Zatímco události ve Venezuele nebo Brazílii v posledních měsících pravidelně zaplňují titulní stránky novin i v České republice, o Argentině se od zvolení současného prezidenta Mauricia Macriho dlouhodobě mlčí. A to přesto, že začátkem března tohoto roku mexické vydání časopisu Forbes prolomilo mezi liberály dlouhodobé tabu — Argentina je krok od dalšího bankrotu.

Přitom v Argentině je stále jedna z největších československých komunit v celé Americe. Česká republika si dodnes v hlavním městě Buenos Aires drží velvyslanectví a v provincii Chaco, kde ve 30. letech minulého století českoslovenští rodáci dosáhli největšího objemu roční produkce bavlny na světě, český stát stále investuje do udržování české a moravské kultury, českého jazyka, tradic, zvyklostí a folkloru.

↗

V Argentině se stále nachází jedna z největších československých komunit v Americe. Foto Josef Šmída

Argentina od pádu kirchnerismu v roce 2015 výrazně otočila kurz. V jakém se ale nyní nachází stavu a jaké jsou vyhlídky do dalších let? Letos se budou konat další ostře sledované prezidentské volby Latinské Ameriky, ve kterých Macriho čeká nelehký boj o znovuzvolení a udržení stávajícího směru. Jenže po jeho vládnutí není Argentina vůbec v kondici. Argentina se naopak ocitá v nejhorší hospodářské situaci od roku 2001 a do hry se tak znovu dostal Mezinárodní měnový fond.

Kde se vzal, tu se Macri vzal

Současný argentinský prezident Mauricio Macri úřaduje od prosince 2015 a letos se chystá tento post obhájit. Profiluje se jako úspěšný byznysmen s kvalitním rodokmenem a vzděláním z Kolumbijské univerzity. Byl dlouholetým předsedou argentinského fotbalového velkoklubu Boca Juniors a ještě předtím šéfoval argentinské výrobě vozů Fiat a Peugeot.

Daleko více lidí si ho ale spojí s jeho úspěšným vládnutím v roli primátora hlavního města Buenos Aires. To ostatně potvrzuje počet hlasů, s nímž byl znovuzvolen v roce 2011 — zvítězil s rekordním výsledkem 64 procent získaných hlasů v druhém kole.

Stal se tak nakonec vůbec prvním prezidentem Argentiny zvoleným ve svobodných volbách, který nebyl perónistou nebo radikálem (dle centristické politické strany Union Civica Radical — UCR). Ještě v letech 2016 a 2017 byl navíc ratingovými agenturami považován za jednoho z nejmocnějších mužů Latinské Ameriky.

Macri do prezidentské kampaně v roce 2015 vstoupil s razantním odmítnutím politiky kirchnerismu, s nekompromisními liberálními hospodářskými a fiskálními reformami, s ukončením protekcionismu a otevřením země mezinárodnímu kapitálovému, a hlavně finančnímu trhu. Ale také s ambicí fúze středopravicových politických sil a vytvořením jednotné a silné opozice proti perónistům.

Nutno dodat, že v letech 2014—15 se Argentina ocitala v čím dál větší mezinárodní izolaci a upadala do další hospodářské recese. Argentinské peso oslabovalo závratným tempem a zásadní reformy byly jen otázkou času. Lidé žádali změnu, perónisté nedokázali nabídnout důstojnou alternativu a nabubřelost Cristiny Kirchnerové se stala i pro voliče perónistů neúnosným symbolem argentinského úpadku.

Macrimu pomohl i fakt, že se levice napříč celým regionem začala topit v silném, avšak nekontrolovaném proudu neopopulismu. Ten minulou dekádu zaplavil celý kontinent a jen hrstka latinskoamerických levicových státníků mu dokázala odolat a udržet si pozice v rámci demokratických pravidel.

Jihoamerické tradiční velmoci Argentina, Brazílie a Chile v jedné vlně smetly levici ve volbách. V případě Venezuely či Nikaraguy jejich režimy viditelně procházejí nedemokratickým přechodem a je stále otázkou, zda ho zastaví svobodné volby, nebo dojde k ozbrojenému konfliktu a další destabilizaci regionu.

↗

Macri spasitelem

Macri se zjevil jako mesiáš z příručky pro podnikatele, kterým v životopise schází výkon politické moci. Přišel z velkého byznysu, politicky zcela neukotvený, jako nevyprofilovaný technokrat. Jeho politická cesta nezačíná ani mezi perónisty, ani mezi radikály, natož v některých z občanských nebo syndikalistických iniciativách.

