Chci přispět X

Socioložka: Na genderu asi něco bude, když lidi tolik dráždí

Přinášíme další ze série genderových rozhovorů. Tentokrát se socioložkou Ivou Šmídovou o jejím výzkumu společenských reakcí na perinatální úmrtí nebo o mužích v ženských prostředích. Co je to „patriarchální dividenda“ nebo „skleněný výtah“?

Nylov_

Blanka Nyklová

02.12.2018 08:00

Seznamte se, gender

Gender_report

Cyklus rozhovorů s předními expertkami

Obor genderových studií čelí v posledních letech velkému tlaku jak ze strany podstatné části veřejnosti, tak ze strany politických elit, které se snaží jít té části veřejnosti na ruku. Pojem „genderová ideologie“ v posledních měsících nejčastěji zaznívá ve sporech o ratifikaci Istanbulské úmluvy. V Maďarsku došla situace tak daleko, že Orbánův režim genderová studia zakázal.

Témata, jimiž se genderová studia zabývají, totiž tvoří epicentrum kulturního konfliktu, který prostupuje veřejnými diskusemi v západních společnostech. Seriózní akademický výzkum se tak ze dne na den stal kontroverzním, aniž by většina lidí vůbec tušila, čemu se věnuje.

Ve spolupráci s Genderovou expertní komorou proto Deník Referendum publikuje sérii rozhovorů s významnými osobnostmi, které se genderovou problematikou zabývají v teorii i praxi. Naším společným cílem je přiblížit veřejnosti smysl genderové perspektivy a ukázat konkrétně, jak promlouvá do našich každodenních životů i jakým výzkumům se v současnosti věnují největší kapacity oboru.

Doc. PhDr. Iva Šmídová, Ph.D., působí na katedře sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Výzkumně i pedagogicky se zaměřuje na výzkum maskulinit, sociologii medicíny, zdraví a nemoci a nyní i umírání. Dříve se věnovala také genderovým aspektům vzdělávání a sociologii rodiny. Od roku 2017 je členkou výkonného výboru Genderové expertní komory ČR.

V čem podle vás spočívá význam genderových studií pro společnost?
Společenské vědy nabízejí náhled na život ve společnosti i na její fungování. Porozumění mechanismům toho, proč a jak společnost funguje nebo nefunguje je přínosné, a to ať už se zaměříme na celek nebo jednotlivé instituce jako je rodina nebo škola.

Abychom společnosti porozuměli, je potřeba pochopit, jak zavádějící jsou různé formy předporozumění – právě k zpochybnění tohoto předporozumění nabízejí společenské vědy celou škálu přístupů. Genderová studia jsou takovým přístupem, a proto by měla být standardní součástí společenských věd. Nevadilo by mi, pokud by namísto genderových studií problémy, pro jejichž řešení jsou užitečné feministické přístupy, zkoumala třeba sociologie. Jenže kategorie jako nerovnost, uznání, reprezentaci či násilí neumí konvenční sociologie často dobře uchopit. Proto jsou genderová studia potřeba.

V Brně učíme studující přemýšlet o genderu na třech rovinách, které jsou navzájem propojené – symbolická rovina, dělba práce a individuální rovina. I v hospodské debatě o tom, „k čemu jsou holky na světě“, musí nakonec každý uznat, že zná spoustu holek, které se vymykají – nenosí copánky a nechtějí být maminky. A že přeci nepředstavují hrozbu. V té hospodě se pak ale špatně vysvětluje, jak moc jsou taková genderová očekávání určovaná společenskými strukturami a kolik energie stojí je rozvolňovat nebo překonávat.

S jakými genderovými očekáváními se podle vás člověk nejčastěji setkává?
Když moje dcery končily základní školu, narazila jsem na příručku Od advokáta po zedníka, která měla pomáhat s výběrem školy a budoucího zaměstnání pro děti. Jako matka dvou dcer jsem se tou knihou ale vůbec necítila oslovená, její titul pěkně dokládá, že gender je součástí jazyka, který systematicky přehlíží ženy.

Knížku přitom vydal Albatros, tedy renomované nakladatelství. Napsala jsem do redakce, která mě zkontaktovala přímo s autorem. Chtěla jsem vědět, jestli je příručka určená jenom pro kluky a pokud ne, proč se nejmenuje třeba Od automechanika po zdravotní sestru. Autor to neměl promyšlené, hájil se generickým maskulinem, ale v knížce byla právě i ta zdravotní sestra, takže generické maskulinum sám nedodržoval. Odmítl však uznat, že by to mohl být problém.

