Hongkong – konec starých časů

Demonstrace v Hongkongu reagují na celkově neutěšené poměry způsobené sílícím vlivem Pekingu na život ve městě i obavami ze ztráty autonomie a budoucnosti podle čínského modelu.

V Hongkongu od počátku června probíhají masové demonstrace proti zákonu, na jehož základě by bylo možné vydávat obviněné k soudnímu řízení do Čínské lidové republiky. Demonstrací se v jednu chvíli zúčastnilo na dva miliony lidí, tedy víc než jedna čtvrtina všech obyvatel města.

Do ulic vyšli lidé napříč všemi společenskými vrstvami, významně se zapojili mladí lidé a studenti, viditelní byli také mladí křesťané a podporu protestům vyjádřila část církevních hodnostářů. Během převážně poklidných demonstrací se zformovaly i radikální skupiny, nastaly srážky s policií a 1. července, v den oslav 22. výročí předání Hongkongu Číně, radikálové dočasně obsadili budovu Legislativní rady a zneuctili zde symboly podřízenosti Hongkongu Čínské lidové republice.

Nechtěný zákon
Návrh kontroverzního zákona, který předložila hlavní správkyně Hongkongu Carrie Lam na konci ledna, od počátku odmítaly jak lidskoprávní organizace, tak i Soudcovská unie (Law Association) a Advokátní komora (Bar Association); kritické hlasy se však ozvaly i z podnikatelských kruhů, které obvykle s nedodržováním lidských práv v Číně nemají problém.

Společnými argumenty všech odpůrců extradikčního zákona je systémová podřízenost soudů v ČLR komunistické straně, nepřehlednost čínských zákonů, interních předpisů a měnících se stranických nařízení a také korupce jako endemický problém celého systému, jinými slovy absence vlády zákona a práva na spravedlivý proces.

Opoziční politici, včetně poslanců hongkongského parlamentu, také poukazovali na protiústavnost takového zákona. Předání hongkongských občanů, případně těch, kdo v Hongkongu hledají azyl, do rukou čínských úřadů znamená porušení nezávislosti města ve vnitřních záležitostech, kterou zaručuje tzv. Základní zákon (Basic Law) čili hongkongská ústava, na jejímž základě je vymezen status Hongkongu jako zvláštní oblasti ČLR.

Parlament_vox3Skupina demonstrantů 1. července v jednacím sále Legislativní rady. Foto Vox

Carrie Lam sice během jara vyšla vstříc zájmu byznysu a souhlasila s některými kosmetickými úpravami zákona, avšak dál neústupně trvala na správnosti a nezbytnosti této právní úpravy pro blaho Hongkongu a tlačila na jeho urychlené přijetí. Postupovala arogantně a navzdory kritickým hlasům odborné veřejnosti necítila potřebu zákon předložit k důkladné diskusi.

Byla si jista vítězstvím, protože propekingské strany mají v hongkongské Legislativní radě většinu. Opozice si nevěděla rady, atmosféra v parlamentu byla napjatá, vypukl i násilný střet mezi poslanci koalice a opozice.

V dubnu dostal problém mezinárodní rozměr, když skupina významných opozičních politiků odjela do USA jednat o podpoře svých snah zákon zablokovat. Argumentem, proč by se měla angažovat mezinárodní veřejnost, je postavení Hongkongu jako třetího nejvýznamnějšího centra světového finančnictví, jehož stabilita významně ovlivňuje globální ekonomiku. Základem hongkongského úspěchu jsou liberální zákony a dobře fungující právní systém.

Pekingské zastoupení v Hongkongu mezitím zorganizovalo podpisovou akci na podporu zákona a oficiální místa v Pekingu začala veřejně vyjadřovat podporu Carrie Lam a odsuzovat kritické hlasy jako projev údajného zahraničního vměšování do vnitřních záležitostí Číny.

Protesty začaly skromně, první demonstrace se konala v dubnu a zúčastnilo se jí pouhých dvanáct tisíc demonstrantů. Arogance nejvyšší správkyně spolu s vměšováním Pekingu stále víc popuzovaly veřejnost a druhého protestního pochodu o čtrnáct dní později se zúčastnilo již 130 tisíc demonstrantů.

Během května pak události nabraly rychlý spád a vymkly se z rukou politiků. Hnutí proti zákonu, které nemá žádné jasné organizátory ani vůdce, se začalo šířit na sociálních sítích, objevily se stovky petic proti zákonu, a když Občanská fronta lidských práv na 9. června svolala další demonstraci, přišel na ni zcela nečekaně milion lidí.

Navzdory rozsahu protestů vydalo vedení města ještě téhož večera prohlášení, v němž potvrdilo, že se 12. června chystá druhé čtení kontroverzního zákona v Legislativní radě. V reakci na to 16. června proběhla další demonstrace, na kterou přišly dva miliony lidí.

