Česká vláda sociální díky ČSSD? Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči

Autor porovnává sociální politiku české vlády s politikou vlády polské, vedené v řadě ohledů problematickou stranou Právo a spravedlnost. Vychází mu z toho obraz ČSSD jako pravicově konzervativní strany.

Lukáš Jelínek si velmi dobře v komentáři pro Právo (27.3.) všímá zoufalé situace ČSSD, která bojuje za sociální politiku, ale smetanu slízne mistr Babiš – po Evropě traktovaný jako pravicový populista, malý Berlusconi nebo Trump, který vždy včas přijde s nasliněným prstem. Problému, kterého si politolog Lukáš Jelínek ovšem nevšímá, je faktická nicotnost podobných půtek mezi populisticko-oligarchickou formací miliardáře Babiše a konzervativně-pravicovým vedením ČSSD či konzervativně populistickou KSČM jako slepým střevem holdingu.

Je velmi smutné sledovat toto trapné divadlo, kdy veškeré dobré jméno sociálně-demokratického evropského hnutí v ČR jde na oltář strategického diletantství a politických pašalíků pro několik na ministerstvech usazených politiků a jejich rodin. ČSSD v této vládě nemá co pohledávat a už dávno má sbírat síly v opozici na výsledek ke třiceti procentům.

Trapnost a nemohoucnost podobného snažení přímo z vládních pozic totiž vynikne už jen při komparaci se situací v Polsku. Lukáš Jelínek se zmiňuje například o zápase za proplácení prvních tří dní nemoci, což je jistě záslužná snaha, ale že by někdo vytáhl opravdu ostrou munici? V Polsku se proplácí od prvního dne, kdy lékař, opakuji lékař, vypíše nemocenskou.

Tady se vůbec stojí za to na chvilku zastavit. Drzost české politické „podtřídy“ zasahovat do práce lékařů je sama o sobě vůbec něco neuvěřitelného a jen se divím, že lékaři už dávno nejsou ve stávce, když nějaké politické „jelito“ dlouhá léta hazarduje se zdravím jejich pacientů a nutí je přecházet nemoci ze sociálních důvodů.

Že se najde i v podnikatelské české třídě takový diletant, kterému vyhovuje, když mu jeden nemocný ve fabrice dokáže nakazit a paralyzovat celou směnu, to už je jen takovou třešní na dortíčku českého kapitalismu. Tedy v Polsku se proplácí od prvního dne nemoci. Sto procent mzdy se proplácí v případě, kdy se úraz stal v práci nebo cestou do práce (pan předseda českých odborářů Středula se jistě bude chtít inspirovat), nebo když jde o těhotnou ženu. Osmdesát procent mzdy se proplácí jako běžná kvóta, sedmdesát procent mzdy se proplácí, když je pacient hospitalizován v nemocnici.

V České republice se nemocenská i náhrada mzdy vypočítávají jako šedesát procent denního vyměřovacího základu sníženého prostřednictvím redukčních hranic. Všimněme si poprvé, kde se vede „zápas“ v České republice. Není to trapné?

Lukáš Jelínek, který patří k nejinspirativnějším politologům v České republice, použil v jednom ze svých komentářů paradoxní spojení, že tato vláda dělá „štědrou sociální politiku“. Rád bych se ho zeptal kde?

V České republice byl velmi mediálně přetřásaný souboj i o růst důchodů. To je výborné a lze to jen pochválit, jelikož penzisté jsou segmentem, který svým spotřebním košem dokáže stimulovat poptávku po základních potravinách a službách. Tak se celý obnos přes DPH fakticky vrací zpět do systému, jelikož do luxusního zahraničního zboží opravdu neinvestují a už vůbec nemají vilky na Riviérách jako někteří předsedové českých vlád. Tím penzisté pomáhají růstu HDP, prosperitě i zaměstnanosti.

Nazvat to mrháním, to může opravdu jen nějaký podnikatelský primitiv, který stojí za kasou svého obchůdku, marně čeká na zákazníky a z dlouhé chvíle a nedostatku elementárního vzdělání nadává, že si lidé berou do košíku jen pečivo a ne kvalitní a drahé zboží. Pak zalistuje v novinách a začne nadávat, že penzisté prožírají jeho budoucnost a že mají mít ještě méně. Nedojde mu to.

Ale pan Babiš (na Slovensku soudy vedený jako „pan Bureš“), který se cuká u tohoto tématu a napíná veřejnost, hraje si na „štědrého zachránce“, by to mělo ve své potravinářsko-chemické nadnárodní korporaci příště lépe promyslet se svou ekonomickou sekcí, necukat se, a naopak přihodit, jelikož o zisky přichází především on. Kvůli slabé koupěschopnosti penzistů a dalších segmentů má jeho impérium problémy splácet půjčky bankám.

No a pak má strach banky evropsky zdanit, jak alespoň navrhuje ČSSD, když už tedy snad ze strachu nenavrhuje o pár bodů zvednout korporátní daně celkově, aby to dopadlo rovnou i na pana Babiše. Řídit stát jako svou firmu zadluženou u bank? I tady je jasný střet zájmů.