Máte za sebou výzkum v oblasti vzdělávání, reprodukční medicíny a řadě dalších témat. Čemu se výzkumně věnujete nyní?
Zkoumám perinatální ztrátu, což je výzkum na pomezí studií reprodukční medicíny a praxe v České republice a výzkumu způsobů rozloučení, umírání a smrti. Navazuji tak na svůj minulý výzkum na téma praktik porodů v nemocničním prostředí především z pohledu nemocničního personálu.

Na jedné zahraniční konferenci mě zaujal příspěvek o márnicích v porodnicích od Carol Komaromy, a to jak citlivostí jejího přístupu, tak samotným tématem, o kterém jsem do té doby nepřemýšlela. V České republice se jedná o studnici neuvěřitelných praxí – propojuje se tu vymístění smrti a rituálů s ní spojených, které se týká umírání v jakémkoliv věku, se smrtí v nečekaném okamžiku. Rodina i nemocniční personál očekávají radostnou událost a často v rychlém sledu se místo ní musí vyrovnávat se ztrátou.

Zároveň narážím i na nastavení a normalizaci definice lidství ve společnosti, tedy kdy se jedná o ztrátu dítěte a je dovoleno truchlit nebo přiznat status rodičů, a kdy ne. Přímo se to netýká perinatální ztráty, kde jde vždy o dítě, ale v případě reprodukční ztráty obecněji se ocitám v poli vědění obsazeném na jedné straně náboženskými dogmaty, a na druhé cynismem biomedicíny. Je málo prostoru pro volbu mezi těmito dvěma póly.

Například, když přijdete na třídní sraz a zeptají se vás, kolik máte dětí, mohou si lidé po takové ztrátě „nárokovat“, že byli rodiče? A jak se k jejich postoji staví okolí? To téma se dotýká hluboké podstaty toho, jak vymezujeme lidskost a co máme tendenci tabuizovat.

Jakou roli sehrává gender se ve výzkumu perinatální ztráty?
Gender je tam všude přítomný, ačkoli ho to téma samozřejmě přesahuje. V nemocnici je člověk často konfrontován s takzvaným „pravdivým“ věděním, které je autoritativní. Dochází tam ke střetu žitých a medicínských definic mateřství a rodičovství. Obecně se setkáte s řadou předporozumění: kdo má jak truchlit, kdo má na truchlení nárok a jak dlouho je to ještě normální. Všechna tato očekávání, rituály a praxe jsou genderově podmíněné, ale mají i další roviny, třeba ekonomickou nebo etnickou, i když dostat se k příběhům mimo majoritní společnost je velmi obtížné.

Kromě hloubkových rozhovorů studuji i příběhy ztrát na tematických fórech a v příručkách. Zjistila jsem, že zveřejňované příběhy jsou ty „se šťastným koncem“ (v rámci možností). Jsou o lidech, kteří byli schopní se v textu o svou ztrátu podělit ve fázi, kdy se s ní nějak vyrovnali, třeba díky podpoře širokého okolí, víře nebo dalšímu otěhotnění. Navíc jsou to většinou lidé, kteří dovedou dobře psát.

Mně ale zajímá i to, jaké by byly příběhy lidí, kteří nepíšou, nepíšou česky nebo jejich příběh nemá šťastný vývoj. Chtěla bych, aby se mohli i oni podělit o to, že to nějak dopadlo. K takovým příběhům se lze dostat alespoň zprostředkovaně, přes to málo neziskových organizací, které lidem v podobné situaci pomáhají. Jak se se ztrátou vyrovnávají, je pro nás velká neznámá a svou roli v tom často hraje právě gender. 


„I v hospodské debatě o tom, 'k čemu jsou holky na světě', musí nakonec každý uznat, že zná spoustu holek, které se tomu vymykají,“ říká socioložka Iva Šmídová. Foto Archiv IŠ

Mluvila jsem například s tatínkem z páru, který přišel o miminko ve 34. týdnu těhotenství. Jeho partnerka se sesypala a očekávala od něj jako svého partnera oporu a on také cítil ohromnou zodpovědnost, aby tou oporou byl. Zároveň to ale nesl velmi těžce, sám přeci taky potřeboval truchlit. I on potřeboval oporu, kterou mu ale partnerka nebyla schopná nabídnout. Hodně se odcizili. Blízcí často spojují následky takové ztráty pouze na ženy, protože si prošly tělesnou zkušeností těhotenství. Jde však o velmi niternou ztrátu i pro táty, sourozence a prarodiče.

