Českými zeměmi obchází strašidlo dovolené

Pracujícím se zachtělo uzákonění pěti týdnů dovolené namísto čtyř. Jedná se skutečně o rozmařilý luxus na úkor stability ekonomiky, jak obvykle tvrdí pravicoví kritici, anebo je naše vnímání vlastních nároků zcela pokřivené?

Máloco vzbuzuje v poslední době v České republice takové vášně jako věc tak zdánlivě nevinná – dovolená. Jedno dějství této války proti flákačům, kteří by snad chtěli nezřízeně odpočívat a nezodpovědně tím ohrožovat celé národní hospodářství, se odehrálo na vládě začátkem prosince minulého roku. Ta projednávala komunistický návrh, aby bylo uzákoněno pět týdnů dovolené místo stávajících čtyř.

Přes podporu ministryně práce a sociálních věcí i odborů se vláda nezvládla shodnout ani na neutrálním stanovisku a návrh tak jde, zcela absurdně, do Sněmovny bez jakéhokoli vládního vyjádření. Militantně proti jsou ministryně financí a průmyslu a obchodu za ANO. Zaměstnavatelé a pravice přispěli do debaty obvyklým strašením, že ekonomika zkolabuje. Premiér Babiš je zřejmě rád, že se může vyhnout jasnému stanovisku s podivně pobaveným odkazem na hašteřící se ministryně, popřípadě přesunout odpovědnost na kolektivní vyjednávání.

Čtyři týdny zákonné dovolené jsou sice na jednu stranu v Evropě skutečně spíše průměr, na druhou stranu je ale třeba zohlednit další specifické okolnosti českého případu. Kupříkladu naši stále neslavně platnou karenční dobu. Mnoho lidí si u nás v případě nemoci raději bere dovolenou, protože při našich už tak nízkých mzdách by je první tři dny neplaceného marodění existenčně ohrozily. Na poctivě kurýrované chřipky, angíny a drobná nachlazení tak může padnout i u jinak zdravého člověka dobrá polovina zákonem stanoveného objemu dovolené.

Karenční doba by sice měla být v dohledné době zrušena, výše nemocenské ale nadále zůstane hluboko pod výší normálních příjmů, a tak pro mnoho lidí zůstane z finančních důvodů dovolená v případě nemoci racionální volbou. Také je potřeba vzít v úvahu, že v řadě zemí se stejnou délkou zákonné dovolené hrají daleko silnější roli odbory nebo jiná forma podnikového spolurozhodování zaměstnanců, a tak je v realitě naprosto běžná dovolená daleko delší – a to i delší než navrhovaných pět týdnů, které se daří místy v kolektivním vyjednávání dosáhnout odborům i u nás.

Seaside1Dva týdny u moře. Je to skutečně nepřiměřený nárok? Foto Holiday Cottages

Podívejme se kupříkladu na sousední Německo. To má pro většinu pracujících sice zákonem také stanovených 20 dní dovolené ročně, zcela běžných je ale šest týdnů dovolené vyjednaných v branžových tarifních smlouvách. Kupříkladu velká skupina zaměstnanců německého kovoprůmyslu pak má od letoška nově možnost požádat si ve specifických případech, například když mají malé děti, o dalších osm dní volna ročně, a dostat se tak – při sedmihodinové denní pracovní době – celkově skoro na osm týdnů volna za rok.

Některé německé firmy zase dávají svým zaměstnancům možnost se rozhodnout, zda chtějí přidat peníze, či dovolenou. Nadto Němci dostávají prvních šest týdnů nemoci náhradu platu v jeho plné výši (!), a tak si nic ze své většinou šestitýdenní dovolené neukrajují, když marodí.

Kromě toho se v sousední zemi také daleko více dodržuje princip, že by člověk měl mít k pořádnému odpočinku možnost čerpat aspoň dva týdny dovolené v kuse. U nás je to sice formálně uzákoněno též, nicméně to mnohdy není vůbec možné, protože lidé si z často pouze čtyřtýdenní dovolené ukrajují po malých částech na marodění nebo různé vyřizování, a tak jim na opravdovou dovolenou už nezbývá dostatečný počet dní.

