Už ani nevěříme vlastním očím. Německá Unie křesťanskodemokratických stran (CDU/CSU) se hádá do krve kvůli detailům azylové politiky. Pravicové křídlo CDU se s CSU předhání ve štvavých heslech jako „azylová turistika“ takovým způsobem, že ani AfD s nimi neudrží krok, škodolibě se ale směje, jak se krásně všeobecně rozšířil její rasistický slovník.

To vše s sebou nese následky: noviny a talkshow už znají jen jedno téma a všechno to mediální bití na poplach nemá již žádný vztah k reálné důležitosti problému. Už jen přehnané zastoupení tématu ve veřejném prostoru vnucuje představu „přetížení“ migrací, které ráda maluje na zeď radikální pravice.

Dalším vedlejším efektem je, že progresivní strany se v tom dění už ani nevyskytují. Sociálnědemokratická SPD nebo Zelení? Nemají šanci zaujmout jinými tématy. A k dominujícímu tématu migrace netuší, co přesně mají říct.

Konzervativci a pravicoví populisté se předhánějí kdo s koho

To vše je příznačné pro problémy progresivních evropských stran obecně a pro sociální demokracii zvlášť. V Rakousku se v minulém předvolebním boji předháněli lidovci (ÖVP), kteří se přeorientovali z konzervativní na pravicově populistickou stranu, s radikálně pravicovými Svobodnými (FPÖ) a nyní vládnou společně — pod vedením kancléře Sebastiana Kurze, kterého Financial Times označuje za „far right“.

Sociální demokraté se v porovnání se svými evropskými sesterskými stranami v Rakousku ještě jakž takž udrželi. Ale se sedmadvaceti procenty hlasů ale výrazně zaostali za ÖVP.

Je zjevné, že sociální demokraté se v Evropě potýkají s mnoha problémy. Ze všeho nejvíc s dominancí tématu migrace, pak se ztrátou věrohodnosti při zastupování nižší střední vrstvy a dělnické třídy.

↗

Sociální demokracie všude v Evropě příliš dlouho podlézaly neoliberálnímu duchu doby. A také příliš časté vystupování jako „státotvorná strana“ vede k tomu, že sociální demokracie působí zbaběle. Foto archiv Daserste.de

Navíc i se všeobecnou ztrátou důvěry, protože v řadě otázek už není jasné, jaké zájmy sociální demokracie vlastně zastupuje. K tomu se přidružuje příliš dlouhé podlézání neoliberálnímu duchu doby, nedostatek jasných cílů, a nakonec vystupování jako „státotvorná strana“, což může být příležitostně k užitku, často ale vede k tomu, že sociální demokracie působí zbaběle nebo zkrátka nerozhodně.

Jak z toho tedy ven?

Za prvé: sociální demokracie se musí silně postavit za migraci

Zkušenost sice ukazuje, že se to nemůže skoro nikdy povést, ale spin doktoři už kvůli vlastnímu byznysu nikdy nepřipustí, že se mýlí. Razí tedy místo toho interpretaci, že jsou jejich rady správné, ale že se jimi jejich okolí dostatečně neřídí.

Jenže každému, kdo ještě zcela nepodlehl profesionální deformaci, musí být jasné: Pokud má protistrana hegemonii u dominantního tématu, je třeba bojovat právě na této straně hřiště. Musíme se alespoň pokusit vyprávět jiný příběh a vytvořit vlastní progresivní koncepty.

Koneckonců pro to existuje dostatek důvodů: moderní, rozmanitá společnost znamená úspěch, ale nejen to — je to prostě naše realita. Pokud jsme včera v integraci mířili vedle, tak musíme být zítra lepší. Třeba tak, že přistěhovalcům a jejich dětem od začátku vysvětlíme, že patří k nám, a nebudeme jim od školky dávat najevo, že sem nikdy patřit nebudou.

Válečným uprchlíkům se musí pomáhat, to vyplývá už z humanitárních zásad. Navíc je ale třeba organizovat přistěhovalectví — a to tak, aby společnost nepřetěžovalo. K tomu všemu potřebujeme koncepty, za které je nutné bojovat.

„Pevnost Evropa“ a „všechny vyhostit“ — to není koncept, to jsou hesla, která odporují našim principům otevřené společnosti. Problémy jen zvětšují, protože vytvářejí klima, které ztěžuje integraci. Sociální demokraté se nemají proč a kam schovávat — naopak, musejí bojovat za rozum a přesvědčovat o něm.

Za druhé: sociální politika se musí vrátit k lidem

Už se rozneslo, že sociální demokracie má problém s věrohodností mezi nižší střední vrstvou a dělnickou třídou. To je dobrá zpráva. Sociální demokracie dneška jsou často stranami pro střední vrstvu a na jejich vedení je něco aparátčíkovského — jsou to politici z povolání, kteří se pohybují hlavně ve svých kruzích.

