Proto hrozí nedostatek vody.

Navíc budeme také čelit větší větrné a vodní erozi způsobené vyšší rychlostí vanoucích větrů a extrémně prudkými srážkami, které povedou k vyššímu riziku mnohem větších povodní než dosud, protože povodně jsou přímým důsledkem zhutněné – mrtvé – půdy a oteplování. To vše dohromady způsobuje dramatické úbytky toho nejdražšího, co krom vody máme, tedy půdy.

Na horách bude méně sněhu, a i proto budou řeky a potoky přestávat v létě téct. To vše povede k ještě vyššímu a rychlejšímu vysychání krajiny, půdy, studní, vodních zdrojů povrchových i podzemních. Už proto není stávající průmyslové zemědělství do budoucna udržitelné, protože přímo vysušování podporuje.

Zdá se, že se k nám klimatické ohrožení dostalo skoro z roku na rok jako mávnutím kouzelného proutku. A laicky vzato je to pravda. Ten proutek se jmenuje jet stream a špatné kouzlo je jeho narušení oteplováním atmosféry v důsledku vypouštění skleníkových emisí.

Od roku 2009 totiž masy teplého a vlhkého vzduchu narušily polární vortex. Od té doby jsou také čím dál více narušeny jet streamy. Toto tryskové proudění mezi devíti a sedmnácti kilometry nad povrchem Země, které dosahovalo přes čtyři sta kilometrů za hodinu, se zpomalilo a tím narušilo. Jetsy spoluurčují ony výkyvy počasí a řídí přísuny vláhy a teploty, a i když jsou chaotické, přesto jejich jízdní řád způsobuje, že se i do středu Evropy nedostává tolik vlhkost velkého oběhu vody z Atlantiku, ale častěji fouká od jihu, což sem nese extrémně teplý a suchý vzduch z Afriky nebo střední Asie.

Podle posledních studií se jeví pravděpodobným, že klimatickou změnu nezkrotíme, což by znamenalo udržet ji pod 1,5 stupněm do konce století. Ale že ona zkrotí nás: zvýšením teplot až o 5 stupňů do konce století. To by znamenalo katastrofu, jakou lidstvo patrně nezažilo. Proto se na to již teď musíme připravit, nemáme doslova už ani minutu na váhání.

Za sucho v České republice nemůže zdaleka jen klimatická změna, ale rovněž naše jedovaté, průmyslové zemědělství. Chemie a těžké stroje zabíjejí i půdní život. Pokles edafonu mezi ekologickou půdou s milionem druhů a půdou průmyslovou je obrovský – jde o rozdíl v tisících druhů.

Trpí zejména žížaly. Ve zdravé půdě žijí až dvě tuny žížal na hektar a zadržují až 350 litrů vody na metr krychlový. V mrtvé, průmyslové půdě prakticky nejsou skoro žádné! Proto má mrtvá půda jen kolem čtyřiceti litrů vody na metr krychlový.

A také proto je nyní v České republice na devětadevadesát procent zemědělské půdy ohroženo suchem a devadesát procent z ní trpí nějakou formou hmotného poškození. A proto tu také máme masivní, patrně bezprecedentní vodní i větrnou erozi, což zásadně omezuje funkci malého oběhu vody.

Pokračování v průmyslovém zemědělství je tedy plánnárodní zkázy, protože systematicky „vyrábí“ další sucho i monokulturami, odvodněním (melioracemi), malým obsahem organiky v půdě a nevhodnou skladbou pěstovaných rostlin. Proto všechno přicházíme o oba oběhy vody. Stojíme doslova na pokraji národní katastrofy, která může vést k neobyvatelnosti většiny území České republiky.

Není žádný vyšší veřejný zájem než zadržet vodu v krajině nejen proto, abychom měli i dál co jíst a pít, ale abychom se pokusili vrátit malý oběh vody do krajiny a tím začali krajinu chladit. Pokud se tak stane na všech průmyslovým zemědělstvím zničených plochách všech kontinentů, může to vést i k významnému ochlazení globálnímu a určitě to povede k nejlepší možné adaptaci na ohřívání klimatu.

Jak na to? Řešení spočívá v systémových, ne dílčích změnách. Nejlépe to bude vyřešit Národním krajinným plánem, jak krajinu změnit. Konkrétně a na prvním místě musí jít o zvýšení retence vody na celém území státu.