Poprvé také propukly potyčky s policií, která brutálně zasáhla i proti pokojným demonstrantům, když použila střelbu gumovými projektily a slzný plyn a demonstranty označila za vzbouřence – za to hrozí v Hongkongu až desetiletý trest vězení.

Teprve v tuto chvíli Carrie Lam zareagovala. Prohlásila, že projednávání zákona odkládá na neurčito a formálně se omluvila, že celý problém nedostatečně komunikovala s veřejností, aniž by však odmítla zákon jako takový.

Protesty tím nezastavila. Lidé požadují úplné stažení zákona, vyšetření policejního násilí, propuštění zatčených demonstrantů, odvolání obvinění ze vzpoury, a především rezignaci Carrie Lam.

Mezi demonstranty se postupně vyprofilovala skupina mladých radikálů, kteří 1. července pronikli do Legislativní rady. Teprve pod vlivem těchto událostí se Carrie Lam pokusila s demonstranty jednat.

Představitelům studentských organizací nejvýznamnějších hongkongských univerzit navrhla uzavřené neoficiální jednání. Studenti schůzku za zavřenými dveřmi odmítli a požadují veřejné jednání za přítomnosti médií.

Ve městě stále pokračují větší i menší legální demonstrace i výpady radikálních skupin, které při nepovolených demonstracích blokují centrum města, agitují proti zákonu a žádají odstoupení hlavní správkyně. Policie zároveň shromažďuje a vyhodnocuje data, začíná zatýkat a lze očekávat, že proti radikálům tvrdě zakročí.

2_milionyNesouhlas s propekingskou politikou a arogance Carrie Lam přivedla v jednu chvíli do ulic dva miliony protestujících. Foto South China Morning Post

Nejde jen o jediný zákon, ale o svobodu Hongkongu
Ačkoliv jsou hongkongské protesty bezprostředně spojené s jedním nepopulárním zákonem, mají širší příčiny. Vedle konkrétních obav z dopadu zákona na občany Hongkongu a odporu k aroganci moci, která ignoruje názor veřejnosti, zásadní roli v eskalaci protestů sehrála sílící nechuť vůči prosazování čínských zájmů a čínského vlivu ve městě.

Ve vnitřních záležitostech Hongkong oficiálně požívá plnou autonomii definovanou v rámci uspořádání „jedna země – dva systémy“, na němž se čínští a britští politici dohodli v 80. letech, když jednali o předání bývalé britské kolonie Číně. V Základním zákoně je ukotveno politické zřízení parlamentní demokracie, nezávislé soudnictví a občanská práva a svobody, o jakých se občanům „druhého systému“ panujícího v Čínské lidové republice může jen zdát.

Donedávna v Hongkongu panoval velmi liberální postoj k zakládání politických stran a hnutí. O přízeň voličů zde soupeří desítky politických stran a uskupení, které se dělí do dvou základních táborů – propekingského a demokratického. Za povšimnutí stojí, že mezi významné hráče na straně propekingského politického spektra patří nedávno založená Nová strana vedená Reginou Ip, jejímž osobním poradcem byl Jie Ťien-ming, zmizelý poradce prezidenta Zemana.

Volební systém v Hongkongu je komplikovaný a zvýhodňuje síly sympatizující s vládou v Pekingu. Pouze polovina Legislativní rady se volí v přímém všeobecném hlasování a výsledky ještě modifikuje ustanovení o přepočítávání hlasů podle kvót přidělených jednotlivým volebním okrskům.

Druhá polovina mandátů je vyčleněna pro profesní a zájmové skupiny, mezi nimiž mají a priori většinu podporovatelé Pekingu. V Legislativní radě – a také v komunální politice – přesto působí poměrně silná, i když roztříštěná opozice.

Loajalita vůči Pekingu je ještě lépe pojištěna v případě volby hlavního správce města. Toho vybírá shromáždění dvanácti set volitelů vybraných s ohledem na jejich sympatie k Číně, kteří navíc před vlastní volbou předvybírají kandidáty, přičemž zohledňují také jejich vztah k ČLR.

Tlak Pekingu, nesplněné sliby
Obyvatelé Hongkongu jsou pyšní na svou demokracii a právní řád, svobodu slova i právo demonstrovat. Toho si donedávna byli vědomi i propekingští politici a koneckonců i vedení Komunistické strany Číny. Od nástupu Si Ťin-pchinga však v Hongkongu, stejně jako v celé zemi, sílí tlak na konformitu s politikou komunistické strany a její ideologie.

Návrh na zavedení vlastenecké výchovy na hongkongských školách v roce 2012 sice neprošel, mimo jiné i zásluhou studentských protestů, krok za krokem jsou však upravovány osnovy a ve školách v Hongkongu jsou systematicky vyžadovány projevy lásky k čínské vlasti. Tlak na konformnost názorů s přáním Pekingu se šíří také v akademickém prostředí.

