Chci přispět X

Malá obrana nevelké Hutkovy písně

Jaroslav Hutka nazpíval píseň, která pojednává o tom, jak si pro Miloše Zemana přišla smrtka. A lidé, jindy se vysmívající politické korektnosti, vyvádějí, jak smyslů zbavení. Hutkova píseň není žádné veledílo, ale reakce na ni škodí víc.

Už jste slyšeli skvělou Hutkovu písničku o poměrech na Pražském hradě? Zpívá se v ní:

Na Pražském hradě zas páni se radili
Jak by ty chartisty, jak by je zhubili
Jak by jim přetnuli žílu u pytlíka
Pozvali na radu starého četníka
Že četník starý byl, věděl a vyznal se
Znal jednu písničku vrzanou na base
Tu přehrál, zazpíval, páni se vzbudili
Tomince nabili, ostatní zavřeli


A refrén:
Sedí ve vězení Dienstbier a Šabata
Lederer, Havel a Bednářová Otta
Inžinýr Petr Uhl, manželé Němcovi
Bělíková, Malý, Benda a dál, kdo ví...


Na poli mluveného slova je jen máloco nepřiměřeného, čeho bychom se mohli dopustit na Zemanovu adresu ve snaze přimět ho k opožděné rezignaci. Foto ČRo

Nebudeme si namlouvat, že je to nějaké veledílo, ale má svůj půvab. Tak jako i zde Hutka se ve svém písničkářství velmi často stylizoval do naivní polohy, která mu někdy vycházela více, někdy méně. Ve svém zlatém období, mezi lety 1966 a 1978 měl své publikum, které inspiroval, které mu rozumělo a pro něž byl vlastně král.

Jeho písně obsahovaly i tehdy spousty těžkopádných a místy až nesnesitelně naivních veršů, které však, pokud jste se vyladili na Hutkovu svébytnou poetiku, měly své kouzlo. A postupem času, s utužující se normalizací, si jeho písně samozřejmě člověka získávaly i svou ohromující troufalostí, opravdu nevídanou odvahou, jejímž příkladem je text uvedený výše.

Blemty blemt prezident
Jeho současné hříčce o poměrech na Pražském hradě, pojednávající rozverně o tom, jak si pro Miloše Zemana přijde smrtka, pokáraná a vyslaná Masarykem, lze dobře porozumět jen v kontextu celé Hutkovy tvorby; a není tak docela jeho vina, že tu dnes není více známa a akceptována. Hutka je velikán svého druhu, jedna z největších postav české populární hudby sedmdesátých let, jehož tehdejší úrovni se ze současných českých písničkářů, včetně těch opožděně – ale zaplať pánbůh aspoň za to – chápajících, že by neměli hrát pro Babiše, nikdo ani neblíží.

Napsal jednu z nejpůvabnějších českých protirasistických písniček. Pojednává o Cikánkovi, který přišel na „umění, jak krásně žít“, protože jako jediný „dokáže tkaničku z boty ztratit“.

Hutka také napsal jednu opravdu velikou píseň, troufám si tvrdit, že jednu z největších českých písňových metafor lidské existence vůbec. Jmenuje se Pravděpodobné vzdálenosti, a je svého druhu obrazem nízkosti dnešních poměrů, že ji neznáte z Radiožurnálu a různých cover verzí. Zpívá se v ní: „Nejsou zločiny, za které by se mělo střílet, jenom za lež, která se pravdě podobá.“ Jeden si říká, ještěže ji neznají v Parlamentních listech, patrně by si při svém přístupu k metafoře v umění dovodili, že se tu smrt přeje dosti otevřeně právě jim.

Hutkovo hraní na kytaru nikdy nebylo tak fenomenální jako Plíhalovo či Janotovo, natožpak Mertovo. Bývalo ale spolehlivým společníkem naivních textů, než ho začaly zmáhat chronické bolesti ruky. O jeho nakažlivém talentu ale dobře vypovídá, že ho v té době začal doprovázet Radim Hladík, legenda české hry na kytaru tak veliká, že jej v jednom svém textu jako stěží dostižitelný vzor opěvuje sám Petr Kalandra („Už hraju skoro jako Hladík, Radim Hladík...“).

