Debata o důchodové reformě. Už léta si říkám, že to je svým způsobem opravdu fascinující věc. Co nyní vykopl premiér Babiš, je fascinující rovněž. Člověk musí ocenit tu práci s tématem. Zní velmi uvěřitelně, velmi logicky a zároveň jednoduše a pochopitelně. Je v ní ona nezbytná špetka znepokojení do budoucna, která motivuje k akci.

Základní geniální mantra „Dnes existuje nějaký poměr mezi ekonomicky aktivními a důchodci. Kvůli stárnutí společnosti se mění, takže jeden pracující bude muset uživit víc důchodců, a ne jen jednoho nebo dva. A to nejde, tím pádem se to celé časem zhroutí a musíme najít jiný funkční model, nejlépe ten, který by dal větší důraz na „zodpovědnost jednotlivce“, rozuměj omezil solidární prvek, případně nahnal lidi do práce ještě aspoň v sedmdesáti.

Představa chudáka pracujícího, který musí najednou nakrmit čtyři, pět důchodců naráz, když sám má málo, je skutečně děsivá a dobře představitelná. Navíc skvěle pracuje s generačním bojem, který vždycky nějak probíhá. Stárnutí populace je fakt, takže jako v každé dobré demagogii, i v téhle je jakési zrnko pravdy. Tím pádem každý, kdo tvrdí, že žádnou reformu tohoto typu nepotřebujeme, je hned označen za člověka, který vůbec nerespektuje realitu, je nezodpovědný k budoucnosti a myslí si, že se to nějak vyřeší samo. A to je samozřejmě naivní a hloupé.

↗

Ačkoli populace stárne, Česká republika dává ze svého bohatství na důchody čím dál méně. Foto archiv DR

Česká republika dává ročně na důchody asi 8,3 procenta HDP. Toto procento kontinuálně posledních pět let klesá. V roce 2012 činila tato částka 9,7 procenta HDP. Čili i když populace stárne, Česká republika ze svého bohatství dává na důchody čím dál méně. To neříkám proto, že z toho mám radost, ale aby bylo jasné, že prostor pro zvýšení tady rozhodně je.

Protože neexistuje žádný jeden imaginární pracující,který vydělává na jednoho důchodce. Existuje jen relativní objem bohatství společnosti, které je ochotna vydat na ten úplně základní sociální výdaj, jenž stál u zrodu sociálního státu a který má na rozdíl od jiných sociálních výdajů prakticky naprostý společenský konsensus jako zasloužený, spravedlivý a správný.

Ve srovnání se zbytkem EU patří tento podíl k naprosto nejmenším. Průměr je kolem 13 procent, některé země vynakládají i 20 procent, tedy více než dvojnásobek.

Podle Evropské komise a Eurostatu, pokud bychom protáhli křivku stárnutí populace a současného průběžného systému, který v České republice funguje i s valorizací a postupným zvyšováním, se v roce 2070 dostaneme na závratných 10,7 procenta HDP.

Produktivita práce se kontinuálně zvyšuje už od druhé světové války. Nárůst se bude spíše zrychlovat než zpomalovat (škoda, že se úměrně tomu nezvyšují mzdy). Celý západní svět řeší čtyřdenní pracovní týden, část těch progresivnějších dokonce i nepodmíněný základní příjem. Svět řeší, co to udělá s ekonomikou, až robotizace práce vytvoří prostředí, které se obejde bez zapojení většiny ekonomicky aktivních.

My oproti tomu řešíme snižující se poměr mezi ekonomicky aktivními a důchodci a obáváme se, že nebudeme schopni vyplatit seniorům tu almužnu, kterou nyní dostávají, protože jich bude moc. Qui bono? To je statistická i ideologická slepota. Někdo by řekl, že u ekonomů, kteří neustále burcují a poukazují na neudržitelnost současného systému, se jedná o takzvanou fachidiocii.

Ano, v budoucí společnosti bude víc lidí, o které se bude potřeba postarat. Víc lidí, kteří nebudou moci fungovat v klasickém systému ekonomiky, jak ho známe dnes, zdaleka nejen důchodců. Ale to je apel, aby se společnost stala více solidární, ne méně. Nic jiného nám ani nezbude. Musíme začít přemýšlet jinak o tom, co vlastně znamená práce a její užitečnost.

Zdroje na to postarat se o členy společnosti, kteří už se sami postarat nemohou, tu bezpochyby jsou a jejich absolutní objem je čím dál vyšší. To je naprosté minimum. Při současném a budoucím bohatství společnosti bychom měli zvládnout naopak mnohem víc než jen to. Jen je potřeba brát tam, kde je, a ne tam, kde není.