Mluvit o antisemitismu a myslet Izrael

Zdeněk Jehlička

Definice antisemitismu, přijatá koncem ledna Poslaneckou sněmovnou, může být podle Zdeňka Jehličky problematická kvůli svému nepřesnému a matoucímu jazyku i manipulativním příkladům, jimiž je doplněna.

Poslanecká sněmovna přijala v pátek 25. ledna definici antisemitismu, která by napříště měla vést k lepšímu vymezení pojmu a napomoci v metodice rozpoznání a v případném postižení jeho projevů. Stalo se tak při příležitosti Dne památky obětí holocaustu, přičemž tato poslanecká iniciativa by jistě vyvolala jen málo pozornosti, kdyby nebyl sporný jak způsob přijetí tohoto usnesení, tak obsah přijaté definice.

Předkladatelem usnesení byl podle svých vlastních slov předseda Sněmovny Radek Vondráček, který „návrh pouze uvedl, diskuse se k němu podle dohody předsedů poslaneckých stran nevedla“.

I když jde o usnesení deklaratorní, tento značně tvůrčí proces přijetí, kdy návrh není v dostatečném předstihu ohlášen k připomínkování, je předem domluveno nevést k němu žádnou debatu a usnesení je tak dopředu schváleno, je o to více nestandardní, že právě tato definice antisemitismu se stala při projednávání v jiných evropských zemích zdrojem živých debat a jen na Slovensku vyvolala dlouhodobou kampaň za její nepřijetí, do které se zapojili i místní Židé.

Předseda sněmovny Radek Vondráček z ANO má však ve věci předem jasno, když usnesení komentoval slovy: „I když byla Česká republika dosud uchráněna nejhorších projevů rasisticky motivovaného extremismu, je v Evropě patrný vzestup antisemitských projevů. Tato definice má význam nejen ve vztahu k našim tradičním a hlubokým vztahům ke státu Izrael, ale i k dobrému soužití s našimi Židy a dalšími etnickými a národnostními skupinami. Může tak posloužit jako vodítko k posuzování nenávistných projevů.“

Předseda Vondráček tak zřejmě nepamatuje poměrně nedávné pochody na Romy ve vyloučených lokalitách severních Čech, nezná explicitní vyhrůžky lidem na útěku za jejich náboženství a barvu kůže, a rasisticky motivovaný extremismus tak má spojen výhradně s antisemitismem, který je podle něj v Evropě na vzestupu.

Vondráček také ví, že přijatá definice povede k dobrému soužití s „našimi Židy“, i kdyby naši Židé proti ní nakrásně vystoupili, tak jako jinde ve světě. Ale hlavně, definice má význam vzhledem k našim „hlubokým vztahům ke státu Izrael“. A tady jsme u podstaty věci.

Přijatá definice má podle předsedy Sněmovny Vondráčka význam vzhledem k našim hlubokým vztahům ke státu Izrael. Foto Max Pixel

Sporná definice

Definice antisemitismu přijatá v pátek Sněmovnou vychází z pracovní verze Mezinárodní aliance pro připomínání holocaustu (IHRA), schválené na jejím zasedání v květnu 2016 v Bukurešti. Tato verze popisuje antisemitismus jako „určitý způsob vnímání Židů, který může být popsán jako nenávist vůči Židům. Slovní a fyzické projevy antisemitismu směřují proti židovským i nežidovským osobám anebo jejich majetku, proti institucím a bohoslužebným místům židovských obcí“.

I takto definovaná základní pracovní verze však používá podle vyjádření právních expertů jazyk, který je matoucí a nepřesný, a dá se tedy různě (manipulativně) interpretovat. Právní rozbory upozorňují na vágnost pojmů, jako jsou „určitý způsob“ nebo „může“, které definici relativizují a naznačují tak, že „antisemitismus může být výrazem nenávisti k Židům, ale může se projevovat též jiným (nespecifikovaným) způsobem“.

Vágně formulovaná základní definice antisemitismu je doplněna něčím, co je však skutečným problémem. Do jedenácti příkladů antisemitismu v praxi je explicitně propašována i ochrana Izraele, která je hned v prvním „názorném vodítku“ podána slovy: „projevy (antisemitismu) mohou mimo jiné směřovat proti Státu Izrael pojatému jako židovské společenství“. Nelze přirozeně tvrdit, že útoky na Izrael nejsou vedeny též z antisemitských důvodů, zvlášť v poslední době jsme však svědky jevu spíše opačného, a to obhajoby Izraele od vykřičených antisemitů.

V promíchání antisemitismu s Izraelem jde však o něco důležitějšího. Jak správně poukazuje již slovenská petice proti přijetí definice IHRA včetně dodatků, takovýto požadavek „umožňuje zaměňovat ochranu Židů (lidí) před antisemitismem s ochranou Izraele (státu) před kritikou, čímž hrubým způsobem omezuje svobodu slova garantovanou ústavami demokratických států“.

Jak se ukázalo při loňských debatách kolem přijatého základního zákona o Izraeli coby židovském národním státu, spojovat Izrael s „židovským společenstvím“ je nejen nepřijatelně etnicky vylučující, ale také to svazuje Židy různě po světě s politikou izraelského státu včetně okupace palestinských území, a to i proti jejich vůli.

Izrael tak záměrně zavazuje svou politikou židovskou komunitu a pak obviňuje z antisemitismu ty, kteří mu to uvěří a kteří na základě toho chybně poukazují na obecnou zodpovědnost Židů za činy „židovského státu“, jak dokládají samy židovské organizace například při izraelských útocích na Gazu.

