Když se ústrčení perou s neústrčenými, Pernes se směje

Neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí může být motivem k odmítání takových institucí jako je ÚSTR. Nechuť jednotlivců vracet se k předlistopadovým letům by však neměla bránit historickému poznání.

Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) je zřejmě stejně prokletý jako byl Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Žije zde totiž mnoho lidí napříč společností, kteří nechtějí, aby komunistické zločiny vyšly najevo, a brání popsání mechanismu totalitního režimu.

Popsat důvody, které k tomu zmíněné lidi vedou, není snadné. Někteří se prostě, v dobrém úmyslu, nechtějí vracet k již prožitému, odbytému, a hledí s nadějí do budoucna. Jiní jsou poznamenáni jakousi „filozofií smíření“, která vede k všeodpouštějícímu postoji a následně i k bagatelizaci utrpení obětí. U jiných v tom pro změnu hraje roli neschopnost vypořádat se s osobní minulostí. Je pohodlnější držet se i nadále ideologie, která vedla k utrpení lidí, než projít vlastní bolestnou katarzí. Ideologie sice velmi zjednodušuje pohled na svět a pokřivuje myšlení, ale zároveň dodává jistotu, o niž se lze opřít. A je také nesnadné přiznat (prvně sama sobě) vlastní podíl na udržování totalitního režimu v chodu nebo své kolaborantství s ním.

Dobře to pojmenoval Jiří Gruša v rozhovoru, kde popisuje důvody svého odstoupení z Vědecké rady ÚSTR: „Jsme země, kde se komunisté dostali k moci s hlasovacím lístkem v ruce a kde se většina národa rozhodla budovat sovětský systém. Všichni, kdo se tohoto budování zúčastnili, teď mají biografický problém. Právě od této části lidí pak vychází kritika úřadu. Oni se pokouší vědeckými argumenty dokazovat, že není správné, když ústav zveřejní nějaké informace. Přitom ústav by měl právě těmto lidem jejich minulost ne předhazovat, ale dokumentovat, abychom některé chyby neopakovali.“

V praxi se to projevuje útokem na tyto instituce. V pozadí stojí nejčastěji právě ti lidé, kteří jsou znejistění sami sebou, nalháváním svému svědomí, že jejich služba totalitě nebyla zas tak nic hrozného, protože takto se „chovali všichni“. Nechovali, a pokud ano, lze zřetelně vystopovat míru viny (kterou je třeba rozlišovat, nikoli paušalizovat – tuto chybu vidíme zase na druhé straně barikády). A nejde jen o většinu členů KSČM, kteří logicky krvavou minulost brání či o některé sociální demokraty, jak se mylně domnívají někteří antikomunisté. Zastánce tlusté čáry za minulostí lze pozorovat v celém společenském i politickém spektru, včetně pravice – byl to Václav Klaus, kterého již na počátku 90. let snaha o vyrovnávání se s minulostí silně iritovala.

A bohužel se to týká i některých bývalých disidentů, kteří buď vyznávají onu „filozofii smíření“, nebo kteří nestojí o to, aby se veřejnost dozvěděla, kdo všechno v disentu a jakým způsobem spolupracoval se Státní bezpečností. „Vyslancem“ těchto lidí ve státních strukturách byl Jan Frolík, který z pozice dlouholetého ředitele Archivní a spisové služby ministerstva vnitra po léta utajoval vše, co utajit šlo. Teprve díky Pavlu Žáčkovi si stát přestal hrát na cenzora i v tomto ranku. Nebýt skvělé práce některých historiků a činnosti ÚDV, nedozvěděli bychom se o fungování represivních složek totalitního režimu nic podstatného. To ostatně potvrdil v otevřeném dopise řediteli ÚSTR Pavlu Žáčkovi (velmi kritickém vůči Žáčkovi) i historik Vilém Prečan: „Bude-li tato práce úspěšně dokončena, už nikdy se nemůže vrátit frolíkovská éra utajování.“

Bývalá disidentka a členka Rady ÚSTR Petruška Šustrová se dokonce nerozpakovala v rozhlasových Ozvěnách dne 31.3. zaútočit na svého chartistického kolegu Jiřího Grušu. Představila ho jako slabocha, který se neumí sám rozhodnout, co je správné a co nikoli, protože pouze poslechl bývalou ženu, která v ÚSTR působí a vede s Pernesem jakýsi spor. Vyjádření Šustrové je na úrovni bulvární pomluvy, obzvlášť proto, že Gruša je znám jako silná osobnost řídící se důsledně vlastním rozhodnutím.

Jsme svědky boje rozhořčených, „neústrčených“, s loajalisty, přičemž obě strany nechávají cloumat emoce svým majestátem, takže pro nezasvěcené je to zdrojem zábavy. Ti první peticemi a proslovy marně trkají do kamenné zdi arogance moci, jež se předem poražených neptá na názor. Ti druzí naopak s Jiřím Pernesem dělat chtějí, proto nahonem dopisy sepisují a podpisují, aby nevyletěli při personálních čistkách, které nový šéf již začal. Věcnost se však vytratila, už nejde o tolik potřebnou etiku, ale o to, kdo koho překřičí. Zkusme se k té věcnosti a etice vrátit.

