Chci přispět X

Franzenovy příběhy z nitra destruované společnosti

Třetí velký román Jonathana Franzena je k dispozici v českém překladu. Přináší vhled do rozpadající se společnosti lidí zatížených potřebou budovat svou identitu ve virtuálních sociálních sítích.

Jakub3

Jakub Vaníček

21.04.2018 09:47

Franzen

Jonathan Franzen si rychle vysloužil uznání coby autor velkých románů. Repro DR

Americký spisovatel Jonathan Franzen (*1959), který debutoval v roce 1988 a prvního velkého úspěchu dosáhl o třináct let později, už dávno není českému čtenáři úplně neznámý. Úspěšný román Rozhřešení, jímž si vydobyl světové uznání (National Book Award za nejlepší prózu vydanou v roce 2001), u nás vyšel nedlouho po americké premiéře; stejně tak máme k dispozici podařené překlady Franzenova rozsáhlého díla Svoboda a nejnověji i Purity, nominované na Literu za překladovou knihu (ročník 2018). Soudě dle americké kritiky, jsou z pětice Franzenových románů v češtině dostupné tři nejlepší.

A právě americká kritika velmi rychle zareagovala na opakující se Franzenovo autorské téma: rodinné poměry, anebo šířeji sociální poměry utvářející se pod tlakem společnosti v průběhu posledního půlstoletí. Franzen si rychle vysloužil uznání coby autor velkých románů, reflektujících problémy v rodinném mikrosvětě, vždy ale na bázi širších událostí. Taková byla Svoboda, v níž jsme se mohli setkat s pokusem vylíčit poměry středozápadní „middle class“; taková je do jisté míry i Purity.

Ta už však nemá být ryze americká; Franzen v ní opouští svůj rodný kontinent a tematizuje život v Německé demokratické republice, počínaje poválečnou érou a konče zborcením světa pozdního socialismu. Český čtenář se tak dostává do zvláštní situace: rozumí zde reáliím současné Ameriky, jež jsou vpravdě reáliemi Západu, a stejně tak je schopen docenit autorův obraz života v zemi socialistického tábora.

Vzhledem k tomu, jak Franzen své romány konstruuje, lze jen stěží stanovit, kdo je hlavním hrdinou a kdo sehrává jen epizodní roli. Metoda řetězení příběhů a jejich spojování, pro Franzena charakteristická, v podstatě znemožňuje stanovit hlavní linii vyprávění. Purity nicméně čtenáře nabádá, aby si do hlavní role obsadil stejnojmennou teenegerku, holku s nejasnou rodinnou minulostí a problematickým životem v oaklandském squatu.

Jak se příběh rozvíjí, do hry vstupují další postavy, a to z nejrůznějších sociálních vrstev. Román se větví v několika časových vrstvách a jeho konstrukce se postupně zatěžuje mnoha více či méně důležitými odkazy. Čtenář má co dělat se specifickou románovou formou; její celek svým rozsahem připomíná velká díla minulosti, během čtení se však drolí do několika kratších příběhů.

Franzen si kvůli podobnému „vrstvení“ vysloužil už v minulosti nejednu kritickou výtku; s odstupem několika desítek let se však zdá, že paralelní kompozici zvládl, že celek umí obtěžkat odbočkami jen do takové míry, aby se čtenář bestselleru dokázal stále orientovat v celku díla. To platí jak pro četná místa, na nichž se děj odehrává, tak i pro postavy.

Takže znovu: titulní hrdinkou je Pip Tylerová, esenciální představitelka generace zcela odevzdané dvojímu životu. Vyhrocená individualita, která jen stěží navazuje přátelské a partnerské svazky; toť život první, odehrávající se v reálném světě. Tatáž Pip pracuje jako telefonní operátorka a prodává „snížení účtů za elektřinu, pomoc planetě“ a „slušnou výši státních i federálních daňových úlev“.

Co na tom, že pořádně neví, o co se jedná, důležité je, že umí funkčně komunikovat. Je obratná uživatelka sociálních sítí, pro niž není žádný problém přijmout místo ve společnosti podobající se WikiLeaks; zvládne rychle sestavit datovou rešerši, leccos rychle dohledá a pospojuje.

Přibližně takový je výchozí rámec, který Franzen přikládá k současnému světu. Pip Taylerová je jakýsi prototyp rozháraného člověka, který teprve ohledává své schopnosti. Je divoká – podobně jako i jiní protagonisté, kteří v Purity vystupují. Nebojí se dát najevo svému okolí pocity a nálady; je křehká a dokáže být velmi, velmi smutná. Její charakter Franzenovi slouží jako nějaké křivé zrcadlo, jež nastavuje ostatním postavám. Čtenář se neubrání srovnání, a to klidně i tehdy, pokud mezi Pip a jinou postavou leží celé půlstoletí.