Nelze se proto divit, že proti definici IHRA doplněné o jedenáct možných příkladů antisemitismu spojených s obranou Izraele se rázně postavilo i 40 židovských organizací. Ty ve svém prohlášení poukazují na skutečnost, že „toto zaměňování ohrožuje jak palestinský zápas za svobodu, spravedlnost a rovnost, tak také celosvětový boj proti antisemitismu. Slouží zároveň Izraeli, aby se mohl vyhýbat zodpovědnosti vůči univerzálním standardům lidských práv a mezinárodnímu právu“.

Židovské organizace zároveň apelují „na vlády, městská zastupitelstva, univerzity a jiné instituce, aby odmítly definici IHRA a místo toho podnikly praktické kroky v boji proti rasistické a nacionální nesnášenlivosti, proti násilí a k ukončení své spoluzodpovědnosti za porušování lidských práv Izraelem“.

Je však třeba zdůraznit, že jedenáct příkladů antisemitismu není součástí definice IHRA, tyto příklady nebyly ani formálně přijaty členskými státy IHRA, ale byly k ní dodány jako jakási metodologická pomůcka z pera izraelských lobbistů. Jejich přijetí, na rozdíl od základní definice, není ani součástí doporučení IHRA, stejně jako není součástí doporučení EU.

Paradoxem rovněž zůstává, že definice IHRA vychází ze starší definice Evropského střediska pro monitorování rasismu a xenofobie (EUMC), od jejíhož znění však nakonec upustilo i středisko samo a nepřijala je ani EU. Celý problém s genezí definice vystihuje asi nejlépe článek Jonathana Rosenheada.

To, že česká Sněmovna přijala jednohlasně definici včetně dodatků s jedenácti příklady, a to předem s vyloučením debaty, svědčí buď o neznalosti problematiky u našich zákonodárců a zákonodárkyň, nebo o jejich pohodlnosti zabývat se tématem hlouběji než jen aklamačním hlasováním s povrchním pocitem vykonání dobrého skutku.

S definicí IHRA včetně dodatků u nás doposud pracuje Federace židovských obcí známá též výrobou černých seznamů autorů textů byť jen lehce kritických k Izraeli, které označuje za antisemitské, či iniciativa HateFree, jejíž program proti nenávisti povětšinou nezahrnuje Palestince.

Potíže s novým antisemitismem

Mezi hlavní promotéry boje s takzvaným novým antisemitismem, někdy nazývaným jako „levicový“, jenž z definice IHRA vychází, patří v českém prostředí ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát. Je možná nečekané či nadbytečné, aby se ředitel organizace, která si jinak zakládá na svém renomé, angažoval takto vypjatě aktivisticky. Nekritické přijímání podobných postojů však můžeme chápat jako určitou součást nadstandardních vztahů, které si Česká republika s Izraelem dlouhodobě pěstuje.

Leo Pavlát se často při identifikaci nového antisemitismu opírá o návodný „3D test“ (z něhož čerpá například i HateFree), který vypracoval izraelský politik a aktivista Natan Šaransky. Test má dokázat, že kritici Izraele z řad těch, kdo volají po rovnosti a spravedlnosti, nejsou v právu, jelikož Izrael údajně buď démonizují, delegitimizují, uplatňují vůči němu dvojí standard, či rovnou vše najednou.

Natan Šaransky se narodil v bývalém Sovětském svazu, kde strávil devět let ve vězení za údajnou špionáž ve prospěch USA (propuštěn byl roku 1986 při výměně vězňů, kde z druhé strany figuroval i český špion v USA Karel Koechner). Šaranský je jistě dobře obeznámen s praktikami účelových obvinění a bylo by proto absurdní, kdyby měly jeho vágní formulace sloužit k podobně vystavěným nařčením.

Podíváme-li se přitom na dlouhodobou politiku izraelských vlád vůči Palestincům, nepotřebuje Izrael k démonizaci nikoho třetího. Soustavnou kolonizací palestinských území a mocenskými praktikami Izrael již dávno ostrakizuje sám sebe. Jistě také nelze s čistým svědomím poukazovat na delegitimizaci, a zároveň přehlížet skutečnost, že Izrael soustavně porušuje rezoluce OSN — a samo jejich dodržení považuje za ohrožení židovského charakteru státu.

A konečně jako často zásadní v diskusi s oponenty se ukazuje obvinění z dvojího standardu. Kritika Izraele, pokud není doplněna kritikou jiného státu, je považována za z podstaty antisemitskou. Diskutující se tak dostávají do absurdní argumentace kruhem, kdy jsou ti, kteří se zabývají explicitně problémem okupované Palestiny, dotazováni na svůj postoj k Severnímu Kypru či k Západní Sahaře, zatímco u těch, kteří se ohánějí univerzalitou lidských práv, není otázka na okupovanou Palestinu často vůbec položena.

Zatímco tak naše mainstreamová média často konfrontují „propalestinské aktivisty“ kurážnou otázkou typu „nepodceňujete vy tak trochu hrozbu Ruska a Číny?“, podobně postavený dotaz například na Tomáše Pojara kritizujícího Rusko a Čínu ve smyslu „nezapomínáte vy tak trochu na Izrael?“ je stále nemyslitelný.

Dostáváme se do situace, kdy za nebezpečnější extremismus než ten pravicový, útočící na Židy kvůli jejich původu, má být považován údajný extremismus levicový, zpochybňující Izrael coby „kolektivního Žida“. Leo Pavlát tak nepřestává varovat před „antisemitismem liberální levice, která svůj zběsilý antiizraelismus kryje za antisionismus“.

Toto zmatení pojmů, kdy se soustavně a účelově zaměňuje legitimní kritika Izraele s antisemitismem, je o to nebezpečnější, že kritický distanc levice od korporátního kapitalismu se využívá k obvinění z šíření těch nejhorších polozasutých antisemitských pověr o „židovském ovládnutí světa a židovských bankéřích“.

