Ministr životního prostředí a místopředseda vlády Richard Brabec si mě zablokoval na Twitteru. A nejen mě. „Blokáda“ se týká také mých kolegů šéfredaktora Jakuba Patočky a redaktora pro změny klimatu Josefa Patočky. A dále redaktora investigativního pořadu o ekologických tématech Nedej se České televize Martina Marka, experta Hnutí Duha přes odpadovou politiku Iva Kropáčka a experta organizace Arnika přes téma znečištění Jindřicha Petrlíka. Zablokoval si dokonce i redakční Twitter Deníku Referendum.

Takzvaný „ban“ padl i na českou pobočku Greenpeace a hnutí za ochranu klimatu a ukončení těžby uhlí Limity jsme my. Tak jako ministr vyčistil Českou inspekci životního prostředí od nepohodlných zaměstnanců, vyčistil svou sociální síť od troublemakerů — lidí a institucí, kteří fundovaně konfrontují jeho snahu o nepošpiněné a konsenzuální PR. Informace o dalších blokovaných uvítám.

Nastalá situace znamená, že nikdo z nás nemůže ze svých uživatelských profilů na Twitteru vidět ministrovy příspěvky a odpovědi na ně ani na cokoliv z toho reagovat. Ministr si zjevně myslí, že je to jeho soukromá věc. Z tohoto omylu je třeba jej vyvést.

Ministr životního prostředí a místopředseda vlády je veřejná osoba a jako takový profil na Twitteru používá. Nebavíme se tedy o tom, že by nám upřel střípky ze svého rodinného života. Reálně se tu děje to, že jeden z ústavních činitelů odepírá informace týkající se své práce vybraným občanům.

Twitter používám s přestávkami od roku 2011. Některé z diskusí, které se odehrávají pod mými příspěvky, nebývají příjemné. Občas se tam sejdou rasisté, občas lidé, kteří mě urážejí a napadají pro mé názory nebo kvůli práci, kterou dělám. Občas mi někdo vyhrožuje nebo mě zastrašuje. Sama tak pár lidí, s nimiž jsem ztratila trpělivost, blokuji.

Ano, jsem novinářka a chodím s kůží na trh, pročež musím něco vydržet, nicméně nemusím si nechat líbit všechno. Pokud by někdo vyhrožoval ministrovi, nechť jej blokuje, anebo to rovnou oznámí policii. Jenomže o tom se tady nebavíme. Ministrova pozice je navíc podstatně jiná: zodpovídá se voličům, všem občanům, z jejichž daní je placen a jejichž je zaměstnancem.

Sama jsem navíc Richarda Brabce snad nikdy na Twitteru nijak nekonfrontovala, a už vůbec jej „netrollila“, jak se říká v jazyku sociálních sítí neodbytné umanuté kritice. Pokud je mi známo, nedělal to, alespoň ne nijak systematicky, kdokoliv z dalších „zablokovaných“. Problémem pro Richarda Brabce tedy je už jen moje čirá existence, potažmo moje práce opřená o podstatné a dobře podložené informace.

O Richardu Brabcovi jsme napsali několik analytických, investigativních a názorových textů, které jej nestaví do takového světla, jaké by si zřejmě přál. Čistka na inspekci životního prostředí v jeho režii. Ministerský pardon pro firmy Agrofertu, které měly být pokutovány inspekcí za znečišťování prostředí. Snaha umlčet Hnutí Duha v kritice odpadové politiky ministerstva prostřednictvím grantů. Ministrovo nahrávání uhelnému průmyslu. 

Můžete navrhnout, že pokud tak moc stojím o to, abych držela krok s informacemi, které ministr vypouští prostřednictvím Twitteru do světa, mohu si zřídit alternativní profil a sledovat ho anonymně. To však považuji nejen za ponižující, ale i za nesprávné. Chci mít stejné právo na informace od kteréhokoliv ústavního činitele jako jakýkoliv jiný občan.