Nic z toho samo o sobě samozřejmě není argumentem na obranu současné Hutkovy písničky o Zemanovi, která je podle různých autorit od Parlamentních listů po Ondřeje Slačálka nevkusná, protože přeje Zemanovi smrt. Archiv novinových textů Newton eviduje celkem přes sto položek publikovaných vesměs na různých obskurních webech, které jednosvorně Hutkovi lají.

Vezměme to tedy popořadě. Tak předně Hutka přece Zemanovi smrt nepřeje. Ve své naivní, v rámci žánru vlastně oprávněně mírně blboučké, písničce prostě a rozpustile vypráví o tom, jak si pro Zemana přišla smrtka.

Je to sice celé dost těžkopádné, ale upřímně řečeno slohově to neklesá pod úroveň, za níž se tu běžně uděluje Magnesia Litera, o různých novinářských cenách všeho druhu nemluvě. Záblesk dřívějšího Hutkova slovesného génia se tu mihne asi jen jediný – ve verši „blemty-blemt / prezident“.

Je to vkusné? To záleží na úhlu pohledu. Jakákoli debata o Hutkově podařené či nepovedené hříčce by ale měla začínat u faktu, že Miloš Zeman je mimořádně obludná postava, která prakticky vším, co činí, uráží úřad českého prezidenta natolik, že jeho nástupce bude patrně muset Pražský hrad na začátku svého funkčního období deratizovat. Vždyť na Zemanovu smrt lze myslet i z vyloženě humanistických pozic: může pro něj přece být vysvobozením!

Naše přepjatá občanská prudérnost je tak větším problémem než Hutkova neobratná prostořekost. Pak kvůli jedné vržené petce nejsme s to vidět, že její terč tu demontuje demokracii. Pohoršujeme se nad autorem odhrhovačky, ale přehlížíme, o kom pojednává. Chceme-li se přibližovat vyspělejší politické kultuře, potřebovali bychom být méně osobní, méně malicherní, v protestech tvořivější, čipernější, drzejší. A mířit k jádru věci.

Zappu na vás, šosáci. Dobře by vám vysvětlil, že na poli mluveného slova je jen máloco nepřiměřeného, čeho bychom se mohli dopustit na Zemanovu adresu ve snaze přimět ho k opožděné rezignaci. Hutkova píseň, má-li vůbec takovou aspiraci, je v tomhle ohledu ještě mírňoučká. Vzpomínáte na aktivisty, kteří po smrti Margarety Thatcherové tančili v ulicích s popěvkem Ding-dong, the witch is dead?

Je písnička vůči Zemanovi urážlivá? To přece záleží především na tom, co v něm vidíme. A to zase je nutně odvozeno z toho, jak on sám na veřejnosti vystupuje či jak zastává úřad hlavy státu.

Čím je Miloš Zeman dnes? Žalostnou, málo svéprávnou troskou, kryjící svými kymácivými pohyby nechutné manévry hrůzostrašných figur, jimiž je obklopen, ruských a čínských agentů; těžko artikulující zombií, mumlající nesmyslné reminiscence svých dřívějších pošetilých technokratických snů o absurditách typu Babylonské věže, nového jaderného bloku, perpetuua mobile a kanálu mezi Labem a Dunajem.

Je to vlastně svého druhu šílenec, zosobnění dadaistického obrazu krále Ubu. Když Kryl zpíval „Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky ze schopnosti dotyčné osobnosti zemřít, nebo nechat se zabít, dříve, než stačila odvolat...“ více přál – a v dobrém – Zemanovi smrt než Hutka teď.