„Genderovanost“ truchlení, emotivity i asociace reprodukce s matkami navozují stav, v němž je pro muže těžké dovolat se institucionalizované pomoci. Muže, který prošel ztrátou a vyhledává pomoc, mohou konvenční představy o mužství stigmatizovat hned dvakrát.

V Brně máme neziskovou organizaci Klára pomáhá. Věnuje se lidem, kteří prožívají takzvaný „sociálně neuznaný smutek“. Spadá sem smutnění nad nenarozenými dětmi, ale třeba i ztráta milence či ztráta partnera ve skrývaném homosexuálním vztahu. O tématu smutku nad situacemi, které nejsou „normální“, se u nás vůbec nediskutuje.

I zde se projevují spory o určité vědění a s tím souvisí třeba i respekt k ženskému tělu. V případě reprodukční ztráty je zajímavé, že lékařky i patoložky, se kterými jsem vedla rozhovory, s tímto typem „materiálu“ zacházejí a mluví o něm jinak než lékaři. V rámci profesionálního odstupu obou stále zbyl jiný jazyk a pojmenování pro jejich práci. Respekt k lidství a vůbec jeho vymezení medicínou a jinými systémy vědění i zkušeností jsou jen výjimečně reflektované. Obecně personál porodnic leckdy neumí se ztrátou zacházet.

Může to nabývat až absurdních rozměrů – v jedné porodnici chtěli zavést vzpomínkové listy a tzv. memory boxy, jakési „pokladničky“ na to málo, co jako vzpomínka zbyde (otisk, fotografie, pramínek vlásků apod.), ale vedení nemocnice to zpočátku nepřipouštělo, mimo jiné jako porušení práva na ochranu osobních údajů. Šlo podle mě o hluboké nepochopení potřeb pozůstalých, jakkoliv různé a pestré mohou být. Je přitom potřeba citlivě přistupovat k přáním rodičů a nabízet různá řešení. Rady typu „zapomeňte na to, však budete mít další“ jsou velmi zraňující.

Dlouhodobě se zabýváte maskulinitami, tedy typy mužství. Co je na tématu zásadní a co vás na něm baví?
S genderovými studii jsem přišla do styku při studiu anglistiky a už tam jsem chtěla výběrem tématu závěrečné práce trochu provokovat. To se psal rok 1995. Problémem studií maskulinit je to, že do jisté míry utvrzují duální charakter genderu: prostě udržují porozumění, že gender jsou muži a ženy.

Výhodou zase je, že můžete studovat různé typy mužství, včetně těch okrajových. Studuji proto například muže, kteří se angažují v ochraně přírody, pečující otce nebo otce u porodu. Vede mě snaha najít něco pozitivního a inspirujícího pro všechny.

Při jejich studiu jsem narazila na to, jak vedle samotného sympatického posunu z tradičních rolí zároveň tito muži těží takzvané „patriarchální dividendy“. Když jsem například zkoumala otce na rodičovské dovolené, otcové si velmi hlídali osobní prostor a jejich okolí to vnímalo jako legitimní, mohli si nárokovat čas pro sebe, což tedy znamená, že na rozdíl od statusu ženy v domácnosti status muže v domácnosti znamená sice převzetí péče, ale tím to často končí. Všichni ti muži měli možnost volby, protože teprve sami vymezovali, co to znamená být otec na rodičovské.

Dalším příkladem toho, že když dva dělají totéž, není to totéž, je situace mužů ve feminizovaných profesích, třeba na základních školách. Pokud je v kolektivu učitelek učitel, často zafunguje takzvaný „skleněný výtah“, tedy pravý opak skleněného stropu: učitel má daleko větší šanci získat vedoucí pozici, než jeho mnohdy zkušenější kolegyně.

Podobně to ale fungovalo i v nemocniční praxi. Když primáři porodních oddělení hledali své nástupce, gender byl klíčovým kritériem, někdy tím rozhodujícím. Mužský gender asociujeme s výkonem profese (proto automaticky používáme mužský rod, když se bavíme o povolání), aktivitou a kariérou, zatímco ženství spíše s péčí a emocionalitou. Tyto charakteristiky však nejsou komplementární, jejich vztah je hierarchický. Tyto zdánlivě rovnocenné atributy totiž nejsou rovnocenně společensky oceňované. I když je o tom řada lidí přesvědčena.