Naopak, Macri je produkt politického byznysu přicházejícího po federálním kolapsu v roce 2002. Jeho politika reaguje na potřeby vzniku nové politické strany z pozice bohaté vyšší třídy žijící v luxusních čtvrtích Buenos Aires a současně odráží jeho vlastní osobní cíle vrcholového manažera. Podle toho také postupně tvoří, skládá a ovládá účelové politické uskupení.

V ještě doznívající hospodářské krizi vyplnil místo na politické mapě a strhl městské liberály a nespokojenou střední třídu. Nejprve založil středopravicové hnutí Compromiso para el Cambio (česky „Závazek ke změně“), které později integroval do širší středopravicové koalice Propuesta Republicana (česky „Republikánský návrh“, známá jako „PRO“), aby se v roce 2005 nechal zvolit do Sněmovny.

Ještě předtím v roce 2003 se Závazkem ke změně zkouší v hlavním městě získat primátorské křeslo. Vyhraje sice první kolo se 47 procenty hlasů, v druhém ale prohraje. Popularitu tím ale rozhodně neztrácí. V roce 2007 se rozhodne znovu kandidovat na post primátora Buenos Aires a tentokrát už suverénně uspěje s 60,96 procenta hlasů v druhém kole.

Funkci primátora hlavního města nakonec úspěšně vykonává po dvě volební období. I když se o prezidentskou pozici vpravdě začal ucházet už v roce 2011, velmi brzy od takového plánu ustoupil. Macri ukázal, že má excelentní odhad svých politických možností a vhodného načasování. Uvědomil si, že by ještě neměl šanci Cristinu porazit. Mauricio do toho šel naplno až o čtyři roky později, kdy se kirchnerismus de facto porazil sám.

V roce 2015 Macri zakládá širokou centristickou frontu — hnutí Cambiemos (česky „Pojďme změnit“) s cílem zopakovat své politické úspěchy z Buenos Aires i na federální úrovni v prezidentských volbách, a zároveň mít jako prezident vlastní a silné centristické politické uskupení v Kongresu. Plán mu do té chvíle vychází na 110 procent.

Buenos Aires není Argentina

Jenže zbytek Argentiny je všechno, jen ne Buenos Aires. Hlavní město je megalopolis, v níž žije více než třetina populace celé Argentiny. V metropolitní zóně žije na 15 milionů obyvatel, jejichž všední problémy se od zbytku Argentiny liší. Způsob centrálního vládnutí v hlavním městě je oproti tomu federálnímu také jiný. A vytvořit z Argentiny jedno velké Buenos Aires prostě nejde.

Macri se v roli primátora orientoval na projekty, které jsou typické pro urbánní politiku. Metropolitní rozvoj, infrastrukturu, dopravu nebo městskou zeleň dokázal řešit s dobrými výsledky. V neposlední řadě se mu povedlo zahájit i proces reformy metropolitní policie, který byl založený na transferu policejních kompetencí z federální úrovně na autonomní městskou policii, a zajistit tak více bezpečnosti v ulicích metropole vlastními silami.

Navzdory vyzkoušeným a úspěšným metropolitním politikám se po zvolení do prezidentského křesla Macri musel rychle přeorientovat na federální úroveň se všemi palčivými problémy státu. Přebíral zemi ve stavu, kdy dlouhodobě upadala do hospodářské krize. Nemohl nereagovat a dle očekávání naordinoval tradiční léčbu úspornými opatřeními. Z nadějného budovatele se tak přes noc stal krizový manažer.

Jeho makroekonomický přístup se opíral zejména o dva pilíře. Za prvé chtěl docílit snižování fiskálního schodku a za druhé se zaměřil na cílené snižování inflace a stabilizaci argentinského pesa. Výsledkem toho všeho byla už v roce 2016 stagflace. Škrty v oblasti veřejných výdajů zafungovaly jen na chvíli. Zahraniční investice nedosáhly zdaleka míry očekávání, naopak se znovu propadly.

Oživení v roce 2017 mělo pouze jepičí život. Zřejmě proto, že ve skutečnosti bylo financováno z dluhu, a nikoli ze skutečného oživení ekonomiky. Sice se zvýšil dovoz zahraničního zboží, ten se ale nepovedlo vyrovnat adekvátní mírou vývozu, na kterém je Argentina hospodářsky závislá. Výsledek se brzy dostavil ve formě rozšířeného deficitu běžného účtu na 4,6 procenta HDP.