Mohla bych to celé uzavřít s pocitem, že jsem nad věcí, a myslet si o ministrovi, že je slaboch a bojí se konfrontace s oponenty. Jenomže to nestačí, protože jeho postup má reálné dopady na politickou kulturu v zemi. Je ryze nedemokratický a všeobecné smíření s ním vytváří nepřijatelný precedent obdobně, jako když Tomio Okamura nepustil novináře do svého volebního štábu.

Jsem přesvědčená, že novináři se musí takovým ústrkům postavit, spojit se a vyjádřit si solidaritu. Pokud blahosklonně — a s pocitem morální převahy, protože co jiného nám také zbývá — připustíme, aby nás politická třída vyháněla, blokovala, ignorovala a napadala, riskujeme, že tu jednou nebudeme vůbec potřeba.

Ministr Brabec de facto opouští nejen principy slušného chování, ale především demokratické diskuse, jejímž předpokladem je i otevřenost kritice.

Americká inspirace

Obdobně to vidí i sedmička občanů a občanek Spojených států amerických, jejichž žalobu proti prezidentu Donaldu Trumpovi, jenž si je také zablokoval na Twitteru, zaštítila jedna z nejprestižnějších amerických univerzit — Kolumbijská univerzita, jmenovitě její institut pro první dodatek americké ústavy (Knight First Amendment Institute); ten se týká mimo jiné právě svobody tisku a projevu.

Soud jižního okrsku státu New York vloni v květnu dospěl k závěru, že prezident Spojených států nesmí bránit lidem ve sledování jeho twitterového profilu a komentování jeho příspěvků. Jeho profil je totiž podle prvního dodatku americké ústavy veřejným fórem.

Žaloba proti Trumpovi není ale první svého druhu. Kolumbijský institut již dříve zastupoval Briana Davisona, občana státu Virginia, zablokovaného vládní úřednicí Phillis Randallovou. Randallová Davisona zablokovala na svém oficiálním facebookovém profilu dočasně a promazala jeho kritické komentáře. I v tomto případě se americký soud postavil za práva občana na svobodu vyjádření.

Americký přístup k problému, který se u nás — obávám se — nebere vůbec vážně, je mimořádně inspirativní ve více rovinách. Například v tom, jak se v celé věci angažuje univerzita. U nás si naopak můžete naběhnout už jen návrhem, aby se katedry žurnalistiky otevřely debatě, zda je v pořádku posílat studenty na stáže do médií vlastněných premiérem, anebo požadavkem, aby se vyslovily k jeho zneužívání novinářů v politických střetech. Kolumbijská univerzita je sice na rozdíl od té Karlovy či Masarykovy soukromá, ale přesto se na rozdíl od nich obhajobě veřejných zájmů nevyhýbá.

Žijeme v době, kdy demokracie nejen v naší zemi čelí masivnímu toku dezinformací. Sílí populističtí lídři opírající se o podporu ze strany informačních kanálů šířících pokroucené zprávy či nepravdy. Jakýkoliv ústupek a kompromis, k němuž svolí zastánci zodpovědné a poctivé novinářské práce, je rezignací na svůj vlastní význam.

Richard Brabec vystavěl svou politickou kariéru na nekonfliktním stylu a marketingovém obrazu politiky „zdravého rozumu“. Pod maskou srdcaře, který má rád zvířátka a po odchodu z pozice ředitele chemičky se stal odhodlaným ochráncem přírody, se ale skrývá nejistota a nesnášenlivost člověka, který dobře ví, že ve své funkci primárně slouží premiérovu politicko-ekonomickému holdingu.

Ale ani u tohoto konstatování není na místě skončit. Je třeba vyzkoušet, zda nám české právo dává stejné možnosti bránit se proti ministrově šikaně jako právní systém ve Spojených státech — po několika konzultacích jsme i my v DR odhodláni najít cestu, jak se možnosti sledovat twitterový účet českého ministra životního prostředí domoci právní cestou.