Šárka Homfray, právnička a odborářka

K posílení demokracie by mohlo napomoci přestat ji redukovat pouze na možnost formování politické reprezentace. Rozhodovacích procesů, do kterých vstupujeme, je mnohem více, a pouze s vědomím, že náš hlas je slyšet a má nějakou váhu, se můžeme cítit jako součást demokratické společnosti.

Já v této souvislosti pochopitelně nemůžu nezmínit aktivní zapojení zaměstnanců do fungování a směřování jejich zaměstnavatele, potažmo celé profese. Ať už jde o princip spolurozhodování zaměstnanců v německé podobě, nebo o jejich méně formální reálné zapojení do rozhodovacích procesů, zaměstnanci by neměli být redukováni jen na pouhou námezdní sílu.

V opačném případě zažívají spíše obavy z budoucnosti a jakousi neurčitou beznaděj, což se myslím s demokracií příliš neslučuje. A my, kterých se to týká, můžeme přispět například tak, že se o tuto svou aktivní účast budeme více hlásit.

Klára Vlasáková, dramaturgyně, publicistka a scenáristka

Bylo by naivní se domnívat, že po roce 1989 máme hotovo. Nedůvěra mnohých k liberální demokracii a jejich obracení se k populistické rétorice se nespraví tím, že jim někdo shovívavě „vysvětlí“, že žijeme v nejlepším z možných světů. To, co je nutné posilovat, je pocit vzájemnosti a vzájemné provázanosti. I Francis Fukuyama, který v slavném eseji z roku 1989 psal o „konci dějin“ jako o ukončení dialektického pojetí vývoje historie ústící v liberální demokracii, už mluví o nutnosti redistribuce coby prostředku řešícím propastné nerovnosti mezi lidmi.

Ve světě globálního kapitalismu je určující hodnotou zisk a růst. Tak jednostranná orientace ale vede nejen k životu, který je pro většinu z nás sérií vyčerpávajících úkolů, ale také k dalekosáhlým nevratným změnám. Aktuálně tak stojíme na prahu klimatického rozvratu, na nějž upozorňují nejen vědecké autority, ale kterého si všímáme i my sami.

Přistoupit na to, že je třeba vidět svět očima těch slabších a zároveň neignorovat hrozící katastrofu, pak může vyústit alespoň v to, že bychom příští rok slavili doopravdy společně.

Olga Richterová, politička

Pro skutečné oslavy potřebujeme takovou společnost, ve které budoucnost dětí neurčuje to, jaký vztah ke vzdělání a jaké ekonomické postavení má jejich výchozí rodina. Společnost, ve které bude možné dosáhnout na oddlužení. Kde statisíce dlužníků, kteří by zvládli splatit jistinu dluhu, ale kvůli exekučnímu byznysu let minulých mají splácet i obrovské částky na úrocích a příslušenství, budou mít v životě šanci na nový začátek.

Stejně tak k oslavám letos i za rok potřebujeme takovou společnost, která zajistí vymahatelnost práva pro ty věřitele, kteří jsou v obrovských problémech kvůli dlužníkům, na něž dnes stát nedosáhne. Společnost, kde spolu bývalí partneři budou lépe vycházet díky státní podpoře pro hledání dohody a pro takzvanou Cochemskou praxi. Kde tedy soudy nebudou tak zahlcené kvůli sporům o výživné...

Můžu jmenovat donekonečna. Jde o to, že skutečně slavit může taková společnost, kde dlouhodobě nikdo nezůstává na vedlejší koleji.

Kateřina Smejkalová, politoložka a vědecká pracovnice

Postrádám v české společnosti uvědomění, že svoboda a demokracie mají určité materiální předpoklady, bez kterých nemohou být dost dobře realizovány — pro materiálně strádající buď de facto neexistují, nebo jsou pro ně tváří v tvář jejich prekérní realitě druhořadé. Jenže místo aby toto v zásadě banální konstatování náš vztah k oběma hodnotám tříbilo a přispívalo k jejich rozvoji, je u nás bohužel většinou naopak považováno za skandální pohrdání těmito ideály.

To způsobuje hluboké štěpení na ty, kteří sice sveřepě, ale v důsledku prázdně po těchto hodnotách volají, aniž by měli jakékoli pochopení pro to, že druhá část společnosti nic z toho z celkem legitimních důvodů neumí a nemůže pořádně docenit — a to ne nutně proto, že by byla hloupá nebo zaostalá.

Přála bych si tedy, abychom už konečně přestali ignorovat materiální kontext demokracie, svobody a obecně úcty k jakýmkoli vyšším a abstraktnějším hodnotám. Jen tak máme podle mě šanci tyto vzletné, ale samy o sobě prázdné pojmy naplnit konkrétním, pro všechny hmatatelným obsahem a společnost zase zcelit.