Z České republiky musíme udělat „přehradu“ statisíci drobnými opatřeními na zadržení vody s cílem obnovit celou škálu hydrologického režimu krajiny. A to: návratem k přírodě blízkému stavu toků, mokřadů a niv, maximálním zvýšením podílu lesní i mimolesní zeleně, návratem mezí, průlehů a vodních prvků, zpomalením odtoku vody z „meliorací“, zlepšením skladby lesa a zvýšením zádrže vody i v lesích. Zde leží potenciál navýšení vody v krajině o objemu minimálně deseti Orlíků.

Další možnost o objemu zadržení minimálně deseti Orlíků vody v ploše České republiky spočívá v obnově plné porozity a úrodnosti zemědělské půdy. To ale znamená stopku průmyslovému zemědělství.

Náhrada? Zemědělství bez orby, agrolesnictví, hydroponie, aquaponie a další k vodě a krajině šetrné formy biologického, ekologického či permakulturního přístupu, které dokážou zvládnout až pětistupňové oteplení.

Jen takto napravená krajina může obnovit zásoby pitné vody a udržet všechny naše přehrady v plné funkci, tedy i řádně zajistit dodávky vody. A jen tak například odvrátíme letní blackouty, ať už z nedostatku chladící vody, anebo proto, že voda pro chlazení bude příliš teplá.

Celkem jsme v České republice schopni nápravou celé krajiny a zemědělství zadržet minimálně dvakrát větší objem vody, než jaký je objem všech 165 přehrad v zemi. Nesmíme váhat.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Úterý, 20.Srpna 2019, 12:57:6

Martin Fendrych má dnes na Aktuálně.cz sloupek na podobnou notu

https://nazory.aktualne.cz/komentare/klimazmena-krajina-neni-devka-a-my-pasaci/r~b95f6adec01011e9970a0cc47ab5f122/

Zmiňuje v něm i dopis od nějakého zemědělce, který mu přišel. Ten pán v něm vyjmenovává důvody, proč je to nereálné a jeden z nich je opravdu zajímavý -- "Jak přesvědčíte mladé, aby se starali o půdu?"

No, na tom něco je, hrabat se v zemi, dřít od rozbřesku do pozdního odpoledne na polích a ve chlévech, to už dnes netáhne.
Kdo to bude dělat?

Jindřich Kalous - důchodce

Úterý, 20.Srpna 2019, 19:35:8

Situace je srovnatelná s válečným ohrožením. Proto je na ni nutno reagovat tak, jak bychom reagovali na válečné ohrožení. Ještě za 2. světové války většinu válčících zemí včetně jednotek frontových vojáků uživilo bez hladomoru zemědělství poháněné lidskou a zvířecí silou.

Spoléhat na uvědomělost lidí nelze, důvody jsou uvedeny např. tady:
https://a2larm.cz/2019/08/ceska-media-a-klimaticka-zmena-pohadka-o-naivni-grete/
https://a2larm.cz/2019/08/klimaticka-krize-neni-o-tom-jak-cestuje-greta-thunberg/

Spoléhat nelze ani na tzv. tržní hospodářství, protože právě ono je tím, co nás dovedlo až sem.

Ptáte se, kdo to bude dělat? Ale dnes to už přece v řadě evropských zemí vyvážejících zemědělské plodiny dělají imigranti. Třeba tato situace přitáhne pozornost veřejnosti a donutí ty, kdo určují výši mezd v sektoru, aby svým zaměstnancům začali vyplácet víc než těmto novodobým otrokům. Že to zdraží potraviny na úroveň, kterou si nebudeme moci dovolit zaplatit? Těžko, kolik % nákladů dělají v zemědělství mzdy? Ale i kdyby, no tak třeba ta obézní polovina národa zhubne a zlepší si svůj zdravotní stav. Podobně se to stalo na Kubě v jejich "zvláštním období" začátkem 90. let, kdy SSSR skokem Kubě zdražil ropu na světové ceny. Nejvíc na to doplatilo právě zemědělství. De facto Kubánci na několik let přišli - počítáno přes kalorie - o jedno jídlo denně, ale hladomor tam nenastal. A kromě toho předvedli téměř neuvěřitelnou vynalézavost, pokud šlo o hledání nových zdrojů potravin a způsobů obdělávání půdy.

No, diskuse pod tím Fendrychem je výživná... Tak nějak po našem... Všechno je hysterie, nic nejde a především bychom mohli přijít o svoje smrádek-ale-teploučko.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Jak přesvědčit mladé Středa, 21.Srpna 2019, 09:01:34

Jak přesvědčíte mladé, aby se starali o půdu? Dejte tu půdu těm mladým, kteří stávkují za klima, a uvidíte.

