Přestože je Marocké království častým cílem turistů, většina z nich se hlavnímu městu buď úplně vyhne, nebo v něm stráví jen to nejmenší nutné množství času. Rabat má zkrátka pověst nepříliš lákavého administrativního centra a Salé, spojené na protějším břehu řeky Bú Regreg mostem a tramvajovou linkou, nezná už téměř nikdo.

Ještě před pár set lety se přitom před oběma sesterskými městy třásla celá Evropa a jejich pověst dospěla až na tři a půl tisíce kilometrů vzdálený Island. Byla totiž sídlem jednu dobu vůbec nejobávanějšího pirátského státu, Republiky Bú Regreg.

Uprchlíci ze Španělska

Zapomenutý příběh pirátské republiky se začal psát v přísně katolickém Španělsku, které se postupně zbavovalo všech svých četných poddaných jiné víry. Jako první si museli mezi konverzí a odchodem vybrat španělští židé v roce 1492, početnou muslimskou komunitu potom stejný osud potkal v různých částech království postupně mezi lety 1502 a 1525. Kdo neodešel nebo se neprokázal křestním listem, byl uvržen do otroctví.

Většina muslimů stejně jako předtím většina židů přijala na oko křesťanství, mnozí z nich však pokračovali v praktikování své původní víry. Staré zvyky se dařilo zvláště uchovat v odlehlejších oblastech, jako bylo městečko Hornachos v kraji Extremadura. Zdejší moriskové, tedy konvertovaní muslimové, měli od krále řadu výsad včetně práva nosit zbraň a Hornachos se stalo centrem zakázané islámské kultury.

„Nejedí vepřové, nepijí víno a nedovolují ani jeho pití ve svých domovech,“ popisuje jedna dobová stížnost koruně. „Většina z nich nechodí na mši s výjimkou těch několika, kteří tak činí kvůli strachu z inkvizice. Mnoho z nich neumí a nepoužívá náš kastilský jazyk a místo toho mluví arabsky. Zvláště si váží osob odsouzených inkvizicí a uctívají je ve své sektě jako světce.“

Takový trn v patě nemohla španělská koruna tolerovat dlouho. V roce 1609 vydal Filip III. edikt, kterým vypověděl všechny morisky ze země. Statisíce lidí muselo narychlo prodat svůj nemovitý majetek, a co se nestihlo, propadlo koruně.

Ve Španělsku museli také zanechat svoje děti ve věku do pěti let, které byly znovu pokřtěny a poslány na převýchovu v klášterech. Týkalo se to i zhruba tří tisíc obyvatel Hornachos, dopravených ze Sevilly na marocké pobřeží nedaleko a ponechaných svému osudu. Většina z nich odešla právě do oblasti dnešního Rabatu a Salé.

Postrach křesťanské Evropy

Hornacheros se usadili ve starodávné a tehdy prakticky vylidněné almohadské pevnosti na levém břehu ústí řeky Bú Regreg. Nedlouho poté je doplnili další vyhnaní moriskové, kteří zůstali za hradbami, zatímco na druhé straně řeky (dnešní Salé; tehdy se mu říkalo Staré Salé a Rabatu zase Nové Salé) už mezi většinovou muslimskou populací žilo pro změnu několik stovek sefardských židů, jejichž předkové byli rovněž nuceni odejít ze Španělska. Vyhnanci si s sebou přinesli španělský jazyk a mnohé španělské zvyklosti včetně způsobu odívání, kvůli čemuž byli muslimy posměšně nazýváni „kastilští křesťané“.

Po roce 1614 morisky doplnili ještě jiní vyhnanci — piráti všech myslitelných národností, od anglických renegádů po Řeky nebo Turky, kteří si Rabat a Salé vybrali za útočiště po zničení jiného pirátského hnízda Mamora (dnes Mehdíja, vzdálená jen pár desítek kilometrů na sever). Právě s nimi přišla znalost nového způsobu podnikání, jemuž se brzy začala věnovat většina obyvatel.

