Elektrárna Chvaletice zvýšila množství vypouštěného skleníkového plynu CO2 o 43 procent na rekordní hodnotu 4,4 milionu tun, tedy na zdaleka největší za posledních jedenáct let. Václav Matys, který elektrárnu zastupuje, označuje pouhé zveřejnění tohoto faktu jako útok organizace Greenpeace na svoji společnost.

Argumenty, proč by lidem nemělo vadit zvýšení produkce skleníkových plynů u třetího největšího znečišťovatele v České republice, jsou už dávno obehrané a opakují je uhelní Matysové po celém světě. „Naše malá uhelná elektrárnička (o instalovaném výkonu přes 800 MW) je tak prťavá, že za globální změny klimatu nemůže.“ Jenže jen v Evropě je takových malých nevinných elektráren 263. Zhruba stejně jich je v Indii a ještě o mnoho více v Číně. A téměř žádný z majitelů uhelných elektráren je dobrovolně a sám od sebe nezavírá, protože on za nic nemůže, to přece ti druzí.

Pan Matys namítá, že skleníkové plyny nepatří mezi klasické zplodiny a že bychom se měli zaměřit i na ně. S tím se dá i souhlasit. Pojďme se tedy bavit i o konvenčním znečištění. Jenže k tomu potřebujeme nějaká aktuální data, a proto mám na pana Matyse otázku: Kdy provozovatel elektrárny Chvaletice splní svou zákonnou povinnost a zveřejní množství vypouštěných emisí za rok 2018? Data od společnosti ČEZ už v systému jsou, tak proč nás necháváte čekat? Nebo je to součástí nějaké vyhýbavé strategie, jíž jsme byli minulý týden svědky na vlastní oči?

O konvenčním znečištění, především tedy o oxidech dusíku a o nebezpečných emisích jedovaté a vysoce toxické rtuti jsme se totiž chtěli bavit se zástupci elektrárny i v pondělí na krajském úřadě v Pardubicích. Na slyšení, které se věnovalo žádosti elektrárny Chvaletice o výjimku z emisních limitů pro znečištění ovzduší. Naráželi jsme ovšem na hradbu mlčení a odkazů na to, že si máme znovu přečíst žádost o výjimku. A že pokud tam odpověď na naši otázku nenajdeme, je to proto, že buď neumíme číst, nebo to v žádosti není, protože to v ní podle zákona nemusí být. Podobnou aroganci moci jsem již dlouho nezažil.

Zástupci elektrárny odmítli odpovědět i na tak jednoduchou otázku, jestli si o výjimku žádají z důvodů geografických, nebo z důvodů technických. Chvílemi to připomínalo vtipy na téma „jak se baví blbý s hluchým“. Ten pocit jen umocňovalo načasování na 1. dubna. Bohužel o aprílový žert nešlo.

Přesto jsme se alespoň dozvěděli, že po uzavření dolu ČSA bude elektrárna pálit méně výhřevné uhlí z Vršan. O změnu paliva prý ale nejde, protože uhlí z ČSA i uhlí z Vršan pochází ze severočeské uhelné pánve, takže i přes znatelný rozdíl v kvalitě a výhřevnosti jde podle zástupců elektrárny o stejné palivo. A také se prý podle Matysova kolegy Jana Žižky nezvýší emise, přestože se uhlí z Vršan bude na výrobu stejného množství elektřiny muset spálit mnohem víc než uhlí z dolu ČSA. Tím, že toto tvrzení je v evidentním rozporu s fyzikálními zákony, se zástupci elektrárny nenechali rozhodit.

Nejhorší ovšem byla debata o rtuti. Přímo pan Matys na jednání řekl, že vliv znečištění nad zákonné limity na životní prostředí je zanedbatelný. Nevěřil jsem svým uším, a proto jsem se pro jistotu zeptal, jestli tím má na mysli i emise toxické rtuti. Provozovatelé elektrárny Chvaletice totiž žádají, aby mohli vypouštět ročně až 423 kilogramů rtuti, tedy o více než 300 kilogramů nad limit.

A byl jsem poučen, že když se vypouštěné emise rtuti rozptýlí do prostoru a stanou se z nich imise, které spadnou na lidi, tak už to vlastně nikomu neublíží. Ano, čtete správně. Stovky kilogramů rtuti ročně, tedy zhruba dvě a půl tuny rtuti za celou dobu trvání výjimky, má jen zanedbatelný vliv na životní prostředí a nikomu neublíží. Lidé jako pan Matys by neměli dostat do ruky ani teploměr, natož uhelnou elektrárnu.