Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) je zřejmě stejně prokletý jako byl Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Žije zde totiž mnoho lidí napříč společností, kteří nechtějí, aby komunistické zločiny vyšly najevo, a brání popsání mechanismu totalitního režimu.

Popsat důvody, které k tomu zmíněné lidi vedou, není snadné. Někteří se prostě, v dobrém úmyslu, nechtějí vracet k již prožitému, odbytému, a hledí s nadějí do budoucna. Jiní jsou poznamenáni jakousi „filozofií smíření“, která vede k všeodpouštějícímu postoji a následně i  k bagatelizaci utrpení obětí. U jiných v tom pro změnu hraje roli neschopnost vypořádat se s osobní minulostí. Je pohodlnější držet se i nadále ideologie, která vedla k utrpení lidí, než projít vlastní bolestnou katarzí. Ideologie sice velmi zjednodušuje pohled na svět a pokřivuje myšlení, ale zároveň dodává jistotu, o niž se lze opřít. A je také nesnadné přiznat (prvně sama sobě) vlastní podíl na udržování totalitního režimu v chodu nebo své kolaborantství s ním.

Dobře to pojmenoval Jiří Gruša v rozhovoru, kde popisuje důvody svého odstoupení z Vědecké rady ÚSTR: „Jsme země, kde se komunisté dostali k moci s hlasovacím lístkem v ruce a kde se většina národa rozhodla budovat sovětský systém. Všichni, kdo se tohoto budování zúčastnili, teď mají biografický problém. Právě od této části lidí pak vychází kritika úřadu. Oni se pokouší vědeckými argumenty dokazovat, že není správné, když ústav zveřejní nějaké informace. Přitom ústav by měl právě těmto lidem jejich minulost ne předhazovat, ale dokumentovat, abychom některé chyby neopakovali.“

V praxi se to projevuje útokem na tyto instituce. V pozadí stojí nejčastěji právě ti lidé, kteří jsou znejistění sami sebou, nalháváním svému svědomí, že jejich služba totalitě nebyla zas tak nic hrozného, protože takto se „chovali všichni“. Nechovali, a pokud ano, lze zřetelně vystopovat míru viny (kterou je třeba rozlišovat, nikoli paušalizovat — tuto chybu vidíme zase na druhé straně barikády). A nejde jen o většinu členů KSČM, kteří logicky krvavou minulost brání či o některé sociální demokraty, jak se mylně domnívají někteří antikomunisté. Zastánce tlusté čáry za minulostí lze pozorovat v celém společenském i politickém spektru, včetně pravice — byl to Václav Klaus, kterého již na počátku 90. let snaha o vyrovnávání se s minulostí silně iritovala.