Nebylo by účelné vypočítávat místa, na která nás Franzen ve svém rozsáhlém opusu přivede, totéž platí i pro zápletky; těch je v knize ohromné množství, Franzen je snad schopen jich vymyslet tolik, že by mohl psát jednu nekonečnou knihu, jejíž roviny by bylo možné propojovat alespoň tak, jak to známe od Balzaka. Důležitější je bezesporu najít motivy, k nimž se autor vrací a které experimentálně obsazuje postavami z nejrůznějších vrstev společnosti. Jsem přesvědčen, že pokud o něčem Purity svědčí dokonale, pak je to a) aktuální potřeba jednotlivce čelit neustálé fragmentarizaci světa vytvářením soudržného virtuálního imaga, a b) proces drolení společnosti.

Ad a) vidíme, jak usilovně se Pip, nezakotvená v žádném silném sociálním systému, snaží vytvořit obraz sebe samé. Má to štěstí, že ji osud přivede k Andreasovi, druhé velké figuře románu, člověku, který před pádem berlínské zdi zevnitř revoltoval proti poměrům ve východním Německu, aby si později založil firmu na vyhledávání citlivých informací. Je to právě Andreas, který Pip zasvětí do mystéria sebetvorby.

Ocitujme monologický pasus, v němž své zaměstnankyni a milence Taylorové ukazuje, jak by se v ideálním případě měla ve světě chovat: „První je imperativ udržet si tajemství a ten druhý zase někomu ho vyjevit. Jak můžeš vědět, že jsi někdo, jedinec odlišný od ostatních? Jenom tím, že si některé věci necháš pro sebe. Střežíš si je uvnitř, protože kdybys to nedělala, nedalo by se nijak rozlišit mezi vnitřním a vnějším světem. Tajemství ti vlastně poskytují vědomí, že nějaký vnitřní svět vůbec máš. Radikální exhibicionista je takový člověk, který se úplně vzdal své identity. Ale identita ve vakuu taky nic neznamená. Dřív nebo později začne tvoje nitro potřebovat nějakého svědka. Jinak bys prostě byla jenom kráva, kočka, kámen, věc z vnějšího světa, lapená ve své materiálnosti. Abys mohla mít vlastní identitu, musíš věřit, že existují i jiné identity. Potřebuješ si být blízká s jinými lidmi. A jak se taková blízkost buduje? Sdílením tajemství (…)“

Vtip spočívá v tom, že právě Andreas si vybudoval kariéru na prozrazování cizích tajemství, že tajemství v Andreasově pojetí není nic jiného než základ osobnosti, o nějž lze v tomto světě soupeřit, o nějž se můžeme přetahovat jako o kus majetku. Autor Purity má očividně právě tento problém na mysli, když konstruuje společnost lidí, kteří fungují tak, že si úzkostně budují své profily a dělají vše proto, aby nic z jejich nitra neuteklo ven a nestalo se objektem, o nějž se povede boj.

V tomto punktu také Purity pojednává nanejvýš aktuální téma, závažnější, než by se nám stále ještě mohlo zdát. Anebo bychom dokonce mohli říct, že tu můžeme alespoň na několik okamžiků zahlédnout kontury úplně nového typu subjektivity vpojené do tkáně sociálních sítí, vyrůstající a formované světem datových toků.

Ad b) S výše uvedeným souvisí další aspekt Franzenova psaní: to, co vzniká společnou existencí takto utvářených subjektivit, už rozhodně nelze nazvat společností, která je vystavěna snahou o participaci na věcech veřejných. Jestliže se nejprve Andreasův podnik jeví jako plán, jak pomoci světu zmítanému zvůlí mocných, nakonec nejde o nic jiného než o osobní ambici jednotlivce, notabene motivovanou ryze individuálními problémy. A není to jen Andreas; ať už si vezmeme kdekterou postavu vystupující v Purity, pokaždé jako by šlo o variaci na jediné téma.

Tím bych nerad tvrdil, že Franzen nedokáže napsat člověka, který se bude od ostatních odlišovat. Daleko spíš platí, že ve světě, o němž v Purity čteme, už pod tlakem okolností nikdo takový ani existovat nemůže. Různorodost musí být převedena na jeden dominantní model – to už ostatně známe minimálně od konce druhé světové války, kdy Adorno s Horkheimerem vydali svou Dialektiku osvícenství. Rozdíl je jen v tom, že v případě Purity zdaleka nejde o vizi, nýbrž o velmi dobře zbeletrizovanou životní praxi našich dob.

Srovnáme-li význam Svobody anebo Purity v kontextu sociálně laděné současné světové prózy, pak se jen stěží ubráníme dojmu, že Jonathan Franzen vskutku navazuje na velké autory amerických společenských románů – ať už jde o rozsah jednotlivých románů, široký rejstřík témat, schopnost analyzovat jednotlivé společenské segmenty, anebo o preciznost zpracování mimoliterární látky. Bude jistě zajímavé sledovat, zda i další díla – budou-li jaká – zkopírují jasně progresivní schéma, dokáže-li autor dále pracovat s formou paralelních příběhů a propojovat jejich jednotlivé vrstvy do čtenářsky poutavých celků.

Jonathan Franzen: Purity. Nakladatelství KNIHA ZLIN, 2017, 552 s.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.