Miloš Zeman totiž šlape po mnoha věcech, které dříve zastával. Bráníval uprchlíky, klaněl se Havlovi, s pokorou mluvil o disentu, velebil Evropskou unii a předcházel si ochránce životního prostředí. To všechno bohužel stihl odvolat.

A kde byli všichni obhájci útlocitné komunikace z obskurních webů, když Miloš Zeman přál smrt spoustě mých přátel či mým dětem? Kde byli, když obluda, skrytá v jeho těle, mluvila o tom, že zelené aktivisty, k nimž se rád provždy budu počítat, by bylo správné „spálit, počůrat a posolit“? Kde byli když mával maketou samopalu na novináře? Ach tak, to byly nadsázky... Zato Hutkova píseň je manuál k obsluze jeho žalostné existence, nebo co?

Generace dezorientace
Jaroslav Hutka je také zeleným aktivistou. V devadesátých letech jezdíval na akce, které jsme s Duhou pořádali, býval i na blokádách Temelína. Jeho hvězda, na kratičko rozsvícená listopadovou revolucí, tehdy už pohasínala, jsouc zahlušována novými hmotařskými poměry, jejichž pravému charakteru ještě málokdo rozuměl. A jen nemnozí se v nich dokázali orientovat.

Na blokády Temelína jezdily a podporovaly je i mnohé osobnosti úžasné československé předlistopadové folkové scény. Ale hráli tu i jejich začínající, tehdy ještě málo známí, následovníci jako Radůza nebo Traband.

Pokud mi paměť slouží, Jaroslav Hutka – snad díky své zkušenosti s podporou aktivismu z Holandska – se jako jediný zajímal o to, jak se vede lidem blokujícím jednotlivé brány (blokovali jsme jich všech jedenáct) a domluvili jsme se spolu snadno, že by je všechny navštívil a něco na nich jejich osádkám, mořeným vlekoucím se časem a sluncem, zahrál. Objel je pak skutečně všechny jednu podruhé a všude s lidmi zpíval píseň, ke které se lze snadno přidat, poněvadž každý verš obsahuje repetici:

Pojď se mnou milá, pojď se mnou milá
Přes tu dolinu, přes tu dolinu
Uslyšíš o mně, uslyšíš o mně
pěknou novinu, pěknou novinu
A v té dolině, a v té dolině.
Loučka zelená, loučka zelená
Nechoď tam Janko, nechoď tam Janko
Zabijí tě tam, zabijí tě tam
Když mě zabijí, když mě zabijí
Bude památka, bude památka
Zůstane po mně, zůstane po mně
Kostí hromádka, kostí hromádka
A z těch kosteček, a z těch kosteček
Bude zámeček, bude zámeček
Budou povídat, budou povídat
Byl to syneček, byl to syneček
Jé!


Když odjížděl do exilu, jeho souputník Vladimír Merta o něm složil skvostnou píseň, ve které se také zpívá: „A jestli musíš mermomocí, jeď, jeď, jeď, jen na pár chvil. Já si tě budu pamatovat, jaký jsi byl, jaký jsi býval.“ Hutku si navždycky budu pamatovat z onoho odpoledne v Temelíně.

Za zlé mu tedy nemám, že snad dnes přeje Zemanovi vysvobození, ale opravdu za zlé mu mám jeho píseň o Nohavicovi. Václav Havel totiž, ač i on měl své slabé stránky, převelice dobře věděl, proč byl striktním odpůrcem lustračního zákona.

Není věru nic humanistického – a tedy ani folkového – na posměchu obětem či na jejich zatracování. Hutka ve své nejlepší síle by byl dokázal Nohavicu přesvědčit, aby o jejich společném neštěstí s StB nazpívali duet. Cesta z dnešního chaosu vpřed totiž vede jedině přes hledání společného, spojujícího a do budoucnosti obráceného jazyka. A Nohavica přece zajisté patří k lidem, s nimiž chceme hledat společnou řeč.