Nevím, jak Leo Pavlát, nepamatuji si však, že bych ve veřejném prostoru, který má být takto ovládán „intelektuální levicí“, slyšel cokoliv o Židech, jejich bankách a světovládě. A to ani v době, kdy se v souvislosti s finanční krizí hodně diskutovala úloha amerických bank a v době řecké krize zase úloha bank německých. Je ostudou České televize a konkrétně moderátorky Zuzany Tvarůžkové, že tyto výroky neumí nikterak konfrontovat. Zůstávají tak bez odpovědi, posvěcené autoritou veřejnoprávní stanice.

Jak z toho ven

Bylo by jistě chybou zpochybňovat či zlehčovat projevy antisemitismu, které se ve společnosti vyskytují. Jako takové je třeba brát je vážně, otevřeně proti nim bojovat a případné pachatele trestných činů z nenávisti postihnout v souladu se zákonem. Aby však bylo možné účinně čelit antisemitským projevům, je třeba je přesně definovat, a hlavně odlišit od výroků, které antisemitské nejsou.

Podle izraelského historika Ilana Pappého dnes Evropa nečelí hrozbě strukturálního antisemitismu jako v minulosti a takzvaný muslimský antisemitismus, na který se tak rádo upozorňuje v souvislosti s migrací — a při vědomí toho, že v žádném případě nelze omlouvat útoky na židovské jednotlivce a instituce — je daleko spíše propleten se špatně artikulovanou neochotou smířit se s izraelskou okupací palestinských území, jak je vnímána v arabském světě.

O konkrétní síle antisemitismu v českém prostředí svědčí nejlépe veřejná obliba našeho hlavního antisemity Adama B. Bartoše. Zdá se, že českého občana nezaujaly ani jeho seznamy exponovaných Židů, ani snaha znova otevřít případ Anežky Hrůzové.

Pokud již chceme mít k dispozici speciální definici antisemitismu kodifikovanou našim zákonodárným sborem, neměla by spíše vycházet z diskusí, zkušeností a potřeb zdejší židovské komunity místo toho, aby se snažila zastřít zločiny Izraele a vedla k postižení jeho kritiků? Nepotřebujeme totiž nová usnesení, která by vedla k pronásledování lidskoprávních aktivistů a honu na čarodějnice po vzoru zemí, které rozšířenou definici IHRA přijaly, například Británie a Německo.

Potřebujeme naopak takovou politiku, která by ctila mezinárodní právo a vyžadovala plnění závazků z něj vycházejících. Nepotřebujeme politiky, kteří se v zákulisí domluví, že přijmou bez diskuse něco, co vede v důsledku k diskriminaci obhájců rovnosti a spravedlnosti; potřebujeme naopak takové zástupce, kteří v sobě najdou odvahu vstát a říci, že kritika Izraele jako okupační mocnosti je legitimní a že okupace mír nepřinese.

    Diskuse
    MP
    January 31, 2019 v 14.08
    Výborný článek
    Ujme se u nás některá politická síla neantisemitské kritiky Izraele?
    ZJ
    February 1, 2019 v 8.07
    ad hon na čarodějnice
    O účelovém obviňování z antisemitismu v případě britské labouristické strany vycházející z definice IHRA a jejich dodatků, vypovídá i kauza Jackie Walkerové. Proti této blízké Corbynově spolupracovnici tmavé pleti, původem z Jamajky a s židovskými kořeny bylo v rámci strany vedeno řízení pro údajný antisemitismus. Podle Walkerové (a nejen podle ní) jsou nové definice antisemitismu namířeny hlavně proti těm, kteří poukazují na neudržitelnost izraelské okupace Palestiny a mají postihnout zvláště sympatizanty stále sílícího hnutí BDS (bojkotu,stažení investic a sankcí, dokud Izrael nezačne dodržovat mezinárodní právo).

    Své zkušenosti s diskriminací kvůli rase, původu a přesvědčení zpracovala Walkerová do divadelní hry The Lynching, kterou uvede v březnu v Praze v rámci festivalu Žižkovská noc.
    FO
    February 1, 2019 v 10.23
    M. Plevovi
    Myslím, že spíš neujme. Na pravici je to pochopitelně vyloučené, a na levici nepravděpodobné. Třeba v ČSSD jsou to jen ojedinělé hlasy, které dnes nemají velkou váhu (třeba Jan Kavan). Podle mě je jasné, že kritikou Izraele se v českém prostředí nedá skoro nic získat, ale hodně ztratit.
    MP
    February 1, 2019 v 11.05
    Filipovi O.
    Víte, já pořád uvažuji o tom, že by měla vzniknout nějaká nová levicová strana. Od socdem už nic neočekávám.

    A dělá mi starosti, resp. někdy mě až děsí, kam jsme se dostali. Obhajobou uprchlíků nelze než ztratit, kritikou Izraele (i umírněnou) nelze než ztratit... Jak tohle bude pokračovat dál? Čím víc se levice tomuto "duchu doby" přizpůsobuje, tím víc si podřezává větev sama pod sebou. V nehumánní společnosti je levice nemožná a nemá pak opravdu sebemenší šanci.
    JN
    February 1, 2019 v 11.26
    Izrael je z podstaty národním státem - tedy státem Židů.
    V dnešní době je toto pojetí státu nežádoucí - jsou prosazována etická pravidla, která jsou s takovýmto pojetím státu neslučitelná.

    Otázka je, zda Izrael může jako stát vůbec existovat, pokud by nebyl národním státem Židů a byl založen na jiných principech. Prostředí, ve kterém Izrael vznikl a ve kterém existuje, takové možnosti příliš nakloněno není, zdá se spíše, že Izrael může buď existovat tak, jak existuje, nebo neexitovat vůbec.

