Chci přispět X

Levice musí znovu vynalézt sama sebe

Srećko Horvat je chorvatský filosof a politický aktivista. Spolu s Janisem Varufakisem stál u zrodu hnutí Diem 25 a spoluzakládal Subversive Festival v Záhřebu. V českém překladu nedávno vyšla jeho kniha Radikalita lásky.

Levice v evropských postkomunistických zemích, zejména pak v zemích střední a východní Evropy, zažívá hlubokou krizi. Maďarsko a Polsko jsou na cestě k autoritativním režimům. Jak si vysvětlujete, že právě země, které mají přímou zkušenost s nedemokratickým režimem, stále inklinují k vládě tvrdé ruky?

Pochopení tohoto fenoménu se můžeme přiblížit pohledem do historie, a to konkrétně do doby, která začala s pádem Berlínské zdi coby symbolickým a fyzickým rozkladem socialistických systémů napříč Evropou. V první polovině 90. let minulého století ve Střední a Východní Evropě začala krátce trvající epocha takzvaného „konce dějin“, která ve všech ex-komunistických zemích nabyla formy takzvaného „přechodu“, vysoce ideologického termínu, jenž označuje ekonomický přechod od komunismu ke kapitalismu.

Avšak namísto přiblížení se vysněnému „Západu“, dalšímu symbolu oněch „šťastných devadesátek“, dnes coby výsledek vidíme zdevastovanou ekonomiku a zchudlé národy s masivní nezaměstnaností nebo vysokou emigrací, zejména mladých lidí. V podstatě jsme se ocitli v „poušti přechodu“. Současný nárůst autoritářských režimů, právě ve Střední a Východní Evropě, musí být vykládán s ohledem na toto historické pozadí. Přidejme k tomu ještě stále trvající krizi na úrovni Evropské unie, ekonomickou i geopolitickou, nekončící uprchlickou krizi, která se ve skutečnosti stále prohlubuje a narůstá, a globální nestabilitu a dostaneme ty správné ingredience k současnému „receptu“ na autoritářství.

Říkám tomu „recept“, protože přesně tak to představitelé jako Viktor Orbán, Sebastian Kurz a jim podobní napříč celou planetou předkládají lidem, stejným způsobem, jako byl nám předkládán onen „přechod“ během devadesátek. To, čeho jsme svědky nyní, je nicméně ještě nebezpečnější, neboť, jak se zdá, kapitalismus už nepotřebuje demokracii.

Srecko_horvat_5_bAbychom se z této dystopie dostali, musíme se pokusit vzít si zpět do svých rukou nikoli své národy, ale své emoce, říká Srećko Horvat. Foto Oliver Abraham

V České republice chybí autenticky levicový subjekt. Levice zde v poslední době inklinuje místy až k národně socialistické rétorice, burcují proti imigrantům a nepřizpůsobivým, přehlíží, nebo snad ignoruje nutnost mezinárodního řešení současných problémů, a zcela se tak rozchází s myšlenkou internacionalismu, na které bylo levicové hnutí vybudováno. Má levicová politika, jak ji známe na Západě, šanci uspět v zemích východní Evropy?

To je právě přesně ta historicky podmíněná zodpovědnost těchto zemí, včetně České republiky. Tak jako kdekoli jinde se sociální demokracie neprokázala být připravenou transformovat systém, avšak spolupracovala jak s oním přechodem, tak s rozsáhlou privatizací a tržními reformami, které nás k současné krizi přivedly. Zdá se, jako by právě sociální demokracie byla oním „přechodem“ k současnému autoritářství.

A to není fenomén, který by se týkal pouze Východní Evropy. Podívejme se také na zbytek Evropy, na Rakousko pod Sebastianem Kurzem nebo na narůstající úspěch AfD v Německu. Právě tady sociální demokracie se svou vírou v to, že kapitalismus bude demokracii potřebovat vždycky, otevřela dveře těmto současným tendencím.

Zároveň se může zdát, že nějaká radikálnější levice v Evropě zcela schází. Přitom ale ve Slovinsku radikální strana, nazvaná prostě „Levice“ (Levica), získala téměř 10 procent v posledních parlamentních volbách. V sousedním Chorvatsku se za posledních pár let zrodily dokonce tři nové levicové strany, jedna s názvem Nová levice (Nova ljevica), další Dělnická fronta (Radnička Fronta) a na komunální úrovni také hnutí Záhřeb je náš (Zagreb je naš). Podobně uspělo v komunálních volbách v Srbsku rozšířené hnutí Don’t Let Belgrade Down a momentálně se chystá i na celostátní volby.

Stále se tu však naskýtá otázka, proč je lidem pořád bližší rétorika pravicově populistických stran. Je to proto, že jsme v komunismu žili, a vytvoření Nové levice by tudíž představovalo velké úsilí, nebo jde o globální trend, který se netýká pouze Východní Evropy? Pokud to druhé, pak zde ještě zůstává otázka, co může levice udělat pro to, aby vytvořila skutečně sjednocující rétoriku, která by pouze nevzdorovala, ale také kladla odpor. Která by nenabízela pouze přesvědčující rétoriku o tom, jak nespadnout do propasti, ale navrhovala konkrétní postupy, jak se ze současné nesnadné situace dostat.