V Polsku se penze pravidelně valorizují. Letos o 3,26 %. A neslyším tam nějaké brblání, reptání různých zahnízděných oligarchů či pravicových opozic (to je vůbec další žalostný příběh, ta tak zvaná pravicová opozice této pravicové vládě) o nějakém rozhazování či o neufinacovatelnosti, jak předvádí paní ministryně financí z divize Agrofertu. Na valorizaci penzí a důchodů je v Polsku pro rok 2019 alokováno 42 miliard v českých korunách.

Pro Oranžový klub ministryně Maláčové bude asi překvapením, že zastává rodinou i sociální politiku napravo od polského PiS. Foto FB Oranžový klub.

Sluší se už na tomto místě podotknout, že nechci nikde tvrdit, že Polsko je na tom lépe než Česká republika. Čísla jsou zřejmá. Pro komparace nejvhodnější indikátor (GDP per capita PPP) je pro Českou republiku 32.605 USD na obyvatele a u Polska 27.216 USD. Polsko tak dohnalo Portugalsko. Česká republika už je těsně za Španělskem a Itálií.

Tím spíše je třeba pochopit, že je nutné mít ne nižší, ale vyšší minimální i minimální hodinovou mzdu než má Polsko a to se ani v roce 2019 této české vládě nepovedlo. Je trapné mluvit v takovém kontextu o boji ČSSD za sociální politiku.

Poslednímu tématu, kterému se politolog Lukáš Jelínek ve svém komentáři věnuje, je 300.000 mateřské, kdy se v České republice vede souboj o nějaké datum v kalendáři. Popravdě jsem k tomuto příběhu velmi chladný, a to „velmi“ bych podtrhnul.

Jako socialista totiž soudím, že první rok mateřské se má dělit mezi matku a otce v určitém poměru a každý má po dobu trávenou s dítětem brát 100 % mzdy. Mohou si dát mateřskou, otcovskou delší, ale pak se má úměrně snižovat financování na 80, 70 či 60 % mzdového základu.

Podstatné ale je, že na konci mateřské na ně má čekat zákonem vymahatelná dostupnost kvalitní předškolní výchovy s celorepublikově regulovanou nejvyšší cenou za školku či jesle, hygienickým standardem, pedagogickým minimem a pedagogicky proškoleným personálem. A to má platit i pro „soukromé školky“, jelikož péče o děti nikdy není „soukromou“ záležitostí privátních podnikatelských aktérů, ale vždy jde o veřejný zájem. Bavíme se o dětech, ne o spotřební elektronice či odnoži Agrofertu v rámci vodňanských kuřátek.

V tom máme v Evropě celkem jasno od dob „Barcelonských cílů“. Česká republika je v těchto indexech i po dvou vládách s účastí ČSSD na absolutním dně a tam, kde Polsko zabralo a masivně investuje do dostupnosti veřejných jeslí a školek (32.656 nových míst v jeslích jen mezi roky 2017-18), drápe se fenomenálně rychle výše (roce 2019 už bylo v předškolní péči 19,5 % dětí ve věku od jednoho do tří let, funguje program „Maluch plus“ a dostupnost jeslí se zvedla o 49 % od roku 2015), potácí se Česká republika se Slovenskem na konci pelotonu.

Jak se i ČSSD tak bála různých islamizací a „kulturních cizinců“, prokopala se rodinnou politikou rovnou do Turecka, které je hned o místo za Českou republikou. Gratuluji. Pouze kolem 5 % dětí do tří let věku chodí do školky.

Dále tu máme chronickou třídní „nerovnost“ v dostupnosti a kvalitě předškolního vzdělávání, která Českou republiku přivedla dle studie UNICEF na 38. místo ze 41. zkoumaných zemí. Co tedy paní Maláčová v OSN vysvětlovala a co poradila dalším zemím na své emisní cestě do New Yorku, to je velkým otazníkem a můžeme se jenom dohadovat.

Nerad bych paní Maláčové vysvětloval, že její dětské firemní skupiny (bez špetky regulace a rámce) – tu na jejím ministerstvu, tu v kočárkárně na sídlišti, tu pod výrobní halou v továrně – tuto propastnou nerovnost neřeší, ale naopak prohlubují. Děti pak nejsou pod veřejnou ochranou a právem, ale dány všanc firemní kapitalistické politice jako rukojmí. Polsko je v tomto indexu rovnosti a dostupnosti naopak na 6. místě.

Často se o Polsku píše, že to je klerikálně-šovinistický stát, kde vládne ta zlá PiS. Jistě, ale už dávno to nemůže tvrdit nikdo z České republiky. A to je smutná vizitka nejen „Oranžového klubu“. Česká vláda je hluboko za PiS v sociální politice. A že nemá ani tu sice nedostatečnou, ale přesto alespoň dvoupásmovou daňovou progresi jako v Polsku, tím se může řadit maximálně někam do rodiny ruských kapitalistických modelů ekonomiky, ne do Evropy.

Co v takovémto světle znamená teze o sociální „štědrosti“ této vlády? Není to k smíchu? „ANO“, je.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.