Integrace v Německu a ve fotbale

Kde všude rezonuje případ německého fotbalisty s tureckými kořeny Mesuta Özila, jenž se nechal vyfotit jako fanoušek prezidenta Erdoğana a jak jej vnímají sami přistěhovalci či jejich potomci?

V německých médiích se právě intenzivně probírá odpověď německého fotbalisty Mesuta Özila na vlnu kritiky, kterou vyvolalo jeho setkání s tureckým prezidentem Erdoğanem. Özil dlouho mlčel, i když na něj útočili jak fotbaloví fanoušci, tak ostatní veřejnost. Reakce prominenta samozřejmě vyvolá větší pozornost než nějaký systematický průzkum veřejného mínění. Průzkumy jsou tu ovšem také a ukazují na úspěchy integrace i na její problémy.

Özila urazilo, že mu byla kladena podstatná zodpovědnost za zpackanou prezentaci německého fotbalového mužstva na nedávném mistrovství světa. Této diskuse se zúčastnili také současní nacionalisté, kteří čerpají své politické pozice z debat o uprchlících a kteří vedou obzvláště hloupé řeči o tom, kdo může být Němec a kdo ne. Není to většina – a Bůh nás před těmito lidmi chraň. Tento sektor populace lze snadno identifikovat podle velmi zjednodušených výroků a na pozadí německé historie je to něco, na co je nutné dávat pozor.

Image-1287840-860_poster_16x9-mheg-1287840Vědí vlastně fotbalisté, co je Erdoğan doopravdy zač? Repro DR

Téma nerezonuje jen v Německu. Na Youtube je například velmi populární příspěvek amerického autora a televizního moderátora Trevora Noaha, narozeného v jižní Africe, který s ostrým humorem přemítá nad tím, zda mistrovství světa ve fotbale vyhráli Francouzi, či Afričané. Noah téma i své publikum rozebírá velmi inteligentně. Když může být Pogba členem vítězného mužstva a zpívá francouzskou hymnu, je to přece OK. Jen na okraj: Mesut Özil německou hymnu nezpívá a sklízí kritiku – médiím prý tvrdí, že se místo toho modlí za úspěch. Prý turecky.

Dovoluji si kriticky tvrdit, že fotbal je relativně primitivní hra (může skončit i nula-nula), které je možné fandit a „rozumět“ i s osmi pivy v těle (a i při hře samé se občas na okresní úrovni nějaké to pivko vypije). Šachy či basketbal se v tomto stavu již hrát nedají. Jaké jsou vzdělanostní předpoklady, se neodvažuji hodnotit (byla zde právě i diskuse o negativním vlivu hlaviček).

Komentátoři dění kolem Özila se domnívají, že tento sportovec neví, co je Erdoğan zač, jak masakruje turecké svobody, a fotbalisté prostě jen podlehli jeho protokolárnímu vyzařování. Jistě by bylo vhodnější, aby Özil, který je v prominentní pozici, potvrdil svůj pocit sounáležitosti spíše vůči svým příbuzným v Turecku než vůči tomu, kdo omezuje jejich svobody. Sám žije v západní Evropě, dospěl v Německu a má příbuzné na obou stranách.

Sám pisatel těchto řádků je migrant (tedy vlastně emigrant) a neumí si představit, že by mu za jeho úspěchy klepal na rameno nějaký Husák. Odmítl by i pochvalu současného českého prezidenta. Migrant Šonka má k tomu i dceru, která chodila do školy s řadou dětí s migračním zázemím, jež jsou dnes velmi dobře integrované.

V případě jedné spolužačky tureckého původu stačilo odstranit vliv tureckého tatínka, který se tvářil a choval podobně jako Erdoğan, a dnes nelze určit, zda problémy vznikly kvůli tureckému původu, nebo byly prostě genderové. Blbých chlapů, kteří dělají problémy, je mnoho, a to i zde. Jen zdrženlivě a v závorce je možné pomyslet i na to, zda domnělý národnostní konflikt a hloupé průpovídky o Özilovi nejsou náhodou jen nějaké silácké řeči, což by u fotbalu nepřekvapilo. Špičky fotbalového svazu se do diskuse zapojily také a moc inteligentně to neznělo. Kdo ví, zda z toho nebudou ještě nějaké soudy.