Problém není jak najít lidi, kteří by sechtěli startat o půdu. Hlavní problém je jak ochránit půdu před těmi, kteří na ní chtějí vydělávat. K tomu se přidává problém jak zajistit, aby lidé, kteří se starají o půdu, měli z čeho žít (a taky platit aspoň zdravotní pojištění).

Zatímco ve dvacátém století ještě rozvoj průmyslu vyžadoval přísun pracovních sil ze zemědělství, tak jak je uvolňovaly proměny zemědělství po celý novověk, dnes už rozvoj výrobních prostředků vede ke snižování pracovní náročnosti průmyslu, a tak bychom se jednak mohli vrátit k pracovně náročnému zemědělství, a jednak můžeme do zemědělství zavést roboty schopné pracovat staršími, složitějšími postupy, které dříve musel vykonávat člověk s jemnou motorikou a pokročilou inteligencí — obojí už dnes mají stroje taky, jen jsou ty nejpokročilejší stále ještě dražší než levná pracovní síla (a trochu paradoxně je dražší ta jemná motorika než pokročilá inteligence).

Překážkou ekologicky příznivějšího zemědělství jsou dnes výrobní vztahy. Jednak vlastnické, když se vlastnictví půdy, stejně jako čehokoliv jiného, koncentruje v rukou hrstky největších boháčů a nadnárodních firem, místo aby moc vlastníků nad nakládáním s půdou měli v rukou ti, kteří na ní žijí a pracují, a především základní princip maximalizace zisku, který nutí vlastníky vyždímat ze svého vlastnictví co nejvíc, a ti, kteří se tomuto principu postaví a upřednostní péči o půdu před ziskem, se dostanou do problémů, často takových, že o svou půdu brzy přijdou.

Mezi mladými dnes sílí hnutí, které má vůli nejen pečovat o půdu, ale i změnit ty výrobní vztahy, osvobodit společnost zpod nadvlády soukromého vlastnictví a zisku. Jak ale chcete přesvědčit staré, aby své majetky a moc přenechali těm mladým?

Ivo Horák - Praha 3

O mladých jen dobré? Středa, 21.Srpna 2019, 20:24:41

Je pravda, že dnes staří odkazují své majetky mladým až tehdy, kdy mladí zpravidla už mladými zdaleka nejsou. Byli by však bohatší mladí pokrokovějšími a dokonce (na zděděné půdě) pracovitějšími? Pochybuji.

Když vidím na polích růst ...skladové haly, nevím, kdo zemědělskou půdu výhodně prodal. Nicméně tipl bych si, že mladí nebudou při takových příležitostech zásadovější než příslušníci starší generace. Jen tu půdu mít.

Jindřich Kalous - důchodce

K věci Čtvrtek, 22.Srpna 2019, 02:15:11

https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/stanislav-biler-sach-mat-greto

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

O vejminek nejde Čtvrtek, 22.Srpna 2019, 09:21:31

V;bec nejde o to, aby staří sedláci předali svá pole svým dětem a odešli na vejminek. Konec konců jim hospodaření na rodinném statku mohou přenechat, i když zatím zůstávají vlastníky. Na takových rodinných statcích se konec konců leckdy stále ještě o půdu starají — problém je, že takových rodinných statků opravdu není mnoho.

Než se zamyslíme nad zvláštnostmi českého prostředí, je vhodné si připomenout, že koncentrace vlastnictví patří k základním principům kapitalismu, takže půda, stejně jako cokoliv jiného, musí nevyhnutelně skončit v rukou hrstky velkých vlastníků všude, kde proti zákonům trhu nepůsobí žádná jiná, kapitalismu cizí síla — například silná tradice rodinného hospodářství podpořená státní podporou pro drobné hospodáře.

