Hodně štěstí, paní Pěčková. Bojujete za nás všechny

Sedmasedmdesátiletá seniorka z ostravských Radvanic se rozhodla zažalovat stát kvůli znečištěnému ovzduší, které jí způsobilo rakovinu plic. Její odvážný principiální krok je potřeba ocenit. Bojuje totiž za nás všechny.

Pamatuji si jeden moment, kdy mi bylo šestnáct let. Stál jsem na Bludovickém kopci, který spojuje Havířov s Horním Těrlickem, mou rodnou obcí. V zimě, v době silné smogové situace. Perspektiva z výše postaveného kopce mi nabídla scenérii krajiny pokryté šedivým příkrovem smogového mraku plného nebezpečných látek.

Bylo to někdy v době, kdy jsem se poprvé začínal zajímat o ekologická témata. Myslím, že jsem si tehdy položil otázku, jak jsem si toho mohl nevšimnout dřív. Když si závažnost problému jednou připustíte, už to nejde dostat z hlavy. Asi i proto mě hluboce zasáhla reportáž O(s)trava zveřejněná v úterý Reportéry ČT, ve které sedmasedmdesátiletá seniorka Miroslava Pěčková popisuje neútěšnou situaci v regionu.

Když se doptala v nemocnici primáře, proč zrovna ona dostala rakovinu plic, zeptal se jí nejprve, kde bydlí. Odpověděla, že v Ostravě-Radvanicích. Ona, která pracovala jako učitelka tělocviku, nekouřila, cvičila a chodila po horách, si pak vyslechla sarkastickou odpověď: „No tak co chcete.“

PeckovaSedmasedmdesátiletá Miroslava Pěčková se rozhodla zažalovat stát, který hájí zisky majetných proti zdraví vlastních obyvatel. Repro DR

Miroslava Pěčková se rozhodla, že chce žalovat stát. Rakovina plic jí už vzala manžela, s podobnými fatálními nemocemi se potkává ve svém okolí pravidelně. Podle nejnovější studie IQR patří Ostrava, potažmo celý okolní region, k místům s nejvíce znečištěným ovzduším v Evropě. Nekvalita ovzduší zde pravidelně překračuje zákonem stanovené limity prachových částic nebo rakovinotvorného benzoapyrenu.

Reportáž popisuje problémy s největšími ostravskými znečišťovateli v Ostravě, konkrétně Arcellor Mittal a pochybnou koksovnou v městské části Přívoz. V regionu je třeba zmínit i další znečišťovatele, od nejvýkonnější elektrárny na černé uhlí Dětmarovice provozované ČEZ po elektrárnu Třebovice patřící francouzské Veolii, toho času největšímu sponzorovi akce Ukliďme Česko. K toxické směsi se navíc přidává smog z nedalekého Polska, silně závislého na uhlí, a zplodiny z dopravy či lokálních topenišť.

Není divu, že v reportáži O(s)trava hájí právo velkých podniků znečišťovat a trávit lidi ten nejpovolanější, ředitel České inspekce životního prostředí Erik Geuss, o jehož roli v paralýze této státní instituce již mnohokrát napsala na stránkách Deníku Referendum Zuzana Vlasatá. Podobně jako v mnoha jiných případech i zde stát děsivě selhává.

Stát není schopen vymoct vlastní zákony, když nečinně pozoruje pravidelné překračování zákonných limitů znečištění a tváří se, jako by to nebyl jeho problém. Porušuje tím Listinu základních práv a svobod, která v článku 35 zaručuje „právo na příznivé životní prostředí“. Ministr životního prostředí Richard Brabec už roky šermuje kotlíkovými dotacemi, které jsou pro něj hlavním řešením špinavého ovzduší. Že to nefunguje a bude potřeba zaměřit se na velké znečišťovatele, toho už si všiml i Nejvyšší kontrolní úřad.