    MP
    February 1, 2019 v 15.28
    P. Nusharte,
    a Západní břeh Jordánu je co?
    Nerozumím Vaší otázce, pane Plevo.
    VP
    February 1, 2019 v 23.40
    Myslím, že Izrael by dokázal být státem vícenárodnostním na základě náboženském. Vždyť už teď samotní Židé jsou ultra ortodoxní, ortodoxní, mesiánští i liberální - a pocházejí z různých národů. Nebyl tam problém ani být muslimem nebo křesťanem. Jenže muslim, který chce být pokojným obyvatelem Židovského státu je automaticky nepřítelem muslimů, pro které jsou Židé nepřáteli. Toto napětí "dole" se samozřejmě odráží "nahoře" = ve vedení státu. Ovšem nevím, jestli by Židé byli ochotni aspoň k takovému ústupku, stát se Izraelsko - Palestinským státem.
    MP
    February 2, 2019 v 11.31
    P. Nusharte,
    píšete, že Izrael je národním státem Židů. Ptám se vás tedy, jaký politický útvar by měl tedy být na Západním břehu Jordánu, resp. státem koho by měl být.
    MP
    February 2, 2019 v 13.28
    Martinovi Plevovi
    Netrapte pana Nusharta, teď aby si dohledával reálie.
    Zeptejte se obecněji: Občany jakého státu mají ti, kteří žijí na území, jež si nárokuje Izrael a nejsou Židé?

    Mimochodem, to usnesení je sice hloupoučké, ale z celého textu je jeden jediný příklad, který lze považovat za omezující z hlediska kritiku Izraele:
    Srovnávání politiky tohoto státu a nacistického Německa; proč? Jsem snad antičech, když řeknu, že prezident, který hovoří o askriptivně vymezené skupině občanů našeho státu jako o nepřízpůsobivých a práce se štítících, používá stejné výrazy a stejnou rétoriku, které charakterizují politiku vytváření vnitřního nepřítele v antisemitismu Třetí říše? I když ty shody mohu fakticky doložit?

    Jenomže další příklad ukazuje, že by se mohlo jednat jen o neumětelství. Protože pokud by bylo projevem antisemitismu:
    "uplatňování kolektivní odpovědnosti Židů za jednání Státu Izrael,"
    pak, ať jsem to obracím, jak obracím, vždycky mi z toho vyjde, že Stát Izrael dělá něco, co by každý slušný Žid považoval za urážku, kdyby se mu to připisovalo.
    VP
    February 2, 2019 v 16.32
    Ať (by) udělala česká vláda cokoliv, vše se dalo vyložit jako nepřátelství proti Říši.
    Jediný láskyplný vztah by byl: Odcházíme dobrovolně do Patagonie.
    Ať udělá izraelská vláda cokoliv, vše se dá vyložit jako nepřátelství proti Arabům.
    Jediný možný vstřícný krok je: Odcházíme do p.....
    Při tom nezáleží na tom, jestli si slušný Čech podává ruku se slušným Němcem nebo slušný Žid se slušným Palestincem.
    MP
    February 2, 2019 v 20.19
    P. Pospíšile,
    prosím vás, kdo utiskuje koho?
    VP
    February 2, 2019 v 23.40
    Já píšu něco o utiskování?
    Jinak, teď už jo. Izrael našel přátele. Československo tehdy bylo zrazeno.
    MP
    February 3, 2019 v 13.02
    Václavu Pospíšilovi
    Je to historický detail, ale:
    Od roku 1919 do roku 1933 by mohla česká vláda udělat ledacos a ta německá by první zdůraznila, že je to česká vnitřní záležitost.

    A myslím, že při popisu ústrků, kterých se tehdy Československo na svých německých občanech dopouštělo, by i naši kazatelé národního pokání vyvolali v palestinských posluchačích takový ten trochu roztoužený zasněný pohled, co jsme u nás mívali v sedmdesátých letech při četbě Haškových popisů drakonické c. a k. cenzury.
    VP
    February 3, 2019 v 23.33
    Máte pravdu. Jenže tehdy Němci chtěli pouze ovládnout a poněmčit český prostor, anebo jej rozbít a tím zničit, což se jim podařilo, zatímco na Středním východě se mluvilo o zatlačení do moře.
    MP
    February 4, 2019 v 9.38
    To máte těžké.
    Oni českoslovenští bandité a teroristé také páchali sabotáže, které mohli stát statečné neměcké chlapce na frontě život, vytvářeli partyzánské bandy a dokonce zavraždili pana říšského protektora (a nejspíš na tom spolupracovali i ošetřující lékaři). A svět z nějakých divných pohnutek místo toho mluvil o Lidicích, mučírnách gestapa a koncentrácích.

    Ono je to děsivé, jak mají lidé sklon obviňovat z krutosti a útlaku jen tu stranu sporu, která má za sebou tanky, armádu a státní mašinérii. Vyčtou ji pak kdekteré omylem zabité dítě a každý kus ukradené půdy. Je za tím takový divný předsudek, že by ten silnější mohl mít větší odpovědnost za vytváření podmínek pro oboustranně přijatelný mír.
    MP
    February 4, 2019 v 9.47
    P. Profante,
    vy teda válíte.

    Fakt, jste dobrej!
    MP
    February 4, 2019 v 9.51
    P. Pospíšile,
    aha, takže proto, že nějaký Palestinec je extremista, budeme utlačovat všechny Palestince, abychom pro jistotu i z těch dalších co nejvíce extremistů vyrobili. To je ve zkratce izraelská politika posledních let.

    A propos, víte, že mezi Palestinci jsou i křesťané? To ani vůči nim necítíte solidaritu?
    A nebude to tím, že ani dvojstátní ani jednostátní řešení není přístupné a možné?
    A to na obou stranách.
    Takže to tam celé nějak vyhnívá a Izrael zkrátka do jisté míry zneužívá své převahy...