Přepadání plavidel křesťanských mocností se stalo nejen hlavním zdrojem příjmů rozrůstající se multikulturní komunity, ale i určitou formou poslání. Zatímco pro pravověrné muslimy se jednalo o součást svaté války, moriskové v něm spatřovali možnost se pomstít a možná se dokonce vrátit domů. Snili o tom hlavně hornacheros, kteří se dlouhé desítky let pokoušeli vyjednat návrat se španělským králem výměnou za odevzdání rabatské pevnosti koruně.

Piráti ze Salé a Rabatu si během několika let vydobyli bohatství a s ním i vzrůstající sebevědomí. Komunity vedené na autonomii uvyklými hornacheros v roce 1627 odmítly platit desátek marockému sultánovi a místo toho vyhlásily nezávislou republiku v čele s šestnáctičlennou radou a každý rok voleným admirálem a guvernérem. Odvážné výpady daleko mimo běžnou působnost pirátů pak státeček nechvalně proslavily po celém křesťanském světě.

První admirál republiky, původem holandský bukanýr Jan Janszoon (1570-1641), v roce 1627 například přepadl Island a na čtyři sta unesených místních obyvatel prodal na severoafrických trzích s otroky. Ten samý kapitán pak o čtyři roky později vyvolal paniku u anglického královského dvora, když se vylodil na irském pobřeží a odvlekl do zajetí většinu obyvatel městečka Baltimore.

„Piráti ze Salé už jsou tak početní, silní a hbití na svých lodích a mají díky anglickým a irským zajatcům tak dobré znalosti o našem pobřeží, že už se nikdo neodvažuje vyplout na moře,“ stěžovali si panovníkovi obchodníci z jihovýchodní Anglie.

Konec jedné republiky

Čím dál rozladěnější evropské mocnosti se opakovaně pokoušely piráty umravnit. Francouzská flotila zahájila blokádu přístavu v Rabatu a Salé už roku 1629, po třech měsících však jejich lodě vyhnala zima. O něco úspěšnější intervenci provedli o osm let později Angličané pod vedením Williama Rainsborowea, jenž dokázal využít neustálých sporů mezi jednotlivými komunitami, pobořil hradby rabatské pevnosti a osvobodil více než tři sta anglických a irských zajatců.

Konečný pád nezávislé republiky ale zapříčinily zejména právě četné vnitřní spory — hornacheros si nárokovali kontrolu nad přístupem k moři a většinu zisků a na ostatní skupiny včetně ostatních morisků se dívali přezíravě. To vyústilo v několik vzbouření a sérii občanských válek, do nichž se kromě Angličanů zamotali třeba silně věřící berberští kmenoví vůdci a samozřejmě maročtí sultáni.

Těm se nakonec zdařilo roku 1668 získat definitivní kontrolu nad oběma břehy řeky a skoncovat s politickou nezávislostí. Sultán-dobyvatel Muláj Rašíd, mimochodem sjednotitel Maroka a přímý předek dnešních marockých králů, dokonce zrušil nechvalně proslulý trh s otroky ve Starém Salé, kde nechal spisovatel Daniel Defoe prodat zajatého Robinsona Crusoea. Ne snad proto, že by měl problém s otroky jako takovými — nárokoval si je totiž pro sebe.

Pirátství dobytím města neskončilo, jen se dostalo pod kontrolu státu, který až do konce 18. století úspěšně vydělával na výpalném placeném evropskými zeměmi za ochranu před námořními útoky. To už se však většina těchto aktivit soustředila do evropskými inženýry pečlivě opevněného přístavu Mogador (dnešní As-Sawíra).

Moriskové v Rabatu a Salé samozřejmě zůstali, a přestože už nejpozději od 19. století nemluví španělsky, jejich rodiny si v obou městech do dnešních dnů udržují značný vliv. Kupříkladu rodina Bargachů jsou původem Vargasové přímo z Hornachos, jejichž prapředek Ibrahím Vargas byl zvolen prvním guvernérem republiky. Prakticky celá podoba rabatské pevnosti a kolem ní se rozkládající staré mediny je pak dílem přistěhovalců z Pyrenejského poloostrova a pozorný návštěvník si povšimne, že nejedna její úzká ulička nese španělsky znějící jméno.