Demokracie nemůže končit před dveřmi našich pracovišť

Budou-li lidé vedle práv individuálních, politických a sociálních usilovat také o ekonomické občanství, prohloubí svou možnost rozhodovat o svých životech a podmínkách, které je ovlivňují.

Lidé mají tolik práv, kolik si vybojují, a dějiny této tezi dávají za pravdu. Sociolog Thomas H. Marshall rozlišil tři etapy dosavadního vývoje moderních občanských práv. V první etapě si liberálové nad aristokraty vybojovali základní individuální práva jako individuální svoboda, rovnost lidí před zákonem, nedotknutelnost majetku, svobodu slova coby ochranu před jejich zvůlí. To bylo podstatou francouzské a americké revoluce v 18. století i vlny evropských revolucí roku 1848.

Spolu s individuálními právy pro všechny členy společnosti byla v této etapě vybojována i politická práva utvářející politické občanství – právo volit a být volen do zastupitelských orgánů, avšak pouze pro příslušníky úzké bohaté elity. Pouze její příslušníci mohli vykonávat politickou moc a řídit stát, ostatní společenské skupiny musely poslouchat a financovat stát prostřednictvím svých daní, aniž by mohly rozhodovat, jak s nimi bude nakládáno.

Ve druhé etapě probíhající zejména na konci 19. století a během první poloviny 20. století levice vybojovala na liberálech a konzervativcích rozšíření práv politického občanství na všechny zletilé občany uzákoněním všeobecného a rovného volebního práva. Po druhé světové válce přichází třetí etapa vývoje lidských práv – uznání sociálních práv vytvářející sociální občanství během vzniku sociálních států.

36bee9a74ecaff0847afa602e71938bbLidé mají tolik práv, kolik si vybojují. Ilustrace zobrazuje demonstraci v počátcích dělnického hnutí v USA. Repro DR

Sociální práva nejenže prostřednictvím veřejného pojištění, dávek a podpor garantují základní hmotné zajištění a sociální jistoty, ale hlavně umožňují všem společenským skupinám skutečně vykonávat individuální a politická práva. Jak konstatuje Esping-Andersen, jestliže lidé „nemají přístup k netržním zárukám, jejich schopnost jednat jako svobodní tržní aktéři je snížena, ba přímo znemožněna.

První zásadou svobodné směny je, že aktér má možnost odmítnout prodat svůj produkt, pokud cena není pro něho dobrá. To však je nemožné, jestliže je v sázce jeho pouhá existence. Trh práce může být tedy paradoxně skutečným trhem pouze tehdy, je-li určitým způsobem pokřiven, omezen a zkrocen, tedy jen tehdy, mají-li jeho účastníci přístup i k jiným zdrojům obživy než jen k výdělku nabízenému trhem“ (Esping-Andersen 1999: 38).

Bez sociálních práv lidé nejenže nemají zajištěny podmínky pro výkon svobodné volby, ale nezbývá jim po každodenním boji o přežití ani dostatek času a energie pro hájení vlastních politických zájmů, a tím také k výkonu politických práv.

Individuální politická a sociální práva představují jakousi „svatou trojici“ moderního občanství, jelikož pouze ve vzájemném spojení umožňují lidem ochranu před zvůlí státu, trhu a zajištují jim materiální jistoty a svobodu.

Nástup neoliberalismu
Sociální práva byla prohlubována až do 70. let, kdy nastupuje neoliberalismus. Ten představuje zásadní zvrat ve vývoji občanských práv. Ta se poprvé od 18. století neprohlubují, ale omezují prostřednictvím demontáže sociálních států. Nesmíme se však nechat mýlit. Ofenzíva neoliberalismu proti sociálním právům nepředstavuje útok pouze na sociální občanství nás všech, ale útočí i na rovnost příležitostí při výkonu občanských a politických práv.

V současnosti však nesledujeme pouze pokračující neoliberální ofenzívy proti sociálním právům, ale i pozvolnou demontáž demokracie ve vyspělých liberálně demokratických zemích. Podstatou tohoto procesu je prorůstání korporací a oligarchů se státní mocí, tedy kolonizace politické moci ekonomickou mocí.

Vliv ekonomických elit je tak naprosto nesrovnatelný s vlivem běžných občanů na rozhodování o věcech veřejných, a tím pádem je značně narušen princip politické rovnosti občanů. Pod útokem se tak v současnosti ocitají bezprostředně i občanská a politická práva, a v důsledku toho i koncept moderního občanství jako celek.

Krizi moderního občanství a demokracie vyřešíme jen tím, že současnou „svatou trojici“ občanských práv obohatíme o ekonomická práva zákládající dnes neexistující ekonomickou dimenzi občanství. Ta by spočívala v univerzálním právu na participaci ve smyslu účasti na řízení ekonomických společností a organizací. Pokud nejlepší způsob kontroly moci státu představuje politická demokracie, pak analogicky ekonomická demokracie představuje nejlepší způsob kontroly ekonomické moci dnes naprosto vymknuté z kontroly.