    A zřejmě spoustu let ještě vyhnívat bude.
    IH
    February 4, 2019 v 23.01
    Antisemitismus jako antiamerikanismus
    Židé jsou jedním z nejstarších národů světa. Po více než tři tisíciletí je s jejich předky poutá vazba nejen takřečená pokrevní, ale také duchovní a snad především spočívající ve výjimečném vědomí společné historie a osudu. To vše přesto, nebo snad právě proto, že po většinu uvedeného času žil Izrael (v podstatě) mimo Izrael. Mimo zemi jeho bohem mu zaslíbenou.

    Američané jsou moderním národem vzniklým v nové vlasti. Počátky jeho utváření a prožívání je třeba klást až do 2. poloviny 18. století. Jsou dnes velkým národem, zahrnujícím i mnohé Židy, a jejich stát je ve srovnání s Izraelem obrovský. Co mohou mít oba odlišně utvářené národy společného?

    Američané a Židé přispěli mimořádným způsobem a měrou k proměně světa do současné jeho podoby. Vliv příslušníků obou národů (i společností jako celek) na modernizaci skrze vzestup kapitalismu je (zcela neadekvátně) ohromný. Totéž se týká i kultury a vědy, které svět během jeho směřování provázejí.

    Přestože rozvojové státy v současnosti z globalizace nemálo těží, zvláště z přesunu výroby na jejich půdu, zůstává zde živá nechuť k těm, kteří celý proces uvedli do pohybu a nadále vedou, či aspoň symbolizují. Je tu nápomocno vědomí, že oba národy zabraly země, které v daném čase obývali jiní lidé s jinou kulturou a způsobem života. Není to však jen rozvojový svět, který promítá své adaptační potíže i neuspokojené ambice do vztahu k protagonistům zániku „zlatého věku“. Také v naší zemi, ČR, o tomhle něco víme. Antiamerikanismus je ovšem u nás neskonale mladšího původu než antisemitismus, dnes však nemálo našich levicově cítících lidí vyznává oba dva.

    Je zřejmé, že důvodem odsuzování antisemitismu i přijímání jeho definic zákonodárnou mocí je oprávněně špatné svědomí demokratického světa vůči Židům v minulosti a zejména v době jejich genocidy ze strany nacistického Německa. Je jasné, že odsudky antiamerikanismu jsou neporovnatelně slabší a deklarace ovšem žádné.

    V minulosti, kdy Židé neměli svůj vlastní stát, byl antisemitismus namířen přímo proti obyvatelstvu. Dnes, kdy je Izrael domovem zhruba poloviny světových Židů, je situace ovšem jiná. Tímto neříkám, že vůči Izraeli nesměřuje i odůvodněná kritika, nebo prostě kritika těch, kterým leží na srdci především práva a zájmy Palestinců, a dokonce také těch, kteří věří, podobně jako já, že Izrael má největší schopnost přispět k spravedlivému uspořádání poměrů. Říkám tím, že na Izrael cílí rovněž antisemité se svou praxí, záměry a nenávistí. A hlavně s touhou přetavit tyto v nějakou verzi kousku politické slávy a moci.
    VP
    February 5, 2019 v 7.46
    Chtěl jsem říct to, co krásně vyjádřil pan Morbicer:
    "A nebude to tím, že ani dvojstátní ani jednostátní řešení není přístupné a možné?
    A to na obou stranách.
    Takže to tam celé nějak vyhnívá a Izrael zkrátka do jisté míry zneužívá své převahy..."
    Jen nevím, jestli "zneužívá". Kdyby teroristů bylo jenom pět, a nevíte, odkud se vynoří, plot musíte postavit po celé hranici, ponechat si Golanské výšiny, odkud je země zranitelná, atd.
    Že při tom trpí i nevinní, a že i ti, kteří by měli jednat spravedlivě
    nechají se strhnout k brutalitě (i američtí vojáci někdy týrali zajatce).... Válka je svinstvo.
    PS. Palestinští křesťané nejvíc trpí od palestinských teroristů.
    MP
    February 5, 2019 v 10.45
    Pánové,
    váš filosemitismus je rasismem. Židé nejsou žádný nadřazený národ - tvrdit to je přece projevem neúcty k ostatním národům. Že z jejich řad (ale pozor, jen euroamerických Židů a jejich izraelských potomků!) vzešlo nadprůměrné množství významných osobností, je přece dáno určitými příčinami. Připomínáte mi jednoho zastánce tradičních genderových rolí, který tvrdil, že ženy jsou evidentně intelektuálně oproti mužům méněcenné, protože je mezi nimi málo nositelek Nobelovy ceny, málo z nich vyniklo na poli výtvarného umění, komponování hudby atd.