Ale ani že tohle nezvládl, není tak úplně na místě klást Hutkovi za vinu. Československý folk byl v 70. a 80 letech snad nejvýbojnější složkou fenoménu, kterému se říká pěkným pojmem „šedá zóna“: to byli lidé sympatizující s disentem, ale přežívající v mezích konformity vyžadované Husákovým režimem. Působení šedé zóny nicméně vytvářelo podhoubí pro hnutí, které nakonec režim povalilo: signatáři Několika vět a účastníci prvních listopadových demonstrací byli takřka dozajista z většiny také příznivci zdejší folkové scény.

Ale folkoví zpěváci, oni zvláštní mluvčí jakž takž tolerovaného předlistopadového odporu, přece nebyli sami, kdo po roce 1989 ztratil orientaci, kdo přestal rozumět době a tomu, kde přesně v ní tkví jádro zápasu o lepší svět, natožpak, aby byli schopni takové poznání odívat do písničkářského, obecněji srozumitelného hávu. Tápali tu tehdy snad skoro úplně všichni.

A tak není prostě jen jejich vina, že Nohavica končí v objetí s rasistou Okamurou, že Nos za něj dokonce kandiduje, že Hutka skládá ne zcela povedené veršíky o smrtce přicházející si pro Zemana, že Ivan Hoffman, autor bezkonkurenčně nejlepšího československého protestsongu Nech mi nehovoria, dnes hledá porozumění pro novou identitářskou pravici. A že mnozí jiní de facto oněměli.

Je to obraz ztráty orientace celé písničkářské generace, jenž je ale sám odrazem ztráty orientace naší civilizace, jak se teprve dnes naplno začíná obnažovat. Co dříve platilo a smělo se – běžnou součástí výbavy řady protagonistů zdejší smělé folkové scény osmdesátých let byly rasistické a sexistické vtípky – dnes neplatí a nemělo by se. Protivník emancipačních snah se rozptýlil všude kolem, ba skrývá se i v každém z nás; ztratil jasné obrysy. Svět znepřehledněl.

Nebylo tu tak těžké, s přihlédnutím k dějinným okolnostem, pro celé generace ztratit orientaci v tom, jak deregulovaný, z řetězu utržený kapitalismus ohrožuje demokracii, jak ničí lidem životy, když obě protikladné síly byly – a často podnes jsou – vydávány za součást totožného, nesporně kladného, protikomunistického snažení. Protikladnost kapitalismu a demokracie ostatně dosud není obecně sdíleným poznáním, byť třeba Masaryk, na nějž se Hutka odvolává, už s ní obeznámen byl. Mnoho jsme ale zapomněli a o to těžší je dnes nějak umně, neprvoplánově, písněmi lidem sdělovat, co je podstatné.

Oč byl český svět přehlednější před třiceti, před sto či před padesáti lety, že? Jak mnohem jasněji jsme měli v tom, kam míříme a co chceme, viďte? A s jak mnohem větší uměleckou silou tu spontánně vznikala díla? Hutkova nevelká píseň o Zemanovi je tedy vcelku v pořádku. To jen česká společnost je opravdu těžce nemocná.

A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kde je mé publikum? Čtvrtek, 9.Srpna 2018, 15:06:6

Nedlouho poté, co jsem se ocitl v emigraci v Německu, měl své vystoupení ve městě Mnichově polský protestní zpěvák Jacek Kaczmarski. Bylo to v čase po zákazu "Solidarity", po vyhlášení válečného stavu. Není tedy žádného divu, že tento polský písničkář byl pln hněvu na tehdejší polský režim a jeho satrapy.

Ale - i při zohlednění této skutečnosti jsem od prvního momentu pociťoval, že tady je něco jinak. Jinak - ve srovnání s protestním písničkářstvím českým, jak jsem mu byl uvyklý. Prvořadě právě od J. Hutky.

