Most na skotský ostrov Skye není na první pohled ničím výjimečný. S pouhými dvěma pilíři a délkou zhruba půl kilometru připomíná spíš průměrný provinční most, než technologický unikát, jaký třeba přes öresundskou úžinu propojil Dánsko se Švédskem. Nenápadně a nepříliš vzhledně působící stavba přesto od svého zprovoznění proměnila druhý největší skotský ostrov k nepoznání. A to jinak, než si jeho obyvatelé představovali.

Ostrov Skye patřil dlouhá léta mezi nejodlehlejší oblasti Skotska, ke kterému ostatně ještě ve vrcholném středověku ani nepatřil; do roku 1266 spadal se zbytkem Hebrid pod norské panství a k vikinskému původu se dodnes hlásí nejvýznamnější místní klan MacLeodů. Bylo to chudé, nehostinné místo, ze kterého se odcházelo za lepším, spíš než aby lákalo návštěvníky odjinud.

Chybějící spojení s pevninou pocit izolace jen umocňovalo. Ač vzdálená na dohled, nikdy nebyla opravdu blízko. Místní obyvatelé s jistou dávkou nostalgie a zároveň notnou dávkou kritiky vzpomínají na mnohahodinové fronty na trajekt nebo na chybějící potraviny v mizerně zásobených obchodech.

Postavit most se zdálo jako výtečný nápad. Vždyť nejenže měl zjednodušit dopravu pro samotné ostrovany, ale zároveň mohl na místo, kde chyběly pracovní příležitosti, přilákat kýžené návštěvníky ze zámožnějších částí světa. Skye se v 70. a 80. letech začínal objevovat na televizních obrazovkách i filmových plátnech, například ve slavném filmu Highlander, a potenciál bylo potřeba využít. Konzervativní vláda propojení s pevninou konečně slíbila v roce 1989 — a o šest let později po mostě projelo první osobní vozidlo.

„Předpokládáme, že hospodářství na ostrově Skye bude obrovsky profitovat ze zvýšení turismu,“ pochvaloval si tehdy ministr pro Skotsko James Douglas-Hamilton.

Draze zaplacený most

Ostrované však brzy zjistili, že realizace starého snu má svoji cenu. Přesněji řečeno nejvyšší cenu za přejezd mostu v celé Evropě. Britští konzervativci most nechali vybudovat v rámci kontroverzního modelu partnerství se soukromými investory, přičemž těm se měly náklady vrátit prostřednictvím výběru mýtného. Společnost, za níž stála Bank of America, požadovala za jediný přejezd astronomických pět liber a sedmdesát pencí bez ohledu na to, zdali se jednalo o turistu, nebo místního obyvatele. Žádný jiný placený most ve Spojeném království se této částce ani nepřiblížil; kupříkladu přejezd dvakrát tak dlouhého Forth Road Bridge byl čtrnáctkrát levnější. Vláda přitom ve stejný den, kdy byl most otevřen, zrušila podstatně levnější přepravu trajektem.

Krvavé mýtné vzbudilo na ostrově s bohatou minulostí povstání vlnu odporu. Téměř okamžitě se začala organizovat kampaň za jeho zrušení a stovky obyvatel ostentativně odmítaly zaplatit privátní firmou stanovený poplatek. Státní úřady odpověděly represí. Pět set provinilců bylo zadrženo a sto třicet z nich bylo odsouzeno, přičemž šestašedesátiletý aktivista Andy Anderson dokonce skončil na jedenáct dní ve vězení. Brian Robertson, jeden z hlavních organizátorů kampaně známý pod přezdívkou Robbie the Pict, byl za neplacení šedesátkrát odsouzen a třikrát zatčen.

Boj proti nespravedlnosti stmelil komunitu k nepoznání a v pozdějším dokumentu BBC vyjádřil sympatie k protestujícím i státní zástupce, který je byl nucen stíhat, nebo policisté, kteří je opakovaně zadržovali. Z otázky mýtného se stala významná politická otázka pro celé Skotsko, jež měla potenciál ovlivnit volby. Společná vláda labouristů a liberálních demokratů most v roce 2004 konečně za 29 milionů liber vykoupila a poplatek s okamžitou platností zrušila.

„Jako ostrovan cítím velké potěšení, že dnešním dnem nespravedlivý celní režim na mostu končí,“ oznámil slavnostně skotský premiér Jack McConnell. „Tohle je začátek nové éry pro Skye. Místo toho, aby byl most symbolem kontroverze, bude od nynějška symbolem růstu a prosperity.“

Bez placení neznamená zadarmo

McConnelova představa se do značné míry vyplnila. Skye, dále proslavený televizními seriály jako Hra o trůny nebo Outlander a neustále se rozšiřující řádkou hollywoodských filmů, je dnes bohatší než kdy dřív. Návštěvníky z celého světa láká unikátní přírodou a pracovní síly na něj oproti minulosti přicházejí, neopouští ho za lepším. Ostrov natolik prorostl s pevninou, že třeba poslanec John Mason za Skotskou národní stranu nedávno prohlásil, že kvůli mostu ani „není skutečným ostrovem“.

Zrušení cla ovšem přineslo nové problémy. Část původních obyvatel si stýská, jak prudce klesá schopnost domluvit se skotskou gaelštinou, a jak nikdo nedodržuje kdysi presbyteriány přísně vynucovaný nedělní odpočinek. Na ostrově se s hospodářskou prosperitou dokonce objevil od středověku vyhynulý druh: katolíci s vlastním knězem. Zcela praktické potíže pak způsobuje nával kdysi tak žádaných turistů. Nikdo přesně neví, kolik jich ročně v karavanech a přeplněných autobusech přijíždí, ale odhaduje se to na statisíce. Stálých obyvatel ostrova je pro představu kolem deseti tisíc.

Turistů se v sezóně přižene tolik, že se policie snaží z nejvíce frekventovaných míst odklánět ty, kteří nemají ubytování přímo na ostrově. Je jich tolik, že cesta po hlavních tazích se táhne dlouhé hodiny a že zkolabovaly veřejné toalety. Je jich tolik, že americká CNN pro jistotu zařadila ostrov mezi dvanáct destinací, jimž je lepší se vyhnout. Místní obyvatelé trpí prudkým zvýšením cen bydlení a životních nákladů vůbec, trpí zahlcenou dopravní infrastrukturou a čas od času trpí třeba tím, že se je turisté snaží vyfotit na pohřbu.

Třiadvacet let po otevření tak na první pohled nezajímavý most zůstává pro místní obyvatele požehnáním i prokletím zároveň. Je nejen symbolem vzestupu, jak si představoval premiér McConnell a jeho předchůdci, ale i symbolem všech neštěstí spojených s modernitou. A i bez placení si na ostrovanech stále vybírá svou daň.