Z naší školky

Filip Outrata

Drtivé sněmovní odmítnutí povinného přijímání dvouletých dětí do mateřských škol je příležitostí k zamyšlení pro budoucí předkladatele podobných návrhů.

Probudila se ráno o víc než hodinu dřív, nemohla dospat, tak se na poslední den svého prvního roku ve školce těšila. Dcerka se do školky téměř zamilovala. Zejména do jedné ze dvou učitelek své třídy Motýlků, paní učitelky tak laskavé a vyzařující trpělivost a lásku k dětem, že člověk pojímal podezření, zda se nejedná o anděla.

Naše školka je skutečně mimořádně vlídné a radostné místo. Ale nejen to. Udivovalo mě, že i v první, nejmladší třídě byl pro děti připravený promyšlený plán výuky, ne ve smyslu objemu informací, které je třeba do nich nahustit, ale uceleného projektu zahrnujícího různorodé a navzájem propojené aktivity. Jako například v týdnu ke Dni Země, kde se vše točilo kolem přírody a našeho vztahu k ní, v mnoha rovinách, se stejnou základní myšlenkou.

Sledoval jsem, jak se třeba jedné holčičce ukrajinských rodičů, která ze začátku kromě nižšího věku bojovala i s jazykovým handicapem, dostávalo cílené pomoci a podpory, takže udělala znatelný pokrok. Jedna z četných akcí odehrávajících se během roku představovala země, odkud pocházejí jednotlivé děti ve školce, pomocí zajímavých prezentací. Uvědomil jsem si, že školka skutečně není jen místo na hlídání dětí, ale také velmi důležitá vzdělávací instituce.

Škoda, že věcná argumentace o situaci uvnitř školek nakonec zanikla v ramenatých vyjádřeních lidí typu Václava Klause mladšího. Foto pxhere.com

Napoprvé naši dceru do školky nepřijali. To jí bylo něco přes dva a půl roku, byla jedna z nejmladších a bodově na přijetí nedosáhla. Nakonec jsem za to byl rád, protože skutečně zralá na školku byla až o rok později. Proto si ji také vlastně od samého začátku tak užívala. Samozřejmě je to jen jedna osobní zkušenost. Děti mají ve stejném věku různou vyspělost, může se jistě stát, že některé jsou už ve dvou a půl letech na školku víceméně zralé. Jiné ale ještě opravdu ne.

Dovedu si představit, že povinné přijímání dvouletých dětí by v souběhu s povinným vzděláváním předškoláků za současného stavu financování znamenalo pro školky vážný problém nejen kapacitní a že by třeba ztížilo, nebo dokonce znemožnilo ten vzdělávací rozměr, který je v naší školce tak výborný. Nedovedu si třeba představit, že by školka s větším počtem dvouletých dětí podnikla společný výlet všech tříd do zámku Žleby, místa od Prahy poměrně vzdáleného.

Je škoda, že věcná argumentace ředitelek škol a učitelek nakonec zanikla v ideologicky ramenatých vyjádřeních typu „dvouleté děti do školek nepatří a nikdy patřit nebudou“ z úst Václava Klause ml., Stanislava Juránka a dalších. Pravda je taková, že některé děti mladší tří let školku zvládnou, pro některé mladší děti je to nepochybně posun a pomoc — jako pro onu holčičku z ukrajinské rodiny, která v době nástupu do školky byla ve třídě jedna z nejmladších.

Řešení pro rodiče, kteří z ekonomických důvodů potřebují dostat své dvouleté dítě do nějakého zařízení, by bylo lepší hledat jinde než v mateřských školách. Přesněji řečeno — tam, kde to kapacita umožňuje, by školky i bez povinnosti přijímat dvouleté děti měly mladší děti podle svých možností přijímat. Samozřejmě do té míry, aby to neohrozilo jejich fungování a nesnížilo kvalitu. Důležitou roli by měly mít jesle, dětské skupiny a další zařízení.

Bylo by škoda, kdyby se argumentovalo pouze ekonomicky ve stylu „pozitivních dopadů na státní rozpočet i na rozpočty rodin“ v případě povinného přijímání dvouletých dětí. Pak to totiž vypadá, že o jakýkoli jiný než ekonomický — o psychologický, pedagogický — rozměr celé věci se starají jen lidé jako Václav Klaus mladší, zatímco zastánci povinného přijetí vše redukují na ekonomickou, případně sociální stránku. Jakkoli ta je také důležitá.

Dobře financované mateřské školy by asi zvládly i o něco větší počet dvouletých dětí, než kolik do nich v současné době chodí. Otázka je, je-li prospěšné vůbec usilovat o to, aby ve školkách byl větší počet dvouletých dětí. A základní a principiální otázka je, zda je správné předem něco zákonem nařídit, aniž by pro to byly vytvořeny finanční a jiné nezbytné podmínky. Parlamentní hlasování s drtivě jednoznačným výsledkem by v tomto smyslu mohlo fungovat jako poučení.