Společně s Janisem Varufakisem jste zakládal hnutí Diem 25. Jaké jsou vaše plány pro nadcházející evropské volby a jaké máte povědomí o činnosti hnutí v jednotlivých zemích?

Během posledních dvou let, od té doby, co bylo DiEM25 založeno v berlínském Volksbühne, „divadle lidu“, získalo nejen členy, ale také aktivistické skupiny, a dokonce politické strany, svá vlastní volební křídla ve všech zemích EU, a to i v těch, které ještě nebo už v EU nejsou, jako třeba Velká Británie. Zároveň velmi dobře spolupracuje s progresivci za Atlantikem a snaží se i o lepší vazby s globálním Jihem. Věříme v radikální internacionalismus.

A zároveň, z hnutí Occupy jsme se mohli poučit, že čistá horizontalita nestačí, vždy je zapotřebí větší organizovanosti a rozhodovacích procesů, které by byly efektivnější než shromáždění nebo formát Světových sociálních fór se všemi jejich úspěchy. Proto se DiEM25 snaží udržet na obou stranách – jde o hnutí a vždy hnutím zůstane, ale má také své volební křídlo, které se v některých blížících se národních a také evropských volbách v květnu příštího roku objeví.

Můžeme to nazvat „rychlým pochodem napříč institucemi“, možná to lze také chápat jako subverzi evropských voleb, každopádně je to transnacionální pan-evropský pokus přivést zpět tomuto kontinentu naději.

V knize rozhovorů s Alfiem Bownem upozorňujete, že přímé útoky na kapitalistický systém pomáhají udržovat status quo, neboť dávají systému možnost se vůči těmto útokům vymezit a posílit. Namísto toho navrhujete subverzi, způsob myšlení a jednání, které si místo těchto přímých útoků klade za cíl rozvrácení systému jeho vlastními zbraněmi, zevnitř. Jak konkrétně může každý z nás být subverzivní?

Subverze je termín, který pochází – spolu s dalšími velmi užitečnými pojmy jako třeba „hegemonie“ – od Antonia Gramsciho. Jinými slovy, tento termín, alespoň ve smyslu, který se mu snažím dávat já, se zrodil ve vězení. Což není bez významu. Pokud se člověk bude snažit bojovat se systémem napřímo, pravděpodobně skončí právě ve vězení. Jedná se mi o to, že pokud člověk vyvolá přímou konfrontaci se systémem, pokud nejde o revoluční moment, který s sebou nese skutečný potenciál svrhnout onen existující systém, dočká se většinou jen většího útlaku.

Máme k dispozici několik příkladů z historie, jedním z aktuálních je období, které začalo po osmašedesátém, takzvané „Německé jaro“, ale také terorismus v Itálii, kde si ty nejradikálnější části levice myslely, že jediným způsobem, jakým lze svrhnout systém, je skrz přímou konfrontaci. Všechny nicméně přecenily připravenost „proletariátu“ přidat se k nim a zároveň podcenily, s jak obrovskou silou je systém srazí k zemi, a tím znovu dokáže „proletariátu“, že alternativa neexistuje. Nestalo se také něco podobného během setkání G20 v Hamburku?

Neposlušnost je rozhodně potřebná, ale nespokojujme se s vírou, že změníme systém vyhazováním aut do vzduchu. Co skutečně potřebujeme, je konstruktivní neposlušnost. A zároveň také potřebujeme subverzi. To znamená opuštění myšlenky, že vůbec existuje něco mimo kapitalismus. Vezměme si technologii. Nemůžeme přemoct současný systém tím, že jej nebudeme používat. Používat jej musíme. Ale k tomu, abychom jej hackli a rozvrátili jeho algoritmus.

Velká témata, která dnes v politické diskusi nejvíce rezonují – ať už jde o migrační krizi, nebo vztah k Evropské unii – pracují především se silnými emocemi. Ve svých projevech zmiňujete, že pokud má být levicová politika a politická filosofie úspěšná, musí znovu začít brát vážně lásku a touhu, kterou utváří. Tím se dostáváme k vaší knize Radikalita lásky, jejímž ústředním motivem je teze, že téměř všechny revoluční momenty nedávné historie se snažily pracovat s emocemi a tužbami. Jaké místo má láska v naší současné situaci?

Strach je největší výhodou populistů. Bez zahrnutí strachu do své agendy by populisté nemohli vůbec existovat. Úkolem levice je znovu vynalézt nejen sebe sama, ale také způsob, kterým přistupuje ke strachu. A mou odpovědí je láska. Ne ovšem v onom naivním slova smyslu sdílení lásky i k nepříteli, ale v komplexnějším slova smyslu, který se snažím pojmout termínem „radikalita lásky“. Ani celá kniha není dostačující k tomu, abychom se přiblížili něčemu jako lásce a k tomu, jakým způsobem transformovala revoluční momenty i celé společnosti.

Ale abych to shrnul, jestli nedávný skandál s Cambridge Analytica a Facebookem něco odhalil, pak je to moc, kterou kapitalisté a populisté oplývají skrze manipulaci našimi emocemi. Abychom se z této dystopie dostali, musíme se pokusit vzít si zpět do svých rukou nikoli své národy, ale své emoce.

MAGDALÉNA HAJDUČKOVÁ, JAROSLAV MICHL 

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Martin Pleva - pedagog, Brno

Výborný článek Úterý, 19.Června 2018, 16:06:5

DiEM by mohla být cesta...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.