Základní zákon vágně slibuje postupné zavedení všeobecného hlasování o všech mandátech a přímou volbu hlavního správce. Vláda v Pekingu dokonce kdysi slíbila, že takové volby se poprvé uskuteční v roce 2017.

Když se před čtyřmi lety ukázalo, že Peking nemíní reformu podpořit, v Hongkongu se rozvinulo hnutí občanské neposlušnosti s názvem Occupy Central with Love and Peace a jeho účastníci více než dva měsíce blokovali centrum města s požadavkem uskutečnit reformu volebního systému. Splnění někdejšího slibu se jim však dosáhnout nepodařilo.

Peking nejen nesouhlasí s prohlubováním demokracie v Hongkongu, ale také se snaží ovlivňovat veřejné mínění ve prospěch vlastního obrazu světa. Postupně získává vliv v hongkongských médiích a při vydavatelské činnosti, ať přímo prostřednictvím nových vlastníků z ČLR, nebo nepřímo, za pomoci ekonomických nástrojů.

Hongkong byl dříve znám jako významné centrum čínskojazyčných nakladatelství a s ohledem na místní liberální zákony se zde vydávaly knihy pojednávající citlivá, v ČLR cenzurovaná témata. Od roku 2015, kdy čínské bezpečnostní složky tajně unesly z Hongkongu pět knihkupců a vydavatelů této literatury, se nakladatelství citlivým tématům spíše vyhýbají.

Ve snaze vyjít vstříc přáním Pekingu začíná politický tlak vedení města podkopávat i donedávna příkladnou nezávislost soudů. To se poprvé ukázalo, když byli vůdci protestů z roku 2014 odsouzeni k trestům vězení na základě kreativní interpretace zákona z doby britské koloniální vlády.

Politický tlak hongkongské administrativy snažící se vyjít vstříc přáním Pekingu se dále projevil nebývalými obstrukcemi nepohodlných kandidátů při posledních volbách. Šest mladých poslanců z řad aktivistů hnutí za reformu volebního systému, kterým se nakonec kandidovat podařilo a byli zvoleni do Legislativní rady, vzápětí o svůj mandát přišlo kvůli nedostatečné loajalitě vládě ČLR, a to na základě bezprecedentního výkladu Základního zákona.

Stále těsnější soužití s ČLR přináší i problémy v praktické rovině. Od roku 1997 se do Hongkongu přistěhoval více než milion občanů ČLR a jejich přítomnost v mnoha směrech komplikuje život starousedlíkům.

Pod tlakem bohatých přistěhovalců neúměrně rostou ceny bytů a obecně je bytů nedostatek. Je přetížená infrastruktura, do které správa města nedostatečně investuje, ve školách se začíná místo domácí kantonštiny prosazovat standardní čínština. Pro mladé vzdělané lidi je také stále těžší najít v konkurenci s nově příchozími dobrou práci.

Není kam couvnout
Největší hrozba hongkongské autonomii a způsobu života je přítomna ve zvláštním statusu města v rámci uspořádání „jedna země – dva systémy“. To je od počátku vymezeno jako dočasné, konkrétně na padesát let.

V době, kdy Margaret Thatcherová dojednávala podmínky předání Hongkongu Číně, Čína začala realizovat tržní reformy a západní politici naivně věřili, že tržní hospodářství automaticky přinese konec vlády jedné strany a vytvoří demokratický politický systém. Víra v sílu ekonomické základny vytvořila iluzi, že po padesáti letech bude Čína podobná Hongkongu. Dnes se však ukazuje, že se spíš Hongkong bude podobat Číně.

V těchto souvislostech se nebývale rozsáhlé protesty proti extradikčnímu zákonu a radikalizace mladých demonstrantů ukazují jako výraz obav o budoucnost, výbuch nahromaděné nespokojenosti i projev nechuti vůči čínskému tlaku a touhy zachránit stávající svobody. Milion demonstrantů na první červnové demonstraci byl oblečen ve smuteční bílé barvě a jejich pochod byl symbolickým smutečním průvodem za ohrožené město. O tři dny později milion demonstrantů v bílé vystřídaly dva miliony v černé – barvě vzdoru a odhodlání.

Náladu ve společnosti v době demonstrací popsal hongkongský kardinál Joseph Zen Ze-kiun slovy: „Hongkong už takto nemůže dál. Tyranie, která dlouho rozsévala nespravedlnost, dnes sklízí hněv dosahující bodu varu. Klam, pohrdání a bezcitné údery dosáhly stupně, jenž nelze dále snášet, a je jedno, zda to vše přichází přímo od komunistické diktatury, nebo od jejích slouhů v hongkongské vládě usilujících jen o osobní prospěch. Požadovat od lidí důvěru v tyto politiky znamená urážet lidský rozum.“

S názorem šestaosmdesátiletého kardinála překvapivě rezonuje jedno z hesel, které vztyčili mladí demonstranti během okupace Legislativní rady: „Ztraceni na věky – není kam couvnout“.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.