Fraška

Emotivní výlevy, které vzbuzují události týkající se Ústavu pro studium totalitních režimů, připomínají divadlo. Kýženého stavu dosáhneme teprve tehdy, až ÚSTR vášně vzbuzovat nebude a obsahem jeho činnosti bude nudná věda.

Začněme pohledem do slovníku: „Fraška je typ komedie, který v dramatickém ději, zápletce i povaze jednotlivých postav užívá situační nebo karikaturní nadsázku, která mnohdy směřuje k hrubému až obscénnímu dramatickému výrazu. Postavy jsou výrazných, ale záměrně zjednodušených charakterů, které nejsou představeny v dramatickém vývoji. Objevují se ustálené situace a gagy. Humor těží především z vnějších opět stálých, obvyklých a výrazných skutečností (koktání, hloupost, ošklivost,…).“

Stále četněji ale bohužel máme možnost sledovat frašku nikoli na divadelních prknech, nýbrž ve veřejném životě. Čím jiným než fraškou byly nedávné parlamentní obstrukce občanských demokratů? Fraška se odehrála na půdě ODS, kde nejužší vedení nejprve vyštípalo Mirka Topolánka, aby pak on spolu se třemi místopředsedy – neúspěšně – zatřásli se židlemi Ivana Langera a Pavla Béma. Ve frašku se zvrhla i hašteřivá první předvolební debata Jiřího Paroubka a Petra Nečase v České televizi. A fraškou nad všechny ostatní je bengál nad Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR), symbolizovaný peticemi, zaměstnaneckými demonstracemi i nedávnou vzrušenou tiskovou konferencí nového vedení.

Bohužel fraška odehraná v nesprávný čas na nesprávném místě za sebou nechává spálenou zemi – paralyzované instituce (sněmovnu, ÚSTR…), partaje a oslabenou důvěru lidí v politiky a státní úředníky.

Předpokládal jsem, že dusno kolem jmenování nového ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů vyvane po opakovaném jednání Rady ústavu a přesvědčivém vystoupení profesora Prečana. Nestalo se. Iniciativa NeUSTRčení se postarala o mediální ofenzívu, na níž mimořádným slyšením reagoval i senátní výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice.

Předmětem debat, ba hádek přitom není obsah práce ústavu. Samotná koncepce, se kterou šel profesionální historik a moravský konzervativec Jiří Pernes do výběrového řízení, si zaslouží spoustu doplňujících otázek. Verbální důraz na systematizování práce, kvalitní metodiku, regionalizaci nebo na průnik ÚSTR na odborný mezinárodní časopisecký trh stojí za detailní rozbor, klidně i oponenturu mezi historiky v ústavu i za jeho zdmi. NeUSTRčení však jsou pobouřeni Pernesovou minulostí, jež ovšem nevadila po dobu jeho předsedání Vědecké radě ÚSTR.

Pročpak vzbuzuje právě Pernes tolik emocí? Jde o něj? O Žáčka? O ústav? Proč je ticho kolem personálního obsazení jiných institucí, úřadů, soudů, státních zastupitelství, orgánů státní správy?

Shoduji se s Patrikem Eichlerem, který zde 2. dubna napsal: „Sledujeme v těchto dnech přeskupování prostoru na celé české pravici. Nejde jen o odchod technologů moci z KDU-ČSL a rozkol v ODS, ale i o další mocenské pozice, mj. o post ředitele ÚSTR a s tím i kvazi-razítko na interpretaci soudobých dějin. Konzervativní a technokratická linka české pravice je dnes výrazně oslabená a s ní i její politika trvalého odmítání společenského dialogu. Záleží na české občanské pravici, zda dokáže uvolněný prostor obsadit a využít k všestrannému rozvoji dialogu – ostatně tomu jedinému, co snad může navrátit důvěru veřejnosti v politiku jako celek.“

Skutečně, ÚSTR je jednou z klíčových výsep občanské pravice. A přestože Pernes vždy patřil do okruhu brněnské ODA, pražské pravicové intelektuální prostředí jej příliš vážně nebere. Není ideolog, ani bojovník – tak co s ním? Dokáže aspoň držet prapor?