Jacek Kaczmarski - ten svůj hněv vyzpívával znělým, plným, úderným hlasem, a i jeho texty byly stejně tak úderné, přímočaré, jako když šturmem na nepřítele útočí oddíl těžkých kyrysníků. Tady nebylo zapotřebí nijak složitě bádat o skrytých významech, tajných sděleních - vše bylo vysloveno, vykřičeno bezprostředně, jasně, jako úder pěstí.

Tento verbální úder pěstí - ten v prvním okamžiku působí osvobodivě, kdy se může jedním rázem ventilovat veškerý vnitřní hněv proti prohnilému a ničemnému světu; ale po nějaké chvíli tu přece jenom něco začne chybět. A to sice čím dál tím více. Ty české protestní songy - ty na jednu stranu ve srovnání s touto polskou úderností mohly působit slaběji, nevýrazněji; ale ta Kaczmarkova bojovná přímočarost se za chvíli omrzí, je to stále dokola jenom to samé, jenom v různých obměnách stále ten samý výkřik hněvu. Zatímco to české písničkářství - tam je ukrytý jinotaj, tam je nutno odhalovat skryté smysly slov a příměrů; a právě z toho rezultoval vžydky ten nejintenzivnější pocit duševního souznění a duchovního obohacení, když posluchač tomuto skrytému, subtilnímu sdělení porozuměl, když mohl s autorem - a interpretem - písně splynout na vlně tichého společně sdíleného spiklenectví.

A byl to právě J. Hutka, který byl jedinečným mistrem těchto jinotajů a skrytých významů, kdy se za celým jedním příběhem skrýval příběh zcela jiný; kdy se za konturami dávno minulých dramat o násilí moci nad člověkem vynořovaly stíny násilí velice současného a přítomného. A kdy si člověk mohl znovu a znovu uvědomit, jak je ten kolotoč násilí a tuposti moci stále stejný, přes vzdálenost staletí a tisíciletí se otáčí stále v tom samém kruhu.

Když se pak ale Hutka sám ocitl v exilu, byl s těmi jeho nádherně mnohovýznamovými, geniálně sdělnými písničkami náhle konec.

On sám - pokud mě paměť neklame - o tom napsal jeden fejeton či článek přímo s tímto názvem: "Kde je mé publikum?" On samozřejmě cítil, že jeho dřívější tvůrčí invence se teď, na tom údajně svobodném Západě ztratila, zašla na úbytě. Ne že by tu (to jest především v Holandsku, kde tehdy žil) neměl žádná vystoupení; ale holandské publikum bylo v naprosté většině nevšímavé, otupělé, neschopné vůbec vnímat ty skryté, subtilnější roviny sdělení. A tak Hutka mohl jenom nostalgicky vzpomínat na své publikum z časů totality, na "publikum vnímavé, inteligentní a vstřícné".

A tak Hutka na Západě, zbaven svého "nesvobodného" publika, a spolu s ním i své tvůrčí invence, nevytvořil prakticky ani jeden jediný písničkový text, který by snesl srovnání s jeho působením za podmínek politické nesvobody.

Pak jak známo "čas oponou trhnul", Hutka se mohl vrátit zpět, do svého domova.

Jenže: spolu s tou nesvobodou podle všeho zmizelo rázem i to "vnímavé, inteligentní a vstřícné" publikum. Že by zmizela i témata, o kterých by bylo možno - a nutno - zpívat?... Pro začátek se tak mohlo zdát, v té nové velké svobodě.

Jenže časem se ukázalo, že i v této takzvané svobodě je stejně tak velice mnoho křivosti, deformovanosti, ale i násilí všeho druhu; a že tedy témat na vyzpívání hněvu nad touto zradou nad ideály revoluce by bylo dost a dost.

Témata tedy nezmizela; ale zmizel hlad společnosti po pravdě. Totiž právě po té pravdě subtilní, hluboké, skryté; té kterou je nutno teprve složitě a namáhavě nalézat a chápat. Ta nová "totální svoboda", která umožňuje všechno bezprostředně vykřičet a vybubnovat do světa - ta je hrobem té pravdy tiché, skryté, která ale má mnohem širší záběr a dosah, nežli ta pravda hlasitě vykřičená.

