Boj s dezinformacemi nemůže uspět bez otevřenosti veřejné kritice

V rámci ‚pocitu obležení‘ bojovníkům s dezinformacemi hrozí, že ztratí schopnost rozlišovat mezi snahou o konstruktivní kritiku a trolly sabotujícími jejich práci. Je to kontraproduktivní přístup.

Na začátku nového roku se v médiích a na sociálních sítích opět rozproudila živá veřejná diskuze o otázce dezinformací a konfliktu s Ruskem, což je velmi žádoucí. Debata bohužel zároveň odhalila nečekanou míru vzájemného nepochopení, vyhrocených emocí a polarizace.

Možná nejvážnějším znakem polarizace je to, jak rozdílné jsou představy o vhodných limitech diskuze. Ukázalo se, že část české anti-dezinformační scény vnímá samo zpochybnění náhledu na šíření desinformací válečnou optikou jako popírání reálného stavu věcí, jež leží mimo mantinely relevantní diskuze. Opět se objevila argumentace, že už samo upozorňování na některé záporné vedlejší efekty některých protiopatření proti šíření dezinformací je hraním role ‚užitečného idiota‘ Moskvy.

Takovýto přístup k debatě je nešťastný nejen z hlediska kvalitní domácí demokratické diskuze o hrozbách a žádoucích opatření proti nim. Mimořádně škodí právě snahám o boj s dezinformacemi, ať už ruskými nebo jinými.

Nemám v úmyslu zpochybňovat existenci problému s dezinformacemi nebo existenci konfliktu s Ruskem. Právě naopak, považuji obě témata za zásadní, a to, jak se s nimi dokážeme vypořádat, spolurozhodne o tom, v jakém světě budeme v příštích letech žít. Tím spíš bych si přál, abychom mohli ve veřejném prostoru hledat a nacházet jejich nejlepší a nejúčinnější řešení.

Jak reagovat na hrozby
Největší šanci na úspěšné vypořádání se s oběma problémy nám dává racionální reakce na ně, skládající se z několika dílčích úvah. Na jedné straně musíme uvažovat hrozbu. Jaké zájmy hrozba ohrožuje a nakolik si těchto zájmů vážíme? Jak moc hrozba dané zájmy ohrožuje?

Na druhé straně pak máme paletu možných reakcí na hrozbu. Každá reakce má přirozeně nějaké vedlejší záporné efekty. Je pouze třeba uvažovat, jak dané vedlejší efekty obstojí v relativním srovnání s mírou hrozby, a také v jaké míře zamýšlené opatření hrozbu potírá. Na žádnou z uvedených zásadních otázek neexistuje jasná správná odpověď, i proto, že jsou do značné míry subjektivní, a už vůbec žádnou z nich nelze vnímat binárně.

V demokratické společnosti je konečným arbitrem toho, jaká opatření se nastaví, veřejnost. Stejně, jako se v současnosti vede debata o adekvátnosti bezpečnostních kontrol na Pražském hradě, musí se vést – a vede – také veřejná debata opatřeních proti dezinformacím. Snaha takovou debatu potlačit nebo omezit ničemu nepomůže.

Pocit obležení
Proč je debata o boji s dezinformacemi tak emotivní a polarizovaná? Velká část veřejnosti dezinformace nepovažuje za problém, navzdory již poměrně dlouho trvající kampani relativně úzkého okruhu lidí a expertů. Těm se doposud nedostalo výrazného úspěchu (naneštěstí pro nás všechny), a naopak jsou velmi často pod útoky SPD, Hradu a dalších.

To podle všeho vede k frustraci, na kterou bohužel někteří nereagují snahou o reflexi a hledání nových a efektivnějších způsobů jak výzvám a hrozbám čelit nebo přesvědčit větší část veřejnosti. Namísto toho vidíme ‚semknutí šiku‘, posílení dosavadních činností a ještě intenzivnější mobilizaci stále stejného obecenstva.

Výsledkem je polarizace a ‚pocit obležení‘ anti-dezinformačního tábora, který se skutečně utvrzuje ve vlastních pozicích a dogmatech. Bohužel k tomuto pocitu patří také neschopnost nebo neochota rozlišovat mezi snahou o konstruktivní kritiku a mezi trolly cíleně sabotujícím jejich záslužnou práci.

Není nic špatného na tom, zaměřit se na ruskou dezinformační kampaň, jež je podle některých nejzávažnější součásti problému v českém prostředí. Rezolutní odmítání zasazení problému do širšího kontextu ale ničemu nepomáhá, a ze všeho nejméně pak boji s dezinformacemi. Repro DR

Chvílemi jako by někteří bojovníci s dezinformacemi buď mizeli ve vlastních ‚komnatách ozvěn‘ a stávali se oběťmi konfirmačního zkreslení. Někteří evidentně považují ohrožení za tak závažné, že ospravedlňuje logiku ‚účelu, co světí prostředky‘ při práci s informacemi.

