Na bilanční tiskové konferenci shrnul dosavadní ředitel ÚSTR Pavel Žáček vše, co pokládá za své úspěchy včetně skandalizování Milana Kundery na základě jednoho nic neprokazujícího dokumentu.
Odstupující ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček věnoval svou poslední tiskovou konferenci vypočítávání úspěchů, kterých podle něj ústav během prvních let existence dosáhl. Už samotný vznik ústavu v českých postkomunistických podmínkách podle něj znamenal obrovský úspěch.
Činnost ústavu prý měla být hlavně antitotalitní prevencí, jež napomůže rozkrývání mechanismů moci. Vyzvedl pak především fakt, že se ústavu podařilo shromáždit archiválie bezpečnostních složek.
„S pohrobky totalitní moci to byly někdy doslova boje o archiválie,“ uvedl Žáček. Dokumentů, jež zůstaly mimo archiv, je prý jen velmi málo. „To, co archiv nepřevzal, je hluboko pod jedním procentem všech archiválií bezpečnostních složek.“
Novinář Patrik Eichler, který se tématu věnuje, říká, že za zkvalitnění práce archívu je třeba Žáčka opravdu ocenit. „Je to jeho jediný skutečný úspěch, problémem byl další vývoj v ústavu,“ říká Eichler.
Žáček se během svého vystoupení několikrát obul do akademické obce. Obavy, že ústav odebere peníze určené pro výzkum akademiků, se prý ukázaly jako liché. „Počtem vydaných publikací jsme navíc jasně nastavili zrcadlo akademické sféře,“ podtrhl odstupující ředitel. Podle Žáčka také ústav nikdy neklesl k „jánabráchismu“ obvyklému v akademické obci.
Patrik Eichler pokládá tento Žáčkův argument za scestný. „Věci nelze směšovat. Rozpočet ÚSTR je výrazně větší než třeba Ústavu pro soudobé dějiny, přesto ten svou impozantní publikační činnost s desítkami titulů, s vlastními edičními řadami, s vynikajícími monografiemi ÚSTR jednoznačně zastíní. V tomhle srovnání nemůže vůbec obstát. ÚSTR navíc prakticky nespolupracuje s akademickou sférou,“ poznamenává Eichler
Žáček na závěr svého účinkování ve funkci naposledy odmítl, že by ústav jakkoli pochybil v medializovaných aférách. „Chtěl bych poděkovat Adamu Hradílkovi za zpracování akce chodce Dvořáčka. Za to, že měl odvahu do toho jít,“ řekl Žáček doslova k aféře, v níž ÚSTR skandalizoval Milana Kunderu na základě domněnky, že podal oznámení na veřejné bezpečnosti, opřené o jediný dokument.
Brněnský politolog a filosof Jaroslav Šabata v rozhovoru, který k situaci v ÚSTR poskytl Deníku Referendum, k Žáčkově bilancování říká: „Žáček mě nepřekvapil vůbec ničím. Už v roce 2004 jsem si u něj povšiml fundamentalistické mentality, když obviňoval disidenty ze selhání v roce 1989, jež mělo spočívat ve vyjednávání s komunisty. Takový druh myšlení u historika pokládám za povážlivý, ničící étos vědy. Je to nebezpečný postoj, jestliže s ním souvisí vznik ústavu. A pokud dokonce i po jeho hluboké krizi nedokáže hlavní protagonista nahlédnout, že je mimo, zůstává to pro mne malým otřesem.“
Za velký otřes pak Šabata označuje postoj Jiřího Gruši, který se za Žáčka svou dnešní rezignací postavil. „Gruša je konzervativec, politicky jsme každý jinde, ale vždycky měl smysl pro kontext a celek. To, že nyní situaci vnímá tak odlišně, pro mne zůstává záhadou zvláště třeba v kontrastu se zajímavým, vyváženým a v dobrém slova smyslu angažovaným stanoviskem Petrušky Šustrové,“ uvedl Jaroslav Šabata.
Šabata jako hlavní autorita brněnského disentu připomněl rovněž občansky statečné postoje Jiřího Pernese v období normalizace. „Pernes je autorem mj. dobré práce o brněnských socialistech v letech 1969 až do procesu s nimi v roce 1972. Přesné, nepochybně objektivní práce, proti které by těžko mohl něco namítnout. On sám se v ohnisku tohoto republikově významného, výrazného proudu pohyboval. To ho nepochybně imunizuje proti unáhleným soudům, ať už jde o rok 1989 nebo 1969,“ uvedl Šabata k osobě nového ředitele.
„Všechno ostatní, co se na něj nyní nalepovalo v souvislosti s jednou jedinou věcí, je nepřijatelné. Pernes je důstojnou postavou normalizace, a nikoli pokřivenou oportunistickou figurou. A jestli bych mu něco vytkl, pak to, že svou důstojnost nebrání energičtěji,“ podotýká ke sporu o nového ředitele ÚSTR Šabata.
To je druhá věc, které Jaroslav Šabata na počínání Jiřího Gruši nerozumí: „Patří k perfidním stránkám situace, že ve snaze obhájit Žáčka špiní člověka, který si to rozhodně nezaslouží. Všechno to je pro naši duchovní situaci a duchovní zdraví nebezpečné.“