V prosinci roku 2018 zvýšila bangladéšská vláda minimální mzdu. Stalo se tak poprvé po pěti letech na základě dodatku k pracovnímu zákonu z roku 2013, který stanovuje, že minimální mzda musí být revidována alespoň jednou za pět let.

Pro dělníky a dělnice pracující v textilním průmyslu ale znamenalo zvýšení mezd, za které demonstrovali už v roce 2016 a které dlouho očekávali, zklamání. Zvýšení bylo poloviční oproti tomu, které požadovali. Proto vyšli do ulic znovu. Poprvé hned v prosinci, protesty ale dále pokračovaly i v první polovině ledna. Když se však 14. ledna vrátili dělníci a dělnice do práce, začalo první propouštění a další na sebe nenechalo dlouho čekat.

Existují názory, které práci v textilních továrnách vyzdvihují jako to nejlepší řešení pro místní. Alternativy, které lidé mají, jsou prý většinou mnohem horší: hůře placená a náročnější práce v zemědělství, sbírání odpadků nebo nezaměstnanost. V článcích a studiích čteme negativní výpovědi dělníků a dělnic, na druhou stranu nezaměstnaní by byli často za místo v textilní továrně vděční. Fakt, že špatně placená práce v mnohdy nebezpečných podmínkách je to nejlepší, co místní lidé mohou dělat, by nás ale měl spíše znepokojovat.

I zaměstnavatelé si uvědomují, že práce ve výrobě oblečení je pro zaměstnance pravděpodobně nejlepší alternativa. Když někoho propustí, není problém najít okamžitě nového zájemce. Zároveň textilní průmysl tvoří 80 procent exportu země a do značné míry táhne její hospodářský růst.

Z těchto skutečností lze odtušit, že pokud lidé přijdou o práci, nemají možnost vybrat si lehce jinou, v jiném sektoru. Vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem se tedy těžko dá považovat za rovnocenný a je jasné, kdo má nad kým moc. Proto mohou mzdy zůstat tak nízké a zvyšovat je nutí zaměstnavatele pouze vláda jednou za pět let, s velkou nevolí, a navíc málo.

Přestože podmínky na pracovišti mají daleko k tomu, aby odpovídaly západním bezpečnostním standardům, právě mzda zůstává největším problémem. To, co za odvedenou práci zaměstnanci dostanou, jim nestačí na pokrytí základních životních potřeb.

Tato „nejlepší alternativa“, práce v textilním průmyslu, „tahounu bangladéšského růstu“, je evidentně tak špatná, že se tisícům z nich vyplatí vyjít do ulic a demonstrovat za zvýšení mezd, přestože vědí, že je zde riziko, že o práci přijdou, nebo hůř, že budou zatčeni, popřípadě zraněni či v extrémních případech zabiti.

Mohou vycházet z předchozích zkušeností — při protestech v roce 2016 bylo z práce propuštěno více než 1500 lidí, přes 30 lidí bylo zatčeno a desítky odborářů se musely začít ukrývat, někteří z nich nevycházejí z úkrytu dodnes. Po současných protestech se odhaduje, že bylo propuštěno přes 7000 zaměstnanců z 27 továren, desítky lidí byly zatčeny či obžalovány. Jeden člověk při demonstracích zemřel.

Z toho vyplývají dvě věci. Za prvé, že dělníci a dělnice si i přes svou snahu mohou jen těžko pomoci sami. Potřebují pomoc a podporu ostatních. Mezinárodní organizace Clean Clothes Campaign proto už několik let bojuje za důstojné mzdy jako za něco, co by mělo být základním lidským právem. Důstojnou mzdou rozumí takovou částku, za kterou si v daných podmínkách mohou lidé dovolit uspokojit základní lidské potřeby — mít střechu nad hlavou, mít co jíst, mít si co obléct, zajistit si zdravotní péči a případně mít možnost si alespoň malou část mzdy ušetřit pro nečekané výdaje.

Za druhé, nelze se spoléhat jen na stát jako na instituci, která zajistí dodržování základních lidských práv a důstojných pracovních podmínek. Je třeba, aby odpovědnost převzaly také firmy. Za tímto účelem vzniká na úrovni OSN iniciativa, takvaná závazná smlouva o byznysu a lidských právech, která má ambice zajistit, aby se firmy s přeshraničními aktivitami nevyhýbaly odpovědnosti za lidi, kteří pracují ať už v jejich pobočkách, nebo v továrnách v jejich dodavatelských řetězcích.

Práci vnímáme jako něco, co nás má bavit, mít smysl, nebo za ni alespoň chceme být náležitě ohodnoceni. Doufejme, že práce bangladéšských dělníků bude mít brzy alespoň jeden z těchto tří aspektů.