Za pár dní nás čeká další svátek demokracie, a to přímo v evropském měřítku. Volby do Evropského parlamentu jsou však i kvůli značnému nezájmu Čechů považovány za ty druhého řádu. Podle nejnovějšího průzkumu agentury Median se při černém scénáři dostaví k urnám jen okolo 15 procent voličů. Marné jsou výkřiky politiků, že letos jde opravdu o hodně.

Velká část komentářů v médiích varuje před posílením pozice nacionalistů a populistů v Evropském parlamentu. Již dnes je téměř jisté, že tomu tak nakonec bude. Pokud chceme hovořit o ohrožení demokracie a existence Evropské unie, musíme vyložit na stůl i reálný návod její záchrany. Jinak jde o prázdné výkřiky, kterých musí mít plné zuby i eurooptimisté. Jaký je tedy plán?

Vezmeme si nejdříve variantu A, se kterou pracují zejména pravicoví politici a média. Evropskou unii zachráníme, když ji zbavíme břemene byrokracie, napumpujeme k nám více peněz z fondů, provedeme face lifting evropských institucí a občanům budeme trpělivě vysvětlovat, že se mají lépe než kdykoliv předtím. A taky žijí v bezprecedentním období míru.

↗

Balancovat nad propastí a přesvědčovat občany, že se mají dobře, se dosud příliš neosvědčilo. Foto Pixabay

Plán A praktikujeme už několik let a kupodivu příliš nezabírá. Celoevropské predikce hovoří téměř o 40 procentech křesel pro „antievropské“ partaje. Že by měli voliči svou hlavu a odmítli žít ve virtuální realitě blahobytu? Je potřeba si přiznat, že globalizace nemá jen své vítěze, ale čím dál početnější armádu poražených.

Podle nejnovějších dat OECD se Evropané na žebříčku třídní mobility posouvají dolů. To znamená, že současná generace i ty další budou mít mnohem těžší udržet si stávající sociální statut svých rodičů. Spíše naopak, pohorší si. Rovněž máme deset procent pracujících, kteří žijí v chudobě. Padesát milionů Evropanů je ohroženo energetickou chudobou. Jedna třetina obyvatel unie žije ve finanční nejistotě. To vše za situace, kdy pět procent nejbohatších vlastní přes 40 procent veškerého soukromého vlastnictví a nadnárodní korporace využívají nepřeberného množství daňových optimalizací a rájů. Má smysl jet i nadále podle plánu A?

Plán B na záchranu EU je podstatně složitější, ale skýtá v sobě opravdovou šanci odebrat populistům a nacionalistům trumfy z rukou. Žádný face lifting, nýbrž nastoupení cesty k sociálně spravedlivé, tedy férové Evropě.

Evropští socialisté (frakce SD) v reakci na kontinuální oslabování svých preferencí napříč kontinentem přicházejí s konceptem Progresivní společnosti. Popravdě doposud následkem svého působení ve velké koalici s konzervativci příliš pokrokoví nebyli. Podařily se jim prosadit programy jako Garance pro mladé, ale s daňovými ráji nebo nerovnostmi Východ/Západ příliš nepohnuli. A Evropský pilíř sociálních práv je stále jen nezávazným souborem doporučení.

Jak by podle evropských socialistů měla vypadat ona vysněná Progresivní společnost? Primárně zcela přehodnotí stávající podobu kapitalismu. Věta, která nutí neoliberály křičet a kopat kolem sebe. Kapitalismus je přece nedotknutelný! Nikoliv. Nastal čas si přiznat, že se v současné podobě vyčerpal. Jak ostatně poznamenal komentátor britského Guardianu George Monbiot: „Kapitalismus s sebou stejně jako kdysi uhlí přinesl řadu benefitů. Jenže tak jako uhlí, i on se vyčerpal, způsobuje více škod než užitku a je třeba nalézt jiné prostředky.“

Evropští socialisté a sociální demokraté se vydali je hledat. Navrhují, aby vlády přepsaly dosavadní pravidla fungování trhu a vedly velké korporace k sociální a environmentální odpovědnosti. Nelze již nadále tolerovat stav, kdy tyto subjekty profitují ze systému, který zároveň ve své honbě po okamžitém zisku podkopávají.

Jak toho však konkrétně docílit? Jednou z cest je zavedení značky Odpovědný podnik na celoevropském prostoru. Součástí by byla i harmonizace právních předpisů. Země jako Německo, Francie i Nizozemsko totiž nelení a postupně zavádějí opatření nutící velké firmy k větší odpovědnosti. Aby se ale v dané oblasti dosáhlo průlomu, zajistila se silná odpovědnost, jasné prosazování pravidel, snadné monitorování a řádná transparentnost, musíme jednat společně.

Podniky s ročním obratem vyšším než 500 milionů eur by musely v souladu s evropským právem jednotného trhu získat takzvaný pas firemní odpovědnosti. Ten by požadoval respektování souboru pravidel ohledně řízení podniků a sociálních a environmentálních potřeb. Celoevropské nařízení by definovalo příslušné podmínky hned v několika oblastech a stanovilo je nad rámec obecných právních předpisů platných pro EU. „Mamutí“ korporace by tak musely napříč členskými státy informovat, kde všude produkují zisky a kde daní. Ty, které se ukrývají v daňových rájích, by pas nezískaly.

Povinnosti by se týkaly i zastoupení zaměstnanců v řídících orgánech podniků a v nastavení jasných podmínek pro sociální dialog. Pas stanovuje i pravidla pro hranice mzdových propastí uvnitř firem a transparentnosti ohledně zavádění bonusů pro manažery. Ještě zbývá dodat to nejpodstatnější: bez onoho pasu žádná firma nebude moci fungovat na jednotném vnitřním trhu EU.

Materiál SD k Progresivní společnosti je obsáhlý a komplexní. Dotýká se environmentálních otázek, participace a demokracie, sociální spravedlnosti, technologických změn a výzev nadcházejících let. Bohužel v současném rozložení sil v Evropském parlamentu a pravděpodobně i po volbách nebude vůle jej prosadit. Pouze za předpokladu, že si všechny demokratické síly napříč ideologickým spektrem uvědomí nutnost radikálních změn ve fungování současného společenství.

Pokud lidé nebudou mít pocit, že pravidla platí pro všechny stejná, a i na velké a mocné dojde, povídačkami o ohrožení demokracie je nezískáme. Jedinou cestou je férová Evropa.

Autorka kandiduje v evropských volbách za ČSSD.