Debata o důchodové reformě. Už léta si říkám, že to je svým způsobem opravdu fascinující věc. Co nyní vykopl premiér Babiš, je fascinující rovněž. Člověk musí ocenit tu práci s tématem. Zní velmi uvěřitelně, velmi logicky a zároveň jednoduše a pochopitelně. Je v ní ona nezbytná špetka znepokojení do budoucna, která motivuje k akci.

Základní geniální mantra „Dnes existuje nějaký poměr mezi ekonomicky aktivními a důchodci. Kvůli stárnutí společnosti se mění, takže jeden pracující bude muset uživit víc důchodců, a ne jen jednoho nebo dva. A to nejde, tím pádem se to celé časem zhroutí a musíme najít jiný funkční model, nejlépe ten, který by dal větší důraz na „zodpovědnost jednotlivce“, rozuměj omezil solidární prvek, případně nahnal lidi do práce ještě aspoň v sedmdesáti.

Představa chudáka pracujícího, který musí najednou nakrmit čtyři, pět důchodců naráz, když sám má málo, je skutečně děsivá a dobře představitelná. Navíc skvěle pracuje s generačním bojem, který vždycky nějak probíhá. Stárnutí populace je fakt, takže jako v každé dobré demagogii, i v téhle je jakési zrnko pravdy. Tím pádem každý, kdo tvrdí, že žádnou reformu tohoto typu nepotřebujeme, je hned označen za člověka, který vůbec nerespektuje realitu, je nezodpovědný k budoucnosti a myslí si, že se to nějak vyřeší samo. A to je samozřejmě naivní a hloupé.