Dobrý příkladem je v tomto ohledu generál Gerasimov, kterému je bojovníky s dezinformacemi (navzdory mínění předních odborníků na ruské vojenské myšlení, viz zde, zde, zde nebo zde) připisována formulace ruské ‚hybridní doktríny‘. Nejhorší formu této práce s informacemi pak demonstruje článek Michala Klímy.

Ten se zaklíná ‚označováním věcí pravými jmény‘, přitom ale bez studu napíše takový faktický nesmysl, jako že „[pojem hybridní války] zřejmě jako první použil náčelník ruského generálního štábu Valerij Gerasimov v roce 2013…“. Vyvrácení s pomocí internetu zabere několik vteřin (zvláště pokud člověk umí anglicky). To, co by u jiných bylo označeno za jasnou dezinformaci, najednou zřejmě tolik nevadí. Chtělo by se říci ‚sice to není pravda, ale mohla by být‘.

Pak ale tolik nepřekvapí, že část veřejnosti takovéto bojovníky s dezinformacemi považuje za pokrytce, kterým jde více o Rusko než o pravdu. Ostatně stejně působí urputné odmítání zasazení ruských dezinformací do obecného kontextu ‚problému s pravdou‘ (informačního chaosu, chcete-li) jako nebezpečné relativizace, odvádění pozornosti a ‚whataboutismu‘.

Není nic špatného na tom, zaměřit se na ruskou dezinformační kampaň, jež je podle některých nejzávažnější součásti problému v českém prostředí. Rezolutní odmítání zasazení problému do širšího kontextu ale ničemu nepomáhá, a ze všeho nejméně pak boji s dezinformacemi.

Perspektivy nahlížení nejsou vzájemně výlučné, a ta širší sledující dezinformace obecně, s jejich technologickými, ekonomickými, politickými příčinami a souvislostmi, může vést k opatřením řešícím i specificky ruské dezinformace. A dost možná má taková strategie větší naději uspět, než jakákoli zaměřená výlučně na Rusko.

Potřebujeme veřejnou diskuzi
Mám mimořádný respekt pro všechny, kdo ať už v rámci práce nebo volného času s těmi nejlepšími úmysly bojují proti hrozbě dezinformací ve veřejném prostoru. Vzhledem k heroickému úsilí, kteří mnozí z nich vynakládají, mám i veškeré pochopení pro emoce, se kterými k tomu přistupují.

Nesmíme ale na oltář boje proti ohrožení informované veřejné diskuze a demokratického procesu obětovat právě hodnoty, které se snažíme bránit. Kritika a její přijímání je důležité, protože vede k nabourávání slepě přijímaných dogmat a hledání nových, efektivnějších odpovědí na palčivé výzvy současnosti.

Snahy o vyloučení debaty nikoliv o existenci, ale jen o míře hrozby z veřejného prostoru, nevyhnutelně působí krajně podezřele. Souhlasil bych, že zpochybňování existence ruských dezinformací je mimo relevantní diskuzi.

Diskuze o tom, jak významná je to hrozba, zda je na místě vnímat dezinformace prizmatem války nebo jaké vedlejší důsledky boj proti nim má, ale musí zůstat součástí veřejné debaty. Jde totiž o klíčové proměnné rovnice, na jejímž základě můžeme v demokratické společnosti rozhodovat o adekvátní odpovědi na hrozbu.

V dané souvislosti zaznívá také názor, že by kritické reflexe boje s dezinformacemi měly zůstat v expertních kruzích, protože ve veřejném prostoru sehrají roli ‚užitečných idiotů’. Toto uvažování je šikmou plochou, vedoucí k boji o veřejné mínění formou manipulací a kontra-manipulací, v jehož rámci jsou v zájmu ‚vyššího dobra‘ veřejnosti některé informace upírány, aby jí nepletly hlavu.

V době, kdy se vážně debatuje o ‚povstání proti elitám‘ jako nedůvěryhodným, manipulativním a sledujícím vlastní zájmy, takovýto instrumentální přístup k dezinformacím jen hrozí dalším prohloubením příkopů ve společnosti. Nahlížení na velkou část veřejnosti jako nesvéprávnou a beznadějně zmanipulovanou ruskými desinformacemi vede k jejímu pojetí coby objektu, nikoliv subjektu diskuze.

Je to přístup rezignující na možnost získat většinovou podporu věcnou svobodnou diskusí. Příčina toho, že se nám nedaří velkou část veřejnost přesvědčit o závažnosti problému s dezinformacemi pak možná leží spíše v tomto přístupu než v Moskvě.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.