Z Prahy do Japonska a zpět

Rozsáhlý román Probudím se na Šibuji, jímž debutovala japanoložka Anna Cima, označila kritika za to nejzajímavější v původní české tvorbě poslední doby. Splňuje kniha tato očekávání?

Nedávno vydaný debut pražské japanoložky Anny Cimy, nazvaný Probudím se na Šibuji, vyvolal velká očekávání. Snad to byla anotace Petra A. Bílka, snad více méně přitakávající recenze Ondřeje Horáka v Orientaci Lidových novin, snad vkusně provedená obálka, vyvažující už poněkud únavné grafické experimenty hostovsko-pecinovských řad – kdoví, co všechno tomuto románu připravilo cestu k vlídnému přijetí.

O knize se psalo v duchu: patří k tomu nejzajímavějšímu v původní české tvorbě poslední doby. A vskutku, na naše poměry rozsáhlý román vybočuje z trajektorie, jakou známe v podání jiných českých autorek: jednak překonává standardní rozsah kolem 198 stran (Petra Hůlová, Bianca Bellová, Magdaléna Platzová, Anna Bolavá, Hana Lundiaková), jednak se neuzavírá v prostoru typických témat (vyrovnávání se s historií před rokem 1989, sudetští Němci, rozpad tradičních společenských hodnot a rodinných vztahů).

A co pravděpodobně láká k četbě tohoto románu nejvíc, je jeho námět. Pokud můžeme důvěřovat článku jedné z nadšených čtenářek tohoto románu, Cima podnikla výpravu na Dálný východ mimo jiné i proto, aby oživila někdejší vášeň českého čtenáře pro japonskou literaturu.

Aa11f8fe58da82b3669a4c985719cb3dSpojování vzdálených míst i různých časových horizontů. Repro DR

Forma románu je poněkud jednotvárná a připomíná, že máme přece jenom co dělat s beletristickým debutem. Pravidelné střídání kapitol Praha–Šibuja dělí text do dvou propojených, nicméně ale samostatných rovin. Těkání mezi jednou a druhou linií příběhu dává tušit, že nakonec bude třeba tuto konstrukci vyztužit takovým způsobem, aby se pospojovala vzdálená místa a různé časové horizonty.

Co se v takovém případě nabízí, či spíše vnucuje? Samozřejmě paranormální jev. Byl bych asi zklamán, že autorka lepí jinak velkoryse rozsáhlou románovou látku tou nejobyčejnější klovatinou, nicméně jsem už podobným kouskům přivykl, maje v živé paměti podobně zmatlané závěry románů Michala Přibáně a Sylvie Richterové. Výpravná přísnost hysterického realismu je zdá se současné české literatuře přece jenom stále cizí, náš autor má rád zdvojování postav či nahlížení za realitu. A čtenář? Ten mu to nejspíš všechno strpí.

Ovšem zpět k Cimině prvotině: Jana Kupková, mladá hrdinka, co se teprve rozhlíží ve světě, přijde na stopu polozapomenutého autora. Je zcela fascinována japonskou kulturou; což ale neznamená, že by se vše v knize točilo pouze kolem Japonska. Jana je obklopena i jinými lidmi, reflektuje jejich běžné starosti a vytváří z nich pastiš, jenž obaluje to hlavní, k čemu vypravěčka poutá svou pozornost. A jak už bylo řečeno, vše se odehrává ve dvou paralelních světech, zahrnujících nejen současnou Prahu, ale i novodobé dějiny Japonska.

Cima, vědoma si značných kulturních rozdílů, někdy postupuje metodou výkladu zvláštních fenoménů. Věnuje se například undergroundovému hnutí visual-kei, v několika krátkých tazích usiluje postihnout specifika odlišného chápání světa. Je z toho cítit nebývalý zápal pro kulturní jinakost – mimochodem právě ten potřebujeme stejně naléhavě jako v dobách Paměti mojí babičce –, zároveň ale poněkud zvýrazněným výkladem tyto prvky z románu činí dílo výpravné literatury.

