Generální stávka v sametovém listopadu. Děkujeme, zapomeňme

Do generální stávky, která proběhla 27. listopadu roku 1989, se zapojily více než tři čtvrtiny občanů tehdejšího Československa od velkých měst až po venkov. Dnes, ve svobodných poměrech, je to pro nás paradoxně těžko představitelné.

V pravidelných vzpomínkách na sametovou revoluci opakovaně zapadá jedna událost. Ta se příliš nehodí do výstavní skříně současným apologetům oslav, v nichž se akcentuje především antikomunistický prvek a upozaďují ty, které příliš nerezonují s kapitalistickou současností. Jde o generální stávku, která proběhla 27. listopadu 1989.

Stávka se konala pouhých deset dní od násilného potlačení studentské demonstrace. Výročí 17. listopadu připadlo v roce 1989 na pátek a stávku se podařilo zorganizovat během následujícího týdne. Po víkendu v pondělí se jí zúčastnilo na 75 procent občanů, zapojila se většina podniků a institucí.

Po masových demonstracích, které trvaly celý týden a vyvrcholily sobotním shromážděním na Letné za účasti až osmi set tisíc lidí, byla stávka definitivním a nezpochybnitelným vyjádřením, že si česká společnost již vládu jedné strany, která se nazývala komunistická, nepřeje. Význam stávky byl především v jejím celostátním rozsahu. Na rozdíl pražských protestů ji nešlo zpochybnit argumentem, že jde jen o Prahu či další velká města.

Letenska-planSobotního shromáždění na Letné se zúčastnilo až osm set tisíc lidí. Repro DR

Malá odbočka k současnosti. Troufli by si současní protestující proti vládě Andreje Babiše zorganizovat generální stávku? Odpověď lze tipnout celkem snadno, nikoli. Zabrzdil by je pravděpodobně jak ideologický odpor ke „stávkování“, tak i realistický odhad neúspěchu. Venkov či takzvané „Česko B“ ve většině odmítavý postoj k vládě, demonstrovaný hlavně pravicovou kavárnou, nesdílí.

Hypoteticky by bylo také zajímavé sledovat, jak by se k případné stávce v kapitalistickém realismu postavili současní zaměstnavatelé, nadnárodní korporace či státní a další instituce. Zvláště tam, kde neexistují odbory. Odhadnout lze, že situace by snazší než před devětadvaceti lety skutečně nebyla. To je pochopitelně paradoxní a ukazuje to, že i limity svobody jsou značně relativní.

Komunistické odbory jako alternativní struktura?
Zřejmě nedostatečně prozkoumanou otázkou je, jak velkou roli hrály při přípravě stávky odborové organizace. Revoluční odborové hnutí ROH bylo na konci osmdesátých let pevnou součástí komunistického režimu a fungovalo převážně jako jedna z potěmkinovských výloh státního kapitalismu. Likvidaci autentického odborového hnutí započala druhá republika, stvrdil ji protektorát a monopolní organizace následně přešla do poúnorového zřízení. Odborové organizace fungovaly na každém pracovišti a členství v nich bylo dobrovolně povinné.

Z hlediska socialistických pracujících spočíval praktický význam ROH především v odborové rekreaci či organizování společenských oslav, například pověstné Mezinárodní dny žen s rudými karafiáty nebo vánoční besídky pro děti zaměstnanců. Pokud tato bezzubá struktura přispěla v hektických listopadových dnech k pádu režimu, je potřeba jí zpětně přiznat, že slovo „revoluční“ neměla v názvu nadarmo.

Topič z hotelu a budoucí anarchista Jakub Polák
K tvrzení, že na struktuře odborových organizací vznikl spontánní odpor, mě vede osobní vzpomínka. Na konci září 1989 jsem zakončil dvouletou povinnou vojenskou službu a nastoupil jako zahradník do odborářského hotelu na pražském Dlabačově (dnes hotel Pyramida). Odborové hotely byly tehdy v Praze tři, kromě břevnovského ještě hotel Prezident sousedící s hotelem InterContinental a v ulici Odborů, dnešní Mosaic House.

Shodou okolností právě ve třetím listopadovém týdnu probíhala celozávodní výroční odborová konference pro všechny zaměstnance hotelů, v největším sále bylo přítomno několik stovek pracovníků. Ačkoli odbory měly jen formální roli, udržovaly si i formální prvky, které měly ukazovat jejich demokratickou strukturu. Součástí konference tedy byla i diskuse, ve které mohl promluvit před plénem i řadový pracovník. A tak se stalo, že se najednou začal řešit požadavek na generální stávku místo toho, kdy letos budou vánoční čokoládové kolekce.

Ten, kdo jako první naboural oficiální směřování schůze hotelových pracovníků, byl Jakub Polák (pracoval jako topič v hotelu Prezident). Tehdy jsem ho viděl poprvé a na schůzi zapůsobil jako uragán. Nevybíravě se opřel do místního vedení odborů, žádal změnu programu schůze a konec komunistického režimu. Svým vystoupením strhl další řečníky a výsledkem původně nezajímavé akce bylo odhlasování podpory generální stávce. V tu dobu malé, ale důležité vítězství, které se počítalo. Demonstrační stávka pak skutečně proběhla a pod tlakem událostí se jí zúčastnilo i vedení hotelu na Dlabačově.

Ze stávky se s postupující kapitalistickou normalizací stalo sprosté slovo. Odbory a odboráři byli často vysmívaným reliktem minulosti, ačkoli se poměrně úspěšně dokázali stát opravdu demokratickou součástí polistopadové republiky.

Dnes již naštěstí zažívá odborové hnutí jistou obrodu a je téměř jisté, že ho v budoucnu budeme znovu nutně potřebovat, podobně jako při protestech proti Nečasově a Kalouskově vládě. Případná další generální stávka nevznikne z ničeho. A pro pravicově naladěné čtenáře je i na místě připomenout, že je rychlejší a možná svým způsobem i levnější než předčasné volby.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.