V předvánoční době se hodně diskutovalo vyjádření Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB), který označil firmy Huawei a ZTE za možné bezpečností riziko pro Českou republiku. Ve své zprávě uvádí, že výše uvedené firmy jsou podle čínských zákonů povinny poskytovat součinnost v oblasti naplňování zájmů Čínské lidové republiky, včetně podílu na zpravodajských aktivitách.

NÚKIB dále doplnil, že „k vydání tohoto varování nás vedly naše poznatky včetně poznatků z činnosti našich bezpečnostních partnerů a také zjištění našich spojenců.“ Navázal tak na zprávu Bezpečnostní informační služby (BIS) z počátku prosince 2018, která varovala před zvýšenou aktivitou čínských a ruských tajných služeb.

České bezpečnostní orgány v tomto případě navazují s příslovečným zpožděním na zahraniční události. Na konci listopadu 2018 upozornil Wall Street Journal na to, že USA aktivně pobízejí své spojence, aby přestali využívat technologie Huawei a ZTE. Týká se to podle WSJ zejména vojenské komunikace a zemí, které mají na svém území americké základy, jako je Německo nebo Itálie. Už v první polovině roku přistoupila k razantnímu opatření Austrálie, když vyloučila Huawei ze soutěže o poskytování technologie 5G (nová generace mobilního internetu).

Navíc byla prvního prosince na žádost Washingtonu v Kanadě zatčena hlavní finanční manažerka firmy Huawei a dcera zakladatele firmy, Meng Wanzu. Američané ji viní z podílu na porušování obchodních sankcí vůči Íránu. Toto gesto samozřejmě dále posiluje napětí v rámci Činsko-americké obchodní války.

Dobří spojenci

Rozhodnutí českého NÚKIB je nutné číst zejména perspektivou mezinárodních vztahů a tím, že Česká republika je dlouhodobě velice ochotná vycházet vstříc kterékoli americké administrativě. Takové konstatování samozřejmě neznamená, že Huawei či ZTE nemohou provádět špionáž.

Známé jsou příklady z Afriky, kde se Čína výrazně hospodářsky angažuje. Problém je v tom, že takto se mohou chovat všechny technologické firmy, protože veřejná kontrola nad technikou, kterou produkují, neexistuje.

↗

V roce 2015 vyšel najevo skandál, když americká Národní bezpečností agentura (NSA) odposlouchávala německou kancléřku Angelu Merkelovou, ministry její vlády a vysoké německé státní úředníky. Repro DR

Debata by se tedy neměla vést na rovině moralizování o tom, kdo je jak důvěryhodný spojenec, protože potenciálně mohou odposlouchávat všichni — konec konců je prací špionáže a kontrašpionáže, aby se vzájemně předháněly, kdo pro své státy získá více informací. Jen pro připomenutí, v roce 2015 vyšel najevo skandál, když americká Národní bezpečností agentura (NSA) odposlouchávala německou kancléřku Angelu Merkelovou, ministry její vlády a vysoké německé státní úředníky.

Důvěra jako PR

Používat moderní technologie samozřejmě znamená věřit jejich výrobcům. Málokdo z nás má takové technické vzdělání, aby si mohl otestovat, co všechno jeho telefon či domácí router sbírá a zda a kam to odesílá.

Svůj přístup k důvěře vzal po svém do ruky Apple, výrobce telefonů iPhone. Firma je známá svými spory s americkou CIA i FBI, kdy odmítla těmto federálním agenturám odemknout telefon podezřelých či vyšetřovaných osob, nebo odmítá instalaci programů, které by těmto agenturám obsah zařízení zpřístupnily.

Sám ředitel společnosti Tim Cook na nedávné konferenci k internetové bezpečnosti sdělil, že Apple se rozhodl zachovat soukromí svých uživatelů na úkor zisků, které by plynuly z prodeje dat, která společnost má. Tím sice potvrdil jinak nepřekvapivý fakt, že společnost disponuje obrovským množství údajů o uživatelích jejich zařízení, ale Cookovou snahou bylo vymezit se proti firmám, jako je Facebook, které tato data bezostyšně prodávají.

Nemůžeme se ale zbavit dojmu, že šlo jen o kvalitní PR. Jeho součástí je i zveřejnění tzv. Transparentní zprávy firmy. Transparentní chování je jistě progresivní, ale obsah takové zprávy je vskutku alarmující.

Můžeme se zde totiž dočíst, kolik a jakých žádostí od té či oné vlády přišlo a v kolika případech firma Apple vyhověla. Za první pololetí roku 2018 jsou to pro Českou republiku zajímavá čísla. Firma obdržela jednačtyřicet žádostí a poskytla informace v sedmadvaceti případech, tedy vyhověla dvěma třetinám žádostí.

Například stoprocentně spolupracovala, pokud šlo o informaci o účtu uživatele, jako je Apple ID. Takže s ochranou dat uživatelů to není tak slavné ani u Applu.

Skutečnou jistotu, že jakákoli firma (s dobrým nebo špatným PR) neposkytuje interní informace o uživatelích třetí straně, nebudeme mít do té doby, dokud nebude možné nezávisle kontrolovat výrobní postupy. Jenže kontrola nad výrobním postupem už je součásti soukromého vlastnictví, na kterém je kapitalismus postavený. Staví se tedy před nás opět stará dobrá otázka, zda upřednostníme veřejný zájem kontrolovat svá data a mít právo na soukromí, anebo soukromý zisk.