Je to přes tři roky, co se ze stok nevědomí české společnosti na plné pecky vylil nacionalismus opepřený autoritářskými choutkami. V červenci 2015 se na Václavském náměstí sešlo několik set národovců, aby si za skandování „oběsit, oběsit!“ na adresu vlády vyslechli projevy takových hvězd, jako je antisemita a lídr krajně pravicové Národní demokracie Adam B. Bartoš.

Se zoufalou odvahou se proti nim postavila skupina levicových antifašistů, kteří se nacionalistům posadili do cesty. Přestože nebylo nic snazšího než je prostě obejít, policie se jala pomáhat a chránit. V rámci toho udeřila o zem tehdejším partnerem Kateřiny Krejčové, přičemž mu urazila kus zubu. To jeden ze tří strážců zákona, který na dotyčném klečel, podle některých svědků doplnil poznámkou „to je ten hajzl!“ Krejčová na jednoho ze zasahujících policistů, mohutného Filipa Dleska, v instinktivní snaze chránit přítele nalehla.

Dlesk posléze tvrdil, že utrpěl zranění, i když ani z lékařských posudků není patrné, zda mu zhruba padesátikilová Krejčová něco opravdu udělala. Ze záběru celé situace je patrné pouze to, že s ním její nalehnutí krátce zacloumalo předtím, než antifašistku několik dalších policistů odtáhlo.

Krejčovou si následně přehazovaly různé soudy kvůli obvinění z napadení úřední osoby. Absurdní táhlý proces ukončil až soud Nejvyšší, když se odmítl zabývat dovoláním obžaloby proti rozsudku nižší instance, který Krejčovou osvobodil. Na radnici Prahy 1 se minulý týden úředníci shodli, že se antifašistka nedopustila ani přestupku.

Pomáhat a chránit se

Samo rozhodnutí soudu není zapotřebí komentovat. Je patrné, že obecné parametry ‚napadení‘ čin Krejčové nenaplňuje, jak ostatně konstatovali i soudci. Rozhodnutí úředníků Prahy 1, kteří se věcí zabývali, také není zvlášť překvapivé. Jak předjímala i Krejčová, incident se stěží dal vměstnat do škatulky nějakého přestupku.

Mnohem zajímavější je, kolik státních zaměstnanců a institucí se do řešení kauzy muselo zapojit, než došli k tomu, že se prakticky nic nestalo. Svůj podíl na tom měl i státní zástupce Pavel Zeman, jenž nalehnutí na policistu označil za „zřejmé brachiální násilí“, tedy násilí směřující proti tělu člověka.

Je symptomatické, že se intenzivní snaha státu o to, aby se nedělo násilí, zaměřila na ochranu rozložitého policisty před „útokem“ subtilní antifašistky zrovna ve chvíli, kdy o metr vedle jejímu příteli klečí na krku policista kvůli tomu, že dotyčný seděl na nevhodném místě.

Ono slůvko „chránit“ z nesčetněkrát parodovaného policejního motta se dlouhodobě — alespoň co se působení na veřejných akcích týče — totiž vztahuje především k policii samé. Ona péče státu o to, aby se policistům náhodou nestala nějaká újma z rukou převážně pacifistické české levice, je často až dojemná, stejně jako ochota nasadit na sebemenší akci množství drahých těžkooděnců.

Ochranu přitom policie potřebuje především sama před sebou. Prakticky veškeré konfrontace s demonstranty, alespoň z levicového spektra, které se za poslední roky odehrály, vyprovokovala totiž ona.

Tu začne policista jen tak z rozvernosti strkat do lidí a nadávat jim, tu se ohákne do náckovského oblečení a jde okounět k radikálním antifašistům v naději, že jej půjdou vyhnat, aby si mohl zavolat posily a nechat zadržet co nejvíce lidí. Tu se zase rozhodne uprostřed demonstrace prohledat náhodného člověka a agresivně se vrhne do davu. Škála policejní představivosti je nesmírná, a proto vlastně není divu, že muži a ženy zákona potřebují brnění od hlavy k patě, vydají-li se i na zcela poklidnou akci, kde se potká pár set českých autonomních levičáků.

Případ Krejčové se ostatně také netýkal její agrese, ale hlavně reakce na jen stěží přiměřený policejní zásah.

