Špatné americko-íránské vztahy mají hluboké kořeny

Možnost diskuse mezi znesvářenými Spojenými státy a Íránem existuje, brání jí ale arogance vedení na obou stranách.

Před Spojenými státy se právě rýsuje možnost další blízkovýchodní války – prezident Trump už dokonce vydal podle vlastních slov příkaz k útoku, který na poslední chvíli, s letadly ve vzduchu, odvolal. Až sem vygradoval dekády dlouhý antagonismus mezi největší světovou mocností a zemí, které vládnou šíitští duchovní.

Íránský režim, v jehož čele stojí ajatolláh Chameneí a prezident Rúhání, je trnem v oku americké administrativě od roku 1979, kdy proběhla Islámská revoluce a Írán se proměnil v zarytého odpůrce USA. Zároveň ale obě země nebyly nikdy tak blízko válce, jako jsou teď, a reálná možnost ozbrojeného střetu děsí miliony Íránců, na jejichž půdě by se válka odehrála.

Je v tuto chvíli vůbec nějaká možnost k diskusi mezi oběma stranami? Ano, jistě, brání jí ale arogance vedení na obou stranách barikády.

180606093823-us-iran-flags-super-teasePro mnoho obyvatel staré Persie představuje Amerika univerzální hrozbu. Bohužel současná americká politika k tomuto smýšlení jen přispívá. Repro DR

V minulosti už USA a Írán k jednání přistoupily, situace ale tehdy byla jiná. V Americe vládl prezident Obama a v Íránu byli na vzestupu umírnění centristé jako prezident Rúhání, kteří prosadili jednání se Západem. Těm se podařilo zlepšit mezinárodní postavení země, a dokonce uzavřeli v roce 2015 dohodu o omezení íránského jaderného programu, následkem čehož doufali ve zlepšení ekonomické situace v zemi.

S nástupem Trumpa se ale situace změnila a jednostranné odstoupení USA od jaderné dohody v květnu 2018 podkopalo Rúháního moc a v očích mnohých potvrdilo to, co jeho konzervativní oponenti v čele s ajatolláhem Chameneím tvrdili: Amerika není partner k jednání. Pro konzervativce se jednalo o úspěch, který, spolu s dalšími neúspěchy vlády, obrátil ručičky vah v jejich prospěch a zahájil jejich politický vzestup. Ajatolláh Chameneí se odkazuje na tuto americkou „zradu“, odmítá další jednání a plánuje odstoupení země od dalších závazků.

Špatné americko-íránské vztahy mají svoje hluboké kořeny ve 20. století. Írán Spojeným státům nikdy neodpustil sesazení demokraticky zvoleného premiéra a reformátora Mossadeqa v 50. letech, stejně jako Íránci nezapomněli na azyl, který Američané poskytli poslednímu šáhovi, kterého jeho krajané toužili odsoudit.

Pro mnoho obyvatel staré Persie je Amerika opravdu Velkým Satanem, který jejich zemi neustále ohrožuje. Bohužel, současná americká politika v regionu k tomuto smýšlení jen přispívá a íránský režim je schopen podporovat pocit ohrožení a mistrně ho využívat ve svůj prospěch.

Íránci jsou nesmírně hrdí na svoji vlast, ať už jsou jejich názory na režim jakékoliv. Případný útok na osmdesátimilionový národ by nebyl bez následků: válka by byla dlouhá a krvavá a Íránci už několikrát prokázali, jakých obětí jsou schopní. Konflikt by zasáhl a destabilizoval celý region a následky by byly obrovské.

I přesto je ale zničení íránského režimu přáním některých okolních států, zejména pak Saúdské Arábie, Emirátů a Izraele. Zejména první dvě zmiňované už delší dobu mluví o přenesení války na íránskou půdu a podporují americké kroky k tomu vedoucí. Tlak na prezidenta Trumpa je jistě obrovský i od jeho poradců, zejména Johna Boltona, který o pádu režimu ajatolláhů mluví už přinejmenším dvě dekády. Oproti těmto velmi hlasitým válečným výzvám je hlas Evropské unie nevýrazný.

Evropa se nyní nachází ve svízelném postavení, kdy lavíruje mezi oběma stranami. Od jaderné smlouvy neodstoupila a prosazuje její zachování a udržení slušných vztahů s Íránem. Zároveň se reálně obává gradace současné situace a snaží se přivést obě strany k otevření rozhovorů. Zatím bez zjevných úspěchů. Nicméně, 27. června chce Írán, jak jeho vůdci ohlásili, odstoupit od jaderné dohody, čemuž se zatím Evropa snažila zabránit. Pokud se tak stane, Evropa bude muset zaujmout stanovisko a zavést nová opatření.

V tuto chvíli je Evropská unie v nezáviděníhodné situaci a je otázkou času, jak dlouho bude schopná balancovat mezi stranami bez toho, aniž by od jejích vůdců padlo nějaké nevágní vyjádření. Na rozdíl od Ameriky, další vojenský konflikt na nedalekém Blízkém východě by Evropu rozhodně přímo zasáhl. Tlak na mírové řešení od evropských vůdců je tedy více než na místě a nezbývá než doufat, že se těmto i jiným hlasům volajícím po míru dostane sluchu. Íránský režim a ani Íránci sami nejsou z těch, kteří by se snadno vzdávali a jejich protivníci si toho jsou snad vědomi.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.