    A vaše pojetí židovského národa je také problematické. Co třeba takový Karel Marx? Hebrejsky (pokud vím) neuměl a náboženství samozřejmě nevyznával žádné...
    MP
    February 5, 2019 v 10.53
    A ještě je zajímavé,
    jak titíž lidé, kteří vehementně připomínají, že žádný kontinuální český národ "od praotce Čecha" neexistuje, neváhají spolknout židovský mýtus o nepřerušeném trvání národa po dobu nějakých tří tisíc let!
    MP
    February 5, 2019 v 11.02
    A naposledy, k těm Golanským výšinám
    To je půvabné. S takovým uvažováním, pane Pospíšile, byste z fleku mohl dělat tiskového mluvčího V. Putinovi. "Musíme si ponechat Krym, protože s ním jsme méně zranitelní vůči případnému útoku ze strany Ukrajiny nebo NATO."
    February 5, 2019 v 12.23
    Možná je antisemitismus (nebo naopak filosemitismus, který si vymyslel pan Pleva) nevhodné slovo. Arabové jsou totiž taky semité.
    Jde o něco jiného než o rasu.
    MP
    February 5, 2019 v 13.49
    Evě Hájkové
    Slova mají prostě svoji historii.
    Slovo antisemitismus vymyslel slušný Němec z Moravy, aby vyčetl Ernstu Renanovi jeho odsudek monotónnosti, který francouzský učenec adresoval islámu a judaismu.
    Uchytilo se paradoxně ihned ve změněné podobě. Začali ho používat ti, kdo chtěli zdůraznit, že oni nemají nic proti židům jako věřícím judaistům a že jim nevyčítají bohovraždu, ale že jim vadí Židé s jejich obchodnickými, redaktorskými a pravnickými solidárními sítěmi (antisemitské výroky tohoto typu najdete u Palackého, Nerudy, Pekaře).
    Teprve naposled přišel rasový antisemitismus (kterému se jako první s nemilosrdným pohrdáním vysmál právě Ernst Renan).

    My obvykle slyšíme ve slově antisemitismus jeho náckovskou notu a doufám, že to vydrží i našim dětem. Protože ona dobře vyslovena zní:

    „ Antisemitismus je jednou z největších příčin neštěstí lidstva. A vůbec ne proto, že ubližuje židům, ale protože dovoluje hlupákům, zlým blbům ...zbavovat se pocitu méněcennosti. Ale méněcennosti, která je zasloužená a které se nikdy nezbaví ... Nejde o židy ... kdyby židé nebyli, antisemita by si je musel vymyslet.“

    Bylo by určitě hloupé, kdybychom tahle moudrá Werichova slova omezovali jen na ty omezence, co si svoji méněcennost léčí na židech a nepovažovali za zlé „antisemitské“ blby také ty, kteří si svůj pocit méněcennosti hojí na jiné skupině lidí, která je dost utištěná, aby bylo pravděpodobné, že jim urážky a kopance nebude moci vrátit.
    (Myslí, že to je důvod, proč u nás dnes antisemitů potkáte málo. Neubyli skrze historické zmoudření, ale ono je to dnes přeci jen riskantnější být antisemita, než kopat do uprchlíků a do Romů.)


    February 5, 2019 v 14.34
    Já si nejsem jistá, zda mluvit o méněcennosti, která je zasloužená a které se proto někdo nezbaví, nezávaní taky tak trochu rasismem. Není snad možná výchova?
    Ostatně, už tu byla řeč o něčem podobném v souvislosti s Vaculíkovým výrokem o blbci.
    MP
    February 5, 2019 v 17.26
    Evě Hájkové
    Rasismem nejspíš ne. Ty lidi nikdo nenutí, aby sdělovali veřenosti své antisemitské postoje. Zatímco rasista si objekty své rasové nenávisti vždycky vybírá podle nějakého viditelného či slyšitelného znaku: barva pleti, východoslovanský přízvuk (dnes u nás oblíbený znak, jak poznat Ukrajince, nad kterého se možno povyšovat, i když je to třeba Bělorus nebo Rus) apod.

    Víte, on Werich nemluví o blcích, ale zlých blbcích -- to se podle mého názoru nekryje s nějakou mentální nedostatečností, pokud už se chce v obecné češtině vyjádřit, že je někdo hodně prostého ducha, použije se slovo "blbeček". Blbec může mít velmi nadprůměrné IQ.

    A zasloužená meněcennost? Jaká jiná, copak je někdo pro slušného člověka méněcenný od přírody anebo pro situaci, ve které se nalézá? Méněcenný, že je nezaměstnaný, slabozraký, levoruký, barevný -- to přece může zase tvrdit jen "zlý blbec".
    Werich ostatně nemluvil o méněcennosti, ale zaslouženém pocitu méněcennosti.
    IH
    February 5, 2019 v 23.59
    Pane Plevo,
    já si nemyslím, že jsou Židé nadřazeným národem. Také ovšem netvrdím, že jsou geneticky izolovanou populací. Rozhodnutí o dědění židovství matrilineárně je ostatně opatřením až z doby nejraněji středověké... Jsou ovšem i další národy s pozoruhodnou kontinuitou.

    Patřím mezi lidi k současné civilizaci kritické. Z toho důvodu se na příspěvek Židů (a ovšem i Američanů) k jejímu rozvoji dívám značně ambivalentně. Politický konzervatismus i liberalismus, jaké zastávají K. Sidon a L. Pavlát (a mnozí další Židé), nesdílím. Na poměry i aktuální vývoj v Izraeli a USA se nedívám pozitivně. Zmíním třeba jen nemalou zločinnost. Kdybych měl tam, či onde žít, asi bych se stávající míry společenského znechucení nezbavil... Určitá mocenská povýšenost stran obou států mi neuniká (stejně jako některé jejich trvající klady a vklady).

    Přes výše uvedené cením vysoce kulturu a vynikající osobnosti, jakož i prosté lidi v Izraeli i USA a jinde a nevyzdvihuji pouze trochu podivínské židovské flagelanty, pěstující vůči vlastnímu národu i státu jen odsudky nebo sarkasmus. V těchto postavách, jak z knih Philipa Rotha, nejlepší dcery a syny židovského národa vesměs nespatřuji. Ani naději na lepší budoucnost kohokoli.
    HZ
    Mám pocit, že klasický antisemitismus se u nás za přispění novodobých pretendentů "zasloužené méněcennosti* /ten termín se mi zalíbil/ přetavil z upřímné a hlasité podoby, jež nacházela zalíbení v karikaturách nosatých a pejzatých Židů, do diskrétního stavu, kterému vévodí představa, že "světové židovstvo" je za všemi nitkami, co hýbou světem, za vším, co se odehrává v temném pozadí globálního dění.
    Že byl pradědeček jistého politika kramářem v židovské čtvrti? To samozřejmě zaslouženě méněcenným vysvětluje všechno.
    JP
    February 6, 2019 v 13.12
    Zasloužený pocit méněcennosti...
    ...a zlý blbec.