Migrace v Německu jistě přispěla ke vniku ghett, jejichž problémy je nutno řešit dodnes. Současně ale po dobu těch zhruba tří generací přispěla ke vzniku elit – v kultuře i v politice. V médiích se na špičce pohybuje řada moderátorů či kabaretistů tureckého původu, a takový Django Asül se svým brutálním humorem smí například opakovaně mýt hlavu kompletní bavorské politické elitě. A kritizované politické postavy musí kabaretistovi za jeho útok zatleskat (což si v české atmosféře neumím představit).

I politická elita v Německu vynesla na špičku také lidi jiného než německého původu. V ministerské pozici v Kancléřství ještě nedávno sloužila státní ministryně pro migraci a uprchlíky Aydan Özoğuz, narozená tureckým rodičům v Hamburku. V řadě zemských vlád i v parlamentech, a to i v Bundestagu, pracuje mnoho poslanců z negermánských rodin. Země zatím nezkolabovala a ani na to nevypadá. Stačí se zajet podívat.

Případ Özil probíral také bývalý předseda Zelených a poslanec Spolkového sněmu Cem Özdemir. Ten je postrachem tureckých politiků, protože umí jazyk a je vůči současnému Turecku velmi kritický. Özdemir sice sám zná problematiku sdílených identit a vysvětluje ji německé veřejnosti i kvůli Özilovi, ale současně protestuje proti Özilovu panáčkování s autoritativně vládnoucím tureckým prezidentem.

Zda se ještě podaří integrovat uraženého Özila zpět do německého národního týmu, není jisté. Fotbal hrát umí, říkají odborníci. Ale jisté je, že německá veřejnost má celé spektrum různých názorů i velmi nepříjemných pozic. Vůči elitám, ke kterým Özil patří nejpozději od minulého titulu mistrů světa, na jehož získání se podstatně podílel, je veřejnost občas obzvláště přísná. Agresivní nacionalismus, který známe z českých luhů a hájů (ani uprchlíka, aby nám nikdo nepošpinil naši zlatou českou krev), je tam ovšem stále ještě menšinovou záležitostí. Bohudík. Özila a jeho případ musíme sledovat i nadále.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 24.Července 2018, 15:17:39

Ještě doplněk k tomu, jak bývalý předseda německých Zelených Cem Özdemir komentoval to přátelské pózování dvou německo-tureckých fotbalistů s tureckým autoritativním vládcem Erdoganem.

Özdemir k tomu řekl: "Jestliže chce Özil mermomocí pózovat pro fotku s nějakým politikem, pak pro ten případ je tady k dispozici celá řada d e m o k r a t i c k ý c h politiků. A není zapotřebí se stavět po bok někoho, kdo ve své vlastní zemi dělá všechno pro potlačení demokracie!"

Takže toto byl naprosto trefný komentář.

Ale je nutno vidět, že se tu prolínají dvě různé roviny problémů. Na straně jedné stojí, do jaké míry se - prominentní - migrant smí přihlašovat k zemi svého původu.

A druhá rovina je, do jaké míry je kdokoli oprávněn stavět se po bok autoritativních vládců.

Tady je jedna věc zajímavá. Jiný německý - byť už ne aktivní, ale stále velice známý - fotbalista, Lothar Matthäus, se při nedávném mistrovství světa ve fotbale nechal vyfotografovat spolu s Putinem. Tedy vládcem s víceméně stejnými autokratickými sklony jako Erdogan. Ale - Matthäus se svým počinem vzbudil v Německu daleko menší veřejné pozdvižení, nežli Özil. Takže se zdá, že zde platí přece jenom určitá asymetrie - co si může dovolit domácí Němec, to si nesmí dovolit německý Turek.

Pavel Kolařík - informatik

Ono jde opravdu spíše o to, Středa, 25.Července 2018, 11:09:34

že Lothar Matthäus je skutečně bývalou veličinou, zatímco Özil naprosto současnou. Tak už to na světě chodí, že současné hvězdy jsou ve středu pozornosti, a bývalé nikoliv.

Pavel Kolařík - informatik

Horší je to, co provádí bývalý kancléř Středa, 25.Července 2018, 11:23:24

Gerhard Schröder. A nedá se říct, že by to nebudilo pozornost. Jemu to však vůbec nevadí, on má hroší kůži. No a za ty peníze ...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.