↗

Návrat k reálné autonomii či možnost plné demokratizace Hongkongu — bez přímé závislosti na vývoji Číny jako celku — jsou asi již nadobro uzavřeny. Foto doctorho, flickr

Bezpečnostní zákon je oprávněně považován za zásadní přelom v politickém vývoji Hongkongu od roku 1997. Právě tehdy byl obchodní přístav navrácen Velkou Británií zpět Čínské lidové republice.

Přijetí bezpečnostního zákona bylo ohlášeno na konci května a provedeno na konci června. Sám fakt, že zákon byl vnucen Hongkongu čínskými orgány, byl téměř bezprecedentní. Byl schválen čínským parlamentem, a jeho reálná aplikace byla navíc blesková.

Ti, kteří věřili v demokracii a autonomii Hongkongu v rámci ČLR, museli být zklamáni nebo vyděšeni. Padla asi poslední, byť nepříliš velká, naděje, že by zákon byl spíše zdviženým prstem Pekingu, avšak reálně by se mnoho neměnilo.

Bezprostředně po přijetí zákona se v Hongkongu začaly konat protestní demonstrace. Několika stovek demonstrujících bylo zatčeno právě i na základě nového zákona. Je velmi pravděpodobné, že zákon bude obdobně využíván i při dalších případných demonstracích proti místní pro-pekingské či centrální vládě.

Následně úřady zakázali kandidovat v dalších volbách dvanácti pro-demokratickým politikům. Navíc se Peking evidentně snaží zabránit útěku pro-demokratických aktivistů do zahraničí či je patrně v zahraničí sleduje.

To je závažné i proto, že se zákon vztahuje i na činy spáchané osobami v zahraničí. Jak přesně v takový případech Peking bude postupovat a jak se takové eventuální případy budou řešit, se však teprve uvidí.

Bezpečnostní zákon tedy dává Pekingu silný nástroj, jak Hongkong pevně připoutat k pevnině. Umožňuje zasahovat proti vágně definovaným činům terorismu, subverzi vůči centrální autoritě, snahám o odtržení Hongkongu od ČLR a spolčování s cizími silami.

Je možné, že čínské politické vedení během následujících let alespoň částečně ustoupí ze současné autokratické cesty. Historie ČLR je plná cyklů rozvlňování a utužování poměrů. Avšak návrat k reálné autonomii či možnost plné demokratizace Hongkongu — bez přímé závislosti na vývoji Číny jako celku — jsou asi již nadobro uzavřeny.

Teng Siao-pching, který s Margaret Thatcherovou vyjednal návrat Hongkongu, jenž tehdy byl britskou kolonií, sice umožnil velmi specifické a flexibilní začlenění přístavu do ČLR, avšak zároveň zdůrazňoval, že musí být stále z formálního pohledu chápán jako součást suverénní Číny. Zvláštní definice statutu území byla kombinací ekonomicko-modernizačního smýšlení a nacionalismu.

Hongkong měl jako rozvinuté obchodní centrum pomoci pevninské Číně se modernizovat. Ale zároveň mělo být jeho začleněním pod suverenitu Číny překonáno období faktické kolonizace.

Ostatní čínští vůdci navázali na Tengovo smýšlení, ale postupně se více obraceli k nacionalismu. Navíc, jak řekl Teng, žádný vůdce Číny by se nemohl ospravedlnit před čínským lidem, pokud by se Hongkong nepodařilo udržet.

Rovněž stále platí, že Peking má značnou oporu u hongkongských velkopodnikatelů, kteří ve městě drží značnou moc. Zásadní politická změna oproti kurzu, který nastavil bezpečnostní zákon, tedy v Hongkongu nastane jen velmi těžko.

Hongkong si v rámci ČLR může během následujících dekád uchovávat pozici ekonomicky, sociálně a kulturně liberálnějšího teritoria. I toto vše je ovšem v sázce.

Řada obyvatel Hongkongu uvažuje o emigraci. Bezpečnostní zákon může nepřímo dopadnout na hongkongské univerzity, které i v globálním měřítku vynikají. Mnozí akademici pociťují obavy a zvažují své další působení.

Situace dopadá i na mediální sektor. Například New York Times přesune část své regionální redakce z Hongkongu do Jižní Korey.

Navíc se stále mluví o projektu vytvoření ekonomické zóny, která by propojila Hongkong s Šen-čenem a dalšími geograficky blízkými městy. Už teď je Hongkong právě sousedícím Šen-čenem ekonomicky přerůstán. V rámci daného projektu by Hongkong ztratil svou ekonomickou výjimečnost. A navíc by byl ještě úžeji propojen s pevninskou Čínou.