Milena Bartlová, historička umění

Opravdu radostně bychom mohli výročí slavit pouze v případě, že by se Češky a Češi v co největším počtu nejpozději po novém roce postavili do čela naléhavého celosvětového obratu hodnot, myšlení, ekonomiky a politiky. Zrušit globální obchod a kapitál, zbrojení, růst spotřeby a zisků, patriarchální systém a spoustu dalších zbytečností.

Namísto toho se osobně uskromnit a společně soustředit všechny síly vědy i techniky na zvládání důsledků, a pokud možno i příčin klimatické změny a kolapsu biosféry. Proti věcem preferovat život. Kromě naděje na záchranu to přinese i lepší společnost a šanci na dobrý život pro každého. Možné to je, jen chtít, pustit se do toho a ubránit se pocitu bezmoci. Nesmysl? Vždyť jste už samu otázku formulovali bláhově idealisticky…

Alena Zemančíková, kulturní redaktorka a dramaturgyně

Odpověď na tuto otázku se v těchto dnech jeví jako evidentní: pomoci shodit Andreje Babiše a jeho ANO z vlády a pokusit se obnovit rozumnější podobu správy věcí veřejných. Odpověď je to jednoduchá a o potřebnosti takové změny jsem přesvědčená od chvíle, kdy hnutí ANO a jeho majitel vstoupili na politickou scénu.

Jen jsem si říkala, že když už v čele země takovou skvadru máme, můžeme toho alespoň využít k pokusu odbourat několik stereotypů (genderových, jak jsem o tom zde už psala, rasových, náboženských, ekonomických, ekologických, historických), k čemuž by mohlo pomoci poměrně liberální (a velmi narcistní) naladění vládnoucích kruhů, kterým, jak jsou bez hodnotového zakotvení, jde hlavně o vlastní obraz. Jenže tím zemi vydáme do rukou prezidenta…

V symbolické rovině by bylo krásné, kdyby se dvojobraz demokratického marasmu Zeman — Babiš odebral na smetiště dějin a vlastních kšeftů. V pragmatické rovině je ovšem zřejmé, že ani tento kýžený pád by nepřinesl do společnosti obrat k větší otevřenosti, solidaritě, rovnoprávnosti, ohleduplnosti a odvaze postavit se čelem globálním problémům, které nás nemůžou minout.

A tak to všechno, co se teď děje, nechávám stranou a držím se základního přesvědčení: povzbuzujme — všemi prostředky a neúnavně, argumentačně i finančně — schopné ženy.

Daniela Vašátková, politoložka a akademička

Odpověď není vůbec jednoduchá a já bych se ráda vyhnula moralizování. Faktem je, že přes dvě desetiletí máme demokracii a dopracovali jsme to k trestně stíhanému premiérovi, kterého pronásleduje jedna kauza za druhou, či k vulgárnímu a pomstychtivému prezidentovi.

Ano, životní situace řady lidí není jednoduchá a zajisté si svobodu a demokracii nepředstavovali jako pouhý nástroj k rychlému rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými či jako systém, kde se uplatní jen ti nejagresivnější ekonomičtí predátoři. Na druhou stranu vždy máme na výběr. Proto si vypůjčím slova Václava Havla z období jeho působení v úřadě prezidenta (ačkoliv sama mám k jeho postavě řadu výhrad): „Před rokem jsem svůj novoroční projev ukončil parafrází Komenského věty Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila. Dnes bych na tuto větu navázal takto: Je na tobě, lide, abys ukázal, že návrat vlády do tvých rukou měl smysl.“

Naďa Johanisová, environmentální ekonomka

Demokracii lze definovat jako funkční systém kontrol politické moci a podporu práva všech občanů podílet se na věcech veřejných. Legislativně toto máme docela zvládnuté, máme systém více stran, soudy, které jsou jakž takž nezávislé... proč tedy cítíme, že tato (politická) demokracie eroduje?

Problém je v tom, že se nesnažíme nijak podporovat demokracii ekonomickou: kontrolu ekonomické moci a podporu všech občanů aktivně se podlet na ekonomice — nejen jako spotřebitelé, ale třeba i jako drobní producenti. Je potřeba krotit velké firmy a cíleně podporovat ty malé. A také podporovat i jiné formy ekonomiky, než je ta striktně tržní (obce, družstva, sociální a solidární ekonomiku).

Jinak budou ještě více bujet velké ekonomické subjekty, a ty pak ochromí i demokracii politickou. Korporát nabyde ještě větší moci nad médii a politiky, ideál politické demokracie se bude nadále rozplývat... a lidé přestanou chodit k volbám, neboť vytuší, že skutečná moc je jinde. Podrobněji k tomu viz můj blog.

