Máme na to. Na důchody by neměl stát dávat méně peněz, ale mnohem více

Martin Freund

Počet lidí, o které se bude třeba ve stáří postarat, do budoucna poroste. To ale neznamená, že bychom měli být méně solidární. Při současném a budoucím bohatství společnosti bychom měli zvládnout naopak mnohem víc.

Debata o důchodové reformě. Už léta si říkám, že to je svým způsobem opravdu fascinující věc. Co nyní vykopl premiér Babiš, je fascinující rovněž. Člověk musí ocenit tu práci s tématem. Zní velmi uvěřitelně, velmi logicky a zároveň jednoduše a pochopitelně. Je v ní ona nezbytná špetka znepokojení do budoucna, která motivuje k akci.

Základní geniální mantra „Dnes existuje nějaký poměr mezi ekonomicky aktivními a důchodci. Kvůli stárnutí společnosti se mění, takže jeden pracující bude muset uživit víc důchodců, a ne jen jednoho nebo dva. A to nejde, tím pádem se to celé časem zhroutí a musíme najít jiný funkční model, nejlépe ten, který by dal větší důraz na „zodpovědnost jednotlivce“, rozuměj omezil solidární prvek, případně nahnal lidi do práce ještě aspoň v sedmdesáti.

Představa chudáka pracujícího, který musí najednou nakrmit čtyři, pět důchodců naráz, když sám má málo, je skutečně děsivá a dobře představitelná. Navíc skvěle pracuje s generačním bojem, který vždycky nějak probíhá. Stárnutí populace je fakt, takže jako v každé dobré demagogii, i v téhle je jakési zrnko pravdy. Tím pádem každý, kdo tvrdí, že žádnou reformu tohoto typu nepotřebujeme, je hned označen za člověka, který vůbec nerespektuje realitu, je nezodpovědný k budoucnosti a myslí si, že se to nějak vyřeší samo. A to je samozřejmě naivní a hloupé.

Ačkoli populace stárne, Česká republika dává ze svého bohatství na důchody čím dál méně. Foto archiv DR

Česká republika dává ročně na důchody asi 8,3 procenta HDP. Toto procento kontinuálně posledních pět let klesá. V roce 2012 činila tato částka 9,7 procenta HDP. Čili i když populace stárne, Česká republika ze svého bohatství dává na důchody čím dál méně. To neříkám proto, že z toho mám radost, ale aby bylo jasné, že prostor pro zvýšení tady rozhodně je.

Protože neexistuje žádný jeden imaginární pracující,který vydělává na jednoho důchodce. Existuje jen relativní objem bohatství společnosti, které je ochotna vydat na ten úplně základní sociální výdaj, jenž stál u zrodu sociálního státu a který má na rozdíl od jiných sociálních výdajů prakticky naprostý společenský konsensus jako zasloužený, spravedlivý a správný.

Ve srovnání se zbytkem EU patří tento podíl k naprosto nejmenším. Průměr je kolem 13 procent, některé země vynakládají i 20 procent, tedy více než dvojnásobek.

Podle Evropské komise a Eurostatu, pokud bychom protáhli křivku stárnutí populace a současného průběžného systému, který v České republice funguje i s valorizací a postupným zvyšováním, se v roce 2070 dostaneme na závratných 10,7 procenta HDP.

Produktivita práce se kontinuálně zvyšuje už od druhé světové války. Nárůst se bude spíše zrychlovat než zpomalovat (škoda, že se úměrně tomu nezvyšují mzdy). Celý západní svět řeší čtyřdenní pracovní týden, část těch progresivnějších dokonce i nepodmíněný základní příjem. Svět řeší, co to udělá s ekonomikou, až robotizace práce vytvoří prostředí, které se obejde bez zapojení většiny ekonomicky aktivních.

My oproti tomu řešíme snižující se poměr mezi ekonomicky aktivními a důchodci a obáváme se, že nebudeme schopni vyplatit seniorům tu almužnu, kterou nyní dostávají, protože jich bude moc. Qui bono? To je statistická i ideologická slepota. Někdo by řekl, že u ekonomů, kteří neustále burcují a poukazují na neudržitelnost současného systému, se jedná o takzvanou fachidiocii.

Ano, v budoucí společnosti bude víc lidí, o které se bude potřeba postarat. Víc lidí, kteří nebudou moci fungovat v klasickém systému ekonomiky, jak ho známe dnes, zdaleka nejen důchodců. Ale to je apel, aby se společnost stala více solidární, ne méně. Nic jiného nám ani nezbude. Musíme začít přemýšlet jinak o tom, co vlastně znamená práce a její užitečnost.