Zaměstnavatele pak ale také – to když by došlo na nejhorší – před touto hrůznou direktivou chrání kouzelná formulka zákona „nedohodnou-li se jinak“. Zaměstnavatel se překvapivě v domněle rovném vztahu, když chce, se zaměstnancem vždy nějak „dohodne“ ke svému prospěchu.

A tak zatímco v Německu v pondělí 7. ledna ráno rádia zemi vítala po dvou týdnech dovolené zpět do práce, v České republice se našel málokdo, kdo si mohl dopřát celé dva týdny volna v kuse, ačkoliv by z nich bylo několik dní pokryto svátky, takže by ani nešlo o 10 pracovních dní dovolené. Že by se Německo pod náporem odpočívajících zaměstnanců ekonomicky hroutilo, o tom není nic známo. Jeho příklad naopak dokazuje, že pokud je na něčem celospolečenská shoda, respektive hlas zaměstnanců s jejich legitimními požadavky dost silný, hospodářství se prostě přizpůsobí.

Že ve skutečnosti nejde ani tak o strach o vývoj hospodářství založený na nějakém reálném základě, jako spíš o ideologii protestantské etiky práce ochotně kooptované neoliberálním kapitalismem, kterou kromě zaměstnavatelů a politické pravice u nás zvnitřnili skoro všichni včetně zaměstnanců a zaměstnankyň, se ukazuje i na druhém bojišti české války proti dovolené.

O co na něm jde? Velká část české společnosti má pocit, že lidé v exekucích si za své neštěstí mohou sami, protože si (určitě všichni) rozmařile půjčovali na tak zbytný luxus, jako je dovolená, a tak si v žádném případě nezasluhují aktuálně diskutované přívětivější oddlužení. To zřejmě v realitě tak není, jak ukázal nedávný průzkum agentury MEDIAN pro A2larm.

Dovolená v něm figuruje jako důvod pro zadlužení s velkým odstupem až na chvostě – za splácením energií, nájmu, smluv za telefon, dřívějších dluhů nebo velkými spotřebiči do domácnosti. Že se bez jakékoli opory v realitě prosadila právě ta intepretace situace, ze které zadlužení lidé vycházejí nejvíc jako zhýralí marnotratníci žijící si nad poměry, je pro českou debatu symptomatické.

Ale i kdyby to nakrásně byla pravda, nebylo by pak spíš na místě rozhořčovat se, kolik lidí si u nás ze svého příjmu nemůže zaplatit dovolenou, musí si na ni půjčovat a dostávat se do dluhových pastí? Nemají snad i lidé s nízkými příjmy (ponechme stranou, že to jsou u nás v evropském měřítku skoro všichni) právo si odpočinout týden nebo deset dní v roce někde mimo domov, třeba i – až se člověka skoro zmocňuje strach z lynčování, když to vysloví – v zahraničí, na horách nebo u moře?

Mají se rovnou zříct i těch čtyř jim zákonem zaručených týdnů a pracovat nonstop, aby byli apoštolové zásluhovostní morálky a disciplinace nouzí konečně spokojení? Tedy pardon: polovinu si jich chudáci snad budou moci ponechat pro případ nemoci.

Českými zeměmi nám obchází absurdní strašidlo dovolené. Dokud nebudeme naši materiální realitu a životní a pracovní podmínky schopni chápat jinak než hlavně jako prostředek ke vzájemné disciplinaci, trumfování se v tom, kdo si v rámci askeze co odpustil a jak by ho měli ostatní následovat, a zříkat se tak nároku na aspoň trochu kvalitní život pro sebe i ostatní pracující, namísto abychom kolektivně prosazovali naše legitimní zájmy, jakým odpočinek od práce nade vší pochybnost je, nikam se z hlediska kvality života nepohneme. A už vůbec ne směrem na vytoužený Západ.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.