Chci přispět X

Zemřel Charles Aznavour, dítě přistěhovalců, uprchlíků

Životní příběh Charlese Aznavoura mimo jiné silně upomíná na to, co zemím dává jejich otevřenost uprchlíkům a migrantům.

Pro ucho francouzské porodní báby znělo jméno Shahnourh Varinag Aznavourian, skutečné jméno budoucí hvězdy Aznavoura při křtu, nepochopitelně, napsala tedy arménské jméno dítěte jako Charles. Byl rok 1924.

Jak se tenhle Shahnourh ocitl ve Francii? Jeho rodičům se podařilo utéct po masakru Arménů Turky, kteří v roce 1915 zabili jeden a půl milionu dětí, žen, starců, mužů. Jeho matka byla jediná z celé rodiny, kdo přežil. Po desetiletích nazvalo mezinárodní společenství tyto hrůzy genocidou, první ve 20. století.

Utekli do Francie tak jako tisíce dalších Arménů, kteří masakru unikli. Do Francie, která měla pověst země volnosti a lidských práv. A která je přijala, nezamkla před nimi hranice a nedeportovala je násilím. Podmínky nebyly snadné, každý se musel nějak protlouct, různí Francouzi různě pomáhali či nepomáhali.

Aznavourianové skončili v Paříži (USA jim nedaly vízum), většina Arménů na jihu Francie, kolem řeky Rhôny: Marseille, Aix-en-Provence. V tomhle městě dodnes narazíte na velký pomník arménské diaspory.

Pouť zplodila jednoho z nejznámějších francouzských zpěváků, Charlese Aznavoura. Pro dnešní třicátníky to jméno v Čechách už moc neznamená, ale o dvě generace nazpátek ho znají všichni. Po celém světě. Když se letos ještě jako devadesátiletý pustil do světového turné, v Praze mu vstoje tleskal narvaný sál. A CNN ho prohlásila za světově proslulejšího, než je Frank Sinatra.

4337361490_c58bd9d809_bKdyby Francie odmítla jeho rodiče, neměla by zpěváka Aznavoura. Foto Piano Piano!, Flickr.com

Tohle dítě přistěhovalců, kteří samozřejmě přijeli bez znalosti francouzštiny a jako všichni utečenci nejspíš se špinavými nehty, děravýma botama, boláky po těle a strachem a hladem v očích, si osvojilo perfektně jazyk Francie a šířilo kouzlo francouzské písně jako málokdo. Kdyby Francie odmítla jeho rodiče, neměla by zpěváka Aznavoura.

Ekonomický přistěhovalec Yves Montand

A podobně, kdyby nepřijala ekonomického imigranta Iva Liviho, kterého přivezli v kolíbce jeho proletářstí italští přistěhovalci, neměla by další světoznámou figuru: Yvese Montanda. Také herce a zpěváka, komika, který šířil zase svým způsobem pod tímhle uměleckým jménem slávu francouzské písně.

Nejdřív se ale živil jako dělník v Marseille a později v různých kabaretech, až začal zpívat, tančit na scéně, po světě a hrát ve filmech. Včetně Costa-Gavrasova „Doznání“ o politickém procesu se Slánským v Československu 50. let.

Měl jsem to štěstí, že jsem se setkal s oběma. S Aznavourem jako s velvyslancem Arménie při UNESCO, kde jsem reprezentoval Českou republiku, a kde on už jako starý pán, nejslavnější Armén světa, přijal tenhle titul, aby zviditelnil vlast svých rodičů. A s Yvesem Montandem na začátku roku 1990, kdy jsem do Prahy přivezl film „Doznání“ jako svědectví o 50. letech a uspořádal jeho premiéru, a herec na ni přijel.

Měli jedno společné: zamilování do francouzské kultury, do francouzského jazyka, s jehož subtilnostmi si rádi hráli. Aznavour napsal čtrnáct set písní, mnoho pro jiné slavné zpěváky, tisícovku textů si interpretoval sám. Většinu francouzsky, pár i v jiných jazycích, některé z těch skladeb jsou považovány za součást pokladnice francouzské tvorby.

A Yves Montand si hrál na podiu s jazykem stejně jako s rekvizitami kabaretiéra. Oba vystupovali ve filmech, Aznavour se svojí melancholií v šedesáti snímcích.