Když žijete ve špíně celý život, postupně si zvyknete. Třetí zimu plnou smogu v řadě většina lidí otupí a smíří se s tím, že to tak prostě je. O to podstatnější je rozhodnutí paní Pěčkové, která se rozhodla jasně pojmenovat problém a vystoupit proti státu, který hájí zisky majetných proti zdraví vlastních obyvatel. Nezbývá nám než držet jí palce a přát hodně sil. Nebojuje totiž jen za sebe, ale za nás všechny, kteří jsme velkou část života prožili ve smogu. A kteří máme v regionu rodiny a jiné lidi, na kterých nám záleží.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 12.Dubna 2019, 11:31:27

Na mě podobně otřásajícím dojmem zapůsobila svého času novinová reportáž z jednoho chudého regionu v Itálii. Byl zde prakticky jediný zaměstnavatel: jakási chemická fabrika snad na výrobu umělých vláken, jejíž majitelé si nedělali sebemenší starosti s ochranou zdraví svých zaměstnanců před působením agresivních chemikálií. Důsledek? Ti zaměstnanci jeden za druhým dostávali rakovinu.

A tak pak v jedné rodině matka už pro onemocnění rakovinou nemohla v té fabrice dále pracovat, místo ní tam nastoupila její dcera.

A jednoho dne tato dcera přišla domů a sdělila laknicky své matce: "Mami, já už to mám taky." Tedy - rakovinu.

Je to opravdu otřásající zjištění, že i v našem "civilizovaném" světě je stále ještě možné, že lidé jsou stavěni do životních situací, do podmínek, které pro ně prakticky znamenají rozsudek smrti. A - víceméně nikoho to nezajímá.

Ivo Horák - Praha 3

Nezjednodušujme příliš Pátek, 12.Dubna 2019, 22:36:24

M. Antonioni natočil před více než půlstoletím u Ravenny film Červená pustina. Před 15 lety jsem si Ravennu prohlédl (tedy centrum s raně křesťanskými svatyněmi). Dobře si vybavuji líčení naší delegátky o protestech lidí proti továrně, již činili zodpovědnou za "explozi" rakoviny.

Ze svého dospívání si zase pamatuji, jak v příbuzenstvu byla za příčinu rakoviny manželů (zemřeli tři roky po sobě) pokládána jednoznačně jejich (tehdy neběžná) dovolená v Jugoslávii (která je přece pro našince v létě příliš horká). Jevy, jež jsou nové a nepřirozené, činí lidé snadno odpovědnými za neštěstí, s nimiž se setkají. Je to stále tatáž mentalita hledání, čím jsem se (nebo jsme se) prohřešili.

Lidé, kteří těžce onemocní, mají evolučně dobře odůvodněnou snahu najít nějakou srozumitelnou příčinu. Většinou je v jejich názoru utvrdí nějaká ve skutečnosti nevýznamná okolnost, jako v článku zmíněná poznámka lékaře.

Kdysi jsem s jistým zájmem i překvapením hleděl na údaje o průměrném věku dožití v našich okresech. Vzpomínám-li si dobře, snad vůbec nejnižší hodnoty platily pro Strakonicko a Prachaticko a vysvětlovalo je (či mělo vysvětlovat) vyšší radioaktivní záření místního přirozeného pozadí (masivu). Praha, Mostecko či Ostravsko na tom byly o maličko lépe. Podstatné na tom ovšem je právě, jak malé rozdíly celkově byly. Převedeno na dnešek, při prodlužování průměrné délky života odpovídají několika málo letům na časové ose. Nyní se, tuším, dožívají u nás prakticky nejvyššího věku Pražané, přestože mnozí byli po většinu života vystaveni málokde existující míře exhalací, např. dvoutaktních motorů.

Výše uvedeným samozřejmě nechci nikterak zlehčovat místně přetrvávající znečištění ovzduší a už vůbec ne upírat komukoli právo pokoušet se domoci nějaké aspoň náhrady za utrpěnou újmu (byť mám o právní odpovědnosti spíše tradičnější mínění). Tendenčnost při sledování třeba i ušlechtilých společenských záměrů však špatně "skousávám".

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 13.Dubna 2019, 12:40:2

Ten argument s tím vyšším dosahovaným věkem obyvatelů Prahy ovšem jako takový neobstojí, je známou věcí že obyvatelé měst se dožívají obvykle vyššího věku nežli ti na venkově, je to dáno prostě mnohem vyšší dostupností lékařské pomoci, především v akutních případech, ale i obecně.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.