A tak tedy zmizelo to citlivé a vnímavé a inteligentní publikum; a spolu s ním zmizela (či spíše: neobnovila se) i ta Hutkova dřívější jedinečná invence.

Nesledoval jsem od té doby soustavně jeho tvorbu; pokud vůbec něco nového tvořil. Ale to co jsem od něj, z jeho nových textů od té doby shlédl, to mě vždycky znovu a znovu naplnilo především pocitem hlubokého smutku.

Kam pak zmizel ten dřívější Hutka, ten jiskřivý, objevný, překvapující nečekanými obraty a spojeními? Ten "popřevratový" Hutka je polopatistický, jeho narážky průhledné, jeho rýmy až přímo humpolácké.

A nijak jinak to není ani s jeho nejnovějším atakem proti M. Zemanovi. Na straně jedné je samozřejmě potěšující, že někdo s takovým přece jenom ještě určitým renomé jako Hutka dokáže pozvednout svůj hlas proti té deformované kreatuře obývající v současné době sídlo českých králů; ale svým provedením toto Hutkovo dílko jak řečeno nakonec plodí jenom smutek. A je dost těžko pochopitelné, že někdo cítí potřebu něco natolik neumětelského obhajovat.

Kde je to Hutkovo staré citlivé, vnímavé, inteligentní publikum?

Kde je ten dřívější citlivý, poetický, inteligentní Hutka?

Vítr je odnesl, vody sebraly...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Hledat společnou řeč? Čtvrtek, 9.Srpna 2018, 15:13:22

Je ostatně nemálo zarážející, když J. Patočka tvrdí, že s takovými jako je J. Novavica je - a to i po jeho objetí s rasistou Okamurou - je zapotřebí "hledat společnou řeč".

Na jakém základě by tato "společná řeč" měla být vytvořena? Snad tím, že i m y s a m i se začneme objímat s rasisty a xenofoby?...

Pro mou osobu prohlašuji, že nežli bych s takovými hledal "společnou řeč", raději zůstanu němý.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 9.Srpna 2018, 21:45:22

Pane Poláčku, žasnu, jak dokážete být citlivý a umíte se vyjádřit. Díky.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Myslím, že mluvit by měl člověk s každým, Pátek, 10.Srpna 2018, 07:23:38

a soudit by měl jen činy. Nárok být absolutním soudcem podle mého soudu člověk nemá.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pátek, 10.Srpna 2018, 07:32:59

Jedno pozitivum lidského údělu by se však našlo: když nemůže být absolutním soudcem, může alespoň absolutně odpustit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Citlivé světy Pátek, 10.Srpna 2018, 10:51:30

Musím přiznat, pane Pospíšile, že Vaše slova uznání mě zanechala v nemalých rozpacích. Asi jsem doposud musel působit skutečně velice neosobně a abstraktně, když tato má úvaha budí dojem, jako by ke mně vůbec nepatřila.

Ale asi to tak už bude; nedá se nic dělat, ale mým vlastním oborem jsou právě především ty úvahy teoretického rázu.

Ale to nic nemění na tom, že jádrem a středobodem všeho nakonec není nic jiného, než právě obnovení toho pravého, vnímavého, citlivého světa lidské duše.

Já jsem v životě prožil vlastně dva zlomové okamžiky, kdy se tento svět vnitřní citlivosti ztratil.

Poprvé to bylo v té chvíli, kdy se k moci dostal Husák. V tu chvíli byly definitivně uťaty všechny ty naděje spojené s Pražským jarem. A to nejen naděje čistě politické (o politice samotné jsem měl tehdy jenom velice nepatrné povědomí); ale bylo na dlouhá léta umrtveno to krásné jarní bujení, ten svěží vítr ducha který tehdy zvěstoval naději, že život a svět mohou mít svůj smysl, svou náplň. Na místo toho nastoupila dlouhá léta těžké, dusící hniloby, jak v politice, tak ale v samotném životě.

