Jak mi moje celoroční sbírka plastů pomohla odhalit pravdu o recyklaci

Nenechme si namluvit, že vyhazováním obalů do kontejnerů na tříděný odpad něco změníme. Skutečným problémem je charakter naší konzumní kultury.

V roce 2016 jsem se rozhodl, že nebudu rok vyhazovat žádný plastový odpad. Stalo se to ve chvíli, kdy jsem byl běhat a málem jsem se na pobřeží přerazil o hromadu plastových odpadků zapletených do řas, které vyplavilo moře. Na můj dotaz, jak je to s recyklací plastů, mi od místního úřadu později přišla odpověď: „Bohužel, v místě vašeho bydliště to není možné.“ Ale vždyť recyklace je přece tak dobrá věc, nebo ne? Kdepak. Je to pouhé slovo, nikoli závazek, nic jiného než slib, který nám umožňuje zracionalizovat si naše každodenní rozhodování.

Vláda oznámila, že zavede takzvanou plastovou daň. Ta postihne výrobce plastových obalů, jejichž výrobky budou obsahovat méně než 30 procent recyklovaného materiálu. Aby však britští výrobci mohli takové obaly vůbec dělat, musí mít k dispozici kvalitní recyklované suroviny. Protože však ministr financí na zvýšení recyklace plastů uvolnil pouhých 20 milionů liber, nebude to možné.

V naší zprávě Plasty všedního dne: odpad, který vyhazujeme a co se s ním stane zjistila moje spoluautorka Julie Schneiderová, že počítáme-li na kusy, jen čtyři procenta plastového odpadu, který jsem za rok nasbíral, se skutečně zde v Británii zrecyklují, pokud je vhodím do správné nádoby. Na váhu je to šest procent. Naše zpráva také ukázala, že ze 4490 kusů plastového odpadu, který jsem nasbíral, je pouze 59 vyrobeno z recyklovaných materiálů (1,3 procenta).

Everydayplastic-pressimageAutor a jeho celoroční sbírka plastů. Foto Ollie Harrop

Kde mají výrobci recyklovaný materiál vzít, když systém recyklace plastů v Británii téměř neexistuje? Určitým řešením by bylo markantně navýšit poplatky pro supermarkety a prodejce potravin a nápojů, jimiž přispívají na sběr a recyklaci svého vlastního odpadu. To by mohlo být součástí nové vládní odpadové strategie. Momentálně původci přispívají jen deseti procenty. Zbytek platíme my ze svých daní.

V roce 2016 vláda prohlašovala, že počítáno na hmotnost se v Británii zrecyklovalo 46 procent plastů. Toto číslo, ať už ho vláda zdůvodňuje jakkoli, je zavádějící – obzvláště pokud ho porovnávám s číslem své vlastní míry recyklace, tedy šest procent. Uváděných 46 procent recyklovaných plastů je ve skutečnosti množství plastů, které bylo odevzdáno do nádob na tříděný odpad. Nejvíce zavádějící je potom fakt, že více než 60 procent plastů, které odevzdáme do tříděného odpadu, je odesláno do zahraničí a označeno jako zrecyklované. Ve skutečnosti se z nich recykluje ani ne polovina.

Recyklaci si představujeme jako proces, kdy se plastová láhev rozemele a vytvoří se z ní nová plastová láhev – a tak pořád dokola. V reálném světě ale v průběhu recyklace plasty nevyhnutelně degradují a je velmi těžké získat čistý plastový materiál, který by nebyl kontaminován jinými plasty, zbytky jídla či chemikálií. Obvykle jen velmi malé množství tříděných plastů dosahuje takové kvality, která by vyhovovala standardům na výrobu potravinářských obalů.

Jen 1,3 procenta plastových obalů, které jsem za rok nasbíral, bylo vyrobeno z recyklovaných materiálů, což poskytuje realistický obrázek o tom, jak malý zlomek tříděného plastu se k výrobě nových obalů používá. Zbytek je „downcyklován“ – to znamená použit k výrobě nerecyklovatelných, méně hodnotných produktů jako hračky nebo plastové trubky.

Naším úkolem je přestat vyhazovat plasty do přírody a udržet je v oběhu. Krátce řečeno, vytvořit cirkulární ekonomiku.

Jak nakupujeme? Procházíme uličkami v supermarketech, nákupních centrech nebo po stránkách online prodejců a nevidíme to množství plastu, do kterého je naše zboží zabaleno. A tady leží jádro problému. Plastová záplava je vedlejší produkt konzumní kultury, která je dokonalou přísadou doplňující zájmy naší ekonomiky a společnosti. Jakmile v nás taková kultura zakoření, nepřestává růst. Takto jsme byli pomalu indoktrinováni životním stylem založeným na spotřebě a vyhazování a nyní se ho budeme těžko zbavovat.

Výsledkem mého celoročního sběru vlastního plastového odpadu bylo 22 pytlů. Produkty známých značek, které do něj byly zabaleny, by zaplnily celou podlahu obrovského skladu. Pohled na všechno, co jsem koupil, použil a zahodil, mě nesmírně znechutil. Sám bych si vlastně ani nevzpomněl, že jsem něco takového někdy koupil – taková je povaha naší společnosti založené na rychlospotřebě. Můj plastový odpad o mně dozajista mnohé vypovídá, vypovídá však také mnohé o nás všech. Každý kus odpadu je pozůstatkem určitého rozhodnutí – jak uhasit žízeň, ukojit hlad, oživit šatník nebo jak si udělat radost novým iPhonem.

Rok, v jehož průběhu jsem vyhodil 4490 kusů plastového odpadu, mě přinutil k zamyšlení. Recyklace nikdy nebude sama o sobě řešením. Bude nutné masivně investovat do systému recyklace, ale také významně snížit množství plastu, který produkujeme a používáme. Uvědomit si, co vlastně konzumujeme, a naučit se to redukovat může nejen řešit problém s plasty, ale také kultivovat společnost jako takovou.

Text I collected plastic waste for a year, and learned the truth about recycling vyšel původně v The Guardian. Z angličtiny přeložila Míla Zemanová Palánová.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.