MMF jako za starých časů

Kapitálový vzlet a následný měnový krach, kterého jsme byli svědky v roce 2018, vznikl rekordním zadlužením vlády Cambiemos už od začátku vládnutí v prosinci 2015. Vzhledem k tomu, že se státní dluh za pouhé tři roky zdvojnásobil, odchod investorů vyvolal nervozitu ohledně schopností Argentiny dostát svým dluhovým platbám.

A tak Mauricio Macri požádal o pomoc Mezinárodní měnový fond. Námluvy vyvrcholily v květnu loňského roku, kdy si Macri doslova vyprosil pohotovostní půjčku v rekordní výši 56 miliard amerických dolarů, tedy bezmála 1,3 bilionu korun! Jde o vůbec největší půjčku MMF v historii. A i tato půjčka MMF je tradičně podmíněna brutálními škrty veřejných rozpočtů a působí jako déja vu z minulého století.

Pro představu, úprava veřejných výdajů, kterou požaduje MMF, znamená snížení federálních strukturálních výdajů na financování provincií až o 74 procent, snížení sociálních výdajů o 31 procent či 81procentní snížení kapitálových výdajů.

Život v Argentině se tak za poslední rok propadl ještě o několik úrovní k horšímu. Náklady na veřejné služby neustále stoupají, práce ve veřejné sféře byly zrušeny, v lepším případě pozastaveny, snížila se produkce a vývoz, zvýšila se nezaměstnanost a škrty v sociální oblasti už dopadly i na střední třídu.

Argentinské peso se v březnu 2019 propadlo oproti americkému dolaru na 43,7 pesa za 1 americký dolar. Jde o vůbec nejnižší úroveň od roku 2001. K tomu ještě přidejme energetickou krizi a razantní zvýšení cen energií a potravin a máme alespoň trochu představu o tom, kde se Argentina v současnosti nachází.

Argentina čelí mimořádné situaci, kdy současné platby úroků z veřejného dluhu (až 49 procent v návaznosti na dohodu) jsou největší položkou vládních výdajů přesahující oblast zdraví, vzdělání a sociální systém dohromady.

Podle předběžné zprávy vládního ministra financí z konce roku 2018 činil státní dluh 321 miliard amerických dolarů, a to včetně státních provincií a centrální banky. Při zúčtování devalvací měn jde podle britské organizace Jubilee Debt Campaign o fenomenálních 99,5 procenta HDP!

Quo vadis Argentina? Quo vadis Mauricio?

Míra zadluženosti je důležitým indikátorem hospodářské kondice každého státu. Veřejných dluh Argentiny podle Hospodářské komise OSN pro Latinskou Ameriku a Karibik stoupl za poslední dva roky o dalších 20 procent a nyní činí 77,4 procenta HDP. Forbes ve své zprávě uvádí, že mezi prosincem 2015 a březnem 2017 odešlo z Argentiny na 3198 zahraničních společností a v letošním roce se očekává další ekonomický úpadek ve výši 1,7 procenta.

Velké nadnárodní společnosti Coca-Cola, Avianza nebo Carrefour neztrácejí čas a již představily argentinskému resortu produkce a práce balíček preventivních krizových opatření („Proceso Preventivo de Crisis“). Mezinárodní kapitálové a finanční trhy spekulují o Argentině bez Macriho, ale současně se zachováním podmínek MMF. Zároveň si ale pořád uvědomují, že pokud Macri zvítězí, zvítězí i MMF.

Cristina Kirchnerová, která s velkou pravděpodobností Macriho vyzve, zůstává pro zahraniční investory noční můrou. Nicméně s tvrdým anti-MMF postojem a nostalgií po blahobytu minulé dekády má při současném hospodářském kolapsu reálnou šanci na úspěch.

Podle předběžných průzkumů mají v tuto chvíli oba hlavní rivalové přibližně třetinovou podporu společnosti. Do podzimu je ještě dostatek času, přesto lze očekávat, že se na scéně objeví ještě třetí vyzyvatel s šancí oba porazit.

Teoretickou šanci zamíchat s pořadím má v tuto chvíli umírněný perónista a bývalý ministr financí za vlády Néstora Kirchnera Roberto Lavagna. Ten by jistě podmínky MMF, na rozdíl od Cristiny, přijal. Pokud Macri současný kurz pádu Argentiny nezmění, Lavagna se nakonec může opravdu stát kompromisním kandidátem podpořený oběma tábory.

Vítězem se v každém případě opět stal MMF.