Znám velmi dobrého neurochirurga, který absolvoval VUML. Učinil tak, aby mohl operovat, a tudíž zachraňovat pacienty. Ten člověk zapřel sám sebe pro cosi prospěšnějšího. Jistě, mohl emigrovat na Západ a tam být uznáván a štědře placen. Nebo tu mohl zůstat a svého poslání se vzdát – rozmýšlel se dlouho a rozhodoval se těžce. To rozhodnutí považuje za své pochybení, přestože pomohl mnoha lidem.

A znám jiného odborníka, který na otázku novinářů „Studoval jste VUML. Řekli Vám, že jinak nebudete ředitelem muzea ve Slavkově?“ odpověděl takto: „Můj zaměstnavatel to po mně chtěl, ale byla to spíše nevyslovená hrozba. Jednalo se ale o předepsanou kvalifikaci pro lidi v řídicích funkcích, kteří nebyli v komunistické straně. Kdybych to odmítl, z funkce bych asi byl odstraněn.“

Jaký je mezi nimi rozdíl? Prvnímu šlo o to být prospěšný lidem v rodné zemi. Druhý chtěl ochránit vlastní kariéru, i když nebylo zdaleka jisté, že by byl v případě neabsolvování VUML ze své funkce sesazen (ostatně: VUML prý nedostudoval a z muzejní funkce přitom sesazen nebyl). Ten samý člověk psával oslavné traktáty na totalitní režim ještě v osmdesátých letech, kdy to už nikdo neměl zapotřebí z kruciálně existenčních důvodů, narozdíl od let padesátých. I takových lidí tu jistě žije hodně. Mnozí se s tím vyrovnali: přiznali chybu, dali zřetelně najevo názorový posun, na který má každý z nás právo. Málokomu se povede setrvat na svých názorech celý život, je přirozené, že zkušenosti každého z nás někam posouvají.

Bývalý ředitel Slavkovského muzea však, jak jsme již mohli vidět, o svou kariéru dokáže bojovat. Po svém. Ke své minulosti mlčel, udělal za ní tlustou čáru. Ta však tuto čáru ignorovala, jak už má minulost ve zvyku, a začala vyplouvat na povrch. Přiznal chybu? Nepřiznal. Začal své dřívější konání zlehčovat, vymlouvat se, tvarovat kulaté čtverce, zaštiťovat se těmi, kteří za ním stáli a stojí. Jiří Pernes nemá vypořádanou vlastní minulost. Patří takový člověk do čela instituce, která se má vyrovnávat s minulostí všech?

ÚSTR si vysloužil přízvisko „kontroverzní“, které zaznívá dokonce i ve zpravodajských článcích (sic!), přestože je to výraz hodnotící. Stejné starosti měl Ján Langoš se svým Ústavom pamäti národa. Kruhová obrana těch, jejichž minulost by se měla dokumentovat, abychom se příště nedopustili stejných chyb, byla i na Slovensku velmi silná.

Kdekdo před sebe klade obranný val konečných pravd, třeba tato je opravdu kalorická: ÚSTR by měl vést odborník. Odbornost – to je taková zaklínací formulka dneška, odbornost nade vše, bez ohledu na cokoli dalšího. A s ohledem na to, že jeden odborník tvrdí naprostý opak toho, co odborník druhý, jak můžeme den co den sledovat v médiích. Hlavně že konečně známe odborný názor na danou problematiku.

Raději si budeme hrát na to, že část našich životů prožitá během posledních padesáti let je historií, na niž mají nárok pouze odborníci – historici, než bychom do hry vrátili již zmíněnou etiku. ÚSTR by měl v prvé řadě vést poctivý člověk, kterému jde o pravdu. A když to zároveň bude odborník, nemůže se tím nic zkazit. Tuto zásadní podmínku ovšem „ústrčení“ radní jaksi pozapomněli do výběrového řízení vložit. Proto také může Jiří Pernes pokračovat ve svých kariérách.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Patrik Eichler - novinář, Praha

"Věcnost se však vytratila." Středa, 7.Dubna 2010, 07:07:43

Nemohli bychom už diskusi posunout za téma "Žáček x Pernes"? Lidé, kteří před listopadem 1989 pracovali, a to i na vyšších postech než jako ředitelé místních muzeí, mají odlišné biografie, jinou životní zkušenost. To ale při jisté metodologické zručnosti neovlivňuje jejich odbornou práci.
Zakladatelé ÚSTR nepochopili, že se v bádání o minulosti neobejdou bez základního společenského konsensu. Volba Jiřího Pernese byla jen drobným výkrokem k tomuto konsensu a především snahou předejít úplnému zrušení ÚSTR (anebo jeho paralizaci obdobné ÚDV) po předpokládaném volebním vítězství ČSSD.
Co kdyby se předmětem debaty stala třeba Jiřím Pernesem představená koncepce vedení ÚSTR => http://www.ustrcr.cz/data//pdf/tiskove_zpravy/vyberove-rizeni-koncepce/pernes.pdf ?

František Kostlán - Praha

"Věcnost se však vytratila" Středa, 7.Dubna 2010, 07:39:28

Částečně s vámi souhlasím, mělo by se diskutovat i o budoucnosti ÚSTR. A možná, že se takové diskuse dopustím. Měl jsem potřebu se k tomu vyslovit, protože budoucnost se od minulosti odpreparovat nedá. A protože pokládám instalaci takového člověka jako je Jiří Pernes do čela ÚSTR za nemravnou.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.