„Zřejmé brachiální násilí“

Brachiální násilí, nad kterým se tak pohoršoval státní zástupce v případě Krejčové, je v dobrodružných výpravách českých policistů na demonstrace základní výbavou. Je vlastně až k nevíře, kolik násilností zažije aktivista, který zkrátka jen chodí na politické akce. Autor, který může odpřisáhnout, že se vůči policii nikdy nedopustil násilí, nemusí pro příklady chodit daleko.

Když policie napadala i zezadu náhodné lidi při znovuobsazení Autonomního sociálního centra Klinika, k zásahu pěstí ve vyztužené rukavici stačilo stát na místě. Na blokádě fašistického pochodu pražským židovským městem to byl pro změnu běh nesprávným místem, co vedl k tomu, že se člověk náhle ocitl pod třemi policisty, z nichž jeden mu bušil pěstí do hlavy, druhý kroutil ruce za záda a třetí, zřejmě zmatený svou přebytečností, kroutil bez zřejmého účelu kotníkem.

Dlužno podotknout, že ten večer měl autor štěstí — víc než běh totiž policii popichovalo stání v lidském řetězu, za které několik lidí, v danou chvíli naprosto bezbranných, údajně dostalo obuškem do rozkroku.

Podobně by se dalo pokračovat prakticky donekonečna. Z celé této mozaiky vychází policista ve vztahu k demonstrantovi jako labilní macho chlapík, který se s gustem pustí do potyčky při sebemenší zámince, aby se následně dovolával právní ochrany, když se o něj někdo opře. Nedej bože, že by jej levicový demonstrant skutečně napadl, jako je zvykem ve Francii, nebo dokonce Řecku — potom by snad ani nebylo divu, kdyby z toho policejní mluvčí udělali druhou bitvu o zasedání Mezinárodního měnového fondu z roku 2000, či rovnou pokus o vraždu.

Zde neobstojí ohraný argument, že policie chrání zákon a zastupuje stát, takže musí být nedotknutelná. Ten totiž nemůže fungovat ve chvíli, kdy policisté každou chvíli poruší vlastní pravidla, šikanují lidi a de facto se dopouštějí trestných činů, od nichž si ale zpravidla umyjí ruce schováním se za uniformu, tím, že se „ztratí“ kamerové záběry z daných incidentů, případně tím, že Generální inspekce bezpečnostních sborů, jež by policii měla kontrolovat, jí v praxi soustavně nadržuje.

Zde není na místě mluvit o policejní brutalitě, protože brutalita naznačuje výjimečnost. Násilné chování policie je příliš systematické na to, aby se jednalo o excesy. Spíše jde o zavedenou praxi, v níž si silové složky deklarovaně demokratického státu mnohdy nezadají s propíraným Zdeňkem Ondráčkem. Ten ostatně z někdejšího pohotovostního útvaru Sboru národní bezpečnosti a Veřejné bezpečnosti, kde se tak neslavně zapsal, plynule přešel do posametových policejních sborů, v nichž působil až do roku 2011.

Problém není v policistech, ale policii

Skutečným důvodem setrvalého zneužívání moci policií a navázanými složkami je prostě a jednoduše povaha této moci. Když je zneužitelná, je zpravidla zneužita — to je pravidlo, jež se táhne napříč režimy a lokálními kontexty.

Řešením musí být přirozeně odstranění oné zneužitelnosti, nikoli dílčí snahy o nápravu v podobě různých školení policistů či zavádění složek typu antikonfliktního týmu. Jednou z cest může být i nastavení skutečně nezávislých kontrolních orgánů odpovědných veřejnosti, jakož i nekompromisní a tvrdé postihy za zneužívání pravomoci úřední osoby. Na místě je i stíhání policistů za dnes odpouštěná porušení zákona, kterých se dopustí v rámci služby, typicky různá napadení a ublížení na zdraví. Ta zapadnou přesto, že kdyby se podobných činů dopustil civilista, dostane přinejmenším podmíněný trest.

Při hledání možností účinného řešení je smutnou skutečností, že v České republice panuje vyjma alternativních kruhů a marginalizovaných komunit velká shovívavost vůči policii. Stejně tak můžeme stěží očekávat větší kontrolu jejích pravomocí v době, kdy ve většině politického spektra převládá konzervativní až autoritářská linie.

Dokud se nám tento trend nepodaří zvrátit, můžeme očekávat, že se táhlé soudní procesy s aktivisty podle šablony Kateřiny Krejčové mohou opakovat donekonečna.