    Pan Profant už vyložil, v čem leží ten zásadní rozdíl; ale snad přece jenom bude užitečné a potřebné tuto záležitost rozebrat ještě více do hloubky. Jak je totiž vidět, pořád jsou v tom ještě mnohdy zmatky.

    Existuje totiž dvojí, zcela zásadně rozdílný způsob absentující inteligence.

    Ten první způsob či typ je přirozený: jako ve všem, tak i v inteligenci jsou různí lidé obdařeni v míře různé. A posmívat se někomu, kdo je v daném ohledu méně obdařen či vybaven, je asi tak stejně smysluplné (a stejně nemravné) jako posmívat se někomu kdo kulhá, protože mu narostla o kousek kratší noha.

    Ovšem: zkušenost říká, že míra IQ je mnohdy jenom velmi druhotnou záležitostí. A to sice i pro rozhodování, zdali ten druhý je či není blbec. Rozhodující je nakonec to, zda dotyčný je či není o c h o t e n poctivě a důkladně rozmýšlet o záležitostech života a světa. Ne s každým je možno diskutovat o podrobnostech Einsteinovy teorie relativity (se mnou například docela určitě ne); ale s každým poctivě rozmýšlejícím je možno zavést smysluplný hovor o životě a jeho problémech a zákoutích.

    Zatímco ten druhý typ absentujícího ducha - jak to pan Profant trefně nazval, to musí být "zlý blbec". Blbec z vlastního zavinění; a dalo by se dokonce říci, z vlastního nejhlubšího přesvědčení.

    Někdy ke konci šedesátých let (myslím že až v průběhu husákovské normalizace) se vynořila jakási karikatura (tuším od Steigerwalda) nesoucí označení "Srážka s blbcem". (Dost možná - nejsem si tu jistý - to bylo jenom grafické vyjádření Werichova výroku, že "nejhorší srážka v životě je srážka s blbcem".)

    A tehdy to bylo vyjádření převládajícího životního pocitu "dolního lidu" z neustálé konfrontace s tupostí restaurované reakční politické moci. Která na všech místech státní správy měla své satrapy, své dohlížitele. Slepě a oddaně vykonávající intence moci, i ty nejstupidnější. A nebylo nic, naprosto nic, čím by tyto režimní tupce bylo možno přesvědčit o nesmyslnosti jejich příkazů a zákazů.

    Takže platí: k tomu "zaslouženému pocitu méněcennosti" jako další základní znak - vedle samotné chudoby ducha - patří ještě i a r o g a n c e. Neotřesitelné přesvědčení o vlastní dokonalosti, o nezpochybnitelné správnosti vlastních názorů. To je pak přesně ten "zlý blbec", o kterém mluvil pan Profant.

    A dalo by se dokonce říci: ten moment arogance tu nakonec váží ještě více, nežli ten nedostatečný duch. Protože i velmi mnoho o sobě třeba i velmi inteligentních lidí ze sebe permanentně dělá blbce - právě v důsledku svého neotřesitelného, arogantního přesvědčení o absolutní neotřesitelnosti vlastního názoru.
    MP
    February 6, 2019 v 13.53
    Heleně Zemanové
    Variace na Protokoly sionských mudrců, dnes trochu modernizované, patří k antisemitismu jako hořčice k párku. On ten zlý blbec potřebuje někoho, koho může důstojně nenávidět, aby si uchoval dostatečně ztučnělé dobré svědomí přitom, když na někoho plive a kope do něj (což do Rotschilda nebo Soroše bez rizika nejde).

    Moje dcera byla loni na Erasmu v Budapešti a poprvé v životě se tam potkala se sebevědomým veřejným antisemitismem (včetně reakci na její jméno Daniela) a jako studentka humanitních věd také s přednášejícími, kteří se ji snažili vysvětlit, co volební heslo "Soroše do koše" znamená a proč Orbán toho pána vůbec tématizuje v kampani. Vrátila se do Prahy s pocitem, že jsou problémy, které prostě u nás nemůžeme mít.

    Téměř bych si to taky myslel, antisemitské zle blby potkávám zcela výjimečně a když jsem čítal Pavlátovy zprávy o antisemitismu, viděl jsem, jakou mu to dalo práci k těm dvou, třem skutečným projevům antisemitismu přitesat těch zbylých 148 (měl zjevně v dobách, kdy jsem číst takové věci z pracovních důvodů musel, zásadu, že pod 150 případů ročně nepůjde). Ale pak si vždycky připomenu, co napsal v polemice s Masarykem Kaizl o liberalismu:

    „Mluvím o marnosti pokusů, podnítiti v lidu českém v míře dost málo závažné ono hnutí politické, na popudech ekonomických, nacionálních a i náboženských založené, jež obecně se zove antisemitismem...Ekonomické a nacionální motivy, z nichž ono u Němců se vyvozuje...jsou při našem lidu v Čechách a obzvláště na Moravě...dány měrou trojnásobnou. Ale není antisemitismu v politice naší; nalézá překážku v humanitě a liberalismu českém."

    Kaizlovy České myšlenky vyšly v roce 1895, o čtyři roky později začala hilsneriáda.
    ZJ
    February 8, 2019 v 2.23
    Pane Pospíšile,
    můžete uvést, z čeho vycházíte při svém autoritativním tvrzení, že "palestinští křesťané nejvíc trpí od palestinských teroristů".