Dovolím si ale předložit ještě tvrdší hypotézu. Českou společností již dvacet let bloudí skupina antikomunistických aktivistů, která věří hlavně sama sobě, na ústavní či politické mechanismy se příliš nespoléhá. Když jí tuzemská stranická pravice zásluhou modrého Senátu umožnila – formálně i finančně – obsadit ÚSTR, pustila se do vlastní afektované interpretace minulosti, klidně i prostřednictvím nedůkladně zmapovaných klipovitých příběhů, o upozorňování spřátelených novinářů na morální kaňky celebrit nemluvě. Proti většině výstupů ÚSTR je i Petr Cibulka břídil. Otec zakladatel a první ředitel Pavel Žáček sice nebyl bůhvíjaký expert, nicméně byl „ideově nezávadný“, kdysi by se řeklo „spolehlivý soudruh“. Právě on, blízký spolupracovník místopředsedy ODS a ministra vnitra v letech 2006-2009 Ivana Langera, se stal pojítkem účelově uvažující politické pravice a nadšených občanských aktivistů.

Nečekaný Žáčkův pád vyvolal hysterii sám o sobě. Co bude s rozkrýváním hříchů minulosti? Nestane se ústav nudným odborným pracovištěm? A jaký osud potká Žáčkovy věrné (poté co ústav dávno opustila řada kvalifikovaných mladých expertů, které chce nyní Pernes přilákat zpátky)?

Neotírám se zde o občanský aktivismus jako takový. Vždyť bez něj by demokratická společnost ani existovat nemohla. Sám jsem s mnoha dnes „neUSTRčenými“ kdysi vehementně loboval za to či ono. Něco jiného ale je tlačit na politiky, partaje a zastupitelské orgány a něco jiného ostřelování ústavu, který se marně snaží tvářit jako apolitický, nezávislý a erudovaný.

Tance kolem ÚSTR mi potvrzují dojem, že jde o instituci naprosto nestandardní a ve srovnání s historickými katedrami a akademickými ústavy zbytečnou. Loutková věda na nitích politiků a nadšených amatérů nemá smysl. Kdyby si pan Žáček sehnal bohatého donátora či grant a vytvořil prestižní soukromou – občanskou – instituci, držel bych mu snad i palce. Za peníze ze státního rozpočtu je v éře podvyživeného školství, vědy a výzkumu ÚSTR zbytečný luxus.

Přitom paradoxně Jiří Pernes je tím, kdo zažehl jiskru pokračování existence Ústavu pro studium totalitních režimů i po květnových volbách. Není žádným tajemstvím, že levice od prvních krůčků ÚSTR uvažuje o jeho transformaci či rovnou zrušení. Pokud Pernes zahalí bulvární, prvoplánově komunistickobijeckou tvář ústavu a rozjede hodnotné projekty, nejlépe ve spolupráci s domácími a zahraničními odbornými kruhy, může se mu podařit jej zachránit.

Pak možná nastane suchopárná badatelská nuda. Zapálení aktivisté se přesunou o dům dál a poměr frašek divadelních a společenských se posune blíže normálu.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Dušan Radovanovic - Praha

Čtvrtek, 15.Dubna 2010, 12:27:4

Jen bych rád vyvrátil mýtus oněch Žáčkem vyhnaných "kvalifikovaných mladých expertů," o nichž kolují již téměř mytologické zkazky. Jestliže skutečně mluvíme o Petru Blažkovi a spol., pak mohu autora těchto řádků ujistit, že se jednalo naopak o několik nejbigotnějších antikomunistů, prosazujících omezený perzekuční narativ ještě daleko víc, než samotný Žáček. Za jejich odchodem stály spíše perzonální spory, rozhodně ne odpor k "žáčkovskému" směřování ústavu.

Lukáš Jelínek - Brno

Čtvrtek, 15.Dubna 2010, 16:16:4

Vidíte, v této pasáži jsem trestuhodně selhal, zapomněl na ideologický metr a pouze jsem se řídil referencemi od autorit, na něž dám :-)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.