Ten druhý zlomový okamžik byl, když jsem se setkal s demokracií - a udělal poznání, že ona je pro ten citlivý lidský svět nakonec ještě větším a hlubším hrobem, než podmínky politické totality. Ta totalita právě svým tlakem budí protitlak, budí odpor, vzbuzuje touhu. Zatímco demokracie, ta se napřed zdá přinášet všechno, co si jen člověk může přát; ale v jakémsi podivném dialektickém zvratu toto "všechno" ve skutečnosti znamená "nic". To "všechno" je bez kontur, bez obsahu, a tedy nakonec bez skutečného smyslu. A tak na místo smyslu a světa lidské duše nastupují věci, které svou holou materiální předmětností předstírají, že mohou vyplnit ten prázdný prostor, z kterého zmizel smysl.

Takže jak už řečeno, nakonec se nejedná o nic jiného, nežli o to nalézt cestu zpátky zase k tomu světu, kde lidský život má ještě svůj vlastní smysl, kde ten svůj smysl může nalézat v pravdě a kráse a v pravém vztahu člověka k člověku.

A všechna teorie nakonec není ničím jiným, nežli hledáním cesty k právě tomuto lidskému světu.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 10.Srpna 2018, 13:16:29

Myslím, že to je vyjádřeno ve dvojím prožitku židovského národa. Komunismus byla doba egyptského otroctví, kde byly jakési jistoty, na které se dá vzpomínat, tesknit po nich, když přijdou chvíle, kdy se má začít opravdově žít.
Jenže hned první krok ve svobodě bylo vytvoření zlatého telete a tančení kolem něj. A to je dnešní situace.
Souhlasím, je třeba hledat lidský svět, protože i Bůh učinil tu největší věc, že se stal člověkem.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Tak jsem si to pustil, Sobota, 11.Srpna 2018, 09:35:34

a připadalo mi to trapné, a navíc jakési zvláštně zahořklé - ale možná to je jen ten Hutkův hlas.
Ten text každopádně vypadá, jak by ho složili puberťáci z gymplu o velké přestávce.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 11.Srpna 2018, 10:53:43

Já myslím, že vždycky se dá použít ta okřídlená věta: Proti gustu žádný dišputát.

Martin Profant - Praha 7

Jaroslavu Hájkovi Sobota, 11.Srpna 2018, 12:06:15

O Jardovi Hutkovi řekl Jakub Patočka asi vše, co bylo potřebné. Jen bych v jeho případě, nejméně ty poslední roky před odchodem, nemluvil o šedé zóně.

S trpkostí odcházel ze země, do které byl ze všech folkových zpěváků nejvíce vrostlý a o které dokázal zpívat způsobem svým a nezaměnitelným (Minulost mává nám, Tak, má milá, jdi už spát) a jejíž písně dokázal objevit hezkému kusu jedné generací. Odcházel vyhnán způsobem obzvláště podlým -- najděte si jeho fejetóny Poprava květinky a Cesta do noci, jejichž faktografickou pravdivost mohu bohužel dosvědčit ze zkušenosti tehdejšího pražského gymnáziálního studenta.
Trpkost rostla v exilu a návrat ji nesmířil. Smutné a kruté, ta svině žera člověka hůř než rakovina. Písnička o Nohavicovi jen ukazuje, jak moc.