Oba byli, tak jako mnoho lidí z imigrace, možná francouzštější než Francouzi. Velmi hrdí na přináležitost k francouzské republice, na francouzské občanství a na čestnou legii. Stali se symboly, s nimiž si celý svět, Evropa, Amerika, kde oba dlouho vystupovali, spojoval francouzský šanson, francouzského ducha, vtipnost, galantnost.

Patřili k tomu nejlepšímu, co Francie dala světu. Součástí nějaké kultury se člověk nestane tím, že se někde narodí, ale tím, že na tom pracuje. On i ta země.

Stát se součástí kultury není automatické, na tom se musí pracovat
Oba byli naturalizovaní Francouzi, oba pyšní na to, že v zemi prorazili, a to v té nejfrancouzštějsí disciplíně, v jazyce. Zároveň prorazili proto, že si nesli své specifikum, Aznavour svůj hrdelní hlas a nenapodobitelné „r“, Yves Montand zase „r“ a samohlásky italské. Dlouho jim trvalo, než se prosadili, Aznavourovi dvacet let.

Oba vytáhla ke kariéře drobná holka z pařížské ulice, kterou kdysi našli v povijanu sousedé na schodech na Montmartru, a pak si podmanila davy. Dostala přezdívku Edith Piaf. Oba zpěváci byli samouci, oba nesmírně dřeli.

Aznavour ještě loni v Los Angeles, při velké poctě na Walk of Fame, řekl o své dvojí identitě: „Jsem Francouz i Armén, obojí je u mě neoddělitelné jako káva a mléko. Francouzština je mým pracovním jazykem, mým rodným jazykem zůstala arménština.“

Říkal to anglicky a sál volal „bravo“ a „Vive la France“. Celý život prožil jako Francouz, dělal slávu francouzským písničkám, naučil francouzštinu swingovat, psal v ní poetické texty.

Cítil se tak francouzsky, že když ke konci jeho života zmínil jeho životopisec zpěvákovo arménské příjmení, žádal stažení knihy, protože on se přeci jmenuje Aznavour.

Někde řekl, že nikdy nežil v atmosféře připomínek genocidy ani nenávisti k Turkům. Když ale v roce 1975 uplynulo od genocidy šedesát let, nazpíval píseň „Zahynuli“, kterou si arménská diaspora vzala hned za svou jako neoficiální hymnu. „Zahynuli, aniž by příliš věděli proč/ muži, ženy, děti, kteří chtěli jen žít.“

A když v roce 1988 postihlo Arménii strašlivé zemětřesení, padesát tisíc mrtvých, přišel s písní „Pro tebe, Arménie“. Zpívalo ji s ním na pódiu téměř sto nejznámějších francouzských jmen, prodal se milion desek a za ně se posílala pomoc. Svět se tenkrát neodvrátil.

Naše hanba
Ti dva, Aznavour a Montand, nebyli zdaleka jedinými přistěhovalci nebo dětmi přistěhovalců, kteří přispěli ke slávě Francie. Celá země je kotlem milionů imigrantů, kteří sem proudili od 19. století z celého kontinentu. Takové Spojené státy Evropy. Stačí se podívat na rodokmeny členů současné vlády.

Tihle přistěhovalci dodali Francii za německé okupace stovky partyzánů, kteří všichni zahynuli. Hodně Židé, hodně Arméni. Manouchian, původem Armén, byl jedním z vůdců podzemního odboje. Vůbec osudy Arménů, uchýlivších se do západní Evropy, často právě do Francie, v lecčems připomínají osudy Židů. Se svou diasporou i s genocidou.

Od začátku 19. století se Paříž, tohle největší velkoměsto světa, stala centrem nejrůznějších uměleckých výbojů. Kdo jsou ta jména? Prakticky všechno přistěhovalci: Picasso, Miró – Španělé, Chagall –Bělorus židovského původu ze Sovětského svazu, podobně Soutine, Čech Kupka z Rakouska, dokonce Japonec Fujita. Takových tam byly stovky.

Nebýt jich, nebýt toho, že je Francie nechala přijet, tvořit a přispívat k jejímu bohatství, by toho v umění moc nevzniklo. Kolik takových Aznavourů a Yvesů Montandů teď právě my odmítáme? K jejich neštěstí a k naší hanbě a smůle? Ta hanba se s námi potáhne.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.