Ekonomické občanství by nejen doplnilo „svatou trojici“ moderního občanství, ale také by dalekosáhle prohloubilo možnost lidí rozhodovat o sobě samých a skutečně kontrolovat podmínky, které ovlivňují naše životy, a učinit nás za sebe skutečně zodpovědné.

Prosazení ekonomické dimenze občanství by tak mělo za důsledek prohloubení svobody každého jednotlivce. Zajistí, že už nebude možné jednat o nás a bez nás v záležitostech, které se nás bytostně týkají a ovlivňují naše životy, jako se tomu děje v současnosti při jednání správních rad, při poradách manažerů, při tvorbě strategických plánů rozvoje firem.

Uvědomme si, že finanční odměna, (a tím také životní úroveň) zaměstnanců je závislá na hospodářských výsledcích firem, a tedy na rozhodování managmentu, a nikoli pouze na jejich práci. Protože mají rozhodnutí na zaměstnance dopad a v případě špatných rozhodnutí se jejich odměna snižuje, musí mít také šanci je ovlivňovat. To je podstatou ekonomického občanství, které by nemělo zaměstnancům poskytovat pouze kontrolní pravomoci nad vedením firem, ale mělo by jim umožnit skutečně se podílet na tvorbě a přijímání rozhodnutí.

Zaměstnanci by tak měli mít ze zákona právo volit si své zástupce do dozorčích a správních orgánů firem, přičemž počet jejich zástupců by měl tvořit minimálně 50 procent. Volení zástupci zaměstnanců by měli právo veta během přijímání zásadních rozhodnutí, jinak by manažerům a správním radám při rozhodování fakticky jen svítili.

V důsledku uskutečnění práv ekonomického občanství by zaměstnanci byli nadáni nejen větší mírou svobody tím, že budou sdílet rozhodovací pravomoci s vlastníky, ale také získají skutečnou odpovědnost za chod firem a za své životy, která je jim dnes odpírána.

Participace zaměstnanců v praxi
Jisté snahy o realizaci ekonomických práv občanů nacházíme v Německu v rámci takzvané kodeterminace, kdy tvoří třetinu dozorčích rad zástupci zaměstnanců. Toto zastoupení však není dostatečné, jelikož mohou být přehlasováni.

Kodeterminace má tradici i na našem území. Fungovala u nás již v období 1945-48, než ji komunisté zrušili, jelikož narušovala jejich monopol na hospodářskou moc. V současnosti tvoří v akciových společnostech nad 500 zaměstnanců třetinu dozorčích rad zástupci zaměstnanců. Jestliže německá verze kodeterminace není dostatečná, o jejím českém protějšku to platí dvojnásob. Dozorčí rady v České republice mají totiž menší pravomoci než jejich německé protějšky.

Zajímavé je, že snad nejambicióznější pokus o realizaci ekonomických práv občanů měl být realizován právě u nás za pražského jara v roce 1968. Tehdy měly dostat kontrolu nad podniky zaměstnanecké rady pracujících, které by volily managment a rozhodovaly o strategii a rozvoji podniku, čímž by realizovaly ideál zaměstnanecké samosprávy. Tomu stejně jako i ostatním tehdejším reformním snahám zabránila okupace a následné období normalizace.

Snad nejambicióznějším pokusem realizovat ekonomická práva občanů na Západě představuje Meidnerův plán pojmenovaný po odboráři a ekonomovi Rudolfu Meidnerovi. V jeho rámci byla část financí z odvodů a daní zaměstnavatelů převáděna do speciálního fondu, s kterým disponovaly odbory a který jim sloužil na skupování akcií podniků. Cílem bylo postupem času zajistit odborům stát se většinovým akcionářem podniků.

Meinderův plán tak byl ve zkratce plánem vykoupení švédské ekonomiky zaměstnanci. Nakonec však nebyl plně realizován kvůli výhře pravice ve volbách, která následně zákonem umožnila odborům z fondu financovat pouze nakoupení menšinového podílu, čímž původní cíl Meidnerova plánu znemožnila.

V současnosti usiluje o zavedení ekonomických práv britská Labour party, která ve svém návrhu požaduje po firmách s více než 250 zaměstnanci poskytnout deset procent akcií svým zaměstnancům. Ani tento návrh však není dostatečný. Ačkoli si zaměstnanci přilepší na dividendách, jejich šance ovlivnit řízení firem budou značně omezené.

Dosažení ekonomických občanských práv je v současnosti otázkou politického boje, stejně jako jimi byly v minulosti práva individuální, politická a sociální. Jejich vybojování je však více než kdy před tím i otázkou zachování demokracie a boje proti oligarchům. Demokracie nemůže končit před dveřmi našich pracovišť.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 22.Listopadu 2018, 12:47:28

S tou podnikovou samosprávou se svého času experimentovalo v Jugoslávii; jejím výsledkem ale bylo to, že zaměstnanci si prosadili takové zvýšení mezd, které nebylo kryto reálnou produkční efektivitou. Výsledkem byly tedy reálnými hodnotami nekryté peníze.

