Dvouleté děti již v mateřských školách jsou. Budeme se tvářit, že nikoli?

V uplynulém roce, kdy garantovaný nárok na místo ještě neplatil, bylo ve školkách čtrnáct procent mladších tří let. Dosud je tam však rodiče mohli umístit jen díky blahovůli zřizovatele nebo ředitele.

Opatřením, které vyvolalo u části veřejnosti kritickou reakci, živenou petiční akcí (jak jinak) „odborníků“, byl právně garantovaný nárok na umístění dětí ve věku od dvou let v mateřské škole – a to s odloženou účinností od roku 2020. Lamentování nad údajnou pomýleností ministerstva, vlády a poslanců plus argumenty o škodlivosti tohoto umístění může vést k domněnce, že jde o nějaký „český exces“.

Většina evropských zemí přitom místo v zařízení vzdělávání a péče v raném dětství zaručuje, a to buď jako právní nárok (právo na umístění), nebo jako povinnou docházku po dobu nejméně jednoho nebo dvou let před zahájením primárního vzdělávání. Existují samozřejmě výrazné rozdíly v tom, od jakého věku má dítě místo v zařízení zaručeno.

Osm ne právě zaostalých zemí, a to Dánsko, Německo (od srpna 2013), Estonsko, Malta (od dubna 2014), Slovinsko, Finsko, Švédsko a Norsko zaručují právní nárok na vzdělávání a péči v raném dětství každému dítěti již krátce po jeho narození, často ihned po skončení rodičovské dovolené. Je zjevné, že tito zaostalci se našich kritiků zapomněli zeptat. Mluvíme samozřejmě o nároku, nikoli o povinnosti. Tento drobný rozdíl kritikům jaksi uniká. A kde stát garantuje nárok, musí pro to vytvořit i podmínky.

090413-f-1234m-005Podle kritiků je to Sodoma a Gomora v psychickém vývoji malých dětí. Foto VAFB

Jak nedávno pregnantně doložila Simona Hoskovcová v Řízení školy (říjen 2017), z výzkumů vyplývá, že neexistují průkazné doklady o škodlivosti ani prospěšnosti takto rané péče o děti v zařízeních. Prospěšnost je jednoznačně doložena pouze u dětí ze znevýhodněných rodin s nízkým socioekonomickým statusem a z rodin málo podnětných. Vše ale závisí na podmínkách, které stát vytváří. Ty shrnuje následovně: „Pokud (rodiče) zvolí péči o dítě v instituci: 1) na jednu pečující osobu by měly připadnout max. 4 děti; 2) dítě by nemělo v instituci trávit více než 20 hodin v týdnu. Pokud se v českých podmínkách počítá s nástupem dvouletých dětí do mateřských škol, bude potřeba zaručit kvalitu péče provedením řady změn. Především bude nezbytné navýšit počty pedagogických pracovníků“.

Kromě toho, že v době odložené účinnosti, tedy do tří let, odplyne demografická vlna a uvolní se kapacity nejen pro děti plnící povinnou předškolní docházku, bude čas na stabilizaci pozice chůvy, na kterou lze již nyní čerpat prostředky z evropských projektů, ale také na navýšení počtu pedagogických pracovníků, případně na potřebné materiální zásahy a přizpůsobení uspořádání a vybavení školy.

Jistě, jde o změny a investice. Existuje však nějaký důvod, proč nic neměnit? Současně totiž bude možné čerpat zkušenosti s již nyní rychle narůstajícím počtem dětí mladších tří let. V uplynulém školním roce už děti mladší tří let představovaly 14 procent všech dětí v mateřských školách. Bez ohledu na výše zmíněnou novelu zákona. A jejich počet s pravděpodobností blížící se jistotě poroste. Často zdůrazňovaná harmonizace rodinného a pracovního života i větší flexibilita pracovního trhu si to prostě vynutí.

Podle kritiků ohánějících se Sodomou a Gomorou v psychickém vývoji těchto dětí by zřejmě bylo třeba tuto praxi ihned zakázat. Ideální svět obecných psychologických poznatků však odpovídá obrazu dobře zajištěné, úplné a harmonické středostavovské rodiny, která si může dovolit, aby jeden z rodičů o dítě pečoval doma do vyššího věku dítěte nebo má na zaplacení domácí chůvy. Obecná konstatování, že instituce rodinu nahradit nemůže nebo že odborníci nenahradí rodiče, jsou pak při stavu dnešního psychologického poznání banalitou, která nijak nesouvisí s onou možností poskytnout místo ve školce i dvouletým. Vždy totiž záleží na podmínkách, kvalitě péče, její individualizaci, spolupráci rodiny a školy.

Tvrdit obecně, že „může být poškozen jejich vývoj“, je opět nedoloženým strašením. Ano, může. Ale to může nastat i v případě dětí starších, pokud nejsou podmínky pro kvalitní pedagogickou práci v instituci a dobrá komunikace s rodinou. Místo obecného moralizování je spíše nutno něco dělat pro to, aby rodiče mohli uživit rodinu a jejich malým dětem byla poskytnuta stále kvalitnější péče na nezbytně nutnou (minimální) dobu v mateřské škole. Ekonomové a politici pak musejí zvážit, zda současně nebo místo umístění do mateřské školy neposílit nabídku péče o batolata v malých dětských skupinách nebo mikrojeslích. Proč by měli být i nadále v tomto ohledu zvýhodňováni jen ti, kteří mají ve svém okolí náhodně školku s volnější kapacitou, vstřícnější ředitele a pedagogy nebo prozíravější zřizovatele?

Kritika ministerstva je v tomto případě zcela nepodložená: opatření nebylo učiněno bez znalosti psychologických a pedagogických výzkumů, proběhla analýza zahraničních zkušeností a nejde o žádnou povinnost nebo státní nátlak. V konečném důsledku jde jen o to, že stát na sebe upletl žádoucí bič, aby se již probíhající společenský proces neponechal živelnému průběhu. A aby naopak došlo k žádoucím kvalitativním změnám podmínek péče srovnatelných v celé zemi.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.