    Svědectví palestinských křesťanů z obcí Beit Sahour, Východního Jeruzaléma nebo i z Gazy vypovídají o tom, že křesťané v Palestině nejvíce trpí izraelskou okupací, jak se můžeme dočíst i z jejich provolání "Palestinský Kairos" z roku 2009.
    February 8, 2019 v 8.32
    Pane Jehličko,
    i kdyby šlo jen o vyslovenou domněnku, co vás vede k tomu, abyste ji označil za autoritativní?
    MP
    February 8, 2019 v 11.41
    Evě Hájkové
    Jak byste nazvala tvrzení v debatě, které je uvedeno jako něco, o čem není a nemůže být spor a co není třeba nijak dokládat?

    Není to tvrzení apodiktické, protože to se opírá buď o nevyvratitelný důkaz nebo Boží autoritu a ani o jedno se výrok pana Pospíšila opřít nemůže. Tudíž je to výrok, který si nárokuje platnost jen na základě figury: Já jsem to řekl a ty to přijmeš jako nesporné. Mluvčí si tak přisvojuje autoritu, kterou nemá a nemůže mít. Jenomže říkat "pseudoautoritativní tvrzení" by bylo trochu dlouhé.
    February 8, 2019 v 12.06
    M. Profantovi
    Já jsem si myslela, že v diskusi lidé říkají své názory (to, co si myslí), protože spoludiskutující mohou jeho názory zajímat. Nevěděla jsem, že ten, kdo nemá něco podloženo, musí být zticha. Ani jsem si nevšimla, že by všichni, co tady diskutují měli úplně všechno podloženo. A čím vlastně?
    Ostatně to, kdo víc trpí, lze někdy dokazovat poměrně těžko.
    MP
    February 8, 2019 v 15.26
    Evě Hájkové
    V tomtom konkrétním případě nikoli "Kdo víc trpí?", ale "Kdo více může za to, že někdo trpí?". A to už by se opravdu dokazovalo hodně těžko.

    Nicméně Vaclav Pospíšil napsal:
    „Palestinští křesťané nejvíc trpí od palestinských teroristů.“
    Sdělil to jako evidentní fakt. Nenapsal "podle mého názoru", "myslím, že...", "jsem důvodně přesvědčen..." apod.
    Prostě to Martinu Plevovi sdělil jako něco, co měl Pleva vědět a kdyby to věděl, tak by se nemohl ptát tak, jak se zeptal.
    A protože nesoulad s dostupnými fakty je v tomto případě docela evidentní, není divu, že se nad tím Z. Jehlička ve své otázce povytáhl obočí. Ostatně jsem zvědav, jak pan Pospíšil na tu otázku odpoví.
    February 8, 2019 v 17.32
    Ano, máte pravdu. On nenapsal: je to můj názor, domnívám se.... Ale otázkou je, do jaké míry je člověk, který je o něčem přesvědčen, že to tak je, povinen vědět, že to, čemu on věří, je sporné a proto má zaujmout jakýsi omluvný postoj.
    Já nechci panu Jehličkovi odporovat, protože, přiznám se, nevím, od koho nejvíce trpí palestinští křesťané. Je také docela možné, že všichni palestinští křesťané netrpí úplně stejně, protože křesťané bývají různí, a taky jinověrci se k nim mohou chovat různě. Mě jenom zarazilo to slovo "autoritativní", které si spojuji s nějakou mocí - fyzickou, ekonomickou, politickou, úřednickou, vojenskou či kdovíjakou ještě - prostě s nějakou silou - přičemž se mi zdá, že Václav Pospíšil žádnou takovou mocí nedisponuje. Ani se mi nezdá, že by pana Plevu svým výrokem nějak shazoval, i když si možná o něm myslel, že něco neví.
    Proto mi to slovo na něj nesedí.
    Ale máte pravdu. Nechme odpovědět jeho samotného. Pokud se ovšem k této diskusi ještě vrátí.
    Podle klimatologů bude do 50 let izraelsko-palestinský konflikt vyřešen. Blízký východ bude pekelná výheň beze srážek a bez života.
    ZJ
    February 8, 2019 v 20.21
    Nemusíme chodit tak daleko. Podle zpráv OSN bude jen taková Gaza v důsledku izraelské blokády - pokud by postupovala stejným způsobem - neobyvatelná během několika příštích let.
    ZJ
    February 15, 2019 v 10.44
    Poslední zdroj, na který odkazujete, mluví jasně o tom, že "základní příčina emigrace nejen křesťanů, ale Palestinců obecně zůstává v nevyřešené palestinsko-izraelské otázce", přičemž text poukazuje na násilí spojené se vznikem Izraele (bylo vyhnáno na 50.000 palestinských křesťanů, 7% jejich celkové populace, přičemž "po vzniku státu Izrael je patrná kontinuální emigrace i z jeho území") a tíživé socio-ekonomické situaci na okupovaných palestinských územích. Text je to zajímavý nejen proto, že nedokládá vaše autoritativní tvrzení o "palestinských křesťanech nejvíce trpících od palestinských teroristů". Takže děkuji za něj.

    Další dva zdroje, na které odkazujete, byly již dohledatelně znevěrohodněny stran metodologie i zaujatosti, držel bych se proto toho, co o situaci dosvědčuje samotná palestinskokřesťanská komunita, která mluví o izraelské okupaci jakožto o hlavním důvodu palestinského utrpení.

    Palestinci rozhodně nejsou ti, kteří by si mohli svobodně určovat svou budoucnost a nechat "vůli po řešení situace" na Izraeli, který je nositelem okupační moci a zdrojem problémů z ní vycházející bez účinného mezinárodního tlaku dost dobře nelze už ze samotné podstaty.
    + Další komentáře