Dalším důvodem proč muže v rámci genderových studií zkoumat je, že se tím odstraňují určité bloky. Po genderových studiích zaměřených na muže byla velká legitimní poptávka už v roce 1998, kdy jsem začínala učit. V současnosti se často mluví o takzvané „krize maskulinity“, což je pro mě paradoxní. Frustraci z přetížení nebo z konfliktů očekávání mezi péčí a prací pociťují ženy už dlouho – ale teprve když dopadne na muže, stane se předmětem celospolečenské debaty.

Na genderovém výzkumu asi něco bude, když tolik lidí dráždí a ponouká je k mnohdy vyhraněným reakcím. Sociální podmíněnost toho, jak mužství a ženství žijeme, vyvolává silnou emocionální a politickou reakci, protože to prožívání pociťujeme jako přirozené, jako něco, čemu každý na základě vlastní zkušenosti rozumíme, na co stačí onen „selský rozum“.

To je ale přesně to předporozumění, které by sociální vědy měly zpochybňovat, a dělají to, i když je to náročný terén. A možná se nám nedaří to složité téma podávat dostatečně lehce, což může být důsledkem toho, že ve svém výzkumu cítíme hluboký respekt k jeho komplexitě. Naopak každý laik se pak cítí kompetentní do debaty vstoupit. Což se třeba fyzice nebo kvantové matematice nestane.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Na genderu asi něco bude, když lidi tolik dráždí Pondělí, 3.Prosince 2018, 13:11:48

Jestli to jednoduše nemůže být třeba tím, že prostě každý nesmysl ((samozřejmě - jako každý nesmysl - tak i tento n. nějaký základ v realitě mít musí)), který si autoritativně nárokuje zásadní vliv a dohled nad životy lidí, tak každý takový nesmysl prostě mnoho lidí dráždit bude - na tom bych v zásadě neviděl nic divného.

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 4.Prosince 2018, 05:42:24

Když lidem zemřelo miminko, třeba i to, které maminka měla ještě pod srdcem, nebo i dítě, věděli, že mají v nebi u Boha andělíčka. Nevím, jak v tom pomáhá lidem gender.

Pavel Krupička - Praha 5

Úterý, 4.Prosince 2018, 19:30:10

Já jsem si díky genderovým studiím uvědomil, že nevadí když brečím u romantických komediích nebo si lakuju nehty. Nebo že by bylo v pořádku, kdybych s dítětem doma, zatímco by moje partnerka vydělávala v kapitalistické džungli peníze pro společnou domácnost. Nenechám si tedy na gender od nikoho šahat! :-) Ať žije studium genderových rozdílů!

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 5.Prosince 2018, 06:21:2

Pane Krupičko, takže vy jste vlastně rád objektem jejich péče a jejich výzkumu. Bez nich byste byl naprosto ve vleku stereotypů a nemohl byste být takový, jaký jste. Je to tak?

Představte si, že někoho k tomu, aby se přijímal takový, jaký je, přivede Bůh.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Středa, 5.Prosince 2018, 12:25:1

"Studuji muže, kteří se angažují v ochraně přírody, pečující otce nebo otce u porodu. Vede mě snaha najít něco pozitivního...
Při jejich studiu jsem narazila na to, jak vedle samotného sympatického posunu z tradičních rolí..."

-----------------------------

Nemělo by takové vědecké studium být hodnotově neutrální?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Kdysi jsme měli kozu, tak jsem také trochu studoval některé její stereotypy. Středa, 5.Prosince 2018, 13:15:11

Vedla mě snaha najít něco pozitivního a inspirujícího pro všechny kozy.

Když se nám například podařilo vyhnat kozu ze zahrady a zavřít, došlo v jejím chování k sympatickému posunu z tradiční role, takže už neožírala ovocné stromky, ale zároveň začala těžit takzvané dividendy, například si velmi hlídala osobní prostor a její okolí to často vnímalo jako nebezpečné trknutí. Všechny ty kozy, které jsme mívali, měly samozřejmě možnost volby utéct na zahradu, ale když byly zavřené, mohly si nárokovat čas pro sebe a samy si vymezovaly, co to znamená být koza v chlívku. (Proto jsme pak raději dávali přednost kozám bez rohů).

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.