V Česku byly rodinné tradice rozbity a drobné hospodaření téměř znemožněno kombinací nejprve kolektivizace, a pak restitucí spojených se systematickou kampaní proti družstevnictví. Následkem kolektivizace a rozorání mezí dnes velkou část půdy v držení drobných vlastníků tvoří parcely uvnitř velkých lánů, na kterých nelze samostatně hospodařit, lze je jen pronajímat někomu, kdo hospodaří na celém tom velkém lánu, anebo prodat. Navíc restituce často vrátily půdu do rukou potomkům rodin, které z té půdy dávno odešly, a nejen že ztratily vztah k hospodaření na půdě, ten by v zásadě mohli aspoň někteří z těch potomků znovu navázat, ale především několik generací neřešily dědictví té půdy tak, aby na ní dědicové hospodařili — tím pádem i na parcelách, které by se v zásadě samostatně obdělávat daly, dnes často vlastní několik lidí pouze ideální podíly, tito vlastníci se často příliš nestýkají a mnohdy i žijí daleko od sebe, a tak i jim nezbývá jiná možnost než pronajmout nebo prodat — v nejlepším případě jednomu z takových spoluvlastníků. Pronajmout nebo prodat pozemky samozřejmě vlastníci mohou i někomu, kdo má zájem hospodařit v malém — nanejvýš na jednom velkém lánu — ale zákony trhu jsou neúprosné a velcí hráči jako Andrej Babiš mohou nabídnout víc peněz (a taky mají větší možnosti pozemky a jejich majitele aktivně vyhledávat a odkup nebo nájemní smlouvu jim nabízet).

Považuji za důležité zdůraznit, že zatímco komunisté vyhnali z půdy největší sedláky, které oznbačili za kulaky, a ztrpčovali život, jak mohli, těm tvrdohlavým sedlákům, kteří trvali na samostatném hospodaření a přímo za kulaky označeni nebyli, zásadní ránu zemědělským tradicím a vztahu k půdě zasadilo porevoluční budování kapitalismu. Restituce a privatizace, pokud vím, prakticky ignorovaly družstevní vlastnictví, s majetkem družstev se zacházelo jako se státním. Restituční nároky, pokud vím, vznikly dědicům původních vlastníků půdy před kolektivizací, nejen „kulaků‟, kterým byla ta půda skutečně ukradena, ale všech bez ohledu na následný vývoj družstva, kdo z něj kdy odešel pracovat v jiném oboru, kdo se kdy stal novým družstevníkem a zda a jak byly při takových změnách v družstvech vypořádávány vlastnické podíly. Řada zpracovatelských provozů vybudovaných družstvy byla družstevníkům prostě ukradena a privatizována jako státní majetek. Na to pak navázaly zákony, které s družstvem zacházejí stejně jako s akciovou společností, umožňují snadné skupování členských podílů, například Agrofertem, a nepřipouštějí žádné pojistky proti nepřátelskému převzetí družstva, běžné na Západě.

Nevím, jak přesně to se zemědělskými družstvy u nás vypadá dnes, zda stále ještě obhospodařují většinu půdy, nebo už jenom živoří na okrajích panství Agrofertu. Nevím ani, jak silný mají doopravdy družstevní rolníci vztah k půdě, jak dalece by se o nic chtěli starat a jak moc jim vadí, že když nechtějí zkrachovat, musí ji drancovat. Možná bych o tom věděl víc, kdybych si dokázal udělat čas na pravidelné návštěvy svých příbuzných na venkově a bavil se s nimi o tom, jak se jim žije a co by si přáli, jak dalece je láká ekologické hospodaření, nebo třeba zda by podpořili zastropování dotací pro velké podniky, pokud by se při rozdělování dotací brala velikost družstva v přepočtu na jednoho člena.

Každopádně dát půdu mladým je potřeba ne tak, že staří sedláci přepíšou rodinný statek na děti, ale tak, že Agrofert rozdělí své pozemky mezi školáky stávkující za klima. Určitě je mezi dnešní mládeží spusta lidí, kteří by rádi pečovali o kus půdy ve svém volném čase, v míře v jaké si ještě budou moci vydělávat na živobytí něčím výnosnějším. A snad by se našlo i dost takových, kteří by byli ochotni stát se ekologickými zemědělci na plný úvazek, pokud by se nemuseli bát, že je pokus o takové hospodaření existenčně zničí. Hlavní problém je, že většina takových mladých lidí nepochází z rodin, které by vlastnily nějaké pozemky, natož vhodné k hospodaření, a nemá ani dost peněz, aby si pozemky nakoupila. Tuším, že pár takových, kteří mají kde hospodařit, už skutečně ekologicky hospodaří, jen je té půdy, o kterou někdo takto pečuje, v poměru k celkové rozloze Česka žalostně málo.

Jindřich Kalous - důchodce

Honzovi Macháčkovi Čtvrtek, 22.Srpna 2019, 13:50:54

Takže přišel čas vymyslet a spustit nějakou novou verzi pozemkové reformy?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Čtvrtek, 22.Srpna 2019, 14:15:4

Nedávno zde vyšel článek o hladomoru v Bengálsku. Při čtení diskuse mě ale napadá, že hladomory nemusejí být ani v Evropě jen pouhou minulostí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.