Magdalena Davis, politička a bioložka

Domnívám se, že bychom měli aktivně rozvíjet svoji schopnost veřejně debatovat o důležitých, a třeba i kontroverzních tématech, která hýbou společností. Opakovaně se u lidí setkávám se strachem vyjádřit svůj názor z obavy, zda by tím neutrpěl vztah s někým, na kom jim záleží, nebo naopak rychlého odmítnutí jen proto, že jejich názor není sdílen bezpodmínečně.

Zdá se, že ani po 29 letech se z našeho podvědomí nevytratila známá komunistická replika „Kdo není s námi, je proti nám“, která ubíjí jakoukoli demokratickou debatu již v jejím zárodku. Věřím, že až se nám tento stín minulosti podaří překročit, budeme mít šanci postavit se tváří v tvář svými nevyřčeným strachům, oddělit je od našich oponentů s odlišným názorem, a místo abychom je chtěli znemožnit nebo odstranit z přátel na Facebooku, budeme s nimi mluvit. Takový posun ve společnosti bych skutečně příští rok s radostí oslavila.

Fatima Rahimi, reportérka Deníku Referendum

„Víte, já chci zavřít hranice a zachránit naši demokracii,“ řekl mi jeden student pražské střední školy při debatě o mediální výchově. Svěřil se mi, že volí Stranu přímé demokracie Tomia Okamury. Předseda SPD se podle něj jako jediný snaží zachovat řád a zachránit demokracii, kterou zde vybojovali jeho předkové. Umí umlčet novináře a vlastizrádce, kteří svou volbou a provokací ničí zemi.

Podobné názory ale bohužel slyšíme i z druhé strany. Někteří voliči tradičních demokratických stran si myslí, že volební právo by měli mít pouze vyvolení „vzdělaní a uvědomělí“ občané. Jestli chceme posílit demokracii, měli bychom vědět, že demokracie vypadá jinak. Demokracie není zavírání hranic, není to umlčování novinářů a „vlastizrádců“, omezení volebního práva či občanských práv, povyšování se nad ostatními, nenávist. Demokracie je diskuse, a ta by měla nejlépe začít již na školách.

Anna Durnová, politoložka a akademička

V momentě, kdy současný prezident připomíná Brežněva a současný premiér mluví jako Jakeš, se domnívám, že je načase, aby si česká veřejnost konečně uvědomila, že nebezpečí opakování minulosti spočívá nikoliv v případné levicové orientaci čelních politických představitelů, nýbrž ve způsobu, jakým tito zneužívají moc pro posílení vlastního ega a kapitálu.

Pravidla veřejné demokratické diskuse przní právě takovéto oligarchické snahy politiků přivlastnit si pravdu, ať už tak činí v jakýchkoliv politických kabátech. Pokud tohle pochopíme a pokud se tomu dokážeme postavit, budeme mít příští rok co slavit.

Zuzana Vlasatá, reportérka a zástupkyně šéfredaktora Deníku Referendum

Poslední události v republice jen potvrzují můj dlouhodobý názor: pro posílení pocitu, že skutečně žijeme v demokratickém státě a můžeme se spolehnout na mechanismy s tím související, je naprosto zásadní zbavit vládu a veřejné instituce Andreje Babiše, politického hnutí ANO a všech lidí s nimi spojených. Není to jediná věc, která dusí demokracii, ale je to ta zásadní.

Andrej Babiš a jeho politicko-byznysový projekt ztělesňují to nejhorší z polistopadové politiky a přibližují nás k mafiánskému řízení státu, které můžeme pozorovat v postsovětských zemích. Dokud se ve vládě České republiky střídaly ODS a ČSSD, vedli jsme — samozřejmě naprosto zásadní — kulturní a ideologický zápas o směřování země.

Dnes ale stojíme před volbou, zda budeme zemí, která třebas v nesnadných podmínkách zápasí o kvalitu demokracie, anebo je autoritářsky řízeným politicko-podnikatelským projektem, který se neštítí používat proti svým oponentům i na nejnižší úrovni institucionalizované metody osobní likvidace a dehonestace. V tom se dnešní situace podobá roku 1989.

Radka Denemarková, spisovatelka

Otázka, která mě trápí nejvíc, zní: dav, nebo jednotlivec, uzavřená společnost, nebo otevřená demokracie, nová podoba totality nebo svoboda? V českém světě neprobíhají hranice ani tolik mezi národnostními skupinami, národy, náboženskými vyznáními, jako spíše mezi rozumem a fanatismem, tolerancí a hysterií, kreativitou a cenzurou. Výsledkem je antihumanismus. Předchází mu proces postupného odlidštění.

