Paradoxní důvody ruské hybridní války

Je na místě před Ruskem varovat, jak to činí BIS ve své zprávě. Jeho vývoj budí oprávněný strach. Ale nelze odhlédnout od neblahé role, kterou v dnešním nepříznivém vývoji Ruska, sehrál po konci studené války Západ.

Několik stránek Zprávy Bezpečnostní informační služby za rok 2017, která je dva týdny po překvapivě pozdní publikaci stále předmětem diskuzí, je věnováno ruskému nebezpečí. Píše se tam mimo jiné:

  • Ruská činnost se kontinuálně orientovala zejména na vlivové operace a vědomé i nevědomé vytěžování českých zdrojů.
  • Pokračoval ruský extenzivní přístup k využívání nedeklarovaných zpravodajských důstojníků využívajících diplomatického krytí.
  • Česká republika byla cílem ruských aktivit, které tvořily součást obecné ruské hybridní strategie zacílené proti NATO a EU.
  • Koncept hybridního konfliktu je založen na… využití všech vlastních dostupných vojenských a nevojenských nástrojů (historie, špionáž, vojenské akce, guerilla, ekonomika, organizovaný zločin, korupce, politika, informační boj).
Zpráva rovněž uvádí, že moderní dějiny prezentované v českých školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, respektive literatury (národní obrození). „Dveřmi vyhodíte internacionalistu a oknem se vám vrátí bojovník proti migraci, islamizaci, dekadentnímu chaosu a obhájce tradičních křesťanských hodnot,“ cituje zpráva v poznámce k textu neuvedený zdroj.

Rusko má samozřejmě i po dramatickém pádu komunistického režimu, který zahrnoval i zákaz Komunistické strany Sovětského svazu v listopadu 1991, velmocenské zájmy. Bylo by divné, kdyby stát těchto rozměrů neprosazoval svůj vliv na mezinárodní scéně. Činí to všechny mocnosti.

Jde jen o to, děje-li se to v partnerských vztazích a s uznáním pravidel. Co vedlo Rusko k tomu, že opustilo spíše prozápadní orientaci, již mu můžeme připsat v létech 1991-1999, a že jeho politika je radikálně imperiální?

Již v létě toku 1988 jsem byl v Polsku účastníkem několikadenního semináře na téma možností misijního působení v Rusku. Hostem semináře byl i historik z tehdejší leningradské univerzity, jehož jméno si nepamatuji. Probíral téma, kudy se Rusko vydá po pádu komunistického režimu.

Podotýkám, že nešlo o akci utajenou. Když jsem mu v diskusi vyslovil uznání a povděk a s odkazem na tehdejší československou situaci jsem se divil, že pan profesor neposuzuje své téma z hlediska marxleninské ideologie, rozesmál se a konstatoval, že u nich na univerzitě už řadu let žádného marxistu nepotkal.

Leningradský profesor nastínil dvě možné varianty vývoje. Buď půjde o orientaci liberální, demokratickou, sekulární a prozápadní, nebo o inspiraci předrevolučním impériem, pravoslavím, o snahu utvářet – či obnovovat – svébytné, od Evropy odlišné euroasijské Rusko obklopené spřátelenými státy, řekněme satelity.

Tato polarita koncepcí má v Rusku tradici od čtyřicátých let 19. století. Jeden okruh tvořili „západníci“. Tehdy aktuálním tématem bylo překonání poddanství, respektive nevolnictví. Spisovatelé jako Ivan S. Turgeněv, Michail J. Saltykov-Ščedrin, Nikolaj A. Někrasov pěstovali souznění se středoevropskou a západoevropskou kulturou.

Na druhém pólu ruských politických a kulturních preferencí stáli slavjanofilové a jejich nástupci. Západ je podle nich založen na politickém a ekonomickém boji a je podle nich duchovně a kulturně vyprázdněný. Západní humanismus je pyšné vyzdvihování lidské individuality v kontrastu k přirozené komunitě (obščině). Pravoslavné Rusko je a má být utvářeno shodou společenství a harmonií zájmů. Prvními představiteli byli Alexej S. Chomjakov a Konstantin S. Aksakov.

Prozápadní raně postkomunistické začátky Ruska nenesly s sebou pouze nesnadné prosazování občanských svobod a lidských práv, právo kritizovat mocné a respektovanou názorovou pluralitu. Součástí převratu bylo rovněž nastolení šokové ekonomické terapie.

Orgány nadnárodní anonymní moci kapitálu, světové a evropské finanční instituce nadiktovaly Rusku změny podle Washingtonského konsenzu: překotnou privatizaci, deregulaci nákladů na bydlení, zhoršení dostupnosti zdravotní péče, omezení státních výdajů včetně sociálních, vzdělávacích a kulturních, jakož i dramatické zdanění, takřečenou „fiskální disciplínu“. To vedlo k prudkému růstu cen a zhoršení už i tak špatného životního standardu.

Obyvatelstvo Ruska bylo postkomunistickým kurzem zklamáno. Někteří si přáli selektivní návrat k minulému režimu, ale většinově se prosadila politika orientovaná na jednotu Slovanů, pochopitelně pod dohledem Ruska. S formálními znaky sekulární a liberální státní formy se ustavila říše konzervativní, autoritativní a klerikální.

Obyvatelstvo Ruska bylo postkomunistickým kurzem zklamáno. Repro DR

Marxismus-leninismus byl v roli státní ideologie fakticky vystřídán pravoslavnou kulturní identitou. V počátcích nového režimu počet členů této církve rostl, stavěla nové chrámy, včetně obnovy komunisty zbořené moskevské patriarší katedrály Krista Spasitele poblíž Kremlu. Prosadila se v armádě. Státní symbolika vyslovuje jednotu trůnu a oltáře.

Ruská pravoslavná církev se stala nástrojem imperiální politiky Ruské federace. Příkladem může být nedávné okázalé veřejné prokletí Ukrajinské pravoslavné církve – Kyjevského patriarchátu a všech, kdo ho podporují, především patriarchátu konstantinopolského, který má tradičně v pravoslaví primát. Celosvětové společenství pravoslavné církve je dnes ve službách ruské velmocenské politiky totálně rozvrácené.

Politickou obdobou obratu k slavjanofilským kořenům je politický panslavismus, o kterém se zmiňuje zpráva BIS, a podpora postojů proti migraci, proti domnělé islamizaci, údajnému dekadentnímu chaosu, spojovaná s obhajobou údajných tradičních křesťanských hodnot. Radikálně to zastává nacionálbolševické hnutí a jeho významný exponent Alexandr G. Dugin, který měl po léta blízko k prezidentu Putinovi.

Oficiální politika Ruska se k této krajní podobě východní ruské orientace výslovně nehlásí, jeho hybridní válka proti Evropské unii a NATO je však projevem těchto tendencí. Nutno připustit, že významný podíl na vítězství této nebezpečné politiky má Západ sám tím, jak bezcitně prosazoval v devadesátých letech „trh bez přívlastků“ a odvrátil vznikající sympatie obyvatelstva od sekulárních, demokratických a liberálních principů.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.