V sobotu dvacátého října se v ulicích Londýna více než půl milionů lidí zúčastnilo demonstrace na podporu britského členství v Evropské unii. Protest svolala Volba lidu (People’s Vote), koalice tvořená konzervativci, částí labouristů, zelených a liberálních demokratů spolu s několika levicovými organizacemi. Jejím cílem je zvrátit brexit.

Množství účastníků jistě muselo organizátory potěšit. Jenže čísla v referendu v roce 2016 byla přeci jen o poznání vyšší — na 17,4 milionů voličů, včetně mnoha z těch nejopomíjenějších skupin obyvatelstva, se tehdy svým hlasováním rozhodlo protestovat proti stávajícímu řádu.

↗

Celoživotní euroskeptik Corbyn byl nucen vést kampaň za setrvání v EU pod tlakem v Labour Party stále vlivných příznivců bývalého premiéra Tonyho Blaira. Foto Herald Scotland

Tvrdošíjní zastánci setrvání v EU často tvrdí, že bojují proti nárůstu populistické pravice napříč Evropou, jen málokteří z nich si však uvědomují politické následky toho, kdyby se rozhodli ignorovat takové množství lidí. Hlasování o brexitu je pro ně rozhodujícím politickým momentem v životě. Jejich svět se 23. června 2016 obrátil naruby a často tvrdí, že nepoznávají vlastní zemi.

Jenže většině Britů se jejich svět obrátil naruby už před mnoha lety. Zprávy z poslední doby ukázaly, že pod hranicí chudoby žije v zemi 14 milionů lidí — a že po více než století setrvalého pádu začala opět růst dětská úmrtnost. To není důsledek brexitu, ale dlouhých desetiletí neoliberální politiky, která postupně zruinovala britskou střední třídu. Desetiletí, během nichž se politika obou hlavních stran lišila jen kosmeticky.

Pro většinu britského obyvatelstva byl rok 2016 za celou generaci zkrátka prvním momentem, kdy měli pocit, že jejich hlas může něco změnit. Pokoušet se něco takového zvrátit musí zákonitě vést k vzestupu krajní pravice.

O čem bylo hlasování o brexitu?

Ve své podstatě představovala volba opustit Evropskou unii protest proti politickému establishmentu. Ten obyvatele jedním hlasem varoval, aby se vyslovili proti vystoupení. S brexitem by podle nich nastal bezmála konec světa. Jenže politický establishment dávno přišel o veškerou důvěryhodnost a referendum se proměnilo v nástroj, kterým jej nespokojení voliči mohli konečně potrestat.

Někdy se tvrdí, že hlasovat pro opuštění Evropské unie motivovaly široce rozšířené protimigrantské nálady nebo dokonce otevřený rasismus. A faktem je, že v obou oficiálních kampaních — jak pro opuštění, tak pro setrvání — se objevovaly rasistické motivy a protiimigrační argumentace. Zdaleka ale nešlo o to nejdůležitější. Příznivci brexitu jako hlavní důvody pro svoje rozhodnutí v průzkumech opakovaně popisovali nezaměstnanost a zhoršující se kvalitu veřejných služeb.

Méně majetní Britové zoufale hledali způsob, jak se konečně vymanit z ničivé politiky škrtů, a byli ochotní využít jakýchkoli prostředků, aby mohli zasadit ránu politické a ekonomické elitě. Pokud snad byl brexit nepříliš vhodným nástrojem, jak se této elitě pomstít, pak je třeba brát v úvahu, že žádných jiných se jednoduše nedostávalo.

Samozřejmě, že by bylo lepší, kdyby se nemajetní občané Británie mohli spolehnout na autentickou sociálně demokratickou stranu. Jenže takových na kontinentu zbylo jen pár a touhu po alternativě k establishmentu tak vyplňují pravicově populistické strany.

Corbynova Labour Party

Hnutí proti politice škrtů se v Británii soustředí kolem Jeremyho Corbyna. Jeho zvolení do předsednické funkce v roce 2015 zachránila labouristy před stejným osudem, jaký potkává sesterské strany po celé Evropě.

Jenže situace uvnitř Labour Party je komplikovaná. Na rozdíl od některých novějších levicových hnutí za sebou labouristé musí táhnout minulost spojenou s osobností bývalého premiéra Tonyho Blaira. Přestože většina z více než půl milionu členů stojí na Corbynově straně, parlamentní labouristé a řada radnic je naopak vůči němu nepřátelská. Labour Party dnes fakticky tvoří dvě různé strany.

To je ostatně hlavní důvod, proč byl celoživotní euroskeptik Corbyn nucen vést kampaň za setrvání v Evropské unii. Pokud by se postavil na opačnou stranu, musel by se vypořádat s masivním odporem vlastních poslanců.

Corbyn se od samého okamžiku zvolení potýká s bezprecedentním nepřátelstvím ze strany politických a ekonomických elit. Prakticky každý den se objevují nové a nové titulky, které ho označují jako sympatizanta teroristů, hrozbu pro národní bezpečnost, rasismus... Je to dlouhý seznam.

Některé z nejhorších útoků přitom vychází právě zevnitř jeho vlastní strany. Blairovi příznivci by raději napomohli pokračování konzervativní vlády, než aby dopustili Corbynův úspěch. I to je jeden z důvodů, proč dávají přednost druhému referendu o brexitu před konáním předčasných voleb.

Labouristé a brexit

Asi není třeba dodávat, že neustávající útoky ze všech stran Corbyna poškodily. Přestože zatím nevedly k výraznému odklonu voličů, rozhodně se jejich prostřednictvím podařilo vyvolat zmatení ohledně labouristické pozice vůči brexitu. Nemalá část veřejnosti se dnes domnívá, že by Labour Party v případě vítězství zpochybnila výsledek referenda.

Corbyn opakovaně zdůraznil, že labouristé budou rozhodnutí britských voličů respektovat. Řada vysoce postavených straníků, včetně stínového ministra pro brexit Keira Starmera nebo londýnského starosty Sadiqa Khana, však vysílají přesně opačný vzkaz a trvají na novém referendu. Když se pak Jeremy Corbyn pokouší uklidnit Blairovy příznivce tvrzením, že je Labour Party “jednotná”, jen posiluje dojem, že i on sám si přeje zvrátit brexit.