Zdroje na to postarat se o členy společnosti, kteří už se sami postarat nemohou, tu bezpochyby jsou a jejich absolutní objem je čím dál vyšší. To je naprosté minimum. Při současném a budoucím bohatství společnosti bychom měli zvládnout naopak mnohem víc než jen to. Jen je potřeba brát tam, kde je, a ne tam, kde není.

    Diskuse
    MP
    February 12, 2019 v 16.31
    Skvělé, akorát je otázka,
    za který politický subjekt Martin Freund vlastně mluví?
    JH
    February 12, 2019 v 19.11
    Podle Eurostatu
    není ČR ve východoevropském prostoru až taková výjimka:
    https://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php?title=File:Expenditure_on_pensions,_2015_(%25_of_GDP)-FP2018.png

    Významně štědřejší je Polsko, Slovinsko a Chorvatsko. Maďarsko, Bulharsko a Slovensko jsou na tom stejně, a Rumunsko a Pobaltské státy hůře.

    Západní státy jsou bohatší, jižní zase zadluženější. Tam je to těžší srovnávat.
    IH
    February 13, 2019 v 10.37
    V zásadě souhlas s článkem
    Obecně platí, že politici a vůbec lidé, kteří rozhodují o svěřených penězích, preferují takové určení finančních prostředků, kdy nedochází k jejich velkému rozdrobení a kdy nechybí určitý "vděčnostní potenciál". Samozřejmě, že je uvedené vysvětlováno jako snaha všechno "neprojíst", ale něco vybudovat. (Říkají to nejčastěji ti, kteří toho projí dost.) Můžeme to třeba i přijmout, ale jen do té doby než si uvědomíme, že z realizovaných investic mívají pravidelně větší prospěch sociálně výše postavení lidé, k nimž ostatně ti, kteří v jejich prospěch rozhodli, sami patří, nebo aspoň patřit se chystají.

    V praxi to dopadá takhle nejen s těmi důchody, kde je navíc "třeba" neprovokovat příliš lidi za peníze rovné důchodcovské dávce tvrdě pracují 100 i 150 hodin měsíčně. Tak třeba na nějakém vesnickém setkání rodáků, dostanou účastníci leckdy jen nějaký diplom s vepsaným jménem, a občerstvení si musí už zaplatit (jaký rozdíl oproti rautům). K tomu přidají příspěvek několik set korun, aby se neřeklo, že na rodnou obec zapomínají. Obec samozřejmě v daném roce nešetří na investicích, opatří třeba cestu vedoucí ke dvěma chatám zámkovou dlažbou...
    PV
    May 17, 2023 v 20.14
    Zdroje jsou!

    Martine, vidím, že sis v Praze rozšířil obzory. Bezbřehé sociální bydlení není v souladu s (nynějšími) reálnými možnostmi města. Tento pohled na důchody je ovšem velice prozíravý a životný. Vidím bohatou diskusi pod článkem. To tato věc nikoho nezajímá? Padesát bílých psíčků porazilo Kiklópa?

    MP
    May 18, 2023 v 13.15
    Petrovi Vavříkovi

    Ono není o čem diskutovat. Samozřejmě, Freundova argumentace by se dala rozšiřovat o význam, který má solidární funkce důchodů -- představuje například jediný spolehlivě osvědčený způsob zastavení populační exploze.

    Mohlo by výrazněji poukázat na morální rozměr, nejen na sociální jako to udělal Jaroslav Hájek -- mohu se smířit s tím, že jako učitel vydělám méně než exekutor (a jako přednášející filosofie na universitě méně než ten učitel), zvolil jsem si profesi, která je tak důležitá, že nelze přenechat tržní regulaci -- ale proč se má toto znevýhodnění promítat podle údajného principu zásluhovosti do toho, že budu mít na rozdíl od toho exekutora ještě bídný důchod?

    Ale to jsou detaily. V tom podstatném opravdu není o čem diskutovat -- tahle společnost má dost zdrojů na to, aby zajistila lidem důstojnou poslední "neproduktivní" část života a není proč přistupovat na jednostranné hrátky expertních omezenců a marketérů důchodových fondu. Takže pokud by člověk nechtěl poděkovat Martinu Freundovi za potřebné připomenutí potlačované notoriciety, nemá vlastně k článku co říct.