V Německu existuje (přinejmenším) jeden podnik, kde mají ve vedení odbory takové postavení, že bez jejich souhlasu není možno přijmout žádné rozhodnutí. Je to značka Volkswagen. - Ovšem, důsledkem i tady je, že Volkswagen dosahuje na jednotku produkce mnohem menšího zisku nežli jeho konkurenti. Právě proto, že odbory si vymohly nadstandardní sociální výhody pro zaměstnance.

Doposud se Volkswagenu ještě jakž takž daří tento rozdíl v ziskovosti kompenzovat masovostí své produkce. Ale je velice nejisté, jak dlouho to takto ještě může vydržet.

Krátce řečeno: ty snahy o "podnikovou demokracii" jsou sice z levicového hlediska legitimní; ale ze systémového hlediska jsou naivní. Prostě není možno prosadit podnikovou demokracii na půdě kapitalismu. Tady je nutno si vybrat: buďto jedno nebo druhé.

A jestli má někdo skutečně úmysl prosadit a zavést skutečnou podnikovou demokracii - pak se musí nevyhnutelně začít závažně zabývat i samou otázkou další existence kapitalismu.

Pavel Krupička - zcela odcizený socialista, vyvržen Prahou do zapomnění

Čtvrtek, 22.Listopadu 2018, 17:32:24

Skvěle napsáno. Zřejmě taky slušněj oddíl :)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Poslední stupeň emancipace? Pátek, 23.Listopadu 2018, 12:12:21

Ještě jednu věc je nutno připojit: Lukáš Ulrych celou věc podává tak, že napřed přišla emancipace ryze osobní; ta se pak ukázala nedostatečnou, takže pak následovala ještě emancipace občanská, a po ní ještě emancipace sociální. A i ty dvě poslední se časem prokázaly být jenom dílčími, nedostatečnými. Takže celý tento proces lidské emancipace je prý nyní nutno definitivně završit ještě tou podnikovou demokracií.

Ano, vypadá to takto samozřejmě naprosto přesvědčivě. Jenže - ono je možné to celé také zcela obrátit. Totiž v tomto smyslu: k a ž d á z těchto dosavadních emancipací ve své době slibovala, že ona a právě ona bude tou emancipací zásadní, konečnou, dokonalou. A - nakonec se vždycky ukázalo, že ve skutečnosti byly jenom pouze dílčí, omezené. Že pravá lidská emancipace leží nakonec někde zcela jinde.

A teď tedy máme uvěřit, že zrovna a právě ta podniková samospráva bude "opravdu" tou emancipací úplnou, konečnou a definitivní?!... Kde máme jakou garanci toho, že poté co selhaly všechny emancipace dosavadní, že zrovna tato bude ta pravá?

Jak je vůbec možno uvěřit tomu, že jenom a pouze možnost spolurozhodování o vnitropodnikových záležitostech může přinést opravdovou lidskou emancipaci za podmínek p ř e t r v á v a j í c í h o kapitalismu, jehož podstata přece záleží v tom, podřídit si všechny účastníky produkčního i konzumního procesu svým vlastním zájmům?...

Ivo Horák - Praha 3

Záleží také na tom, co se tou demokracií, či emancipací myslí Pátek, 23.Listopadu 2018, 18:40:22

Je spousta podniků, kde vedení uspořádá jednou za rok (třeba v den, kdy musí mít velké obchody podle dosavadního zákona zavřeno) školení s párty, kde zaměstnancům v očekávání rautu oznámí přidání na mzdě. Oni dopředu tipují kolik asi a pak v diskusi neřeknou ani slovo. Za stávajících podmínek bývají zaměstnanci s firmou natolik solidární, že jim většinou nevadí různé rozvojové plány, které pohlcují peníze potenciálně na jejich mzdy, ani odchod majitelů z kategorie lidí ve firmě pracujících do té nejexkluzivnější. (Samozřejmě, tato loajalita by při změně poměrů rychle vzala za své.) Celkem se dá říci, že ustavení nepoplatných odborů v běžných firmách by bylo pokrokem a snad i řešením. V zásadě nejinak je tomu ohledně pracovních podmínek.

Pokud někde zaměstnanci navrhují nebo sami mohou zkoušet nějaké změny (většinou obchodních) praktik, jde často o přístupy tvrdší a k zákazníkům méně férové než ty dosavadní. Ve většině firem se ovšem v současnosti nějaká "lidová tvořivost" nepřipouští, nařízení se zabývají i nejmenšími detaily. Pozitivní očekávání, týkající se proměny a zlidštění v podnikatelské oblasti, spojené s faktickým povýšením role nižších pracovních pozic, nepokládám za odůvodněné.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.