Klíčovou postavou, kolem níž se příběh mladé pražské japanoložky točí, je japonský spisovatel a esejista Kijomaru Kawašita (1902–1938). Kawašitův osud je zde konstruován prostřednictvím jeho textů, které Jana v rámci studia překládá do češtiny. Tato operace s autorskými texty spadajícími do doby modernismu je pak asi tím nejcennějším, co Cima přináší, konfrontuje rozvolněný styl dospívající pražské intelektuálky s jazykem vysoké literární kultury. Asi zde netřeba zakrývat, kdo je autorkou obou těchto vrstev. Cima je očividně dobrá literární stylistka a dokáže vytvořit pozoruhodně vrstevnaté dílo, v němž se volně prolínají japonské kulturní reálie a kde střípky z dějin moderního japonského písemnictví střídají výňatky ze smyšlených literárních textů.

Hovorová čeština tu může fungovat vedle kultivovaného japonského jemnostylu, ba dokonce lze říct, že právě kombinace obojího podtrhuje delikátnost a specifičnost určitého typu vyjadřování emocí. Pomineme-li hračičkování s prostorem a časem, je to především literárnost sama, která se v tomto románu obnažuje a díky níž lze Probudím se na Šibuji hodnotit výše než běžnou, leckdy až příliš užvaněnou všednodenní machu autorů, kteří prostřednictvím textu hledají sami sebe ve zmatcích okolního světa.

Co ještě zesiluje význam Cimina románu, už nepatří ani tak textu, jako spíše vizualitě, zahrnující grafické zpracování knihy, její netypický formát a často připomínaný vztah mezi znakem a skutečností. Vizualita, tolik charakteristická pro japonskou kulturní produkci, tvoří i zde podstatnou část sdělení. Vlastně nás odvádí od problémů aktuálního světa a jako jeho alternativu nabízí velké románové dobrodružství, vedené po vrstevnicích zápletky.

Nemáme tu na mysli pouhou četbu románu, jako spíše četbu románu o románech a jejich autorech. Barikáda, která takový podnik jistí, je v případě tohoto debutu dosti pevná a netřeba se obávat, že by měla být rozvalena pravidly našeho světa. Troufnu si tvrdit, že kontemplace nad literárním textem tohoto typu je v duchu nedávného Žižkova tweetu „We have changed the world so much, that it’s high time to interpret it“ závažnou činností, takovou, která čtenáři připomíná, jak komplikovaná může být povaha realita spojitého, všudypřítomného textu, textu-vyprávění či textu-historie, textu, v němž se prolínají reálie s fikcí, kde se skutečnost vrství imaginací své autorky.

A co je podstatné: takový text nás mimo jiné odvádí od již zcela upadlého a nonsensového politického tlachu, do nějž se dnešní člověk nechal uzavřít jako do důmyslné pasti myšlení.

A přestože bylo v posledních desetiletích napsáno mnoho románů o románech, přestože se mnoho autorů věnovalo konstruování fiktivních autorů, Probudím se na Šibuji nepůsobí jako průkazní materiál, jenž by nám autorka hodlala předkládat jen proto, aby bylo zřejmé, že ona to dokáže taky. Její dílo působí daleko silněji svými jemnými tahy tam, kde tušíme neodbytnost postmoderního světa obrazů, kde se pevná konstrukce příběhu ztrácí pod tlakem spontánního vypravěčského naturelu.

Rozhodně nelze hovořit o literatuře psané pro literaturu – třebaže bychom si přáli, aby autorka během psaní hlouběji těžila ze svých zkušeností načerpaných v současném Japonsku. To že disponuje schopností pozorovatele, je z této knihy více než zřejmé. Je to dostatečně pevná pojistka? Taková, která zaručí, že z aktuálního světa nakonec nezůstanou pouhé kulisy? Doufejme a těšme se na další autorský počin této pozoruhodně schopné prozaičky.

Anna Cima: Probudím se na Šibuji. Paseka, 320 stran.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.