Často se také přizpůsobili politicko-ekonomickému duchu doby. Mnozí lidé, kteří si stojí ekonomicky špatně, pak mají pocit: Vy už se nestaráte o naše problémy.

To jasně ukázala jak velká studie think thanku Progressive Zentrum (Návrat k těm, které politika opustila — Rückkehr zu den politisch Verlassenen), tak debata o knize Retour à Reims Didiera Eribona. Progresivní strany obecně mají v tomto prostředí obrovský problém s důvěrou, který jen tak nezmizí.

Opětovné získání důvěry jednak trvá a jednak pro ně nestačí, když se rychle vyjmenují tři čtyři požadavky, které upozorňují na zájmy sociálně slabších skupin obyvatel. Navíc by se sociálně-demokratické strany musely začít zase ukazovat v terénu, k čemuž jim ale dnes většinou chybí aktivisté a organizační sítě. Ačkoli to tedy není snadné — sociální demokraté se musí zase stát věrohodným hlasem této skupiny obyvatel.

Za třetí: Liberální požadavky nejsou přítěží, ale součástí úspěchu

Člověk má pocit, že progresivní strany nemají k dispozici nic dobrého, na čem by se hned nenašla nějaká vada na kráse. Je sice pěkné si uvědomit, že zastupování těch, kteří se cítí být „opomenuti“, patří k centrálním úkolům sociální demokracie.

Nemálo puntičkářů z toho však bohužel vyvozuje, že byla v minulosti „příliš liberální“. Starala se prý o práva menšin, rozmazlovala migranty, vyhádala homosexuálům rovnoprávný sňatek, oslavovala feminismus, ale starala se příliš málo o problémy dělníků v ocelárnách a prodavaček v supermarketech.

Takže prý musí odložit liberální výmysly a opět se přiblížit lidu. Pardon, ale to je neuvěřitelně hloupá úvaha. Zaprvé navozuje pocit, že lze dělat jen jedno nebo druhé — zastupovat sociální zájmy nižších vrstev, nebo držet pozice demokratických a emancipačních principů. A zadruhé takové úvahy trpí chybou, která sociální demokracie do současného marasmu vůbec dostala: že přizpůsobuje své výroky a postoje zdánlivým přáním předem definované cílové skupiny. Z toho vycházející komunikace pak nahrazuje zásady, a protože každý cítí, že děláte marketing místo principiální politiky, ztrácíte věrohodnost.

Progresivní strany, které měly úspěch, byly současně vždy silou sociální spravedlnosti, modernizace a demokratizace. Byly to ale také vždy heterogenní svazky dělnické třídy a městské střední vrstvy. A především sledovaly určitou představu o světě a díky tomu byly věrohodné.

Zkrátka a dobře: je možné být věrohodný v různých prostředích současně. Ne, ještě přesněji: je-li strana zásadová, pak je věrohodná ve všech prostředích.

Za čtvrté: Uspět může jen to, kdo má ambiciózní cíle

Radikální pravice má cíl. Chce zatlačit pluralismus, nejen v úzkém politickém smyslu, ale také ze života samého — prosazuje méně diverzity, méně ohledů na dílčí menšinové či znevýhodněné skupiny.

Proto se neprezentují jako antidemokraté, jak to dělali jejich předchůdci. Jejich poselství působí demokraticky: chceme, aby tón ve společnosti konečně udávala většina. Radikální pravice chce vyhnat ducha roku 1968 a sní o „konzervativní revoluci“ (Alexander Dobrindt — politik německé CSU). Tento cíl nám může připadat šílený, ale je to cíl.

Progresivním silám dnes jasně definované cíle spíše chybí. V rozvoji sociálního státu se toho dosáhlo hodně. Sociální demokraté se ale v posledních letech často účastnili jeho demontáže. Všeobecně se cítí být v defenzivě, akcentuje se spíše obrana dosažených met.

Je to sice nutné, už z důvodu doby, kdy se na liberální demokracii v celé Evropě valí útoky, ale nestačí to. Je zapotřebí cíle, pro který budou lidé hořet. Je třeba zlomit diktaturu ekonomického tlaku a rostoucí konkurence. Prosadit jistotu v životě — od pracovního trhu přes svět práce po systém sociálního zajištění.

Progresivní strany, které chtějí opět získat většinu, potřebují, stručně řečeno, jasně definovanou identitu — a špičkové lidi, kteří budou jejich principy věrohodně ztělesňovat. Samozřejmě si musejí za svými principy stát ve všech tématech, ať už to je sebetěžší. Kdo to přetaktizuje, má prohráno.

Z německého originálu Wer taktiert, verliert vydaného německých odborářským komentářovým portálem Gegenblende přeložila ZUZANA SCHWARZOVÁ. Text vyšel ve spolupráci s Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v České republice.