Ale ti pubeťáci -- přesněji puberťák, Miloš a zubatá je z jednoho kusu -- by museli být nadaní a sakra poučení autoři, aby tu písničku zvládli. A hlavně - u nich by to byl pastiš Hutky, nikoliv vlastní práce. Mimoto řekl Hutka něco, co bylo potřeba říct a co se snad "nepubertálně" ani říct nedalo:

S Milošem jsem tři roky intenzivně spolupracoval v jeho podstatně lepších dobách. Když čtu jeho projevy, sprostě nadávám, ale když je poslouchám a nejhůře, když ho vidím v televizi, převládne soucit a rozpaky. Přiznávám, také bych křikl na Smrtku, kde se zapomněla; tohle si ten inteligentní, tvrdohlavý hráč přes všechny své poklesky nezasloužil, aby ho zblblého nemocí a stářím vystavovali na veřejnosti.

Puberťák by Hutkovi obrazy psal, protože není ještě dozrálý k tomu --má to štěstí, že není --, aby vnitřně chápal děs člověčího úpadku; stud, kterou v nás vyvolává cizí groteskní bezmocnost; smíření, která smrt často přináší. Nezná ještě strach z vlastního bezmocného stáří. Hutka je píše přesto, že zná.

Jen mi v tom básnickém ortelu, napsaném bez rezervy -- Hutka jistě věděl, jak tohle bude provokovat a jak velká je možnost básnického selhání, ale psáno obratněji by to bylo potměšilé --, chybí ti, kteří pro prospěch a pýchu tančí v tom zpožděném hradním kole smrti (resp. nenávistné politické nekrofilie) -- zmíněn jen Duka, chybí Ovčáček, Mynář et con. Ti, kteří podle největšího básníka poetické nesmiřitelnosti náleží do osmého kruhu Pekla, jmenovitě do pátého až desátého okruží a ovšem též druhého.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 11.Srpna 2018, 13:32:8

Také mě to zarazilo, to o "šedé zóně". Tedy jako by tehdy byl Hutka jenom jakýsi "umírněný" protestní zpěvák, který se na druhé straně tak nějak aranžoval s mocí. Tohle na Hutku skutečně nepasuje.

Je tedy fakt, že si snad po určitou dobu přece jenom uložil určité limity; jenže k tomu ho přemluvil samotný Havel.

Havel totiž celou záležitost viděl tak, že tehdy byl Hutka prakticky jediný, kdo ještě měl příležitost oslovovat širší veřejnost. A Havel nechtěl, aby tato možnost byla ztracena. Nebyl to tedy Hutka sám, kdo by se rozhodl dělat nějaké kompromisy s mocí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dvojí Hutka Sobota, 11.Srpna 2018, 13:43:46

A když už je tady řeč o tom, do jaké míry vkusně či nevkusně je možno současného obyvatele Pražského hradu uvádět do souvislosti se Zubatou: pro srovnání si vezměme jeden Hutkův text z dob minulých, ale prakticky s tou samou tématikou:

Šetři a buduj si pěknou pozici
Dostaneš metál s mozkovou mrtvicí
Mozková mrtvice ta má svůj břink
V té tvojí škatulce udělá cink
U dveří zazvoněj dva fešní hrobníci

Tak už tě vezou v té černé dodávce
Máš se jak baron, jseš samá kytice
Zamlklí lidé škubaj koutkama:
Koukejte, to je ten, co chtěl bejt nad náma
Nepřejem mu to, bylo ale právě na čase

Dáme mu bejvák, a ať v něm klidně spí
Že nejsme škoti, celý mramorový
Nahoru nápis: Leží tu a hnije
Už nešetří, ani nebuduje
Už to má jistý, ať mu je, jak mu je!


Tak právě tohle je ten až bolestně hluboký rozdíl mezi Hutkou dřívějším a Hutkou současným; mezi tím Hutkou, které své myšlenky dokázal vyjadřovat v podobenstvích a s vtipem, a tím současným, který už zcela ztratil svou dřívější poetickou invenci, a vyjadřuje se ve stylu polopatistických častušek.

Někdy to opravdu vypadá tak, jako by toho dřívějšího, pravého Hutku samotného si už vzala Zubatá; a že dnes tu přebývá už jenom nějaká jeho nepovedená napodobenina.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.