Nesmíme dovolit, aby nám v rámci fašizujícího, autoritářského režimu vládli jedinci, kteří demokracii zredukovali na byznys. Používají předlistopadových způsobů zastrašování, vydírání, korupce, cenzury. Kdo žil v socialistické zemi, v okupačním režimu jako vazal Ruska, jako by neuměl žít v jiném světě.

„Partajní mládenci“ v Čechách se dnes pokoušejí o kapitalismus „se socialistickou tváří“: vítězství vyvolených, bez konkurence a mimo volnou soutěž. Převzali mentalitu: nepodporují nadané a schopné, ale méně schopné jen proto, že jsou loajální a bez skrupulí. Touha po partajních výhodách přežila, pozice prezidenta je pozice monarchy, cara, to je onen bacil východu, který v nás zůstal, strach z občanské společnosti, snaha druhé využít, obejít, tvářit se, že nejsme součástí Evropy. Jako by Evropa byla někde mimo nás a hodna zesměšnění (jak ukázalo i fiasko českých politiků v čele Evropské unie v roce 2009).

Je nebezpečná česká zapouzdřenost, která se nezabývá tím, co se děje za humny, lidé tu mají pocit, že všemu rozumějí nejlépe, že jsou pupek světa a všem to osladí a natřou.

Měli bychom si připomínat i výročí Deklarace lidských práv. Aby naši potomci jednou nemuseli zakládat ústavy pro vyšetřování zločinů kapitalismu. Zcela neslučitelná s kvalitou demokratického života je tendence moci upřít morální práva druhým na jakési pomyslné hranici mezi „námi“ a světem „těch ostatních“. Tento trik se dnes nejčastěji uplatňuje v České republice, Maďarsku, Polsku, Rusku, na Slovensku.

Problém lidí na okraji společnosti se z oblasti morálky přesouvá do oblasti kriminality. Lživý obraz ospravedlní neúctu, nedostatek empatie, soucitu a sociálního soucítění k těm, které ignorujeme a zacházíme s nimi bezcitně. Česká varianta kapitalismu vrací zákon džungle: silnější ovládá slabšího. Ale zákon demokracie zní: silnější chrání slabšího.

Jedinou cestu vidím v osobní odvaze a v pluralitě společenského sdružování zdola, a to i na té nejnižší a nejméně politické rovině. Jde o různost zájmů, názorů, pohledů, cítění. Je to politický výraz skutečných intencí života. Je to nástroj jeho obrany proti totalitním nárokům systému. Smysl má každý ryze mravní čin, který nemá naději na okamžitý efekt, ale může se časem zvolna a nepřímo politicky zhodnocovat.

Historie ukázala, že vytrvalé vzdorování těchto rozmanitých malých sociálních buněk je z hlediska budoucnosti nejdůležitější. Mírou této provokativní naděje je přece v každé době míra schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, nejen proto, že to má zajištěno úspěch. Taková pestrost je totiž nezmanipulovatelná. Protože arogance moci zase prozrazuje, o co jí jde: totálně zestejnit život, vyoperovat z něho všechno odlišné, přečnívající, nezávislé, nezařaditelné.

Příští rok bych 17. listopad ráda slavila v evropském, civilizovaném právním státě, kde jsou si před zákonem všichni rovni, kde existují nezávislá média, která se nebojí pravdy, kde je nepřípustný každý projev rasismu, antisemitismu, sexismu. Konstitutivní součástí podoby demokracie v této zemi je naše každodenní dobré nebo špatné počínání.

Lenka Benešová, komentátorka

Nepodřizovat se dopředu sílícímu autoritářskému režimu: diskutovat, číst, psát, vyžadovat informace, pátrat po nich, analyzovat. Projevit pevnost v postojích. Nastavit si mantinely, přes které vlak nejede a stát si za nimi, i kdyby se většinová společnost rozhodla, že je normální stavět „vesnice pro lůzu“ a „koncentráky pro muslimy“. Podporovat instituce — dávat najevo víru v smysluplnost Senátu, v důvěryhodnost veřejnoprávních médií, respekt k Ústavnímu soudu, víru v potřebnost svobodných médií a lidskoprávních organizací.

Neziskové organizace a svobodná média podporovat i finančně. Věřit v pravdu a ctít pravdu, vždy a za všech okolností, dokonce i kdyby byla jiná, než jakou bychom si ji přáli. Zachovat klid. Strach je nejsnadněji vyvolatelná emoce. Politici strach milují a moc rádi využívají jako prostředek politického boje. Nenechat se zatáhnout do této hry. Mít odvahu bránit svobodu a demokracii — veřejně se hlásit k hodnotám, na kterých stojí vyspělá společnost, ke které bychom, doufám, všichni rádi patřili.