V Knesetu, parlamentu izraelského státu, se projednával návrh zákona, který by zrovnoprávnil izraelské občany před zákonem. Zákonná předloha byla podle očekávání zamítnuta. Izraelští Arabové mají sice občanství a volí své zástupce do zákonodárného sboru, ale zůstávají občany nižší kategorie. Stát Izrael je mimo jiné definován jako židovský stát a popírání tohoto jeho charakteru zůstává v rozporu se zákonem.

Mnoho lidí u nás je přesvědčeno, že stát má být založen na národním principu. Mezistátní vztahy, například organizace sdružující státy nebo smlouvy mezi nimi, se označují jako mezinárodní. Ústřední banka státu starající se o měnu byla nazvána Českou národní bankou. Sportovní reprezentace státu se označuje např. jako národní mužstvo. V některých zemích stát a národ je totéž, například ve Francii nation. Vše to by podporovalo představu, že subjektem, který stát zakládá, je národ.

Přitom právě Česká republika byla k 1. lednu 1993 moudře konstituována na občanském principu. Subjektem přijímajícím ústavu a celý ústavní pořádek jsou výslovně občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. O národu není v ústavních dokumentech ani letmá zmínka. Plnohodnotnými občany jsou obyvatelé se státní příslušností k České republice, ať jsou to Češi, Moravané, Slezané, Slováci, Poláci, Němci, Židé, Romové, Ukrajinci a cokoli jiného.

Udělat znamením příslušnosti ke státu náboženství, to snad tady nikoho v roce 1992, když se vše připravovalo, nenapadlo ani v nejdivočejším snu, přestože i to je např. v zemích Evropské unie možné. Tak třeba maltská ústava definuje katolické vyznání jako náboženství Malty, dává jeho činitelům povinnost a právo vyjadřovat k principům veřejného života a ukládá výuku tohoto náboženství na státních školách jako povinnou.